Zpátky do minulosti, můj první den v USA

Tak už se mi to tady opravdu krátí; jedenáctý měsíc na krku, to znamená už jen měsíc v Savannah. Nevím, čím to je, ale každé to měsíční „výročí“ ve mě vyvolává hrozně zvláštní pocity. Měla jsem to tak už v Anglii, vždycky jsem přemýšlela, proč že to mám zase takovou podivnou náladu a pak kouknu na kalendář a zjistím, že už jsem tu zase o měsíc víc a taky že mi mám o měsíc míň do konce. Rozhodla jsem se proto z toho „výročí“ udělat takovou tradici a vždycky napíšu článek o něčem, co už se mi stalo dávno, takové „zpátky do minulosti“. Nebudu vás trápit s něčím, jako jak jsem ve školce nechtěla jíst obědy :), ale opravdu jen flashback co se au pair a cestování týče. Dneska bych chtěla zavzpomínat, jak jsem se měla první dny v USA a na příště mám nakousnuté články o nějakých výletech, o kterých jsem ještě nemluvila. Tak se hezky usaďte a podívejte se se mnou zpátky do minulosti - na mé první dny v Americe (třeba to někoho přesvědčí, že ten pocit opravdu stojí za to zažít :)

Welcome to 'Merica!

Ještě než jsem se do USA dostala, musela jsem prvně absolvovat stěhování z Londýna zpátky domů, a to rozhodně nebyla sranda, to vám teda povím. Takovejch kravin, co já jsem za ten rok nakoupila! Domů jsem přes Slováky (tj. slovenskou zásilkovou společnost, která vychází o dost levnější, než jakákoli jiná v Anglii) poslala krabici s věcmi v domnění, že se přece pak už do kufru vlezu. Záchvat paniky začal asi týden před mým odjezdem, kdy jsem konečně začala pořádně balit. Maminka mě v tom záchvatu ještě podpořila se slovy, že to přece bylo jasný, že si nemůžu zabalit do jednoho kufru! Takže já jsem musela objednat další svoz na další krabici, ačkoli kdybych to všechno poslala hned na začátku v jedné, ušetřila bych asi půlku peněz. Plus jsem ještě věnovala asi tři tašky do charity shopu (s těžkým srdcem) a ještě další dvě kamarádce Kamče. No a stejně jsem na letišti měla nadváhu! Teda ten kufr, i když já jsem si z Anglie taky nějaké to kilo navíc přivezla :) Nakonec jsem ale úspěšně tu kuchyňskou váhu, koupelnovou váhu, jóga karimatku, hrníčky a já nevim jaký ještě blbiny, domů dovezla, strávila tam tři týdny (!) v rámci kterých jsem povětšinou obíhala všemožné úřady a doktory a zase byl čas si sbalit. No, to ne! Po tom balícím fiasku já že si mám zabalit na rok do jednoho kufříku? 

Source: http://ciee.typepad.com/.a/6a010536fa9ded970b019aff50681f970d-pi

Vygooglila jsem si, že si do USA nemáte balit skoro nic a že si všechno nakoupíte, tak jsem se tou radou řídila a udělala jsem víc, než dobře (i přesto, že jsem NIC nevezla, jsem měla ale ten kufr plnej, jen tak pro zajímavost… :) A přišel den odletu, den D. Z Prahy nás au pairek jelo asi pět, nikdo ale neletěl se mnou, tak aspoň taky NIKDO neviděl tu klasickou letištní scénu, kdy jsem se loučila s maminkou a sestřičkou. Řikám, jen mě vyhodíte a pojedete, no a oni ne, že jo… 

Jakmile jsem už seděla v letadle, zalomila jsem to a prospala snad většinu letu. Jako jediná jsem taky přilítala na JFK (všechny au pair ještě před tím, než odletí ke své hostující rodině, musí projít školením, které se pro naší agenturu koná v New Jersey), zatímco ostatní holky letěly do New Jersey. Na letišti jsem úspěšně vystála všechny fronty, prošla všemi prohlídkami (i když pocit, že se třeba někdo najedou rozhodne, že vás prostě do „té Ameriky“ nepustí, mě hlodal celé to čekání a naučené fráze o mojí host rodině a dětech jsem měla přímo vryté do mozku). 

Source: http://gph.is/1fhR8QO

Ani pak mě panika na letišti neopustila, protože tam na mě samozřejmě NIKDO NEČEKAL, jak bylo domluveno! V hlavě jsem bleskově projela všechny katastrofické scénáře včetně „kde jako budu dneska spát“ (rozumějte, tu pozitivní mysl jsem si osvojila až tady, hahah). Než jsem došla ke scénáři, že mě tu určitě někdo zapíchne, tak se objevil pán s cedulí s mým jménem a já byla zachráněna! 

Ještě jsme nabrali pár dalších lidí a jelo se do hotelu, ale já tomu ale pořád nemohla uvěřit. Věta "tak já jsem jako vážně v New Yorku?!" mi rotovala v hlavě sem a zpátky, pořád dokola. Celou cestu jsem byla přilepená na okýnku, cvakala foťákem a pokoušela se zachytit každou blbinu za blbinou (hele, AMERICKÁ SPZka, tu musim vyfotit!) a doufala, že alespoň zahlídnu nějakou z těch slavných newyorských budov. Jen co jsme přejeli do New Jersey, mně se snad zastavilo srdce – támhle přes řeku, ježkovy voči, vždyť já vidim celej Manhattan! 

Nadšení mě nepřešlo ani po tom, co jsme dorazili na hotel. Já čekala opravdu nějakou hrůzu, palandy a šváby na pokojích a on to byl Hilton! Viva AuPair Care! My tam samozřejmě byli kvůli školení, ale mám s tím místem spojeno takových zážitků, na které nikdy  nezapomenu: první americká snídaně (kdo by to byl řekl, že ty jejich palačinky jsou tak děsně nedobrý?), první známky Halloweenu a taky první návštěva amerického supermarketu Walmart :). Teď se mi to zdá tak hrozně legrační, jak jsme, jak vesničanky poprvé ve městě, procházely s holkama všechny regály, komentovaly každé, každičké zboží, fotily (hahah, my jsme fotily zboží ve Walmartu, to jsme musely vypadat jak totální trdla) a samozřejmě taky něco ryze amerického pokoupily. 

Já vím, že se to nezdá jako moc extra zážitky, ale prostě na tyhle první dny jsou zkrátka PRVNÍ dny. Ten první moment, kdy si konečně uvědomíte – já jsem fakt v Americe, ten je prostě k nezaplacení a i když mi k tomu uvědomění třeba dopomohl nějakej obchod s potravinama :) Co jsem se tu naučila, je, že ke štěstí nám  stačí, když se soustředíme na úplné drobnosti, které nám udělají radost, ale možná jenom na chvilku a které bychom třeba normálně přešli bez mrknutí oka. Když si vybavím svoje zářící oči při pohledu na kýbl (žádnej kyblík!) margarity z Walmartu, na první ochutnání americké snídaně, na první nadechnutí se v USA, musím se prostě usmát, protože to opravdu JE štěstí (*nemyslím, že pro slovo happiness máme adekvátní překlad, asi spíš tomu odpovídá spokojenost, nebo možná pocit štěstí :).

Source: http://gph.is/1h8aPH6

O tom, jaké byly první dny v Savannah třeba zase někdy příště. Já jen doufám, že si mi povedlo alespoň trochu nastínit atmosféru pro ty, kteří o Americe zatím jenom sní a připomenout ji těm, kteří jí prošli a třeba to měli dost podobně. Mějte se krásně a nebabrejte se moc minulostí, zavzpomínejte, pociťte ji, zasmějte se a vraťte se zpátky do přítomnosti, protože na té teď můžete pracovat :) 
Mějte se krásně, K. 

Americké (po)divnosti II.

Amerika byla od malička mým snem. Z těch filmů na mě prostě na mě vždycky působila tak nějak magicky a zvláštně "vznešeně". Ani to snad neumím popsat slovy, ale vy určitě víte, co myslím, ten "americký sen". I když jsem v to ani nedoufala, jsem nakonec tady, Ameriko! A za ten rok, co tu žiju, jsem měla šanci tě trochu poznat a musím říct, že v některých věcech (zvláště ty věci, které jsem ve filmech teda neviděla) mě stále překvapuješ, ať už je to v pozitivním, nebo negativním slova smyslu. V minulém článku jste se mohli dočíst o "amerických (po)divnostech", na které jsem tu za svůj pobyt narazila. A protože tenhle článek už jsem měla tak nějak nakousnutý poměrně dlouhou dobu a vždycky jsem si tam jen nějakou tu podivnost zapsala, nakonec se mi jich nakupilo tolik, že jsem z jednoho článku musela udělat dva a kdo ví, třeba jednou ještě bude mít pokračování :) 

Jsem tu, Ameriko!

DIVNÉ

Protože jsou tu všichni zvyklí zásadně jezdit autem (a tomu rozumím, protože třeba v Savannah jen tak nějak po svých nedojdete), když už se nakonec někam vydáte "pěšo", občas narazíte na takovou zvláštnost, že vám prostě chodník skončí uprostřed vaší trasy, nebo ještě lépe, žádný chodník tam ani není. O naší dovolené s kamarádkou Verunkou jste se mohli dočíst tady, tady a tady. Co jsem v prvním článku naznačovala bylo, že jsme se se jen z letiště ve Fort Lauderdale dostávaly asi hodinu. Tím největším problémem totiž bylo, že jsme chtěly dojít z letiště někam, kde si budeme moct objednat Uber (jako taxi, ale levnější), protože řidiči Uberu nemají povoleno nabírat zákazníky přímo na letišti ve FLL. Tak jsme tedy vyrazily, ale netušily, že se zase budeme muset vrátit pěkně zpátky, protože dál už nevedl chodník a snažit se pochodovat na krajnici s kuframa se nám zdálo až moc jako adrenalinový sport :)
Zkoukněte obrázek níže; ty bílé pruhy značí přechod, takže přejdete z jedné strany (z chodníku) na druhou stranu, kde už chodník prostě není! No neni to divný?! :))

Neustálé omlouvání - tady se pořád někdo někomu omlouvá a trvalo mi asi měsíc, než jsem pochopila, že se omlouvají zrovna mě. A víte proč? Třeba jen proto, že projdou okolo! To jste takhle v supermarketu, stojíte, vybíráte a najednou okolo vás někdo projde se slovy "excuse me". Proč? Za co? To já nevím, ale prostě to tak je. Setkáte se s tím nejenom v supermarketech, ale prostě všude na veřejném prostoru, kde do vás ty lidi ani nemusí vrazit, aby se omlouvali. Pochopím, když vybírám a někdo mi vleze do výhledu a omluví se. Ale proč se sakra ty lidi omlouvaj, když mi prochází za zády, to je pro mě jak záhada bermudského trojúhelníku! :) Včera jsem se o tom bavila s kamarádem a on mi tvrdil, že je to spíš jako ve smyslu "pozor, procházím", ale i tak je to prostě děsně divný :))

Source: funnycutegifs.com

Alkohol je kapitola sama o sobě. Protože je v hospodách a klubech celkově poměrně drahý, docela tu frčí tzv. pregame, zkrátka že trochu něco popijete, než vyrazíte ven. To jsem se takhle jednou chtěla na tu "pregame" připravit a asi půl hodiny jsem běhala po Walmartu a hledala alkohol tvrdší, než víno a připadala jsem si jak blázen. "Vždyť to přece musí být tady u toho vína, kam jinam by to jako dali?!", říkala jsem si. Když už jsem dělala asi třetí kolečko okolo regálu s vínem, rozhodla jsem se konečně zeptat kde že najdu vodku a paní na mě koukala jak na blázna/alkoholika. Prý alkohol neprodávají a já jako že vůbec? a ona, že vůbec, že musím jít do specializovaného obchodu na alkohol! (např. v Anglii alkohol v supermarketu normálně koupíte)
Ještě k té pregame, samozřejmě ale ten alkohol musíte pít uvnitř, protože konzumace alkoholu venku je v naprosté většině míst USA protizákonná. Já ale žiju v Savannah ve státě Georgia a právě Savannah je jedním ze sedmi měst v Americe, kde je konzumace alkoholu venku povolená (mezi další místa patří například New Orleans nebo Las Vegas, plné znění článku najdete zde). Musíte ale být v centru města a svůj drink přenášet v plastovém kelímku. Když v baru pijete ze sklenice a chcete odejít, prostě si drink přelijete do kelímku, které jsou pro tenhle účel připravené u východu a  navíc vám tu ve většině míst i dovolí ten kelímek  (i s tím alkoholem :) přenášet mezi jednotlivými bary. 
Poslední věc k alkoholu a už tohle téma vážně opouštím :) Nevím, jestli se to zdá divné jen mě, ale jakékoli brunch menu (takže v podstatě snídaňového menu) je mimosa (pomerančový džus s šumivým vínem). Můj první brunch s Američany byl v neděli ráno potom, co jsme všichni samozřejmě něco popili v sobotu, a většina těch bláznů si hned takhle ráno tu mimosu dala, někdo třeba tři i čtyři. A můžete mi věřit, že se po tom evidentně opít dá :)

Source: http://giphy.com/gifs/wanderlust-jennifer-anniston-mimosa-I5zN8yZllsuLm

Zmínka právě o tom mém prvním, ryze americkém brunchi, mi připomněla ještě jednu podivnost, i když na tu si upřímně postupně začínám zvykat. Z české snídaně jsem zvyklá, že moje snídaně je buď na sladko, nebo na slano. Tyhle dvě možnosti. Tečka. Nic mezi tím! Tady si ale můžete objednat sladké palačinky a dostanete k nim v ceně slanou slaninu jako přílohu. Samozřejmě palačinky podávají s teplým javorovým sirupem a ten se té slanině nevyhne, takže pak pojídáte slanou slaninu se sladkým sirupem. Někdo (a mimochodem mluvím o tom samém člověku, co dal při brunchi čtyři mimosy :) jde až do takového extrému, že si třeba dá wafle (sladké) s kuřecími kousky na vrchu (slané) a celé to ještě přelije javorovým sirupem (sladké!). A to už je vážně masakr :) Jinak ale kombinace javorového sirupu s naprosto čímkoliv je tu úplně běžná, na obrázku níže kuřecí maso na špejli v těstíčku, přelité sirupem :) 

PODIVNÉ, ALE FAJN

To, že jsou tu lidé tak nějak líní (ne všichni, ne všude, samozřejmě!), by se dalo vytušit už z těch chodníků. Bez auta jste tu prostě ztracení (teda aspoň pokud se jedná o malá města) a kolikrát si to ti Amíci ulehčují natolik, že z toho auta ani nemusíte vylézt, když něco potřebujete! Na okýnko "drive thru" jsme zvyklí i u nás od McDonald's a KFC. V USA si ale u drive thru můžete nejen objednat u naprosté většiny fast food restaurací, ale třeba i koupíte koblihy u Krispy Kreme, kafe u Starbucks a co je už fakt gól, že si takhle u drive thru můžete vyzvednout léky z lékárny nebo vybrat peníze z bankomatu. Proč je to podivné, ale fajn? Protože jsem prostě někdy líná taky, no! :)

Source: http://farm3.static.flickr.com/2683/4438541161_b5e4966112.jpg

Jak jsem už naznačovala v minulém článku, Američani jsou blázni, co se hygieny a čistoty týče. Naprosto všude tu proto máte možnost si "dopřát" dávku dezinfekčního gelu, který je volně k dispozici pro vaše užití, ať už se jedná o knihovnu, obchod nebo třeba restauraci. U vchodu v supermarketech si můžete zdarma ze stojanu vytáhnout dezinfekční ubrousek a otřít si s ním držadlo vaše košíku a je úplně běžné, že tu dámy nosí připnuté plastové lahvičky dezinfekčního gelu na kabelkách a děti na školních taškách. Je určitě fajn dbát na hygienu, ale zase si myslím, že čeho je moc, toho je příliš :)

Source: http://giphy.com/gifs/animation-animated-purell-t3ALHwdGhkF3O

Děti (tedy alespoň ty, o které se starám) tu mají tělocvik ve škole každý den. Myslím si, že je fajn, že tu tak trochu nutí děti, aby se hýbaly, protože co si budeme povídat, některé to opravdu potřebují a ty, co to zas až tak nepotřebují, těm to neublíží, stejně jako by to taky neublížilo českým dětem. Ve škole tu navíc neexistuje, že by měly krátký nebo dlouhý den. Většinu dní prostě končí ve stejnou dobu (moje děti končí v úterý dřív), a to nehledě na věk dítěte. Takže prostě i ti prvňáčci začínají školu od osmi a končí ve tři hodiny odpoledne, což se mi na ty prcky zdá až dost. 

Teď trochu něco mimo místu... V Kalifornii si můžete pořídit průkaz na zdravotní marihuanu. Spoustu výzkumů ukázalo, že marihuana pomáhá v boji proti rakovině. Pamatujete na tu kauzu v televizi, jak měli poslat do vězení babičku, co si pěstovala marihuanu na zahradě, protože to pomáhalo jejímu zdravotnímu stavu? Tak tahle babička žít v Kalifornii, dostala by zdravotní průkaz a směla tak legálně marihuanu užívat. Zní to dost neuvěřitelně, ale ten průkaz jsem viděla na vlastní oči! 

Source: http://marijuana.heraldtribune.com/files/2014/09/id-card.jpg

PODIVNÉ, ALE SUPER

Znáte z filmů, jak někde sejde parta lidí, kteří se ale vůbec neznají a najednou začnou všichni dohromady tancovat jeden tanec? Já si vždycky říkala "to je trapný, vždyť se teď potkali, jak jako můžou vědět ty kroky?" No a víte co, oni možná ví! Existuje hned několik takových tanců, jejichž kroky zná prostě celá Amerika! Asi tak, jako každý zná, jak se tancuje macarena (i když teda existuje několik verzí a já jsem rozhodně pro ten originál z videoklipu, haha). A já vám musím říct, je to opravdu sranda, vyvolává to bezva atmosféru a i to i dobře vypadá :) Já a Veru jsme na naší dovolené tancovaly Cupid Shuffle a Wobble Dance, jak to asi zhruba vypadalo, můžete omrknout ve videu níže.

Co naprosto MILUJU na Američanech, je jejich otevřenost. Cokoli potřebujete vědět, s čímkoli poradit, všichni jsou opravdu moc ochotní pomoct a poradit. Nevím, třeba je to víc jižanská záležitost, ale naprosto ve všech místech, která jsem v Americe navštívila, jsem pokaždé potkala lidi, kteří se mnou prostě začali mluvit jen tak, z ničeho nic. Stojíte ve frontě? Skoro určitě se za chvíli na vás někdo otočí a začne si s vámi povídat. Máte píchlou pneumatiku? Dejte tomu pět minut, než vám někdo nabídne pomoc. Ztratili jste se? Dostatečně zoufalý výraz vám zajistí, že vám automaticky někdo poradí a pokud se už musíte zeptat, určitě se vám dostane jenom správných cestovních pokynů, ale navíc i hromady zaručených tipů kam zajít a čemu se vyhnout.



Doufám, že se vám článek číslo dvě líbil a už teď můžu říct, že mám zaděláno na článek číslo tři, protože je toho prostě moc :)

Americké (po)divnosti

Žít jako cizinec v Americe neznamená jenom učit je jazyk, ale co se hlavně učíte, je poznávat, jaká je místní kultura. Pokud jste dostatečně flexibilní, budete tu kulturu nejen poznávat, ale budete schopní se s ní i sžít. Ač se snažím sžít se vším, co mi Amerika nabízí, s některými věcmi mám opravdu problém a kolikrát mi prostě zůstává rozum stát :) Proto jsem pro vás připravila takový seznam amerických "(po)divností", protože některé ty věci jsou vyloženě divné, některé zvláštní a některé podivné, ale v tom dobrém smyslu slova. A protože jsem se při sepisování těch podivností docela rozjela, článek jsem rozdělila na dvě části, takže bude ještě pokračování :)

Když už jsme u těch podivností... :D

DIVNÉ

Záchody jsou tady prostě divnost všech divností a určitě si zaslouží zmínku hned na prvním místě. To takhle jdete na záchod vykonat potřebu a jak si tak sedíte, můžete si mezerou mezi dveřma prohlížet okolí. Zní to legračně? No, zas tak legrační to není, protože když vy můžete vidět ven, zvenku taky lidi můžou vidět dovnitř :)) Já vám přísahám, že můžete vidět úplně všechno, TAK velké ty mezery jsou!

Když už jsme u těch záchodů, úplně všude se tu setkáte s nápisem "Employees must wash their hands after using a toilet" (zaměstnanci si musí umýt ruce po použití záchodu). Tak já nevím, ale mě tahle věta naprosto znervózňuje. To by si zaměstnanci bez té cedule ty ruce jako neumyli, nebo co?!

Double dipping - tuhle frázi mám vštípenou pravděpodobně ze svého prvního (nebo možná druhého) dne v Americe. Byli jsme na au pair školení v New Jersey a probírali zrovna americkou kulturu. Věci jako Američani jsou hodně hrdý národ, a tak. A pak přišlo na řadu "double dipping". Myslím, že jsem nebyla jediná, kdo neměl ani tucha, o čem že to mluví. Double dipping znamená v doslovném překladu něco jako "dvojité namáčení" (hádám, že ani vy teď nemáte tucha kam tím mířím). Představte si, že jste v restauraci s kamarády a objednáte si dohromady mísu s křupavými, čerstvě smaženými nachos, ke které dostanete na "namáčení" výtečné, voňavé guacamole. Vezmete si nacho a pořádně naberete guacamole a šup s tím do pusy. Ten nacho kousek je ale spíš pěkný "kus" a vy ho chcete využít co nejlíp, takže se s ním vydáte k míse s guacamole ještě jednou pro "double dip". Teda že přece ještě máte prostor, abyste si v rámci JEDNOHO nacho nabrali DVAKRÁT. To zní přece logicky, že jo, dvojí výhra! :) No jo, jenže tady jsme v Americe, takže v momentě, kdy míříte se stejným nacho pro druhé namočení, už bliká alarm blížící se společenské sebevraždy, protože ten kousek nacho už jste přece měli v PUSE, takže jakoby svoje sliny přenesete do té společné misky s guacamole. Samozřejmě to platí pro jakékoli "sdílení slin" (to fakt zní nechutně), ať už se jedná o nachos, nebo lahev nebo zmrzlinu. Já nevim, ale já bych si to nacho namočila podruhé úplně automaticky, nevadí mi dát napít ze stejné lahve člověku, kterého znám a i o tu zmrzlinu bych se podělila :) Tak jsem možná nechutná taky :)

Source: https://swisshansik.files.wordpress.com/2011/09/guacamole-spicy.jpg

Daně to je věc, co mě, a rozhodně nejsem jediná, naprosto vytáčí. Daně tu prostě nejsou už zahrnuté v ceně, jako to máme v Čechách, jako to mají v Anglii a jako to mají snad všude ve světě. Kupujete si tričko v domnění, že stojí 10$, přijdete ke kase a ups, najednou je to třeba 11$ (sales tax se liší u jednotlivých států USA). Tak jasně, u oblečení si u toho člověk zvykne. Ale když jdete na jídlo za 12$, k tomu se v závěru přidá sales tax a ještě minimálně 15% dýško, cenově jsme pak úplně někde jinde! (slyšela jsem už i že se daně na jídlo nepřidávají, ale zase si myslím, že se to liší stát od státu)

Když už jsem u těch dýšek, v restauracích jste tu skoro povinni dát dýško. Číšníci a číšnice dostávají plat nižší, než je minimální mzda, a to proto, že se do jejich plat započítávají tipy (nikoliv jako u nás, že dýška jsou navíc k platu). Takže v momentě, kdy nedáte dýško, ten člověk pak v podstatě dostane nižší plat. Navíc je tu doporučené rozmezí dýšek stanovené na 15-20%. Co je na tomhle systému úplně špatně je, že se mnozí číšníci a číšnice prostě nesnaží, abyste jim ten tip dali, protože ví, že ho stejně dostanou. To se mi upřímně o dost víc zamlouvá ten systém co máme doma v Čechách "jsem spokojená s jídlem, s milým číšníkem a příjemnou atmosférou a proto dávám dýško", a ne "čekali jsme na jídlo přes hodinu, číšník se nám vyhýbal, ale stejně musím dát dýško".

Zdravotní pojištění - lidi tady platí spoustu peněz za zdravotní pojištění (od 2000-5000$ ročně, závisí na státu. Nejméně se platí v Utahu, nejvíce na Aljašce), ale i přesto, že si zdravotní pojištění platí, s jakýmkoli zákrokem je čekají další a další poplatky, a to se mi zdá fakt dost. Kolik tady zaplatíte za školné, to je kapitola sama pro sebe. 

Source: https://pbs.twimg.com/media/B7p1lmSCUAAigI0.jpg

PODIVNÉ, ALE FAJN

Obchod s koblihami - Já prostě miluju, miluju, miluju teplý, tj. čerstvě udělaný Krispy Kreme donut! Rozsvícené červené světlo ve výloze značí "máme teplé donuty" a pokud jedete kolem, málokdy té ceduli odoláte. Dokonce si můžete stáhnout aplikaci do mobilu, která vám to červené světlo (= čerstvé, teplé donuty) oznámí! Proč je to v kategorii "co je fajn"? Protože je to tak strašně dobré a zároveň tak strašně nezdravé, že se tam prostě s každým rozsvíceným červeným světlem NEMŮŽU zastavit, jinak bych byla jak koule! :)

Většina aut tu jezdí na benzín, očividně proto, že se dřív tvrdilo, že nafta škodí životnímu prostředí víc, než benzín. Současně se už to prý není tolik pravda, každopádně oceňuji původní ideu, že je to životní prostředí vůbec napadlo. Navíc je tu nafta o dost dražší.

Automat v autě - řazení mi nijak nevadí, dělá to to řízení ještě o něco zábavnější. Ale když si při dlouhé jízdě můžete levou nohu nechat odpočinout na sedadle, to je prostě paráda! Auta s manuální převodovkou tu taky najdete, jsou to ale spíš menší sportovní auta a většinou je řídí chlapi. Na druhé straně se tu na mě všichni obdivně koukají, když říkám, že "umím řadit", haha :)

Right red turn - pokud odbočujete doprava a máte červenou, musíte úplně zastavit jakoby tam byla stopka a pokud nic nejede, zkrátka odbočíte červená nečervená. Tohle je super vychytávka, která šetří spoustu času, na druhé straně si někdy nemusíte uvědomit, z kolika všech směrů může nějaké auto přijet, což často vede k dopravním nehodám.

PODIVNÉ, ALE SUPER

V Čechách celkově moc nejsme zvyklí jíst snídani venku. Nic se ale nevyrovná víkendovému brunchi. Je to vlastně něco mezi snídaní a obědem, takže pokud půjdete v 10:30, máte vystaráno o obě jídla :) (a taky se většinou tak přecpete, že na oběd ani nemáte hlad). Vždycky jsem si myslela, že slovo brunch prostě znamená něco jako švédský stůl. Prostě že zaplatíte jednotnou cenu a pak si vyberete všechno, na co máte chuť. Při brunchi si ale klasicky objednáváte z menu, takže vás teď možná napadne, tak co je na tom brunchi tak zvláštního? Celý ten koncept "snídání venku" má podle mě hodně do sebe. Většinou na brunch chodíte o víkendu, všichni tak mají dobrou náladu, jsou uvolnění a odpočatí, nikdo nikam nespěchá. Jde o to, že ZAČÍNÁTE jeden z víkendových dnů tím úplně nejlepším způsobem, že se sejdete s kamarády, s rodinou, tlacháte o víkendových plánech, popíjíte kafe, čerstvě vymačkaný pomerančový džus, nebo pokud se nebojíte alkoholu po ránu, dáte dvě, tři mimosy (pomerančový džus s šumivým vínem), pomalu si vychutnáváte palačinky přelité teplým javorovým sirupem, ovoněné křupavou, vypečenou slaninou, kterou samozřejmě vždycky dostanete na stranu.  Oh my dear brunch, I'm in love with you!

Source: http://www.hercampus.com/sites/default/files/2013/10/22/brunch-z.jpg

Jsou tu všeobecně o dost otevřenější k homosexualitě. Navíc nedávno přešel v platnost zákon, který opravňuje uzavření právoplatného manželství homosexuálních partnerů ve všech státech USA. Samozřejmě neříkám, že tu nepotkáte jediného homofoba, ale zkrátka se zdá, že je tady ta situace o dost lepší, než u nás v Čechách. Já jsem velkým zastáncem rovnosti a LGBT pochody jsou navíc pokaždé děsná sranda! :)

Nikde se nekouří uvnitř - tohle už znám z Londýna a nemůžu si to vynachválit! Ten pocit, kdy se vrátíte domů z party a nesmrdíte jak popelník! Parááááda! Tohle naštěstí už od nového roku zažijeme i v Čechách, protože vláda podpořila úplný zákaz kouření v restauracích, na koncertech a tanečních zábavách (a co bary?!). Co je tady ještě super je, že ať už jste v baru nebo restauraci, vždycky dostanete vodu z kohoutku naprosto zdarma. V mnohých barech máte dokonce i barel, kde si můžete vodu sami natočit a nemusíte tak ani stát frontu na baru.

I když je těch (po)divností dost, pořád to tu miluju :)

Snad jste dočetli až do konce a brzy se můžete těšit na pokračování :) Mějte krásný víkend, K.