Akce koláče

Sice už jsem nějaké tři týdny v Kalifornii (a v dalším článku shrnu, jak se tu mám, až nasbírám nějaké ty zážitky), je tu ale ještě jeden takový příběh ze Savannah, ke kterému se chci vrátit. Kdo mě sledujete na Facebooku, pravděpodobně jste si všimli mého postu o tom, jak jsem se loučila a zároveň se tu rozhodla šířit trochu té naší české kultury a napekla jsem koláče. Že to bude ale docela dobrodrůžo, to jsem nečekala... :)

Víte ale, že tyhlety naše koláče mají v Americe docela dlouhou tradici? Ano, NAŠE koláče (takže ta myšlenka „šíření české kultury" nedává moc smysl, já vim, no)! Nepotřebujete na to zrovna českou kavárnu nebo český obchod, abyste si tu na nich pochutnali. Spousta lidí tak koláče zná a dokonce si je můžete dát v některých coffee shopech. Já mám zkušenost z  kavárny Foxy Loxy v Savannah, kde v nabídce nejčastěji mají tvarohové, ale taky třeba takové, které ty naše skoro ani nepřipomínají, ať už příchutí (se zapečeným vajíčkem) nebo zjevem (žádná poleva na povrchu, ale jen těsto třeba se salámem chorizo). Tak jsem tak dumala, jestli se vůbec jedná o ty NAŠE koláče, protože to přece jenom zní skoro stejně („kolache“ po americku) - a vážně jsou to ty naše :)  Pátrala jsem, jak ten proces "amerikanizace koláčů" vlastně proběhl a narazila jsem na článek od Katie Cantrell, nazvaný „A trip through kolache history“ (mrkněte na článek zde, Katie tam třeba zmiňuje, jak se těšila, jak konečně v Praze ochutná pravé české koláče a nakonec byla zklamaná, že nikde nenašla ryze koláčový obchod typu „Donkin Donuts“, jakože jejich koblihárnu, a taky že nikde neměli masové, tak jako u nich v Texasu :). 

Source: https://i.warosu.org/data/ck/img/0049/98/1386250210998.jpg

Katie mimo jiné popisuje legendu, jak vlastně koláče vznikly  a zmiňuje, že ji zná každý ve středním Texasu a já se teda stydím, protože jsem jí v životě neslyšela :) Maminka prý pekla chleba (nebo možná spíš něco jako vánočku?), ale její dcera Libuška po ní neustále něco chtěla, tak jí maminka dala kousek těsta na hraní. Libuška těsto dlouho hňácala, ze stolu vzala švestku a přidala jí do vypracované kuličky, kterou pak dala péct. Jakmile se tatínek vrátil domů z práce na poli, zakousl se do Libuščina výrobku a okamžitě se opařil horkou švestkovou šťávou. Začal hopsat okolo stolu a Libuška z toho měla děsnou srandu a začala se smát, že tatínek běhá dokola, takže prý z toho "koláče".

Do Ameriky se pak koláče dostaly s vlnou migrace, na konci osmnáctého a začátkem devatenáctého století. Poprvé to bylo v roce 1735, kdy se skupinka Čechů vylodila v Savannah, Georgia (jéééé :) a později se pak Češi usídlovali v Pensylvánii a Ohiu a největší zastoupení dnes mají v Texasu (to mi poradila Wikipedia :).

Source: http://www.texaskolaches.com/img/logo-texas-kolache-company.png

Takže abych se konečně dostala k tomu, proč jsem ty koláče dělala... Měla jsem pár dní do odjezdu ze Savannah a rozhodla jsem se konečně dostát slovu, které jsem dala asi před třičtvrtě rokem. To jsem takhle byla ve škole (v rámci našeho au pair pobytu musíme splnit určitý počet hodin nebo kreditů ve škole), naše paní učitelka nás zrovna mořila nějakou matikou a přišel se na nás podívat děkan fakulty. Ptal se mě a ještě jedné další au pair, odkud že to jsme. Když jsem mu pověděla, že z Čech, byl z toho hrozně nadšený, že prý má dobrého kamaráda Čecha a že strašně miluje naše koláče! Já na to, že teda nějaké upeču a přinesu mu ochutnat, ale on že to musí být až za čtyři měsíce, protože drží dietu. Čtyři měsíce uplynuly jako voda, škola skončila a já ten slib přes léto vypustila z hlavy (protože bych je přece stejně neměla jak předat přece! :) Po létě mi ty zbylé měsíce ale tak strašně utekly, že jsem najednou měla pár dnů do konce a černé svědomí k tomu. Když jsem se pak snažila naplánovat poslední dny, vyšel mi volný jen jediný den na to, abych ten slib splnila, a tak jsem se do toho dala, to přece bude brnkačka, říkala jsem si. Recept jsem si našla v angličtině, abych měla jistotu, že opravdu najdu všechny ingredience (třeba droždí se dá koupit asi ve čtyřech druzích, takže bylo prostě jednodušší rovnou najít to „active dry yeast“). Mák se prodává v kořenkách po pěti dolarech, takže ty moje nejoblíbenější holt nebudou. No a taky tu vůbec nemají tvaroh!

Source: http://giphy.com/gifs/movie-dakota-fanning-promise-O5gWP45sadqvu

V receptu stálo, že z jednoho množství budu mít dvanáct koláčků, tak jsem se rozhodla pro dvojitou dávku a že pak zbytek taky rozdám. Nakonec to taková brnkačka nebyla a já dost myslela na babičku, která se s tím každý rok dobrovolně peče! Při přípravě těsta jsem si přišla jak v posilovně při posilování bicepsů, jak chemik/alchymista při tvorbě povidel a meruňkové náplně, a jak kouzelník při snaze proměnit pomazánkové máslo Philadelphia ve tvaroh. Drobenka teda ale, ta šla sama a já měla sto chutí jí pěkně rozprostřít na pekáček, dát péct a pak jí CELOU spořádat jen tak. Jak mi to těsto kynulo (a já se postupně proměňovala v experta na tepelné spotřebiče, jak jsem se snažila vykoumat, který z nich vydává největší teplo, aby my pomohl kynout co nejrychleji), začala jsem se trochu bát, že mi nevyjde čas a já budu muset to těsto nechat kynout ještě dýl, než se má a že to pak bude jak z pohádky Hrnečku, vař! 

Source: http://www.abatar.cz/images/pohadkove_obrazky/hrnecku_var_12.gif

Co jsem už začala těsto tvarovat do koláčků, došlo mi, že jich teda rozhodně nebude 24, tak možná tak 124! Co s tim? Kdo to bude jíst? Moje gluten-free, sugar-free and healthy rodina asi těžko. Vymyslela jsem celý seznam lidí, které obdaruju, mezi nimi samozřejmě pan děkan, kvůli kterému to všechno začalo, pak moje paní učitelka, babička od host rodiny (která nejí zas až tak zdravě), kamarád Nelson, řidička autobusu od dětí (která je zlatá nejzlatější a poslední dva týdny mi každý den pověděla, jak moc jí budu chybět), koordinátorka od Au PairCare a taky pan zubař, který mi spravil zlomený zub úplně zadarmo (i když je teda asi divný dávat zubaři sladkost?). 

Source: http://giphy.com/gifs/adam-sandler-911-reign-over-me-Qhvzfo2guTqAU

Likvidace koláčů nakonec šla úplně bez problémů - já a Lina (současná au pair od mé georgijské host rodiny) jsme koláče povečeřely i posnídaly, děti si dokonce taky mohly vzít a já připravila balíčky, které jsem hned druhý den rozdala. Úplně nakonec jsem si nechala školu - paní učitelku a děkana. Mrs. Burton byla nemocná, takže jsem její "výslužku" nechala na recepci a poptala se, jak že se ten děkan jmenuje. Tam mi řekli, že se děkan za tu dobu změnil, ale že jestli hledám toho předchozího, ten je teď děkanem ve vedlejší budově a jmenuje se Stubbs. Dobrý, takže jdeme (já a Lina) do vedlejší budovy a u recepce se ptám na pana Stubbse. Recepční říká, ať počkáme. Čekáme, čekáme a najednou k nám přijde nějakej chlap, kterého znám od vidění, ale sakra, tohle přece není pan Stubbs?! Co s tim?! Já tam stojim s balíčkem koláčků, on na mě kouká, co že jako chci a vypadá dost zmateně. Já stojim a nevim, co mám dělat (sakra, sakra, sakra)! Tak ze sebe začínám koktat, že jsem jako chodila do třídy paní Burton a že jsem jen chtěla přinést takovou pozornost z Česka. Jakože vážně?! (říkala jsem si v ten moment v hlavě na ten vlastní výplod) On na mě zíral ještě divnějc, než předtím a že teda děkuje a já rudá až na sedací části jsem odtamtud vystřelila jak neřízená střela. A jen co jsme byly venku, obě jsme dostaly totální záchvat smíchu. Lina ještě větší, protože ona měla k dispozici pohled na obě strany - na můj zmatenej a zoufalej výraz a na ten jeho vyjevenej, "co po mně chceš?" výraz (kdyby byl Čech, určitě by si říkal "jo švestičky z vlastní zahrádky mi neseš, hmm?"). Já jsem se smála ještě celej den - té situaci a tomu, jaká jsem trubka, že jsem mu dala ty koláče (a ty nejhezčí, samozřejmě!). 

Source: http://giphy.com/gifs/beamlyus-bad-girls-club-bgc-redemption-yoJC2PxFMnwgrnefxC

Řekla jsem si ale, že jsem je přece pekla kvůli tomu děkanovi (nebo kdo že to vlastně je?!) a že se k němu přece nějak musí dostat! Dalo mi to práci, ale podařilo se mi na stránkách školy vygooglit fotku toho chlápka, kterého jsem hledala. A on to byl vážně děkan a vážně se jmenuje Stubbs! Tak to jsem teda byla ještě zmatenější a jediné logické vysvětlení bylo, že prostě neměl čas a poslal místo sebe někoho jiného. Celý příběh jsem přetlumočila kamarádce Fridě, která do školy chodila se mnou a ona že tam prý se mnou hned další den zaskočí. Takže jsem zabalila poslední a ty nejošklivější koláče, sepsala dopis pro pana Stubbse a vydala se do školy (znovu). Dorazily jsme s Fridou k té samé recepci, kde seděla ta samá paní, jako předchozí den. Povídám jí, jestli bych mohla na té recepci jen něco nechat pro pana Stubbse. Ona prý, že mi ho zavolá a já že neeee, že to tam chci jen nechat. Jenže ona trvala na tom, že ho zavolá (si mě pamatovala!). Mně se v hlavě honila děsivá představa, jak přijde ten samej chlap, jako včera. No a co myslíte, že se stalo?! Přes prosklenou zeď jsem viděla, jak se ten SAMEJ chlap zvedá ze židle a jde směrem k nám! 

Source: http://giphy.com/gifs/sundancetv-deutschland-83-xTiTnoVw7Iyq6lcKn6

Já jenom prohodila že zdrhám, ale Frida mě zastavila, a tak jsem tam ZASE stála s talířem koláčů a ke mně se už blížil ZASE ten samej chlap!!! Tak já hned na tu recepční - "ale tohle přece není pan Stubbs?!" Ano ona, že je! Já už šla do mdlob a nevěděla jsem, jestli se smát, nebo brečet. Chlápek nakráčel a já stojim a čumim. A on stojí a čumí taky. Teda vlastně říkám "hey, it's me again" a pak stojim a čumim. Frida pohotově vygooglila fotku pana Stubbse a ukazuje jí recepční. Ta říká "jo vy hledáte pana [Stebse], ne pana [Stabse]!" No ty vado!!! To jako vážně?! Vážně mají na jedné fakultě zaměstnané dva StAEbse ?! Panu "Stabsovi" jsem teda všechno vysvětlila, i to jak mi to bylo včera hrozně trapný a on povídá, že to bylo milý, ale že se teda hrozně divil, proč mu to dávám :) Ach jo. To jsem se zase zasmála. Celej den a ještě několik potom. A směju se i teď :) No a jen tak pro zajímavost, pan "Stebs" byl služebně pryč a vracel se až čtyři dny později, takže ty ošklivé koláčky, které na něj čekaly na stole, beztak už nebyly k jídlu. Akce koláče nakonec (ne)splněna, já ani nevim vlastně, hlavně že jsem to předala = splnila slib! I když jsem si v životě nepředstavovala, že to bude takhle složitý! :)

Lidi, napečte koláče a obdarujte blízké, známe (i neznámé!), evidentně u toho můžete zažít hodně srandy i nějakou tu zápletku! :)

Mějte se koláčově, K.