Plavba snů II.

Pokud jste četli první část naší plavby snů, asi vás teď zajímá, jak že to vlastně dopadlo v tom Cozumelu. Tak tady to je :)

Jakmile jsme dorazili na Cozumel a vystoupili z lodi, nemohla jsem uvěřit, že jsme vlastně v Mexiku! A bylo to cítit na každém kroku, každým nádechem a vidět každým pohledem. Byl to baru vedle baru, kde uvnitř turisti vesele tlachali nad margaritou a ochutnávali desítky druhů tequily, pojídali tacos, enchiladas a ceviche. 

Šly jsme se nahlásit k našemu průvodci a koupit vodu (kdo může v tomhle vedru pít margaritu?! :). No a po tom, co jsme se vrátily (přesně na čas, kdy jsme měli vyrážet), průvodce nikde! Začaly jsme běhat okolo (a panikařit – ano, přiznávám, já to byla!) a prostě nikoho nemohly najít. Pak jsme zahlídly skupinku lidí a průvodců u přístavu a běžely se tam zeptat – prý jsme dobře, hurá! 

Radost nás přešla hned v momentě, kdy jsme vypluli a průvodce začal hlásit, kde máme vystupovat. „Proč prostě neřeknou, 'na kajaky vystupte tady', vždyť my nevíme, kde budeme kajakovat, no ne?!“ (záchvat paniky č. 2). Výraz posádky potom, co jsme se zeptaly, nás ani trochu neuklidnil („tak třeba jen nemluví anglicky?“). Následně přišla slečna průvodkyně a nahodila úplně stejný výraz („Proč tady všichni jen divně koukaj a nikdo nemluví?!“). Tak se konečně ptám „jsme na špatné lodi?“ a ona že jo. No a to je v háji. Zkuste pochopit tu situaci - dvě český holky na cestě do MEXIKA (!) úplně cizí lodí a kdo ví, jestli se dostaneme zpátky na čas, abychom chytily NAŠÍ loď, na které samozřejmě zůstaly pasy s vízem??? 

Naše je ta větší :)

Tak a co teď? Slečna průvodkyně nás posadila a že se zeptá, co dál („tak a teď nás tady vysadí uprostřed Mexického zálivu, zmeškáme loď do Miami a protože nemáme pasy, budeme  muset zůstat v Mexiku a míchat margarity v baru“). Vrátila se s úplně stejným výrazem („pomoooc!“), ale s větou „You are very very lucky, girls“ (tak prý máme štěstí). Protože nám posádka lodi původně potvrdila, že jsme dobře, nebyla to vlastně naše chyba a mohly jsme si vybrat z jakéhokoli výletu, který ta společnost nabízela. Plus navíc tu byli lidi od nás z Carnivalu (z naší lodi), takže bylo zaručeno, že se zpátky na čas dostaneme! 

Úplně náhodně jsme si vybraly výlet s názvem „Secret river“ a těšily se na dobrodružství. Veru si přála pláž s bílým pískem a tyrkysovou průzračnou vodou. Z toho nás hned na začátku vyvedl náš průvodce Ernesto, když si nás a dalších šest dobrodruhů (ano, všichni ostatní  jako dobrodruzi skutečně vypadali, já a Veru jsme měly na sobě žabky a bikini, žádnou boty do vody, žádná podvodní kamera). Já potom prošla už třetím záchvatem paniky, jakmile nás Ernesto seznámil s podrobným programem: „Budeme se potápět a pak budeme plavat a šplhat v jeskyni, kde není denní světlo, takže uvidíte jen to, kam dosáhne vaše baterka na helmě. Jo a nevystrašte ty netopýry!“. Ještě to pak dorazil větou „je mi jasný, že je to tu samej potápěč“ a přísahám, že jsem byla celou cestu k „secret river“ zticha a dumala, jestli tohle přežiju.

Dorazili jsme na místo, napasovali šnorchl, ploutve, brýle a vestu (díkybohu!) a šlo se. Jednalo se o nádhernou průzračnou řeku, kde se míchala sladká voda se slanou, což tu vodu vlastně nakonec pro potápění nedělá zas až tak průzračnou. Ale co je hlavní, my to zvládly! Viděly jsme rybičky, zakusily ten zvláštní pocit, když skutečně „vidíte“ rozlišnou hustotu vody a cítíte i její rozdílnou teplotu a hlavně jsme si to hrozně moc užily.

Zastávka číslo dvě byla ona zmíněná jeskyně, která se leží uprostřed džungle, takže není divu, že byla objevená teprve před rokem. Představte si něco jako Koněpruské jeskyně se stalaktity, slatagmity a stalagnáty, do půlky zaplavené průzračnou dešťovou (=ledovou) vodou, kam neproniká denní světlo (=bezva hnízdiště pro netopýry), takže vidíte jen to, kam dosáhne vaše čelovka na helmě a kam prostě VPLAVETE. Jedním slovem PARÁDA! 

El Río Secreto Source: https://www.riosecreto.com/webimages/photo-gallery/riosecreto-big-2.jpg

S tím šplháním a fyzickou náročností to Ernesto trochu přeháněl, ale my mu to za tu pravou mexickou večeři na pláži odpustily. Byla jsem tak plná zážitků a zároveň jsem na nás obě byla hrozně pyšná, protože mi bylo jasný, že bychom si tenhle výlet dobrovolně prostě nevybraly. O to víc vím, že tahle dovolená zůstane nezapomenutá!

I když třeba vypočtu na kolik mě to všechno vyšlo peněz, na druhou stranu ale pak můžu začít počítat, kolik bychom utratily za všechno to jídlo, zaplatily za všechny představení, které jsme v rámci plavby viděly, za všechny zkušenosti, zážitky, zábavu, nové kamarády a i za to, že jsme v tom s Veru byly spolu… To se penězi vyčíslit ani nedá. Já se zařekla, že budu utrácet za zážitky, a to se mi na 100% povedlo. Navíc, jak říká moje maminka, „peníze budou a my nebudeme“ (a že život je jako bonboniéra… ne, to si dělám srandu :D ).

Přežily jsme! :)

PS: Světe div se, já to dopsala a pořád jsem na pláži! (Teda vlastně už v letadle, ale článek jsem opravdu dopsala ještě na pláži). Pět a půl A4 na papíře, to jsem ale dobrá! :)

Příště ještě sepíšu, jak jsem se měla v Miami, kde jsem po naší plavbě ještě zůstávala sama na pár dní a spala v hostelu na pokoji s dalšími jedenácti lidmi. Tak se těšte :)