Akce koláče

Sice už jsem nějaké tři týdny v Kalifornii (a v dalším článku shrnu, jak se tu mám, až nasbírám nějaké ty zážitky), je tu ale ještě jeden takový příběh ze Savannah, ke kterému se chci vrátit. Kdo mě sledujete na Facebooku, pravděpodobně jste si všimli mého postu o tom, jak jsem se loučila a zároveň se tu rozhodla šířit trochu té naší české kultury a napekla jsem koláče. Že to bude ale docela dobrodrůžo, to jsem nečekala... :)

Víte ale, že tyhlety naše koláče mají v Americe docela dlouhou tradici? Ano, NAŠE koláče (takže ta myšlenka „šíření české kultury" nedává moc smysl, já vim, no)! Nepotřebujete na to zrovna českou kavárnu nebo český obchod, abyste si tu na nich pochutnali. Spousta lidí tak koláče zná a dokonce si je můžete dát v některých coffee shopech. Já mám zkušenost z  kavárny Foxy Loxy v Savannah, kde v nabídce nejčastěji mají tvarohové, ale taky třeba takové, které ty naše skoro ani nepřipomínají, ať už příchutí (se zapečeným vajíčkem) nebo zjevem (žádná poleva na povrchu, ale jen těsto třeba se salámem chorizo). Tak jsem tak dumala, jestli se vůbec jedná o ty NAŠE koláče, protože to přece jenom zní skoro stejně („kolache“ po americku) - a vážně jsou to ty naše :)  Pátrala jsem, jak ten proces "amerikanizace koláčů" vlastně proběhl a narazila jsem na článek od Katie Cantrell, nazvaný „A trip through kolache history“ (mrkněte na článek zde, Katie tam třeba zmiňuje, jak se těšila, jak konečně v Praze ochutná pravé české koláče a nakonec byla zklamaná, že nikde nenašla ryze koláčový obchod typu „Donkin Donuts“, jakože jejich koblihárnu, a taky že nikde neměli masové, tak jako u nich v Texasu :). 

Source: https://i.warosu.org/data/ck/img/0049/98/1386250210998.jpg

Katie mimo jiné popisuje legendu, jak vlastně koláče vznikly  a zmiňuje, že ji zná každý ve středním Texasu a já se teda stydím, protože jsem jí v životě neslyšela :) Maminka prý pekla chleba (nebo možná spíš něco jako vánočku?), ale její dcera Libuška po ní neustále něco chtěla, tak jí maminka dala kousek těsta na hraní. Libuška těsto dlouho hňácala, ze stolu vzala švestku a přidala jí do vypracované kuličky, kterou pak dala péct. Jakmile se tatínek vrátil domů z práce na poli, zakousl se do Libuščina výrobku a okamžitě se opařil horkou švestkovou šťávou. Začal hopsat okolo stolu a Libuška z toho měla děsnou srandu a začala se smát, že tatínek běhá dokola, takže prý z toho "koláče".

Do Ameriky se pak koláče dostaly s vlnou migrace, na konci osmnáctého a začátkem devatenáctého století. Poprvé to bylo v roce 1735, kdy se skupinka Čechů vylodila v Savannah, Georgia (jéééé :) a později se pak Češi usídlovali v Pensylvánii a Ohiu a největší zastoupení dnes mají v Texasu (to mi poradila Wikipedia :).

Source: http://www.texaskolaches.com/img/logo-texas-kolache-company.png

Takže abych se konečně dostala k tomu, proč jsem ty koláče dělala... Měla jsem pár dní do odjezdu ze Savannah a rozhodla jsem se konečně dostát slovu, které jsem dala asi před třičtvrtě rokem. To jsem takhle byla ve škole (v rámci našeho au pair pobytu musíme splnit určitý počet hodin nebo kreditů ve škole), naše paní učitelka nás zrovna mořila nějakou matikou a přišel se na nás podívat děkan fakulty. Ptal se mě a ještě jedné další au pair, odkud že to jsme. Když jsem mu pověděla, že z Čech, byl z toho hrozně nadšený, že prý má dobrého kamaráda Čecha a že strašně miluje naše koláče! Já na to, že teda nějaké upeču a přinesu mu ochutnat, ale on že to musí být až za čtyři měsíce, protože drží dietu. Čtyři měsíce uplynuly jako voda, škola skončila a já ten slib přes léto vypustila z hlavy (protože bych je přece stejně neměla jak předat přece! :) Po létě mi ty zbylé měsíce ale tak strašně utekly, že jsem najednou měla pár dnů do konce a černé svědomí k tomu. Když jsem se pak snažila naplánovat poslední dny, vyšel mi volný jen jediný den na to, abych ten slib splnila, a tak jsem se do toho dala, to přece bude brnkačka, říkala jsem si. Recept jsem si našla v angličtině, abych měla jistotu, že opravdu najdu všechny ingredience (třeba droždí se dá koupit asi ve čtyřech druzích, takže bylo prostě jednodušší rovnou najít to „active dry yeast“). Mák se prodává v kořenkách po pěti dolarech, takže ty moje nejoblíbenější holt nebudou. No a taky tu vůbec nemají tvaroh!

Source: http://giphy.com/gifs/movie-dakota-fanning-promise-O5gWP45sadqvu

V receptu stálo, že z jednoho množství budu mít dvanáct koláčků, tak jsem se rozhodla pro dvojitou dávku a že pak zbytek taky rozdám. Nakonec to taková brnkačka nebyla a já dost myslela na babičku, která se s tím každý rok dobrovolně peče! Při přípravě těsta jsem si přišla jak v posilovně při posilování bicepsů, jak chemik/alchymista při tvorbě povidel a meruňkové náplně, a jak kouzelník při snaze proměnit pomazánkové máslo Philadelphia ve tvaroh. Drobenka teda ale, ta šla sama a já měla sto chutí jí pěkně rozprostřít na pekáček, dát péct a pak jí CELOU spořádat jen tak. Jak mi to těsto kynulo (a já se postupně proměňovala v experta na tepelné spotřebiče, jak jsem se snažila vykoumat, který z nich vydává největší teplo, aby my pomohl kynout co nejrychleji), začala jsem se trochu bát, že mi nevyjde čas a já budu muset to těsto nechat kynout ještě dýl, než se má a že to pak bude jak z pohádky Hrnečku, vař! 

Source: http://www.abatar.cz/images/pohadkove_obrazky/hrnecku_var_12.gif

Co jsem už začala těsto tvarovat do koláčků, došlo mi, že jich teda rozhodně nebude 24, tak možná tak 124! Co s tim? Kdo to bude jíst? Moje gluten-free, sugar-free and healthy rodina asi těžko. Vymyslela jsem celý seznam lidí, které obdaruju, mezi nimi samozřejmě pan děkan, kvůli kterému to všechno začalo, pak moje paní učitelka, babička od host rodiny (která nejí zas až tak zdravě), kamarád Nelson, řidička autobusu od dětí (která je zlatá nejzlatější a poslední dva týdny mi každý den pověděla, jak moc jí budu chybět), koordinátorka od Au PairCare a taky pan zubař, který mi spravil zlomený zub úplně zadarmo (i když je teda asi divný dávat zubaři sladkost?). 

Source: http://giphy.com/gifs/adam-sandler-911-reign-over-me-Qhvzfo2guTqAU

Likvidace koláčů nakonec šla úplně bez problémů - já a Lina (současná au pair od mé georgijské host rodiny) jsme koláče povečeřely i posnídaly, děti si dokonce taky mohly vzít a já připravila balíčky, které jsem hned druhý den rozdala. Úplně nakonec jsem si nechala školu - paní učitelku a děkana. Mrs. Burton byla nemocná, takže jsem její "výslužku" nechala na recepci a poptala se, jak že se ten děkan jmenuje. Tam mi řekli, že se děkan za tu dobu změnil, ale že jestli hledám toho předchozího, ten je teď děkanem ve vedlejší budově a jmenuje se Stubbs. Dobrý, takže jdeme (já a Lina) do vedlejší budovy a u recepce se ptám na pana Stubbse. Recepční říká, ať počkáme. Čekáme, čekáme a najednou k nám přijde nějakej chlap, kterého znám od vidění, ale sakra, tohle přece není pan Stubbs?! Co s tim?! Já tam stojim s balíčkem koláčků, on na mě kouká, co že jako chci a vypadá dost zmateně. Já stojim a nevim, co mám dělat (sakra, sakra, sakra)! Tak ze sebe začínám koktat, že jsem jako chodila do třídy paní Burton a že jsem jen chtěla přinést takovou pozornost z Česka. Jakože vážně?! (říkala jsem si v ten moment v hlavě na ten vlastní výplod) On na mě zíral ještě divnějc, než předtím a že teda děkuje a já rudá až na sedací části jsem odtamtud vystřelila jak neřízená střela. A jen co jsme byly venku, obě jsme dostaly totální záchvat smíchu. Lina ještě větší, protože ona měla k dispozici pohled na obě strany - na můj zmatenej a zoufalej výraz a na ten jeho vyjevenej, "co po mně chceš?" výraz (kdyby byl Čech, určitě by si říkal "jo švestičky z vlastní zahrádky mi neseš, hmm?"). Já jsem se smála ještě celej den - té situaci a tomu, jaká jsem trubka, že jsem mu dala ty koláče (a ty nejhezčí, samozřejmě!). 

Source: http://giphy.com/gifs/beamlyus-bad-girls-club-bgc-redemption-yoJC2PxFMnwgrnefxC

Řekla jsem si ale, že jsem je přece pekla kvůli tomu děkanovi (nebo kdo že to vlastně je?!) a že se k němu přece nějak musí dostat! Dalo mi to práci, ale podařilo se mi na stránkách školy vygooglit fotku toho chlápka, kterého jsem hledala. A on to byl vážně děkan a vážně se jmenuje Stubbs! Tak to jsem teda byla ještě zmatenější a jediné logické vysvětlení bylo, že prostě neměl čas a poslal místo sebe někoho jiného. Celý příběh jsem přetlumočila kamarádce Fridě, která do školy chodila se mnou a ona že tam prý se mnou hned další den zaskočí. Takže jsem zabalila poslední a ty nejošklivější koláče, sepsala dopis pro pana Stubbse a vydala se do školy (znovu). Dorazily jsme s Fridou k té samé recepci, kde seděla ta samá paní, jako předchozí den. Povídám jí, jestli bych mohla na té recepci jen něco nechat pro pana Stubbse. Ona prý, že mi ho zavolá a já že neeee, že to tam chci jen nechat. Jenže ona trvala na tom, že ho zavolá (si mě pamatovala!). Mně se v hlavě honila děsivá představa, jak přijde ten samej chlap, jako včera. No a co myslíte, že se stalo?! Přes prosklenou zeď jsem viděla, jak se ten SAMEJ chlap zvedá ze židle a jde směrem k nám! 

Source: http://giphy.com/gifs/sundancetv-deutschland-83-xTiTnoVw7Iyq6lcKn6

Já jenom prohodila že zdrhám, ale Frida mě zastavila, a tak jsem tam ZASE stála s talířem koláčů a ke mně se už blížil ZASE ten samej chlap!!! Tak já hned na tu recepční - "ale tohle přece není pan Stubbs?!" Ano ona, že je! Já už šla do mdlob a nevěděla jsem, jestli se smát, nebo brečet. Chlápek nakráčel a já stojim a čumim. A on stojí a čumí taky. Teda vlastně říkám "hey, it's me again" a pak stojim a čumim. Frida pohotově vygooglila fotku pana Stubbse a ukazuje jí recepční. Ta říká "jo vy hledáte pana [Stebse], ne pana [Stabse]!" No ty vado!!! To jako vážně?! Vážně mají na jedné fakultě zaměstnané dva StAEbse ?! Panu "Stabsovi" jsem teda všechno vysvětlila, i to jak mi to bylo včera hrozně trapný a on povídá, že to bylo milý, ale že se teda hrozně divil, proč mu to dávám :) Ach jo. To jsem se zase zasmála. Celej den a ještě několik potom. A směju se i teď :) No a jen tak pro zajímavost, pan "Stebs" byl služebně pryč a vracel se až čtyři dny později, takže ty ošklivé koláčky, které na něj čekaly na stole, beztak už nebyly k jídlu. Akce koláče nakonec (ne)splněna, já ani nevim vlastně, hlavně že jsem to předala = splnila slib! I když jsem si v životě nepředstavovala, že to bude takhle složitý! :)

Lidi, napečte koláče a obdarujte blízké, známe (i neznámé!), evidentně u toho můžete zažít hodně srandy i nějakou tu zápletku! :)

Mějte se koláčově, K.

Zpátky do minulosti, jeden rok au pair života III.

Poslední díl z pokračování "Jeden rok au pair života" a taky poslední čtyři měsíce v Savannah. Já tak konečně zakončuji svůj první americký au pair rok a brzy se už vrhnu na ten druhý, tentokrát už z Kalifornie :)

DEVÁTÝ měsíc v Americe

V Americe jsem se naučila, že se mám co možná nejčastěji posouvat za hranice své komfortní zóny, protože právě to dělá člověka silnějším a víc si pak důvěřuje. Je třeba se pořád posouvat a přijímat nové výzvy a právě takovou výzvu jsme uspořádaly s holkama při jedné z mála au pair ladies night out. Rozhodly jsme se, že se celý večer budeme fotit s úplně cizími lidmi (já vím, to nezní zas až tak jako výzva, ale pro člověka, který se stydí mluvit, to přece jenom výzva je). Ze začátku to bylo: ty se zeptej, néé, ty se zeptej, jako, že ses nezeptala? A postupně se ta naše výzva stávala jednodušší a jednodušší a já pak v telefonu ráno objevila docela poklady :) Zkuste to taky, byla to vážně sranda! Jednak jak jsme se navzájem hecovaly a zábavné byly taky reakce těch lidí, proč že se s nima chceme fotit? My to prezentovaly jako "jedinečnou šanci se vyfotit dohromady s Češkou, Francouzkou a Švédkou". No kolikrát za život se to těm lidem ještě povede? :)

Můj devátý měsíc byl taky ve znamení 4th July, kdy jsme se vydali na grilovačku do nejkrásnějšího místa v Savannah, Forsyth parku. Nápad to byl super - dovezl se gril, jídlo, pití, parta bezva lidí a dobrá nálada. Po chvilce se ale strhl tak monstrózní liják, že jsme sotva stihli něco ugrilovat a z kelímků jsme v tu ránu mohli cucat dešťovou vodu. Všechno jsme sbalili do jedné mokré hromádky, naložili do auta a zamířili ke kamarádovi na byt, kde jsme nafasovali náhradní oblečení a to naše naložili do sušičky (tahle věc je na Americe super bezva!). Mně ten déšť ale náladu nezkazil, i když jsem si vlasy žehlila zbytečně, můj home-made top už nevypadal tak dobře jako před tím a vzít si bílý Conversky taky nebyl úplně nejinteligentnější nápad, ale miluju ten pocit, když zmoknete úplně na kost, doma se oblečete do suchého (a co teprve teplého ze sušičky!) a uvaříte si horký čaj! Jééé, já chci zase zmoknout :) Dokonce i k večeru přestalo pršet a my mohli pozorovat ohňostroj ze střechy kamarádova bytu. Takže nakonec super 4th July :).

DESÁTÝ měsíc v Americe

Tohohle měsíce jsem obávala dlouho dopředu, protože jsem měla s dětmi sama letět do New Yorku k prarodičům (a na ně člověk musí být člověk dost psychicky připravený :). Let byl nakonec v pohodě, ale já si tam odpracovala pěkně třináct dní v kuse po dvanácti hodinách a čtrnáctý den jsem už poprosila, jestli bych si nemohla půjčit auto a podívat se po okolí, ale vlastně jsem jenom chtěla na chvilku vypadnout z domu a prostě si dát (sama) kafe :) Celkově jsem si to v Upstate NY užila moc a přesně takhle bych si představovala každé léto - chata u jezera, kanoe, koupačka, houpací síť, zábavní park a ranní procházky. A i s prarodičemo jsme to nakonec zvládli víc než v pohodě :) Hned odsud jsem se vydávala na svojí dlouho plánovanou a očekávanou dovču - na cruise s kamarádkou Verunkou a pak do Miami, ale to už víte z předchozích článků :) 
A taky se mi tenhle měsíc konečně povedl match na druhý rok :)

JEDENÁCTÝ měsíc v Americe

Dva měsíce do konce, to je ještě pohoda. Mám ještě spooostu času stihnout všechno, co chci! Vydala jsem se s Christinou navštívit kamarádku Leighu, se kterou jsme společně byly na festivalu v Atlantě. Já se tak mohla konečně podívat do centra Jacksonville a taky se zpátky vrátit do mého moc moc moc oblíbeného, a mimochodem nejstaršího města v Americe vůbec, St. Augustine (prvně jsem tu byla na mém roadtripu po Floridě, o kterém ještě uslyšíte).

Tenhle měsíc byl taky v Savannah další hudební festival, ale tentokrát to nebylo úplně moje gusto, tak jsem se zkusila alespoň přihlásit jako dobrovolník a ono to vyšlo! Měla jsem na starost registraci dobrovolníků a kapel a líp jsem snad ani pořídit nemohla :) Jo a taky jsem potkala Forresta Gumpa, ptal se, jestli nevím, kde je Jenny! :)

DVANÁCTÝ měsíc v Americe

Nic nestíhám. Nic. Nezabalim, nepřestěhuju se a zůstanu tady, protože mám moc věcí. Co mám dělat? Poslat balík do Kalifornie? Koupit další kufr? Nebo se vejdu?! Ještě jednou se mi povedlo vidět moje holky Christinu a Leighu a vydaly jsme se společně na hudební festival v Jacksonville (možná vás ty moje hudební festivaly a koncerty už nudí, ale pro mě opravdu znamenají ty nejkrásnější momenty tady, tak se omlouvám :), který byl na podporu přísunu pitné vody do Afriky. Zamilovala jsem se tu do další další kapely a už mám naplánováno, jak je v lednu uvidím v SF, jéééj!
Pamatujete na článek, kde jsem popisovala, jak se bojím jaké to bude, až tu budu nějaké dva týdny žít dohromady s novou au pair? Nakonec to nedopadlo tak dramaticky, jak jsem čekala. Nejhorší bylo se vystěhovat z pokoje (ale aspoň jsem zjistila kolik - moc - věcí mám na zabalení) a zvyknout si na to, že už moje rodina má místo mě někoho nového. Ale Lina se je tak zlatá, že celý ten proces šel jak po másle. Brala jsem jí všude s sebou, seznámila jí se svými kamarády a i když mě mrzí, že na těch fotkách, co mi teď dohromady posílají, nejsem, těší mě, že jsou spolu a Lina to tak bude mít o něco jednodušší. 

Když se podívám zpátky na ten svůj rok, vidím, že se střídalo špatné období s dobrým a naopak. Ty věci, které ale stojí za zmínku, ty skvělé zážitky, které se mnou budou už nadosmrti, ty prostě převažují a já tak vím, že ten rok nemohl být lepší. A myslím, že bychom si měli s každým příchodem nového roku pěkně sednout a sepsat si ty skvělé věci, které se nám během minulého roku staly (raději než sepisovat předsevzetí na nový rok). Američani by to nazvali "count our blessings" a já věřím, že přesně to je klíč k pocitu štěstí - uvědomění, kolik bezvadných věcí se nám děje nejenom během toho roku, ale každý, každičký den. Už jen fakt, že se pokaždé probouzíme do nového rána a máme šanci začít den nanovo. Že svítí sluníčko, nebo že můžeme "tančit v dešti". Že to kafe pořád chutná skvěle a třeba že nám večer v televizi běží oblíbený seriál. 

Bye-bye my dear old Savannah, you'll be truly missed!

Zpátky do minulosti, jeden rok au pair života II.

Jak jste se mohli dočíst v minulém článku, trochu jsem s těmi prvními měsíci se Savannah bojovala a ne a ne si zvyknout. Ale jen co se to přehouplo ke čtvrtému měsíci, situace se začala o dost zlepšovat a já si konečně začala uvědomovat, jak bezvadná a krásná vlastně Savannah je. No, i když ten pátý měsíc... :)

PÁTÝ měsíc v Americe

Nadešel měsíc onoho slavného Savannah Stopover festivalu a já sršela štěstím a nadšením. Ještě než jsem si šla koupit lístek, jen tak pro jistotu jsem se radši zeptala mojí host mum, jestli mě náááhodou nebude potřebovat během následujících víkendu (protože běžně mívám víkendy volné, ale tak co kdyby). A co myslíte? Řekla mi, že mě bude potřebovat přesně ty tři dny, kdy bude festival. Ne den před, ne den po, přesně tyhle tři dny! Tak a tohle je konec. Konec světa prostě a já už tady v tom zapadákově nebudu, tenhle festival je ta jediná věc, která se tu děje a já na ní ani nemůžu jít! (ano, mám docela sklon se vyžívat v dramatičnosti :) Nakonec ale přijela babička z New Yorku a já mohla jít! Nejlepší den na světě! Navíc jsem objevila aplikaci Meetup (různé party lidí se pravidelně setkávají při akcích konaných v okolí) a v ní skupinu "Live Music Lovers". Tihle milovníci živé hudby se na festival chystali taky, takže jsem jenom musela překonat ten počáteční pocit, že se mi prostě nechce scházet nějakýma cizíma lidma, a hned jsem měla skvělou společnost.

Source: http://gph.is/13FcwaI

Některé koncerty jsem ale i tak absolvovala sama (různí lidé, různé chutě) a díky tomu jsem poznala Christinu, která potom, co jsme na sebe už asi potřetí za ten jeden festivalový den narazily, ke mě přišla se slovy: "hej, já jsem tu sama a ty taky, máš zájem o společnost?" A já byla šťastná, nejšťastnější, protože je to prostě strašně těžký seznámit se s někým místním. S Christinou jsme se viděly jen tenkrát a loučily se se slovy, že třeba s nimi můžu jet na hudební festival v Atlantě, o kterém jsem už moc slyšela a strašně jsem si přála jet. Taky jsem tenhle měsíc zažila konečně pořádný Svátek Svatého Patrika a stálo to opravdu za to! Lidi z celé Ameriky se sjíždějí do Savannah už několik dní před samotným svátkem a slaví se zkrátka celý týden. Taky to ale znamená, že se tu nedá ani hnout/řídit/zaparkovat a i na ulici máte pocit, že se z vás stává klaustrofobik :)

ŠESTÝ měsíc v Americe

Doma mi oznámili, že pojednou na dovolenou a že si taky já mám vybrat týden z mojí dvoutýdenní placené dovolené. Já neměla s kým a kam a nepřišlo mi fér, že mě nutí si vybrat mojí vlastní dovolenou, když i ten druhý týden mi byl přidělen. Nakonec jsem si prosadila, že si vezmu jen dva dny dovolené a zbytek se holt budu doma starat o psy. Když konečně na ty mé dva dny došlo, říkala jsem si, že stejně zůstanu doma, protože čtvrtek propršel (takže jsem ho proválela doma) a ani na pátek jsem pořád plán neměla. Z ničeho nic mi ale ve čtvrtek večer přišla odpověď na couchsurfingu (webový server, kde si můžete najít a také poskytnout ubytování pro někoho jiného, a to zcela zdarma), klepajícíma rukama jsem odepsala, že se tedy uvidíme zítra a šla si zabalit. O mém roadtripu na Floridu ještě určitě uslyšíte, protože to vydá na celý článek :)

Source: http://gph.is/16Knuky

Takže jsem přežila svůj první couchsurfing a ještě ten samý měsíc jsem se vydala na druhý! Chtěla jsem se jet podívat na takový menší hudební festival v Milledgeville, který je asi tři hodiny daleko od Savannah směrem k Atlantě. Zkoušela jsem obepsat pár lidí na couchsurfingu, ale nikdo z nich se neozval zpátky. V den festivalu jsem se vydala do města s tím, že se ten festival "holt neměl stát" a z ničeho nic jsem dostala odpověď od Mary z Milledgeville, ať prý přijedu! Moc jsem nad tím nepřemýšlela, okamžitě jsem otočila auto, jela si domů zabalit a už jsem byla na cestě. Od Mary jsem dostala jen tu jednu jedinou zprávu (a já jí poslala asi čtyři), ale nemohla jsem prostě víc čekat, jestli jsem se na místo chtěla dostat včas. Ale měla jsem docela nahnáno, to přiznávám! :) Dorazila jsem do Milly, Mary nic a mně se začalo dělat trochu nevolno. No, tak spacák mám, to nějak přežiju v autě, ale co když budu potřebovat čůrat? Nakonec se nám ale povedlo dát se dohromady a dokonce jsem jí ukecala, aby šla se mnou 
a bylo to prostě supeeer!
Hned další víkend jsem cestovala zase do Atlanty, do zábavního parku Six Flags a zažila další nezapomenutelný víkend, kdy jsem se celá klepala po každé, každičké jízdě na horské dráze (ony jsou to trochu jiné horské dráhy, než jaké máme na pouti :) a kdy pro mě pár bezva lidí udělalo dubnovou "nenarozeninovou" party (protože jsem se minule zmínila, že narozeniny, vzhledem k datu 1.1., moc neslavím). A já se rozhodla, že budu možná nenarozeniny slavit každý rok, třeba přesně šest měsíců po mých původních narozeninách, hezky v létě :)

SEDMÝ měsíc v Americe

Jednou mi takhle přišla zpráva od Alexe, ve které se ptal jestli s nimi chci hrát ligu v Bubble Socceru, že prý potřebují holku do týmu. Google mi předložil spoustu zábavných fotek a videí o tomhle "fotbalu v bublině", tak jsem mu na to kývla! Hahaha, to se budeme jakože mezi sebou strkat tou bublinou, to bude sranda! No, sranda to teda rozhodně je, ale spíš pro ty, kdo sedí na trávě a celou tu parádu mají možnost sledovat z bezpečné vzdálenosti a ne ze zapařené bubliny. Rozhodčí odpískal začátek zápasu a já se nadšeně vrhla po míči a přísahám, že jsem neměla ani šanci kopnout a jediné, co jsem v ten moment vnímala bylo "plesk" a jak LETÍM několik metrů v té svojí bublině, která se po dopadu na zem ještě několikrát pěkně odrazila. Těžce, těěěěěžce jsem se zvedala ze země (plus ono je to bez rukou a s tou těžkou bublinou o něco složitější) a doufala, že se ke mě ten míč už ani nepřiblíží. Po zápase jsem přísahala, že už mě tam nikdy nikdo neuvidí. Ale přišla jsem znova a znova a znova. Po tom prvním zápase bylo navíc odsouhlaseno, že tak tvrdé nárazy budou trestány, ale to  samozřejmě neznamená, že jsem najednou byla mistr v bubble socceru :)

Source: http://gph.is/1PdR4SJ

Tanhle měsíc byl taky ve znamení pochodu za práva LGBT komunity a já jsem se dopředu přihlásila k dobrovolníkům, co nesli vlajku, to byla čest :)

To nejlepší z nejlepšího, co se mi za tenhle měsíc stalo, byl hudební festival Shaky Knees v Atlantě. Na poslední chvíli jsem klasicky neměla s kým jet a lístek byl opravdu drahý na to, abych někoho přemluvila. Nakonec jsem si řekla, že napíšu Christině, co jsem potkala na tom festivalu v Savannah. Ona mě přece pozvala, že jo :) Nějak jsme to nějak domluvily, ale protože oni mohli vyrazit dřív a vrátit se domů později a doma mi nepovolili dovolenou, řídila jsem do Atlanty sama. Zase jsem po cestě neměla úplně nejpříjemnější pocit, že jedu do města čtyři hodiny daleko od Savannah, že jsem lístek koupila na eBay a nevím, jestli není falešný (vyšel ale asi o 40 dolarů míň, tak nekup to!) a že spoléhám se spaním na někoho, kdo mi vždycky odepíše za dva dny! Všechno nakonec dopadlo nejlíp jako mohlo a zážitek z hudebního festivalu přímo z centra Atlanty, kde posloucháte oblíbenou kapelu a pořád máte výhled na ty úžasné budovy okolo, byl snad tím nejlepším ze všech.

OSMÝ měsíc v Americe

To jsem takhle zase jednou byla sama ve své milované kavárně a chystala se psát článek na blog. Zase ale změnili wifi heslo, a tak jsem se zeptala kluka, co seděl vedle mě, jestli to heslo neví. Toho jsem pak ale litovala, protože se mě pak pořád na něco ptal a já se vůbec nemohla na nic soustředit. Po chvilce toho klasického "a odkud jsi" a "co tady děláš" mi povídá, že bude vařit pro pár kamarádů španělskou večeři a jestli chci přijít. No dobrý, to je divný. Tak já řeknu, že možná a pak mu napíšu, že mi do toho něco vlezlo. Možná si řeknete, že jsem blázen, ale já nakonec šla, i když to bylo to úplně poslední, co jsem chtěla udělat. Ten večer nakonec znamenal moc, nejvíc, nej nej nejvíc! Nejenže jsem si pochutnala na výborném španělském jídle, potkala jsem díky tomu partu skvělých lidí, s kterými jsem nakonec trávila svoje poslední měsíce tady. Jak jeden večer a jeden risk může znamenat tak moc... :) 
Taky mi tenhle měsíc dorazila moje drahá sestřička a měly jsme rande v New Yorku, odkud jsme pak vyrážely na výlet do Washnigtonu D.C., Filadelfie a na Niagáry.  Protože jsme toho zažily za těch pár dnů opravdu hrozně moc, určitě ještě sepíšu článek. 
Jo a taky jsme prohráli (jakože skončili na úplně posledním místě) v bubble socceru. Žádný překvapení :))

Tak co říkáte, zlepšilo se to za ty čtyři měsíce? Já myslím, že ano, ano, ano, ano! :) Poslední měsíce v Savannah v dalším článku... a pak už jenom Redwood City a San Francisco!

Mějte se bezvadně, K.

Jak prokrastinuju, vyšiluju a na nic nemám čas

Tak jo, konečně je to tady, článek je skoro na světě! Hrozně jsem se zasekla, přiznávám. Žádná inspirace a ani motivace moc nepřicházela a já si říkala, jestli se tím mám vůbec trápit, vždyť to stejně nikdo nečte. Ale pak jsem si uvědomila, že tohle všechno píšu pro sebe, abych se jednou mohla ke svým článkům vrátit a zavzpomínat nebo se i třeba sama sobě zasmát, jaká jsem to tenkrát byla trubka (jestli z toho teda někdy vyrostu, haha :).

Taky vím, že mám obrovskou podporu rodiny a kamarádů, že oni alespoň vědí, co se se mnou děje, i když samozřejmě na blog nepíšu všechno (nicméně kdo by si chtěl poslechnout o mých bolístkách, můžeme zaskypovat :). Ještě víc mě pak nakoplo, když jsem četla úžasné vzkazy na nově založené facebookové stránce (kterou jsem vytvořila čistě ke sdílení příspěvků, takže už nebudu muset spamovat do všelijakých fcb skupin :) a taky v jedné facebookové au pair skupině a přiznám se, že mě to až dohnalo k slzám, jakou jsem měla radost :) 

Terezko, TOP prostě! :)

Chtěla bych vám všem strašně moc poděkovat, ani nevíte, jak MOC si vážím vaší podpory a jak mě to nakopává k tomu, abych zase něco napsala! :) Na mojí omluvu, doma prostě psát nemůžu, protože tam nemám internet (jak za opicema, že jo? :)). Nebo teda mám, ale nedosáhne až ke mě nahoru do patra a mě děsně rozčiluje si něco rozepsat, když za dvě minuty zase nemám wifi signál. Já vím, já vím, jsou to všechno výmluvy a mohla jsem si to třeba předpřipravit ve Wordu! Ale navíc k tomu internetu taky potřebuju to správný prostředí! Ne, že bych snad o sobě smýšlela jako o těch spisovatelích, co celé dny sedí po kavárnách, píšou a vypadají u toho děsně důležitě, ale prostě v té kavárně mám pocit, že jsem tam nepřišla přečíst celej internet, ale prostě něco dělat! :) 

Takže o čem to dneska bude? Krátký článek hlavně o tom, že ten čas prostě letí a o mojí situaci v poslední fázi "Savannah adventure". 

Všechny moje velké životní události probíhaly (v mé hlavě) naprosto stejně. Měla jsem dva měsíce do státnic a říkala si: to je ještě v pohodě, mám ještě TOLIK času se učit. Si teď můžu dát trochu pohov, no ne?

Měsíc do státnic: no, tak žádnou paniku, ale už je fakt na čase se učit, jinak z tebe žádná magistra nebude! 

Týden do státnic: tak týden, to je ještě dobrý, ještě se můžu učit, ještě to dám! 

Den do státnic: tak a jsem v háji. Nic neumim. 

Do toho ještě následovala vlna "za x touhle dobou...". 

Za týden touhle dobou už si budu rvát vlasy na potítku, že jsem se víc neučila. 

Za den touhle dobou už budu břečet štěstím nebo smutkem, hlavně ať to už mám za sebou!

Dala jsem to! :)

Pak to byl Londýn. Jak se stěhováním tam, tak se stěhováním odtamtud, přesně ten samý scénář. No a nakonec Savannah.

Tak mám před sebou dva měsíce, to je ještě v pohodě, můžu dělat ještě takovejch věcí.

Měsíc do konce, to ani neutíká zas až tak rychle! To v klídku stihnu všechno, co jsem si ještě naplánovala!

19 dní do odletu: (hysterie) co se sakra stalo? Zastavte někdo čas, vždyť už je zase pátek a mě zítra čeká jeden z posledních víkendů!!! Já nic z toho seznamu nestihnu!

Za týden touhle dobou už to nebude tak, že si budu můj volný čas trávit jak chci, třeba zrovna v kavárně, psaním blogu. 

Za týden touhle dobou už tu totiž bude nová au pair, což znamená, že ani ne za týden touhle dobou už budu vystěhovaná ze svého pokoje a mé poslední dva víkendy s největší pravděpodobností nebudou v mém scénáři. 

Na druhé straně za 19 dní touhle dobou už budu nějakou dobu sedět v letadle směr San Francisco. 

Za 19 dní touhle dobou už hlavně budu mít za sebou všechno to loučení a balení (jak jen já to všechno zabalim?!). 

Za 19 dní přestanu být Georgia girl a stane se ze mě California girl.

Za 19 dní opustím tohle nádherné jižanské město, opustím East Coast a poznám, jaké  je to žít na West Coast. 

Source: http://giphy.com/gifs/funny-angry-oANxqhAl4nUA0

Jedna moje část si to tu chce užít jak jen nejvíc to půjde a ta druhá si už přeje tohle všechno mít za sebou. Navíc, jak už jsem zmiňovala, příští čtvrtek přijede nová au pair a já vůbec nevím, co si o tom mám myslet :). Když jsem se do Savannah nastěhovala, taky jsem tu byla s předchozí au pair. Strávily jsme spolu super měsíc a já jsem za ní nemohla být vděčnější! Sája mi všechno ukázala, zařídila se mnou spoustu věcí (bankovní účet, řidičák...) a v neposlední řadě mi byla kamarádkou a oporou, a to je obzvlášť v začátcích obrovská, obrovská výhoda. Přesto jsem zažila doby, kdy jsem si připadala hrozně sama, protože ona tu měla přítele, takže s ním chtěla trávit čas a taky si chtěla ty svoje poslední dny užít podle svého, samozřejmě! Ale to mi prostě všechno tak nějak došlo až teď, když je teď řada zase na mě (aneb "You'll understand once you experience it").

Já se teď musím vystěhovat z pokoje, který byl mým pokojem skoro rok a musím nechat někoho jiného, aby se tam nastěhoval místo mě. Musím pozorovat někoho jiného, jak se bude starat o moje děti. Musím svůj volný čas rozdělit tak, abych ho mohla trávit z části podle sebe a z části do něj toho nového člověka zařadit. Věřte mi, je to hrozně zvláštní pocit, jako byste předávali ten svůj život někomu jinému. Představte si, že máte práci, byt, kamarády a třeba že s vámi bydlí pejsci, o které se staráte kamarádovi, co na rok odjel do zahraničí (omluvte prosím, že jsem připodobnila děti ke psům, ale nejsem zrovna schopná vymyslet jinou analogii, aby to tak nějak sedělo :). Po roce ale musíte odjet a místo vás přijde někdo, kdo zastane jak vaši práci, tak se postará o pejsky, ke kterým jste za ten rok tak přirostli. Bude bydlet ve vašem bytě, spát ve vaší posteli a pravděpodobně se dá dohromady i s vašimi kamarády. No já nevim jak vy, ale ve mě se trochu vzbouzejí nějaké majetnické sklony, nebo co :) 

Moje, nedám! :) Source: http://giphy.com/gifs/panda-animals-being-jerks-greedy-BlSeQSGXJdf56

Strašně moc ale doufám, že ta nová au pair bude bezva člověk a předám jí ten svůj život s radostí. Asi tak, jak to nějak proběhlo v Londýně. S Veru, co je tam místo mě, jsme se teda nikdy nepotkaly a možná to dělá situaci o dost lehčí, ale vím, že je to skvělá holka a vidět její fotky v pokoji, který kdysi býval můj a děti, které miluju a o které jsem se starala já po celý rok, mě nebolí. Vím, že děti jsou v těch nejlepších rukou a že ten život, který jsem opustila, teď sice žije někdo jiný, ale dělá mi to spíš radost. 

Prosím, prosím, ať je ta nová fajn, ať můžu odjet s klidným svědomím! :) Mějte se krásně, příští čtvrtek mi držte palce a já se zase brzo ozvu! Ještě jednou děkuju mockrát za to, že jste, moji drazí čtenáři! :) K.

Poslední dva měsíce v Savannah a proč je změna dobrá věc

Tak jsem tu desátý měsíc. Ani nevím, jak se to stalo, jak to, že to tak rychle uteklo? I když se teda jedná o malé výročí toho, že jsem v USA, taky to ale na druhé straně znamená, že mi zbývají už je dva měsíce v Savannah. Jsem taková nějaká plná emocí a připadám si jak rozdvojená osobnost. Na jednu stranu už se strašně moc těším na novou host rodinku a na San Francisco (o tom, že už mám svůj match jste si mohli přečíst tady) a na druhou stranu to tady nechci opustit! Ty lidi, co jsem poznala, místa, která miluju (jako zrovna ta kavárna, ve které teď, stejně jako každý víkend, sedím)...

Wormsloe Historic Site/Savannah, GA <3

Chtěla jsem si vypsat TO DO list toho, co všechno chci za ty dva měsíce stihnout, ale tak nějak mi přijde, že jsem tady a v okolí viděla naprosto všechno :) Jediné, co v Savannah opravdu chci stihnout, je dokončit výzvu 24 náměstí: seznam "100 věcí co dělat v Savannah" obsahuje mimo jiné i položku "vyfoť se s každým ze 24 náměstí". To zní celkem jako nuda, já vím. Ale jednou jsme se výzvu pokoušely splnit s au pairkou Sarou těsně předtím, než odjela a byla to taková sranda, že bych tomu ani nevěřila. My jsme to "vyfotit" nebo spíš "take a selfie" chtěly pojmout originálně a namísto fotek s naučeným americkým úsměvem jsme se rozhodly, že prostě každá fotka musí být jiná a navíc, že na každé náměstí máme jen dva pokusy, tj. dvě fotky. Začaly jsme asi ve tři hodiny odpoledne a skončily s patnácti náměstími, protože už byla moc tma, když jsme se konečně rozhodly to vzdát. Sara pak odjela a my to tak nikdy nedokončily. A já se zařekla, že tohle prostě musím dokončit, i kdybych se měla jít fotit sama. Naštěstí se ale všichni kamarádi chtějí přidat, jen nevím, jak někteří z nich zvládnou ta náměstí "obchodit" :) Zbytek času chci hlavně strávit čas s lidmi, které jsem tu poznala a kteří mi budou tak strašně moc chybět. 

15/24 náměstí

Jak si tak po sobě čtu, co jsem napsala, napadá mě, proč že se vlastně stěhuju, proč nezůstanu tady v Savannah? Mám tu skvělé kamarády, kteří jsou místní, takže tu budou pořád a netýká se jich ten "au pair život", kdy všude žijete jen na rok. Mám tu fajn host rodinu a zlaté děti. Mám tu svá oblíbená místa (já přísahám, že mě v té kavárně už poznávají a mojí frázi "double cappuccino and a piece of brownies with nuts, please" umí natuty odhadnout dopředu), vím kam zajít na vzorky jídla zdarma a kde se nejlíp nakupuje. Mám tu super levné členství v posilovně, která je obrovská takže si můžu být jistá, že nikdy nebudu muset na nic čekat frontu. Vím, kterým ulicím se v jakou dobu vyhnout a cestu domů bych zvládla i poslepu. I když jsem ze začátku byla skeptická, je tu poměrně dobrá hudební scéna (chodím skoro každý týden na nějaký koncert) a z festivalů v okolí se dá taky vybrat. Savannah je snad jediné místo, kde se může konzumovat alkohol venku a oslavy svatého Patrika patří k vůbec největším ve Státech. Oceán máme 40 minut od domu a dá se v něm koupat skoro celý rok. Navíc se tu každou chvíli natáčí nějaký film (teď zrovna tu máme Adama Sandlera a nedávno Zacka Effrona a Roberta DeNiro) a Forrest Gump tu "seděl na lavičce" hnedka kousek od místa, kde píšu. Takže proč to vlastně dělám?! 

St. Patrick's Day in Savannah

Třeba google pomůže, takže píšu "Why is change good for us (proč je pro nás změna dobrá)?" A najde mi to spoustu, ale opravdu spoustu článků. Klikám na blog jakéhosi Allana Karla a jen co se začtu, musím říct, že souhlasím s každým bodem. Allan zmiňuje důvody, proč je změna dobrá a já myslím, že všechny určitě stojí za zmínku:

• Bez změny věci zůstávají stejnými a nakonec stagnují a zemřou.
• Většina lidí se bojí změny, protože je posunuje za hranice jejich komfortní zóny
• Bez změny není v životě žádné dobrodružství.
• Ubránit se změně zabere víc energie a úsilí, než ji přijmout.
• Je o dost jednodušší si změnu osvojit, než proti ní bojovat.
• Zatímco mnozí se budou změně bránit, úspěšní lidé ji využijí ve svůj prospěch.
• Změna znamená učení se. Učení se znamená růst. Růst je žití. Tak žijme.
• Když si stěžujeme na změnu, energie, kterou na to vynaložíme, z nás akorát udělá bručouna
• Změna je příležitost.
• Stávající stav (status quo) je nudný a nikam nás nedostane.
• Změna je vzrušující a nutí nás, abychom se pohnuli z místa.
• Změna může být děsivá a nepohodlná pouze v případě, že na ní jako na takovou nahlížíme.
• Strach ze změny je pocit, který můžeme změnit.
• Je v pořádku měnit své pocity.
• Lidé vzdorují změně, protože s sebou přináší pocity strachu a neznáma.
• Neznámo bude nepohodlné jen pokud to nezměníte.
• Změna je posel možností.
• Všechno se jednou musí změnit.
• Když se změníme, tak se přizpůsobujeme a hýbeme se tak dopředu a když ne, couváme.
• Počasí se změní, tak se o něj nestarejme a přestaňme o něm mluvit :)

Translated into Czech from Allan Karl, full article here.

I když to v San Franciscu všechno bude hrozně nové, třeba i náročné a děsivé (přece jenom se budu muset sžít zase s dalšími a úplně cizími lidmi), vím, že mi to hrozně dá. Prostě budu muset zase jít ven a ty kamarády si udělat, kavárny objevit a ten nový život pořádně zažít. Zvládla jsem to tady, i když jsem, přiznávám, ze začátku hodně bojovala, teď už jsem ale o dost vnitřně silnější právě díky tomu, že mě to tady za hranice mé komfortní zóny doslova vyhnalo. Takže to zvládnu i v San Franciscu! A i vy, co se chystáte nebo už se potýkáte s jakoukoli životní změnou - já vím, že je to těžké, ale zvládnete to taky! 

Držím palce, mějte se krásně, K. :)

Source: Brendon Burchard, https://www.facebook.com/brendonburchardfan?fref=photo

Au pair program, co mi dal a co mi vzal

Včera se mi vdala kamarádka ze střední a já koukala na fotky a bylo mi do pláče. Znáte ten pocit, že jste tak strašně daleko, a sice jste jste tohle všechno hrozně chtěli, ale teď byste nejraději byli zpátky doma s kamarády a rodinou? Stojí to všechno nakonec za to?

Facebook je fajn věc. Můžete být v kontaktu s kamarády a rodinou (v mém případě tedy určitě, protože kromě mamky a taťky, mám na Facebooku i babičku a dědu :), vidět jak se mají, co dělají, co nového v životě zažili a v neposlední řadě taky jejich "životní události", jak nám to Facebook hezky označí. Sledujete, jak se tenhle kamarád zasnoubil, tahle kamarádka má už svatbu za sebou, známý ze školy získal vytoužené místo v práci nebo že snad čeká miminko. Já teda nevím, jak na vás, ale na mě tyhle zprávy z domova hodně působí. Jako kamarádka se samozřejmě raduju za každou šťastnou životní událost svých blízkých. Na druhou stranu mě napadá, že je to na nic, že u toho nejsem a sem tam i nějaká ta známka žárlivosti objeví. "Neměla bych se už taky usadit, najít si dobrou práci, dobrého partnera a porodit dobré děti?" :) Nevím, jestli je tohle individuální, ale mě prostě tahle fráze za těch 20 měsíců aupairkování párkrát napadla :) Ale naštěstí jsem jí brzy zahnala, protože jsem si uvědomila, že tyhle všechny věci jednou v životě přijdou a myslím, že vůbec nevadí, že jsem se rozhodla je trochu posunout a nejdřív se vydat do světa.

Jakmile totiž

• najdete opravdu dobré pracovní místo, s největší pravděpodobností se ho jen tak nevzdáte, abyste mohli ještě cestovat na delší dobu, než je dovolená
• najdete partnera na život, který třeba ale nebude sdílet vaše cestovní nadšení a bude těžší ho opustit a vydat se na vlastní pěst (cestování v páru může být ale bezva věc, mrkněte například na web kamarádky Ivetky a jejího partnera Ondry, kteří teď žijí na Filipínách, Večerníčci na cestách)
• pořídíte si mimčo, a to už se bude cestovat opravdu o dost složitěji

Co mi aupairkování VZALO

Jak jsem již psala výše, strašně, ale strašně moc mě mrzí čas nestrávený s rodinou a přáteli. Každé narozeniny, každé svátky, každá rozlučka se svobodou, svatba, narozené miminko, každé denní radosti i strasti mých přátel a blízkých. Mrzí mě, že "u toho nemůžu být", radovat se s nimi nebo je držet ve chvílích, kdy se necítí dobře, a to jsou právě ty momenty, které vám Facebook neukáže ve vašich new feeds,

Co mi aupairkování DALO

Teď trochu pozitivněji!

Cestování

Nevím jak vy, ale já vím určitě, že nebýt au pair, do Ameriky bych se jen tak nepodívala. Vždycky to byl můj sen, ale přišel mi skoro nesplnitelný kvůli financím. Letenka stojí dost sama o sobě, plus musíte někde bydlet a něco jíst. Původně jsem si představovala, jak tu budu někam vyrážet každý víkend; Američani přece všude létají a letenky jsou levné! No jo, to ale musíte bydlet ve větším městě, než je Savannah :) Každý výhodný let jde sehnat nejblíž leda z Atlanty nebo z Jacksonvillu, obojí 4 hodiny cesty. Takže to jsou extra peníze za benzín, plus parkovné na letišti taky není žádná cenová hitparáda.Takže to vlastně nakonec levně vůbec nevyjde, no! :)) Kam se ale dá dojet autem, tam si ráda zajedu (o tom, jak jsem sama jela na "road trip" na Floridu brzy v jednom z dalších článků :), i když ne úplně každý víkend. Stejně je to ale super pocit, že vidím věci a města, která bych třeba ani neviděla, pokud bych jela trasu ČR-USA. Když už člověk platí za tu cestu, chce vidět to hlavní, že jo! Kdy toho jako au pair nacestujete asi nejvíc, je 10 denní dovolená a pak travel month. Z mé dovolené padly dva dny plus víkend na zmíněný roadtrip na Floridu, den plus víkend na Atlantu, extra týden dovolené na Washington D.C., Filadelfii, Niagárské vodopády a New York a poslední dovolenkové dny připadají na Miami s úžasnou Veru (sledujte její web zde!). Travel month je ještě daleko, protože chci prodloužit, ale i tak mám pocit, že už jsem toho stihla dost :)

Jazyk

Já a angličtina jsme bývaly docela kamarádky. Ve škole jsem s ní nikdy neměla extra problémy a i mě to bavilo. Pak ale přišla vysoká a kámoška se rozhodla mě opustit. Za těch pět let na škole jsem jí potkala jeden semestr v podobě Angličtiny pro sociology a až příliš pravidelně jsme ji já a mí spolužáci upřímně nenáviděli, protože přicházela jen v podobě otravných studií a dokonce knih, které jsme museli louskat na každý seminář několikrát do týdne. Pět let žádná gramatika, žádná konverzace, takže když jsem v posledním roce školy vyjížděla na letní univerzitu do Turecka, připadala jsem si, s prominutím, jako blbeček :) V rámci mého prvního au pair roku jsem si zvykala na britskou angličtinu, které jsem první měsíc-dva naprosto nerozuměla. Ale zvykla jsem si a dokonce jsem začala konverzovat (donutili mě, haha). Za ten rok jsem se opravdu zlepšila, přestala jsem se stydět mluvit a dokonce jsem i chytla trochu toho britského přízvuku. Pak přišla Amerika a já zase nevěděla, co že to ty lidi po mě chtějí a mému rádoby britskému přízvuku tu nikdo nerozuměl, jak to? :)) Ale zase jsem si zvykla, opustila svojí oblíbenou britskou frázi "would you like a nice cup of tea?" (čti s výrazným britským přízvukem, haha) a začala si zvykat na slang, který je tady na jihu opravdu, opravdu znát. A zase mám pocit, že je ta angličtina lepší a lepší. Mám tu kamarády jak au pairky, tak místní, takže se pořád učím novým věcem a rozhodně jsem si jistější, i když ta gramatika pořád teda trošku kulhá. Jsem si asi tak na tisíc procent jistá, že bych takovouhle úroveň angličtiny v Čechách nezískala, i když bych na tom byla gramaticky třeba díky nějakým kurzům líp, i ta konverzace by se jistě dala dohnat, ale ten slang vás prostě doma nikdo tolik nenaučí :)

Source: https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEh53KnFSx3aprUSSQxFVG6fYVYX1dBgFK1PXt69eRz7j7W92QEchfqskHKE8ppijs5wVckC0CaSTx98U5zuO_qZ_xh40c1XGzOO9opt-Z2HeZrOofhPN-ctfbfYfriTXu9fmhX9EciZ-F8/s1600/yall_other.png

Mezinárodní přátelství

Když jsem přijela do Londýna, dala jsem si předsevzetí, že kvůli angličtině chci vídat lidi, co nemluví česky/slovensky. Nakonec jsem stejně měla (a pořád mám :) českou kamarádku, ale povětšinou jsme se vídaly v partě s Francouzskou Olivií, Polkou Paulou a Italkou Ilarií. Postupně přibylo/ubylo pár dalších kamarádek, každopádně jsme spolu mluvily anglicky. My jsme vlastně i docela často mluvily i s Češkou Kamčou anglicky, aniž bychom si to uvědomovaly! Když jsme se třeba odtrhly od party a šly samy dvě na záchod, nebo když jsem už v sobě měly nějaký ten drink :) V Savannah mám situaci o dost jinou. Zatímco v Londýně jsem mohla třeba jít ven každý den s naprosto jinou au pairkou, tady mám v mém okolí z naší agentury jenom dvě další holčiny a pak ještě z jiných agentur další tři. Ty poslední tři jsem své první tři měsíce vůbec neznala, takže jsem tu měla jen Rakušanku Theresu, s kterou jsme si zrovna nekáply do noty, Mexičanku Heidy, která si brzy našla kamarády, s kterými mohla mluvit španělsky plus tu tenkrát ještě byla Švédka Sara, která mě později seznámila s ostatníma holkama. Takže si možná dovedete představit moje první měsíce tady, kdy jsem měla pocit, že víc sama být už nemůžu. Tak jsem se prostě jeden den hecla a začala chodit na meetupy a všude možně sama, abych zkrátka měla co dělat. Poznala jsem pár super místních lidí a jsem za tuhle zkušenost hrozně ráda, protože mě pořád učí novým věcem a jsou ochotní spoustu věcí vysvětlit a zkrátka zprostředkovat tu americkou kulturu. A za svoje zahraniční kamarády nemůžu být vděčnější a vím, že když budu jednou směřovat do Švédska, do Německa, do Francie, do Itálie a ještě do mnoha dalších zemí (díky letní univerzitě), vždycky tam bude někdo, koho můžu navštívit. A to je prostě super :)

Osobní rozvoj

Nevím, jestli je to věkem (26 už mi je, chjo! :)), ale za těch 20 měsíců jsem zkrátka dospěla víc, než kdy jindy. Starat se o děti stojí spoustu nervů, kolikrát si říkáte, že ty děti snad zabijete, ale neuděláte to, samozřejmě :) A já věřím, že se tím stáváte silnějšími, trpělivějšími. Naučíte se spoustu technik na uklidnění, já třeba vždycky na chvilku odejdu do koupelny a tam zhluboka dýchám :) a taky jsem začala praktikovat meditaci. Ano, k tomu mě dohnaly děti (a ty děti mají taky rodiče :)). Naučíte se zodpovědnosti, protože to prostě péče o děti vyžaduje. Budete organizovanější, spolehlivější a samostatnější. Přestala jsem se taky stydět mluvit a celkově se hodně často tlačím za hranice své komfortní zóny a dělám věci, do kterých se mi ne úplně chce (jako třeba ty meetupy). Pokaždé, když totiž udělám něco, do čeho se mi vážně nechtělo, jsem na sebe pak pyšná a zároveň tak získávám větší odvahu na další podobnou akci. Navíc všechno tohle působí pozitivně na sebevědomí, které mi tak nějak dřív chybělo, ale postupně ho získávám právě těmi "nucenými akcemi", díky čemuž vidím, že zvládám věci, které jsem myslela, že nikdy zvládnout nemůžu. Věřím, že kdybych byla v Čechách, nikdy se do ničeho podobného nedotlačím, protože bych prostě neměla důvod. Proč bych jela sama někam na výlet? A proč bych chtěla chodit na nějaká setkání s úplně cizími lidmi, když mám svoje vlastní kamarády?

Sama v mlze, aneb road trip na Floridu :)

Takže bych zůstala pořád stará já a já mám tu novou upřímně radši :) Stojí to všechna teda za to? ANO, STOJÍ! :)