California life, první měsíc

Takže už je to měsíc, co jsem pěkně přestěhovaná a zabydlená v Redwood City, v San Francisco Bay Area. Vlastně mi to ale přijde, jak kdybych tady byla odjakživa! Nebo teda teď mi to tak přijde, první den jsem si říkala, že si určitě nezvyknu! :)

Takže to moje balení a stěhování z Savannah nakonec nedopadlo tak, jak jsem si představovala - chtěla jsem všechno narvat do jednoho kufru, jednoho příručáku a velké kabelky. Když jsem ale zabalila a měla okolo sebe pořád asi tak miliardu věcí, vzdala jsem to a šla koupit další kufr do Good Will (jakoby second hand obchod, kde za věci, které vy darujete a někdo jiný koupí, jdou pak peníze na charitu), který mě vyšel na překrásné čtyři dolary. Že budu ale pak tím pádem mít tři kufry na kolečkách, to jsem nějak nedomyslela... Jen co jsem si vyzvedla svoje batožiny na letišti v San Franciscu, moje host mum už na mě naštěstí čekala, takže jsem to nemusela tahat všechno sama. Nemohla jsem jí ale nechat ten nejtěžší kufr, že jo! Tak jsem zapřáhla nejtěžší, příručák a kabelku a ona můj čtyřdolarovej kufříček. Příručák jsem naložila na kufr a šlo se! Ajaj, eskalátor, trochu jsem se s těma kuframa zakolíbala, ale ustála to. Nakonec se ale bohužel ukázalo, že nastoupit na eskalátor se dvěma kufry na sobě bylo o dost jednodušší, než z něj vystoupit (představte si tu scénu ze Sám doma: Harry, je to pevný jako skála!)! Vystoupila, zakolíbala se znova a rozplácla se na zem se přes oba ty kufry, blondýna pitomoučká, až jí i ten notebook z kabelky vyskočil asi pět metrů daleko. Tak jsem tam tak ležela, koleno mě bolelo, kotník mě bolel a problesklo mi hlavou: tak jsem se právě tváří v tvář setkala s Kalifornskou půdou (DOSLOVA)! Aneb, vítejte v San Franciscu, madam!

Source: http://gph.is/1G2FFhp

Po cestě domů se mi dělalo špatně z těch aut všude okolo a nedokázala jsem si představit, jak tady vůbec řídim! Odpoledne jsme pak jeli společně vyzvednout Jordan, moje zlaté a jediné dítě, a já zase musela dumat nad tím, jak je tenhle vztah au pair-host kid tak hrozně zvláštní. Vy s tim dítětem rok žijete, rok jsme mu kamarádem, druhým rodičem. Zamilujete si ho a pak navždycky odejdete. Ono zapomene snadno, protože přijde zase nová au pair, zase další z mnoha. Vzpomínky na tyhle moje host děti se mnou zůstanou už napořád a tak bylo hrozně vzrušující poznat to moje poslední a v pořadí už šesté (uf!) "host kid".

Hned svůj první den volna jsem už byla celá natěšená, jak uvidím město (jakože SF, tomu se tady prý zásadně říká The City, nebo prostě San Francisco, nikdy, nikdy nikdy San Fran, Frisco a podobně :) a když jsem čekala na vlak, tetelila jsem se nadšením a taky strachem, protože já vůbec nevěděla, kam že to jedu! Doma se hrozně divili, že chci jít sama a pořád jestli jsem si prej jistá. No ale tak přece nebudu doma sedět na zadku jenom proto, že ještě nemám s kým jít ven, že jo! A bylo to žůžo! San Francisco! A na vlastní oči! Já tomu prostě nemohla uvěřit. Tak jsem tak chodila, pozorovala budovy, lidi, čichala vůně, vyšla ty nejstrmější kopce, jaké jsem vůbec kdy v životě viděla a nasávala ten (první) nejkrásnější slunečný den v San Franciscu. 

Chvilku potom, co jsem dorazila, byl samozřejmě Halloween! Protože jsem v okolí nikoho ještě neznala, rozhodla jsem se, že prostě nutně nemusím a za každou cenu vyrážet na noc do města. Tak jsem si řekla, že půjdu jen trick or treating s dětma a pak zůstanu doma a ani byste nevěřili, jak já jsem byla vděčná, že jsem mohla jít v devět hodin večer spát! Stárnu! :) A protože jsem věděla, že nikam nepůjdu, moc jsem kostým neřešila a že si prostě jen něco namaluju na obličej. Nakonec ale moje host mum vymyslela, že všichni dospělí půjdeme za stolní hry, což byl snad nejlepší nápad vůbec. Moc mě mrzí, že nemám jejich fotku, ale já každopádně měla asi ten nejprimitivnější kostým na světě, který se ukázal jako celkem efektivní. Návod: kupte Twister, uprostřed vystřihněte díru na hlavu a tu točící věc přilepte izolepou na čelenku. Tadááá! :) Na fotce jsem s Jordan, která byla burrito (NE cigareta :)).

Hned další víkend jsem měla, už ze Savannah naplánovaný, koncert jedné kapely ve městě. Zkoušela jsem lidi, co by šli se mnou, nahnat ve všemožných au pair skupinách, ale když už se někdo chytil, tak se mu nechtělo platit vstupné. Tak já že teda půjdu sama (pro změnu :). Dorazila jsem na místo záměrně později, aby si jakože nikdo nevšim, že tam teda sama jsem. Jenže ono to všechno začínalo ještě později než jsem předpokládala a lidi stáli v hloučkách a povídali si. Co mám dělat, co mám dělat? Vytáhla jsem mobil (bez internetu) a předstírala, že něco důležitého hledám. Pak jsem šla na záchod a hrozně dumala nad scénou z filmu Protivný sprostý holky, jak Cady nemá s kym sedět na obědě, tak musí obědvat na záchodě. Třeba kdybych se tu na dvacet minut zavřela a pak se tam vrátila? Sakra, jen dva záchody, to nepůjde! Nevadí, první kapela začala hrát! Ona trapná situace mezi koncerty nastala ještě jednou, než konečně přišli na řadu moji oblíbenci Reptar! Já tančila, zpívala a bylo mi najednou jedno, že jsem tam sama. Poslední vlak mi jel ve 12.36, to ta kapela bude hrát tak do jedný a pak akorát půjdu na ten noční autobus, říkala jsem si. No, kapela skončila ve 12.40 a začali zavírat klub. Sakra, mně ten autobus jede za 40 minut a venku je to jak v nočním Central Parku (zase Sám doma)!!! Vyšla jsem ven s naprostým zoufalstvím ve tváři a rozhlížela se kolem. Všimla jsem si jedné holčiny, co vedle mě na tom koncertu stála, tak jsem sebrala všechny svoje síly a šla za ní. "Ahoj, mně jede autobus až za 40 minut, nevadilo by ti, kdybych si tady s tebou chvilku povídala?" Chjo, to je zase výplod :) Ona, že prej v pohodě, tak jsme si povídali a z ní vypadlo, že je tam na prvním rande s jedním klukem. Sakraaa, to je špatně, tam nemám bejt! Kluk přišel a ona že prej mě vezmou na zastávku. Já skoro slzy nadšení v očích, protože jsem tam vážně nechtěla jít sama. Tak čekáme, čekáme a čekáme. 1.20, bus nikde. 1.40, bus nikde. Kluk je celej nervózní, holčina optimisticky "já cítím, že to pojede" a já skroro v mdlobách. Dalších pět minut a hele, autobus! Dojela jsem domů, přežila jsem a už NIKDY sama večer nejdu! Příště půjdu s Nikki, tou optimistickou slečnou. Snad nechá boyfrienda doma :)

Taky jsem už byla ve městě, a to se podržte, ne sama! Sice jsme parta Češek, takže se to žvaní (jen česky) jedna radost, ale prý někoho brzy přiberem kvůli té angličtině :)

Ještě jednu věc bych chtěla vytáhnout a už končím! Kamarád Nelson mi ještě v Savannah doporučoval, ať si určitě jeden den pronajmu kolo a přejedu na něm Golden Gate Bridge. Takže když nějaká holčina v au pair skupině na Facebooku psala, že jede na výlet přes most, tak jsem byla okamžitě pro a už jsem moc nemyslela na to, kam že to pak přes ten most vlastně pojedeme. Už jenom pronajmout to blbý kolo bylo na strašně dlouho a my tak nakonec vyrážely s hodinovým zpožděním. Ale vždyť máme ještě spoustu času, to dáme, až do toho Tiburonu přece! Kopců nás naštěstí na začátku čekalo jen pár a spíš jsme jeli jen z kopce. O to víc mě pak děsila cesta nazpátek (to jsem si ještě myslela, že to nazpátek stihnem, haha). Ty bláááho, ale jaká to byla nádhera, projíždět se na kole přes GGB! A my na tom kole nakonec vážně vydrželi až do Tiburon, až na Hippie Tree, i když při tom posledním kopci už mi nohy řekly, že teda jako vůbec! Najely jsme 17 mil, spálili přes 2000kcal a při cestě zpátky s radostí uvítali trajekt (a tak jsme se vyhnuli těm kopcům nazpátek). Dokonce i kola se nám podařilo vrátit pět minut před zavíračkou, dali jsme si high five, rozloučili se a mazali domů s blaženou vidinou sprchy a postele.

Tak tohle byl můj první měsíc v Cali. A už mi zbývá jen jedenáct do konce. Možná si říkáte JEN jedenáct? Jen jedenáct! Ten čas tu utíká tak strašně rychle, že se ani nenaděju a už budu bookovat letenku domů. Chtěla bych to všechno trochu pozastavit, zpomalit, ale to bych pak asi nemohla říct, že jsem si to tu užila, protože čas utíká pomalu jen když se člověk nudí, že jo? A to já se teda nenudim :)

Děkuju, že se zajímáte a že čtete, děláte mi obrovskou radost! Mějte se nádherně, K.