Hej kámo, naše dovolená (III)

Dovolená, to nutně nemusí být jen válení se u moře a ve vířivce, že jo? My jsme během toho jednoho týdne zvládly jak válení, tak vířivku a  taky jsme se na tři dny staly plnohodnotnými turisty ve velkolepém Los Angeles. Tentokrát jsme ale kromě ubytování (a to jsme evidentně taky nenaplánovaly úplně na sto procent) neměly připraveno zhola nic. Takže to byla zase sranda, jak jinak :) 

Na lodi jsme v pátek dostaly poslední snídani, tentokrát už úspěšně zakotvení (alias, konečně se nehoupáme) v losangeleském přístavu. Jindy by tu poslední snídani doprovázel ten zoufalý pocit, že dovolená končí. Ale nám naštěstí ještě nekončila, plus jsme se už docela těšily, že budeme pryč z lodi a vlastně i že přestane to dennodenní přejídání se! Takže ale naposled, že jo :) Naposledy se přejíst/nacpat/skoro prasknout a hurá do víru velkoměsta, Los Angeles čeká! Sice jsem trošku záviděla těm lidem, které jsme míjely v přístavu, protože oni měli svoji cruise teprve před sebou... Ale zase jsem si připomněla, jak jsme se tady před čtyřmi dny složitě (ne)naloďovaly (viz první post o dovolené), zasmála se tomu a řekla si, že je čas zase na nová dobrodružství.

Source: http://gph.is/1K1ebMq

Po naskládání se do Uberu jsem obdržela telefonát od Lucky, naší čtvrté spolucestující, která právě strávila dvanáct hodin v autobuse ze San Franciska a která na nás nevyspalá už čeká u našeho přechodného bydliště ve West Hollywood. Očividně jsme nějak nepochopily naší rezervaci a namísto plánu "hodit si kufry domů, dát si sprchu a vyrazit" jsme musely, chtě nechtě, přijmout nový plán, a sice "check-in je až ve tři, takže budeme chodit po LA pět hodin s kuframa, protože evidentně neumíme číst". Nakonec nám Lucka u paní majitelky vyjednala, že si můžeme naše zavazadla na místě přece jenom nechat, ale ubytovat se půjde až ve dvě hodiny. Tak nevadí, alespoň trochu prozkoumáme okolí, posedíme a vymyslíme plán. 

Když se řekne "West Hollywood", představím si prostě jen o malinko ošklivější verzi toho známého Hollywoodu, akorát na západě, no ne? (což mi připomnělo můj nejvíc nejoblíbenější film Vzhůru do oblak "Až budu velká, pojedu tam co on - do Jižní Ameriky. To je jako Amerika, ale na jihu." Haha. ) Když jsme dorazily k našemu slavnému "hollywoodskému apartmá", trošku jsem si říkala, jestli nás tady v noci někde nezapíchnou a kde že je vůbec ten Hollywood? Naše "bytná" taky nevypadala, že je extra sympaťanda, a tak jsme tam jen nechaly kufry, rády, že je aspoň nemusíme tahat a rychle pryč. V okolí jsme nenašly lepší místo, kde naplánovat nadcházející dny, než McDonald, kde samozřejmě byla jen ta největší individua. A my. 

Source: http://gph.is/1910dKy

Plán zněl jasně: musíme zamluvit auto. To zní jednoduše, že jo? No jo, ale to bychom si ale nesměly tenhle plán nechat na poslední chvíli... Ono se totiž ukázalo, že zamluvit si auto v LA s podmínkou: "chceme to dneska" a "ať to není náklaďák", bude nadlidský výkon a obvolání téměř všech místních poboček nám to jen potvrdilo. Takže co teď? Bez auta to tu prostě nedáme, žádná Hollywood cedule, žádné Beverly Hills, žádná Venice pláž! 

Tak že to nakonec do té jedné půjčovny půjdeme zkusit pěšky, protože tam se pro změnu nešlo dovolat. Dorážíme na pochybně vypadající místo plné součástek a polorozpadlých aut. Tohle ale nevypadá jako půjčovna...? Teda aspoň doufám, že to půjčovna není, protože tady někomu dát informace od kreditky, to je jim rovnou už z ní můžu dát všechny peníze... Tak holky, že se zeptají a pán nám ochotně radí, kde zaručeně najdeme dobrou půjčovnu, dokonce nám tam zavolá a že nás i zaveze, že je to daleko... Já už jsem dávno na úprku, holky se vybavujou. Snad s ním nechtějí váženě jet?!

Source: http://gph.is/1hyoEmC

Do půjčovny to bylo opravdu děsně daleko (asi tak 20 minut) a pěšky jsme to zvládly levou zadní. Hned u vchodu nás zaujal takový pidi Fiátek mentolové barvy a když nám pak uvnitř slečna řekla, že je to jediné auto, které nám může nabídnout, my jsme radostí skákaly až do stropu. Peripetií, jak jsme nemohly zaplatit zálohu, protože mi zamítli kreditní kartu, jak jsme musely Uberem do banky zjistit proč, z banky domů pro debitní kartu, z domova do půjčovny, kde jsme po cestě narazily na "live" zatýkání šesti chlápků (které jediné, co je evidentně zajímalo, byly ty Evropanky, co se tu procházejí v krátkých kraťáskách), jak mi v půjčovně zamítli i tu debitku a jak jsme konečně půjčily auto, vás ušetřím. 

Konečně, konečně, konečně máme auto! Samozřejmě jsem musela řídit já, protože jsem nejstarší (bačkora), takže jsem ze začátku trošku vyváděla ("Holkyyyy, s tím autem něco je!!! Jak se to řídí? Proč to tak řve?!"), ale pak jsem jen přišla na to, že stačí jen správně zařadit (blondýna) a zvykla jsem si (časem) i že se do jednoho pruhu vejdu třeba dvakrát. 

Tak joooo, směr Beverly Hills, bejbééé! Namířily jsme si to rovnou k BH parku (a povím vám, že se s tím naším prdítkem parkovalo jedna báseň!) a pak se ještě prošly po Rodeo Drive. Připadaly jsme si z filmu Pretty Woman, akorát v té scéně, kdy Vivian došlo, že do tohohle světa nepatří, haha. Jeden luxusní obchod vedle druhého, dámy ve stylových modelech a páni v kvádrech (v těch kraťasech jsem si připadala tak nějak divně neoblečená), dokonce jsme tu i potkaly pár bodyguardů postávajících před obchody, pravděpodobně čekajících na jejich super slavné zaměstnavatelky. Ale těch už jsme se bohužel nedočkaly. Stejně jako jsme se nedočkaly ani nikoho jiného slavného, a to to byl přece oscarový víkend! Ale znáte to, ony se ty hvězdy vždycky procházejí na veřejnosti tak, aby byly k nepoznání. Takže s každým mastnovlasým pobudou jsme prostě musely uvažovat, jestli byl určitě někdo slavný, hahaha.

Při cestě domů jsme ještě stihly dům ze seriálu Čarodějky (seriál sám o sobě se má odehrávat v San Francisku, ale ten dům stojí v LA, divný, ne?) a ještě jeden, tentokrát z filmu Rychle a zběsile. Pak už jenom nakoupit luxusní a plnohodnotnou večeři, rozuměj, čínské polívky (uznávám, po té cruise to byl docela šok pro můj žaludek) a hurá do našeho apartmánku, dát se trochu do kupy. Večer jsme se vydaly na Chodník slávy, ale tentokrát jsme našeho mentolového Fiátka nechaly odpočinout a vyrazily Uberem. Ani nevím jak nazvat to, co pro nás přijelo, ale zvenku to bylo bílé, uvnitř růžové, s plyšovým volantem a tématicky sladěné podle kočičky Hello Kitty. Chlápek se s námi ale moc vybavovat nechtěl a my přitom měly tolik otázek, haha.

Na chodníku slávy jsme se pokochaly nejednou hvězdou (a většinou jen dumaly, kdo je tohle a kdo je támhleto), vyfotily se asi se dvěma a pak už se sešly s kamarádem Jamesem, kterého znám ze SF, než se odsud odstěhoval do LA. James nás vzal k Dolby divadlu, kde se to už začínalo hemžit davy a kde jsme si mohly alespoň trochu zažít tu oscarovou atmosféru, i když ještě "zabalenou do igelitu". My se dokonce i prošly po tom slavném červeném koberci a fakt, že na něm byla slušná dávka igelitového nánosu, už nikdo nemusí vědět, že jo! 



Celkově nás to všechno zařizování a přejíždění sem a tam hrozně zmohlo, že jsme se všechny už jen těšily domů a do postele. Zítra velký den, objíždíme pláže! Ráno jsme nahodily plážový look, alias žabky, kraťasy a tílka (nebo jiní taky overaly), a zkrátka jsme nebyly ochotné si přiznat, že by takhle po ránu mohla být i zima. My prostě jedeme do Venice a Santa Monica, je to jasný? Moc jsme si to ale evidentně neujasnily s počasím... Nejenže byla zima (teda aspoň mě), ale ono ještě ke všemu bylo hnusně! Já vám přísahám, že jsme dorazily na pláž a musely hledat oceán, jaká byla neuvěřitelná mlha! Tak my že zkusíme štěstí na Santa Monica, třeba se to drží jen ve Venice. Nebo Malibu? Online kamery nám už dopředu poradily, že to, co na obou plážích uvidíme, je jedno velké a zamlžené nic. Ach jo! 

Takže to jdeme zkusit k ceduli, tam se to určitě vybere! Náš výšlap nahoru provázely drobné problémy typu: odtáhnou nám auto, když zaparkujeme tady? A tady? A tady? A co tady? Jedna z nás pak musela čelit téměř životnímu rozhodnutí, zda se možná nechat zavřít za veřejné obnažování, nebo se počůrat (aneb, musím se jít vyčůrat, ale mám na sobě overal) a taky jestli to vůbec nahoru dáme. A daly! Rozhodně jsme si vybraly lepší trasu než ti chudáci bloudící z Griffith Observatory (cesta prý tak na tři hodiny), kteří nás při naší cestě zpátky zastavili s naprostou zoufalým výrazem, jestli tam už konečně je ta Hollywoodská cedule. Připadala jsem si jak nějaký prorok: Ano, chlapci, cedule je na dosah, vydržte! :)

Celé nadšené z výšlapu, jsme dorazily domů, povečeřely čínskou polívku a večer že se jde na party. Nakonec se z toho vyklubalo jen takové domácí popíjení, alias čtyři Češky učí dva Američany po našem. Kluci se naučili naprosto základní fráze jako „jsi sexy“ a „máš hlad“, což jde hezky dohromady a tím byla, myslím, lekce češtiny, završena. Kdo ví, třeba na tom uděláme kariéru, haha. 

Video by: Verunka.

S klukama jsme se domluvily, že si u nich necháme druhý den kufry, protože už byl čas odjezdu a my se musely vystěhovat a vrátit naše fáro. To byl hodně smutný moment, protože vám přísahám, my se do toho auta zamilovaly a hned jsme všechny googlily, kolik že stojí a že si ho „určitě všechny pořídíme“ (takže až někde uvidíte sraz čtyř mentolových fiatů, jsme to my!). Ještě než jsme ale autíčko vrátily, musely jsme ty naše kufry prvně převézt k Jamesovi domů, a to byl vážně úkol jen pro odvážné. Na začátku jsme totiž kufry vezly Uberem a tenhle náš Fiátek nebyl na takovou horu zavazadel zrovna dělaný. Ale já se u toho procesu „hrajeme puzzle s kuframa" strašně pobavila. 

Kufry jsme úspěšně dovezly, i když jsem teda rozhodně ve zpětném zrcátku moc neviděla, a vyházely je u kluků. Za tuhle jejich laskavost jsme Jamese vzaly na brunch a ano, naším autem (mínus kufry!). Naskládali jsme se, dorazili jsme na místo a jdeme si takhle po ulici, když v tom na nás úplně cizí chlápek: „to jste jako teď vy všichni vylezli z támhletoho auta?!“ Já už byla úplně v křeči, protože jsem si vzpomněla na jednu scénu ze Simpsonů, jak všichni ti klauni vylézají z jednoho pidi autíčka.

Source: http://www.funnyjunk.com/funny_pictures/2440257/Clown

Bez toho auta by to prostě celé nebylo ono, lidi by se po nás na ulici určitě tolik neotáčeli, kdyby kolem projíždělo úplně normální auto s hlasitou hudbou a čtyřma kočkama uvnitř. Samozřejmě jsme dělaly blbosti, zpívaly, rozhazovaly rukama z okýnek a neustále se hihňaly pohledům lidí vedle v autech nebo na chodníku. Já vám říkám, my v tom autě byly prostě totální hvězdy! :)

Po brunchi jsme už naší lásku musely vrátit a chtěly jsme ještě jednou omrknout Dolby Theatre protože to zrovna byl čas, kdy se hvězdy začaly sjíždět na Oscary!  Samozřejmě jsme se ale k divadlu už nedostaly, protože některé ulice byly úplně zavřené a jiné přeplněné davy lidí. Do jednoho davu jsme se půl hodinky zkusily zařadit, ale pak už rychle odsud pro kufry, na letiště a zaplatit neuvěřitelnou sumu za Ubera, protože kvůli Oscarům byla trojitá taxa. Na letišti jsme se s ještě musely rozloučit s naší Verunkou, která se vracela do Texasu, zatímco my letěly směr San Francisko. S příslibem brzkého shledání jsme tak ukončily naší neuvěřitelnou dovolenou a já už teď jen zase v myšlenkách dumám, jaká bude ta další.

Život je fajn, když si ho takový uděláte. Můžete mít plány a nemusíte, vždycky to nakonec vyjde trošku jinak a někdy do toho zasáhne osud (to auto, to byl prostě náš osud, a to mi nikdo nikdy nevymluví) a udělá to všechno ještě zajímavější. A tak to má být :) Jinak bychom se přece děsně nudili! 

Doufám, že se vám čtení o našich zážitcích líbilo, já si teď už konečně můžu o nich jít počíst k Verunce, naší veleslavné blogerské kamarádce :) Zajděte se k ní podívat si taky a mějte se nádherně!

K.