Zpátky do minulosti, můj první den v USA

Tak už se mi to tady opravdu krátí; jedenáctý měsíc na krku, to znamená už jen měsíc v Savannah. Nevím, čím to je, ale každé to měsíční „výročí“ ve mě vyvolává hrozně zvláštní pocity. Měla jsem to tak už v Anglii, vždycky jsem přemýšlela, proč že to mám zase takovou podivnou náladu a pak kouknu na kalendář a zjistím, že už jsem tu zase o měsíc víc a taky že mi mám o měsíc míň do konce. Rozhodla jsem se proto z toho „výročí“ udělat takovou tradici a vždycky napíšu článek o něčem, co už se mi stalo dávno, takové „zpátky do minulosti“. Nebudu vás trápit s něčím, jako jak jsem ve školce nechtěla jíst obědy :), ale opravdu jen flashback co se au pair a cestování týče. Dneska bych chtěla zavzpomínat, jak jsem se měla první dny v USA a na příště mám nakousnuté články o nějakých výletech, o kterých jsem ještě nemluvila. Tak se hezky usaďte a podívejte se se mnou zpátky do minulosti - na mé první dny v Americe (třeba to někoho přesvědčí, že ten pocit opravdu stojí za to zažít :)

Welcome to 'Merica!

Ještě než jsem se do USA dostala, musela jsem prvně absolvovat stěhování z Londýna zpátky domů, a to rozhodně nebyla sranda, to vám teda povím. Takovejch kravin, co já jsem za ten rok nakoupila! Domů jsem přes Slováky (tj. slovenskou zásilkovou společnost, která vychází o dost levnější, než jakákoli jiná v Anglii) poslala krabici s věcmi v domnění, že se přece pak už do kufru vlezu. Záchvat paniky začal asi týden před mým odjezdem, kdy jsem konečně začala pořádně balit. Maminka mě v tom záchvatu ještě podpořila se slovy, že to přece bylo jasný, že si nemůžu zabalit do jednoho kufru! Takže já jsem musela objednat další svoz na další krabici, ačkoli kdybych to všechno poslala hned na začátku v jedné, ušetřila bych asi půlku peněz. Plus jsem ještě věnovala asi tři tašky do charity shopu (s těžkým srdcem) a ještě další dvě kamarádce Kamče. No a stejně jsem na letišti měla nadváhu! Teda ten kufr, i když já jsem si z Anglie taky nějaké to kilo navíc přivezla :) Nakonec jsem ale úspěšně tu kuchyňskou váhu, koupelnovou váhu, jóga karimatku, hrníčky a já nevim jaký ještě blbiny, domů dovezla, strávila tam tři týdny (!) v rámci kterých jsem povětšinou obíhala všemožné úřady a doktory a zase byl čas si sbalit. No, to ne! Po tom balícím fiasku já že si mám zabalit na rok do jednoho kufříku? 

Source: http://ciee.typepad.com/.a/6a010536fa9ded970b019aff50681f970d-pi

Vygooglila jsem si, že si do USA nemáte balit skoro nic a že si všechno nakoupíte, tak jsem se tou radou řídila a udělala jsem víc, než dobře (i přesto, že jsem NIC nevezla, jsem měla ale ten kufr plnej, jen tak pro zajímavost… :) A přišel den odletu, den D. Z Prahy nás au pairek jelo asi pět, nikdo ale neletěl se mnou, tak aspoň taky NIKDO neviděl tu klasickou letištní scénu, kdy jsem se loučila s maminkou a sestřičkou. Řikám, jen mě vyhodíte a pojedete, no a oni ne, že jo… 

Jakmile jsem už seděla v letadle, zalomila jsem to a prospala snad většinu letu. Jako jediná jsem taky přilítala na JFK (všechny au pair ještě před tím, než odletí ke své hostující rodině, musí projít školením, které se pro naší agenturu koná v New Jersey), zatímco ostatní holky letěly do New Jersey. Na letišti jsem úspěšně vystála všechny fronty, prošla všemi prohlídkami (i když pocit, že se třeba někdo najedou rozhodne, že vás prostě do „té Ameriky“ nepustí, mě hlodal celé to čekání a naučené fráze o mojí host rodině a dětech jsem měla přímo vryté do mozku). 

Source: http://gph.is/1fhR8QO

Ani pak mě panika na letišti neopustila, protože tam na mě samozřejmě NIKDO NEČEKAL, jak bylo domluveno! V hlavě jsem bleskově projela všechny katastrofické scénáře včetně „kde jako budu dneska spát“ (rozumějte, tu pozitivní mysl jsem si osvojila až tady, hahah). Než jsem došla ke scénáři, že mě tu určitě někdo zapíchne, tak se objevil pán s cedulí s mým jménem a já byla zachráněna! 

Ještě jsme nabrali pár dalších lidí a jelo se do hotelu, ale já tomu ale pořád nemohla uvěřit. Věta "tak já jsem jako vážně v New Yorku?!" mi rotovala v hlavě sem a zpátky, pořád dokola. Celou cestu jsem byla přilepená na okýnku, cvakala foťákem a pokoušela se zachytit každou blbinu za blbinou (hele, AMERICKÁ SPZka, tu musim vyfotit!) a doufala, že alespoň zahlídnu nějakou z těch slavných newyorských budov. Jen co jsme přejeli do New Jersey, mně se snad zastavilo srdce – támhle přes řeku, ježkovy voči, vždyť já vidim celej Manhattan! 

Nadšení mě nepřešlo ani po tom, co jsme dorazili na hotel. Já čekala opravdu nějakou hrůzu, palandy a šváby na pokojích a on to byl Hilton! Viva AuPair Care! My tam samozřejmě byli kvůli školení, ale mám s tím místem spojeno takových zážitků, na které nikdy  nezapomenu: první americká snídaně (kdo by to byl řekl, že ty jejich palačinky jsou tak děsně nedobrý?), první známky Halloweenu a taky první návštěva amerického supermarketu Walmart :). Teď se mi to zdá tak hrozně legrační, jak jsme, jak vesničanky poprvé ve městě, procházely s holkama všechny regály, komentovaly každé, každičké zboží, fotily (hahah, my jsme fotily zboží ve Walmartu, to jsme musely vypadat jak totální trdla) a samozřejmě taky něco ryze amerického pokoupily. 

Já vím, že se to nezdá jako moc extra zážitky, ale prostě na tyhle první dny jsou zkrátka PRVNÍ dny. Ten první moment, kdy si konečně uvědomíte – já jsem fakt v Americe, ten je prostě k nezaplacení a i když mi k tomu uvědomění třeba dopomohl nějakej obchod s potravinama :) Co jsem se tu naučila, je, že ke štěstí nám  stačí, když se soustředíme na úplné drobnosti, které nám udělají radost, ale možná jenom na chvilku a které bychom třeba normálně přešli bez mrknutí oka. Když si vybavím svoje zářící oči při pohledu na kýbl (žádnej kyblík!) margarity z Walmartu, na první ochutnání americké snídaně, na první nadechnutí se v USA, musím se prostě usmát, protože to opravdu JE štěstí (*nemyslím, že pro slovo happiness máme adekvátní překlad, asi spíš tomu odpovídá spokojenost, nebo možná pocit štěstí :).

Source: http://gph.is/1h8aPH6

O tom, jaké byly první dny v Savannah třeba zase někdy příště. Já jen doufám, že si mi povedlo alespoň trochu nastínit atmosféru pro ty, kteří o Americe zatím jenom sní a připomenout ji těm, kteří jí prošli a třeba to měli dost podobně. Mějte se krásně a nebabrejte se moc minulostí, zavzpomínejte, pociťte ji, zasmějte se a vraťte se zpátky do přítomnosti, protože na té teď můžete pracovat :) 
Mějte se krásně, K.