Poslední dva měsíce v Savannah a proč je změna dobrá věc

Tak jsem tu desátý měsíc. Ani nevím, jak se to stalo, jak to, že to tak rychle uteklo? I když se teda jedná o malé výročí toho, že jsem v USA, taky to ale na druhé straně znamená, že mi zbývají už je dva měsíce v Savannah. Jsem taková nějaká plná emocí a připadám si jak rozdvojená osobnost. Na jednu stranu už se strašně moc těším na novou host rodinku a na San Francisco (o tom, že už mám svůj match jste si mohli přečíst tady) a na druhou stranu to tady nechci opustit! Ty lidi, co jsem poznala, místa, která miluju (jako zrovna ta kavárna, ve které teď, stejně jako každý víkend, sedím)...

Wormsloe Historic Site/Savannah, GA <3

Chtěla jsem si vypsat TO DO list toho, co všechno chci za ty dva měsíce stihnout, ale tak nějak mi přijde, že jsem tady a v okolí viděla naprosto všechno :) Jediné, co v Savannah opravdu chci stihnout, je dokončit výzvu 24 náměstí: seznam "100 věcí co dělat v Savannah" obsahuje mimo jiné i položku "vyfoť se s každým ze 24 náměstí". To zní celkem jako nuda, já vím. Ale jednou jsme se výzvu pokoušely splnit s au pairkou Sarou těsně předtím, než odjela a byla to taková sranda, že bych tomu ani nevěřila. My jsme to "vyfotit" nebo spíš "take a selfie" chtěly pojmout originálně a namísto fotek s naučeným americkým úsměvem jsme se rozhodly, že prostě každá fotka musí být jiná a navíc, že na každé náměstí máme jen dva pokusy, tj. dvě fotky. Začaly jsme asi ve tři hodiny odpoledne a skončily s patnácti náměstími, protože už byla moc tma, když jsme se konečně rozhodly to vzdát. Sara pak odjela a my to tak nikdy nedokončily. A já se zařekla, že tohle prostě musím dokončit, i kdybych se měla jít fotit sama. Naštěstí se ale všichni kamarádi chtějí přidat, jen nevím, jak někteří z nich zvládnou ta náměstí "obchodit" :) Zbytek času chci hlavně strávit čas s lidmi, které jsem tu poznala a kteří mi budou tak strašně moc chybět. 

15/24 náměstí

Jak si tak po sobě čtu, co jsem napsala, napadá mě, proč že se vlastně stěhuju, proč nezůstanu tady v Savannah? Mám tu skvělé kamarády, kteří jsou místní, takže tu budou pořád a netýká se jich ten "au pair život", kdy všude žijete jen na rok. Mám tu fajn host rodinu a zlaté děti. Mám tu svá oblíbená místa (já přísahám, že mě v té kavárně už poznávají a mojí frázi "double cappuccino and a piece of brownies with nuts, please" umí natuty odhadnout dopředu), vím kam zajít na vzorky jídla zdarma a kde se nejlíp nakupuje. Mám tu super levné členství v posilovně, která je obrovská takže si můžu být jistá, že nikdy nebudu muset na nic čekat frontu. Vím, kterým ulicím se v jakou dobu vyhnout a cestu domů bych zvládla i poslepu. I když jsem ze začátku byla skeptická, je tu poměrně dobrá hudební scéna (chodím skoro každý týden na nějaký koncert) a z festivalů v okolí se dá taky vybrat. Savannah je snad jediné místo, kde se může konzumovat alkohol venku a oslavy svatého Patrika patří k vůbec největším ve Státech. Oceán máme 40 minut od domu a dá se v něm koupat skoro celý rok. Navíc se tu každou chvíli natáčí nějaký film (teď zrovna tu máme Adama Sandlera a nedávno Zacka Effrona a Roberta DeNiro) a Forrest Gump tu "seděl na lavičce" hnedka kousek od místa, kde píšu. Takže proč to vlastně dělám?! 

St. Patrick's Day in Savannah

Třeba google pomůže, takže píšu "Why is change good for us (proč je pro nás změna dobrá)?" A najde mi to spoustu, ale opravdu spoustu článků. Klikám na blog jakéhosi Allana Karla a jen co se začtu, musím říct, že souhlasím s každým bodem. Allan zmiňuje důvody, proč je změna dobrá a já myslím, že všechny určitě stojí za zmínku:

• Bez změny věci zůstávají stejnými a nakonec stagnují a zemřou.
• Většina lidí se bojí změny, protože je posunuje za hranice jejich komfortní zóny
• Bez změny není v životě žádné dobrodružství.
• Ubránit se změně zabere víc energie a úsilí, než ji přijmout.
• Je o dost jednodušší si změnu osvojit, než proti ní bojovat.
• Zatímco mnozí se budou změně bránit, úspěšní lidé ji využijí ve svůj prospěch.
• Změna znamená učení se. Učení se znamená růst. Růst je žití. Tak žijme.
• Když si stěžujeme na změnu, energie, kterou na to vynaložíme, z nás akorát udělá bručouna
• Změna je příležitost.
• Stávající stav (status quo) je nudný a nikam nás nedostane.
• Změna je vzrušující a nutí nás, abychom se pohnuli z místa.
• Změna může být děsivá a nepohodlná pouze v případě, že na ní jako na takovou nahlížíme.
• Strach ze změny je pocit, který můžeme změnit.
• Je v pořádku měnit své pocity.
• Lidé vzdorují změně, protože s sebou přináší pocity strachu a neznáma.
• Neznámo bude nepohodlné jen pokud to nezměníte.
• Změna je posel možností.
• Všechno se jednou musí změnit.
• Když se změníme, tak se přizpůsobujeme a hýbeme se tak dopředu a když ne, couváme.
• Počasí se změní, tak se o něj nestarejme a přestaňme o něm mluvit :)

Translated into Czech from Allan Karl, full article here.

I když to v San Franciscu všechno bude hrozně nové, třeba i náročné a děsivé (přece jenom se budu muset sžít zase s dalšími a úplně cizími lidmi), vím, že mi to hrozně dá. Prostě budu muset zase jít ven a ty kamarády si udělat, kavárny objevit a ten nový život pořádně zažít. Zvládla jsem to tady, i když jsem, přiznávám, ze začátku hodně bojovala, teď už jsem ale o dost vnitřně silnější právě díky tomu, že mě to tady za hranice mé komfortní zóny doslova vyhnalo. Takže to zvládnu i v San Franciscu! A i vy, co se chystáte nebo už se potýkáte s jakoukoli životní změnou - já vím, že je to těžké, ale zvládnete to taky! 

Držím palce, mějte se krásně, K. :)

Source: Brendon Burchard, https://www.facebook.com/brendonburchardfan?fref=photo

Dovolená ve fotkách a jak ten "plán" nakonec vyšel

Tak už mám za sebou skoro celý pracovní týden a musím se přiznat, že jediné, co mě drží nad vodou, jsou vzpomínky na dovolenou a vidina víkendu. Já jsem totiž skočila do toho "pracovního procesu" po hlavě (teda spíš spadla, než skočila!), protože moje devčátka začínají školu až příští úterý. To si takhle jeden den hovíte na pláži a vaší jedinou starostí je, jestli jste se dostatečně namazali opalovacím krémem a druhý den se potýkáte s jedináctihodinovým odmlouváním, brečením, a stěžováním si. Protože se ale moc chci řídit heslem, že máme žít v přítomnosti, nechat minulost odpočívat a budoucnost si užít až se stane přítomností, bude to poslední ohlédnutí nad těmi krásnými časy, co jsou strávila s Verunkou a přísahám, že už s tou dovolenou dám pokoj! :) Chtěla bych vám jen ještě ukázat pár fotek, které si myslím, že stojí za zmínku a které prostě hezky dokreslují a zároveň uzavírají tuto (blogovou) kapitolu.

První den! Já ani nevím, jestli jsme byly víc nadšené z té plavby, nebo z toho, že vidíme MIAMI. A tak když jsme se konečně na loď, která měla kotvit ještě asi další tři hodiny, dostaly, bylo to zkrátka dva v jednom - jak luxus na palubě, tak vyhlídka na Miami. Samozřejmě přišel na řadu první drink (a s ním i první zděšení se nad cenou, kterou snad radši ani nemůžu prozradit, ale co, dovolená, ne? :) a první noc v naší kajůtce bez oken, kde usínáte při vrnění motoru a sem tam nějakého toho šplouchání. Měsíc z lodi vypadal ještě víc magicky než kdy jindy, a to bylo zkrátka jasné znamení dovolené snů!

Zastávka první, Key West. Bylo to tam celé takové podivné, nevábně voňavé, ale keywestští psi rozhodně mají styl a na skútru se vozí s grácií (mimochodem na druhé straně skútru se vozilo ještě jedno a přesně takové psisko!). Leguáni se procházejí po krajnici a nikdo se nad tím ani nepozastaví a dokonce tu mají popelnice "jen na kokosy". Tak trochu jiný svět, no :)

Zpátky na lodi to nikdy nebyla nuda. Nejlépe se střízlivělo se skleničkou vody s citronem, pokud se to všechno (rozuměj sklenička, voda, citron a to nebohé, margaritou otrávené tělo) ještě naložilo do vířivky. To pak vylezete jako znovuzrození, utřete se osuškovým zvířátkem a může se zase vyrazit do víru "velkolodi". Na elegantní večer jsme se teda musely trochu vymódit, ale dostaly jsme za to výměnou humra, krevety a hřebenatky, takže vlastně super obchod :) Nejlepší z nejlepšího ale nakonec nečekaně přišlo na výletě Cozumel/Playa del Carmen, kdy jsme se mohly ponořit do téhle průzračné dešťové a ledové vody v krápníkových jeskyních. To je El Río Secreto, bejby! (Photo credit první fotky: Veronika Houdová)

Miami už pak bylo "jen" třešničkou na dortu. Oceán, písek a skvělá společnost, co víc bych si mohla přát? Centrum Miami taky stojí za podívanou, dokonce tu mají vlastní Chodník slávy! Nakonec si ale uvědomíte, že nejlíp je, když zaboříte nohy do horkého písku, nasajete slanou vůni oceánu a nezbyde vám, než být "happy"! :) (Photo credit první, čtvrté a osmé fotky: Veronika Houdová)

Tahle dovolená byla pro mě důležitá hned z několika důvodů. Jako každý jiný (pracovně vytížený člověk:) jsem už dovolenou potřebovala, ale to je tak asi to nejmenší. Uvědomila jsem si, že čas je hrozně vzácný a měli bychom ho proto trávit s těmi správnými lidmi. Došlo mi, že ne všechno, co ze začátku vypadá jako totální tragédie, se tragédií skutečně stane; záleží jen jak k tomu přistoupíte. Že něco jako osud určitě existuje, ale musí se mu jít trochu naproti. A jedním z posledních důvodů je, že jsem k samotnému konci té dovolené matchla, takže konečně mám svojí TOP rodinku na další rok! I přesto, že jsem v jednom z minulých článků psala, že to s tou mojí vysněnou rodinou moc nedopadlo, nakonec přece jenom ten match vyšel právě s nimi :)

Znáte Kerouakovo Na cestě? Právě podle této knížky jsem volila název blogu (anglicky "On the road"). Hlavní hrdina, Sal Paradise, se tu s partou kámošů vydává žít vzrušující život cestovatele a dobrodruha. Ne, že bych snad chtěla žít život jako Sal, ale budu se trochu opičit a přesunu se do jeho často zmiňované destinace... wait for it... Já se totiž stěhuju do předměstí Friska! :) Už od 21. 10. budu moct brouzdat ulicemi San Francisca (aka Friska, jak by řekl Kerouac), nasávat jeho voňavou atmosféru, poznávat jeho laskavé lidi (což přece víme z té slavné písničky od Scotta McKenzie :), objevovat místní kapely a srkat kafíčka v zapadlých kavárničkách. 

Název blogu jsem sice volila podle knížky, ale tenkrát jsem si ani  ve snu nepředstavila, že by to v budoucnu mohlo mít nějakou spojitost. Asi osud :) A myslím, že lepší způsob, jak zakončit svojí "kariéru" au pair jsem si snad ani vybrat nemohla. Navíc se strašně se těším, až vám odtamtud budu psát články! Žádné malé město to není, takže to já budu každou chvilku někde ztracená a o zábavu (o článek) bude postaráno!  

PS: San Francisco bylo vždycky moje vysněné město a když se lidi ptají proč, říkám, že se mi hrozně líbí z filmů. Ovšem, že hlavní vliv na mě měl film Boys & girls, který jsem milovala jako malá holka, jsem nikdy nepřiznala :) Tak dneska poprvé! :))

M-I-A-M-I

Miami. Tenhle výraz v sobě nese něco hrozně zvláštního, jakoby automaticky vyvolával pocit dovolené, party, bílého písku a průzračného oceánu. "Jdem se vykoupat na Miami Beach", to prostě zní! Vždycky jsem si říkala, že na takovouhle dovolenou nebudu mít peníze, příležitost, ani lidi, s kterýma bych jela a vždycky jsem záviděla svým facebookovým přátelům, když odsud sdíleli fotky. Ale ono se mi to nakonec díky povedlo!

Downtown Miami

V rámci mojí dovolené jsme se s au pairkou Verunkou vydaly na luxusní plavbu lodí na Key West a Cozumel z Miami, což můžete omrknout tady a tady. Naše plavba byla na čtyři dny a protože jsem si mohla vybrat ještě pár dní dovolené, rozhodla jsem se v Miami zůstat i přesto, že Veru už odjížděla domů. Přesto jsme ale spolu mohly alespoň jeden den strávit v Miami, takže jsme se samozřejmě jako první vydaly na pláž. Jsem přesvědčená o tom, že jsme obě měly výraz jako o Vánocích. Ten oceán! Ta průůůůůzračná voda! Ten písek! Já se teda v Savanně taky dostanu k oceánu, ale rozhodně nevypadá takhle :) 

South Beach, Miami

Můj plán zněl jasně: chci vidět surfaře, a tak že se vydáme na Surfside, úplně nejsevernější pláž v Miami. Na mapě to vypadalo kousek a já tvrdila, že tam přece dojdeme pěšky. Jenže pak jsme zjistily, že by to trvalo přes dvě hodiny, takže došlo na miamskou městskou dopravu. Žádná sláva to tedy není; autobusy si tu jezdí, jak chtějí a zastávky jsou přeplněné podivnými individui. Člověk by řekl, že u Miami Beach přece lidi musí být zvyklí na to, že se tam holky procházejí v plavkách, no ne? My měly tílka a kraťasy a nebylo pět minut, aby nás někdo neokukoval (opravdu neskrývaně), netroubil z auta, nebo nám se silným zaujetím nevyprávěl, že "včera potkal ve Starbucksu Obamu" :)) Po asi dvaceti minutách jsme se dočkaly autobusu, po půl hodině dorazily na Surfside a zjistily, že tam nejenže není žádný surfař, ale je to tam plné ještě o dost podivnějšími lidmi a zákoutími. Na pláži ale nikdo, to je plus :) Navíc, když si teď zkouším googlit "Miami Surfside", na žádném obrázku nevidím ani jednoho surfaře, tak teda dumám nad tím názvem! Ale tak to prostě dopadá, když někam jedete úplně bez plánu :)

Surfside

Na cestě zpátky autobusem jsme se s Veru rozloučily a já zamířila na hostel, kde jsem si dopředu zamluvila pokoj a kde se mnou přespávalo dalších jedenáct lidí. Byla jsem hrozně unavená, tak jsem zapadla do postele asi v osm hodin večer a moc jsem se o lidi, s kterýma sdílím pokoj, nezajímala. V půlnoci se pak probudím potom, co se mnou někdo cloumá a svítí mi do obličeje baterkou. Ani mě nestihl nenapadnout žádný katastrofální scénář, jako spíš, že chci toho člověka přerazit! Ukázalo se, že spím v něčí posteli, protože mi prý bylo přidělená postel a v té já musím spát. Tak tvrdím, že jsem žádné instrukce nedostala a slečna z recepce na mě, ať jí ukážu papír, co jsem dostala při check-in. Málem jsem se zabila při cestě dolů z palandy, jak jsem byla rozespalá, dala jsem jí papír a samozřejmě tam bylo napsáno 208H (číslo pokoje 208, postel H!). Ano, nečetla jsem to! :) Navíc mi řekla, že v té posteli můžu zůstat, tak nevím, proč mě nemohli nechat spát. A hlavně jsem pak nemohla usnout, protože jsem si připadala jak idiot. Tahle noční scéna totiž vzbudila i všechny ostatní, protože jsem si nepřečetla blbej papír. No co, stane se! Ale mohli jsme to vyřídit až ráno, že jo! :)

Abych se neválela jenom na pláži, rozhodla jsem se druhý den vydat do centra Miami. Na ulici nebo respektive na chodníku jsem skoro nikoho nepotkala, lidi tu prostě nechodí, nebo co :) Zato tu narazíte na spoustu aut a půlka z nich na vás bude troubit nebo pokřikovat z okýnka. To tu vážně ženský nechodí v kraťasech?! Centrum Miami je opravdu obří, nachodila jsem tu spoustu kilometrů, viděla spoustu zajímavých věcí i se projela tzv. metromover, což je vláček, který jezdí nad městem, takže máte super výhled a navíc je úplně zadarmo. Po celém dni v centru jsem se ale zase hrozně těšila na pláž a říkala jsem si, že to pravé Miami pro mě prostě pořád znamená pláž a písek. 

A ještě, že jsem se pak zase rozhodla pro tu pláž, protože se mi stalo něco božího :) Jsem ve vodě a najednou koukám na obří černou věc, která se blížila k lidem hned vedle mě. Tak se ptám, co to je a pán že "manatee". Tenhle manatee se pak vydal mým směrem, ale já neměla ani tušení, co to sakra manatee znamená, jen jsem se soustředila na to, že je to obrovský, černý a plave to na mě, takže jsem s hrůzou v očích začala couvat jak nejrychleji to šlo. Pak to na mě vykouklo a já viděla kapustňáka a nemohla jsem uvěřit, že byl tak blizoučko a že se chtěl kamarádit, a já, posera, utekla :)

A manatee! :) Source: http://s.ngm.com/2013/04/manatees/img/florida-manatee-kings-bay-615.jpg

Potom, co jsem se vrátila na hostel, jsem se seznámila s lidmi ode mě na pokoji. Deset z těch jedenácti lidí celkem, byli kluci, tři čtvrtě z nich Němci. Potkala jsem tu dokonce jednoho au pair - kluka z Německa, co s neuvěřitelným zaujetí vyprávěl o tom, jak se ho někdo od nás z pokoje pokoušel sbalit (vidíte, nejenom holky to maj těžký :). S Veru jsme předtím diskutovaly, že jako Evropani celkově nejme moc otevření a neradi se bavíme s cizími lidmi, a zase se mi to potvrdilo po tom, co jsem se pokoušela s těma klukama z pokoje komunikovat. A věřte mi, po páté otázce následované jednoslovnou odpovědí, byste to vzdali taky :) 

Já už jsem na tu americkou otevřenost tak zvyklá, že hrozně ráda komunikuju s cizími lidmi a naštěstí nejsem jediná. Na vedlejší palandě ode mě spal Bruce z Nizozemska, jeden z těch dobrodruhů, co cestují sami a jen s batohem na zádech. Ráno, co jsem se probudila, tak byl pryč, našla jsem od něj ale vzkaz s emailovou adresou a musela jsem si zase pro jednou říct, že tenhle život je úžasnej a je potřeba ho žít=užívat každým dnem!

Takže ať už cestuje nebo jste doma, jděte ven a poznejte nové lidi, žijte život, který máte teď a ne ten, co byl v minulosti, ani ten co bude. Teď je to, co je hlavní!

Live fully, love openly and make a difference today.

Brendon Burchard

Plavba snů II.

Pokud jste četli první část naší plavby snů, asi vás teď zajímá, jak že to vlastně dopadlo v tom Cozumelu. Tak tady to je :)

Jakmile jsme dorazili na Cozumel a vystoupili z lodi, nemohla jsem uvěřit, že jsme vlastně v Mexiku! A bylo to cítit na každém kroku, každým nádechem a vidět každým pohledem. Byl to baru vedle baru, kde uvnitř turisti vesele tlachali nad margaritou a ochutnávali desítky druhů tequily, pojídali tacos, enchiladas a ceviche. 

Šly jsme se nahlásit k našemu průvodci a koupit vodu (kdo může v tomhle vedru pít margaritu?! :). No a po tom, co jsme se vrátily (přesně na čas, kdy jsme měli vyrážet), průvodce nikde! Začaly jsme běhat okolo (a panikařit – ano, přiznávám, já to byla!) a prostě nikoho nemohly najít. Pak jsme zahlídly skupinku lidí a průvodců u přístavu a běžely se tam zeptat – prý jsme dobře, hurá! 

Radost nás přešla hned v momentě, kdy jsme vypluli a průvodce začal hlásit, kde máme vystupovat. „Proč prostě neřeknou, 'na kajaky vystupte tady', vždyť my nevíme, kde budeme kajakovat, no ne?!“ (záchvat paniky č. 2). Výraz posádky potom, co jsme se zeptaly, nás ani trochu neuklidnil („tak třeba jen nemluví anglicky?“). Následně přišla slečna průvodkyně a nahodila úplně stejný výraz („Proč tady všichni jen divně koukaj a nikdo nemluví?!“). Tak se konečně ptám „jsme na špatné lodi?“ a ona že jo. No a to je v háji. Zkuste pochopit tu situaci - dvě český holky na cestě do MEXIKA (!) úplně cizí lodí a kdo ví, jestli se dostaneme zpátky na čas, abychom chytily NAŠÍ loď, na které samozřejmě zůstaly pasy s vízem??? 

Naše je ta větší :)

Tak a co teď? Slečna průvodkyně nás posadila a že se zeptá, co dál („tak a teď nás tady vysadí uprostřed Mexického zálivu, zmeškáme loď do Miami a protože nemáme pasy, budeme  muset zůstat v Mexiku a míchat margarity v baru“). Vrátila se s úplně stejným výrazem („pomoooc!“), ale s větou „You are very very lucky, girls“ (tak prý máme štěstí). Protože nám posádka lodi původně potvrdila, že jsme dobře, nebyla to vlastně naše chyba a mohly jsme si vybrat z jakéhokoli výletu, který ta společnost nabízela. Plus navíc tu byli lidi od nás z Carnivalu (z naší lodi), takže bylo zaručeno, že se zpátky na čas dostaneme! 

Úplně náhodně jsme si vybraly výlet s názvem „Secret river“ a těšily se na dobrodružství. Veru si přála pláž s bílým pískem a tyrkysovou průzračnou vodou. Z toho nás hned na začátku vyvedl náš průvodce Ernesto, když si nás a dalších šest dobrodruhů (ano, všichni ostatní  jako dobrodruzi skutečně vypadali, já a Veru jsme měly na sobě žabky a bikini, žádnou boty do vody, žádná podvodní kamera). Já potom prošla už třetím záchvatem paniky, jakmile nás Ernesto seznámil s podrobným programem: „Budeme se potápět a pak budeme plavat a šplhat v jeskyni, kde není denní světlo, takže uvidíte jen to, kam dosáhne vaše baterka na helmě. Jo a nevystrašte ty netopýry!“. Ještě to pak dorazil větou „je mi jasný, že je to tu samej potápěč“ a přísahám, že jsem byla celou cestu k „secret river“ zticha a dumala, jestli tohle přežiju.

Dorazili jsme na místo, napasovali šnorchl, ploutve, brýle a vestu (díkybohu!) a šlo se. Jednalo se o nádhernou průzračnou řeku, kde se míchala sladká voda se slanou, což tu vodu vlastně nakonec pro potápění nedělá zas až tak průzračnou. Ale co je hlavní, my to zvládly! Viděly jsme rybičky, zakusily ten zvláštní pocit, když skutečně „vidíte“ rozlišnou hustotu vody a cítíte i její rozdílnou teplotu a hlavně jsme si to hrozně moc užily.

Zastávka číslo dvě byla ona zmíněná jeskyně, která se leží uprostřed džungle, takže není divu, že byla objevená teprve před rokem. Představte si něco jako Koněpruské jeskyně se stalaktity, slatagmity a stalagnáty, do půlky zaplavené průzračnou dešťovou (=ledovou) vodou, kam neproniká denní světlo (=bezva hnízdiště pro netopýry), takže vidíte jen to, kam dosáhne vaše čelovka na helmě a kam prostě VPLAVETE. Jedním slovem PARÁDA! 

El Río Secreto Source: https://www.riosecreto.com/webimages/photo-gallery/riosecreto-big-2.jpg

S tím šplháním a fyzickou náročností to Ernesto trochu přeháněl, ale my mu to za tu pravou mexickou večeři na pláži odpustily. Byla jsem tak plná zážitků a zároveň jsem na nás obě byla hrozně pyšná, protože mi bylo jasný, že bychom si tenhle výlet dobrovolně prostě nevybraly. O to víc vím, že tahle dovolená zůstane nezapomenutá!

I když třeba vypočtu na kolik mě to všechno vyšlo peněz, na druhou stranu ale pak můžu začít počítat, kolik bychom utratily za všechno to jídlo, zaplatily za všechny představení, které jsme v rámci plavby viděly, za všechny zkušenosti, zážitky, zábavu, nové kamarády a i za to, že jsme v tom s Veru byly spolu… To se penězi vyčíslit ani nedá. Já se zařekla, že budu utrácet za zážitky, a to se mi na 100% povedlo. Navíc, jak říká moje maminka, „peníze budou a my nebudeme“ (a že život je jako bonboniéra… ne, to si dělám srandu :D ).

Přežily jsme! :)

PS: Světe div se, já to dopsala a pořád jsem na pláži! (Teda vlastně už v letadle, ale článek jsem opravdu dopsala ještě na pláži). Pět a půl A4 na papíře, to jsem ale dobrá! :)

Příště ještě sepíšu, jak jsem se měla v Miami, kde jsem po naší plavbě ještě zůstávala sama na pár dní a spala v hostelu na pokoji s dalšími jedenácti lidmi. Tak se těšte :)

Plavba snů

Tenhle článek píšu ze South Beach v Miami (Miami Beach – 1000 000 lidí = South Beach), pěkně postaru – s papírem a tužkou. A jak se znám, budu to všechno dopisovat ještě zítra na letišti v Miami, v letadle do Albany (kam ještě letím k babičce a dědovi na chatu na jeden den) a možná i ze Savanny. Jsem prostě rychlík, no! :)

První drink na lodi, ještě s výhledem na Miami

Ale prostě mě dneska přepadla taková touha zrekapitulovat uplynulý týden. Ve čtvrtek 30.6. mi totiž začala dovolená a já se vydala s Verunkou na plavbu snů, a to doslova (na její post o naší dovolené mrkněte tady; já jsem ale ještě nečetla, protože chci nezávisle napsat svůj článek a hrozně mě zajímá, jestli obě vypíchneme to samé :)! S Houdičkou jsme si totiž jako naší dovolenou vybraly plavbu lodí po západním Karibiku. Jak to takhle sepisuju, tak ta „plavba lodí“ mi prostě dostatečně nevystihuje, že to byla naprosto obrovská a luxusní loď, která má 13 pater, 849 pokojů, 4 bazény, posilovnu, divadlo, nekonečně barů a sálů, pojme 2754 lidí, na délku je o něco delší než Titanic (893ft x 882ft, což odpovídá cca 272m x 269m) a tonáží ho dokonce o dost převyšuje (101509 x 46328), to jen tak pro představu :)

S Veru jsme se sešly na letišti a naše dobrodružství už začalo tam, samozřejmě! Přiletěly jsme totiž do Fort Lauderdale, ale loď nám vyrážela z Miami; jen dostat se Z LETIŠTĚ nám zabralo třeba hodinu? Asi trochu předzvěst toho, že to nebude tak moc jednoduchý, jak jsme si to naplánovaly. Pak nás třeba pan řidič málem vyhodil v přístavu ve Fort Lauderdale a ne v Miami a nám by to bývalo možná ani nedošlo :)

Jakmile jsme se ale prošly pasovkou a konečně se dostaly na loď, samotná plavba byla jen relax, jídlo, relax, jídlo a zase jídlo. Jo, to jídlo, to bylo asi to jediný, co nás v ten moment zajímalo, jak jsme po té cestě z letiště hladověly. Možná i proto jsme, my trubky, zapadly hned do první fronty na jídlo, co nám přišla do cesty, a ono toho tam přitom bylo tolik na výběr! Takže já měla hot dog a hranolky a jen o kousek dál to vonělo čínskýma nudlema, smažily se jarní závitky a hned vedle jste si u bufetu mohli nandat tady salát, támhle rybu, kus kuřete, nebo prostě cokoli jste chtěli a kolikrát jste chtěli! Ale nevadí, my si to jídlo opravdu vynahradily později :) 

Jooo, dezerty, to bylo moje :)

Po obědě jsme se vyvalily do vířivky a nachytat nějaký ten bronz. Nejlepší část dne ale teprve začínala s večeří (ano, my opravdu jedly pořád), v rámci které jsme zamířili do „restaurace“, kde nám byl přidělen stůl. Musím říct, že někdo si dopředu opravdu dal práci s tím, aby posadil dohromady lidi podobného věku a i se dokonce strefil do stejného smyslu pro humor :) U stolu jsme seděly s párem těch nejsladších kluků z Ohia a dvěma bezva holkama z Londýna.  Znáte občas ten pocit, že poznáte někoho nového a prostě si říkáte - s tímhle člověkem chci čas, protože se s ní/m musím pořád jenom smát a cítím tu pozitivní energii? Mně se tohle nestává zas až tak často, ale tam to prostě bylo. Měla jsem to štěstí každý den večeřet hned s pěti úžasnýma lidma a jsem za to strašně vděčná.

TOP parta 

Co se noční zábavy týče, obě jsme byly po tom hektickém dni dost unavené a obě jsme musely vstávat poměrně brzo, abychom stihly naše lety do FLL. Takže představa nějaké party moc nehrozila, ale přesto jsme šly obhlídnout, jak to na lodi vypadá po setmění a jaká společnost se nám nabízí. Hned nás na programu zaujala "singles party", ale samozřejmě jsme řekly, že jenom půjdeme kolem :) Ale vlastně jsme tam snad ani nedošly, protože jsme objevily piano bar, kde to znělo hudbou z osmdesátek, a to my obě moc rády, takže jsme se tam staly pravidelnými štamgasty a nesměly ani jeden večer chybět!

V pátek jsme dorazili na Key West, kde jsme dostali asi jen tři hodiny času, ale nakonec se ukázalo, že to bylo až až. Ono totiž na tom Key West, dámy a pánové, je pěkný prd. Došly jsme se vyfotit k hlavní atrakci, Southernmost Point, odkud je Kuba vzdálená jen 90 mil a cestou se jen udivovaly, jak to tam všude nevábně voní, na každém metru narazíte ne kohouta nebo slepici (a nebo taky na leguána) a celkově to byla taková vesnička. Nakonec největším zážitkem byl obchod Millionaire Gallery, kde můžete zkouknout (nebo koupit, haha) originál kytary Jimiho Hendrixe, Stinga, nebo třeba obleky všech členů Beatles prodávané v sadě za 36000$. Ne, že bych snad toužila po tom, něco odsud vlastnit, ale husí kůži jsem měla celou dobu (a klimatizací to nebylo :) Mimochodem mají pobočku v Miami, Londýně, Dubaji, Gstaad a v Praze (no a na Key West, ehm)! 

Druhý den jsme pak měli strávit na mexickém ostrově Cozumel, takže bylo na čase zamluvit exkurzi. My původně ani neměly v plánu nic dělat, prostě jsme jen chtěly najít pláž a vyvalit se. Jenže to vypadalo, že abyste se dostali na pláž, musíte si pronajmout auto, nebo zaplatit taxíka. Navíc nás kluci u večeře naladili jejich plánem strávit den na soukromé pláži s all-inclusive, že jsme se rozhodly taky nějaký ten výlet zamluvit. Vybraly jsme tzv. clear kayak (je transparentní), asi hlavně proto, že to bylo nejlevnější. Zároveň jsme prodebatovaly svoje největší obavy; já mám panickou hrůzu z potápění a Veru (snad to tu můžu říct) se necítí úplně nejlíp v přímém kontaktu s rybami. Takže budeme v bezpečí kajaku a zároveň to všechno pod sebou uvidíme, to je super, no ne? Kdyby jen to tak všechno šlo podle plánu... :)

Jak to teda vlastně dopadlo v Cozumelu? To zase příště, protože vás teď nechci unudit k smrti. Každopádně upřímně říkám, tam teprve začalo to pořádné dobrodružství! :)