Včera se mi vdala kamarádka ze střední a já koukala na fotky a bylo mi do pláče. Znáte ten pocit, že jste tak strašně daleko, a sice jste jste tohle všechno hrozně chtěli, ale teď byste nejraději byli zpátky doma s kamarády a rodinou? Stojí to všechno nakonec za to?
Facebook je fajn věc. Můžete být v kontaktu s kamarády a rodinou (v mém případě tedy určitě, protože kromě mamky a taťky, mám na Facebooku i babičku a dědu :), vidět jak se mají, co dělají, co nového v životě zažili a v neposlední řadě taky jejich "životní události", jak nám to Facebook hezky označí. Sledujete, jak se tenhle kamarád zasnoubil, tahle kamarádka má už svatbu za sebou, známý ze školy získal vytoužené místo v práci nebo že snad čeká miminko. Já teda nevím, jak na vás, ale na mě tyhle zprávy z domova hodně působí. Jako kamarádka se samozřejmě raduju za každou šťastnou životní událost svých blízkých. Na druhou stranu mě napadá, že je to na nic, že u toho nejsem a sem tam i nějaká ta známka žárlivosti objeví. "Neměla bych se už taky usadit, najít si dobrou práci, dobrého partnera a porodit dobré děti?" :) Nevím, jestli je tohle individuální, ale mě prostě tahle fráze za těch 20 měsíců aupairkování párkrát napadla :) Ale naštěstí jsem jí brzy zahnala, protože jsem si uvědomila, že tyhle všechny věci jednou v životě přijdou a myslím, že vůbec nevadí, že jsem se rozhodla je trochu posunout a nejdřív se vydat do světa.
Jakmile totiž
- najdete opravdu dobré pracovní místo, s největší pravděpodobností se ho jen tak nevzdáte, abyste mohli ještě cestovat na delší dobu, než je dovolená
- najdete partnera na život, který třeba ale nebude sdílet vaše cestovní nadšení a bude těžší ho opustit a vydat se na vlastní pěst (cestování v páru může být ale bezva věc, mrkněte například na web kamarádky Ivetky a jejího partnera Ondry, kteří teď žijí na Filipínách, Večerníčci na cestách)
- pořídíte si mimčo, a to už se bude cestovat opravdu o dost složitěji
Co mi aupairkování VZALO
Jak jsem již psala výše, strašně, ale strašně moc mě mrzí čas nestrávený s rodinou a přáteli. Každé narozeniny, každé svátky, každá rozlučka se svobodou, svatba, narozené miminko, každé denní radosti i strasti mých přátel a blízkých. Mrzí mě, že "u toho nemůžu být", radovat se s nimi nebo je držet ve chvílích, kdy se necítí dobře, a to jsou právě ty momenty, které vám Facebook neukáže ve vašich new feeds,
Co mi aupairkování DALO
Teď trochu pozitivněji!
Cestování
Nevím jak vy, ale já vím určitě, že nebýt au pair, do Ameriky bych se jen tak nepodívala. Vždycky to byl můj sen, ale přišel mi skoro nesplnitelný kvůli financím. Letenka stojí dost sama o sobě, plus musíte někde bydlet a něco jíst. Původně jsem si představovala, jak tu budu někam vyrážet každý víkend; Američani přece všude létají a letenky jsou levné! No jo, to ale musíte bydlet ve větším městě, než je Savannah :) Každý výhodný let jde sehnat nejblíž leda z Atlanty nebo z Jacksonvillu, obojí 4 hodiny cesty. Takže to jsou extra peníze za benzín, plus parkovné na letišti taky není žádná cenová hitparáda.Takže to vlastně nakonec levně vůbec nevyjde, no! :)) Kam se ale dá dojet autem, tam si ráda zajedu (o tom, jak jsem sama jela na "road trip" na Floridu brzy v jednom z dalších článků :), i když ne úplně každý víkend. Stejně je to ale super pocit, že vidím věci a města, která bych třeba ani neviděla, pokud bych jela trasu ČR-USA. Když už člověk platí za tu cestu, chce vidět to hlavní, že jo! Kdy toho jako au pair nacestujete asi nejvíc, je 10 denní dovolená a pak travel month. Z mé dovolené padly dva dny plus víkend na zmíněný roadtrip na Floridu, den plus víkend na Atlantu, extra týden dovolené na Washington D.C., Filadelfii, Niagárské vodopády a New York a poslední dovolenkové dny připadají na Miami s úžasnou Veru (sledujte její web zde!). Travel month je ještě daleko, protože chci prodloužit, ale i tak mám pocit, že už jsem toho stihla dost :)
Jazyk
Já a angličtina jsme bývaly docela kamarádky. Ve škole jsem s ní nikdy neměla extra problémy a i mě to bavilo. Pak ale přišla vysoká a kámoška se rozhodla mě opustit. Za těch pět let na škole jsem jí potkala jeden semestr v podobě Angličtiny pro sociology a až příliš pravidelně jsme ji já a mí spolužáci upřímně nenáviděli, protože přicházela jen v podobě otravných studií a dokonce knih, které jsme museli louskat na každý seminář několikrát do týdne. Pět let žádná gramatika, žádná konverzace, takže když jsem v posledním roce školy vyjížděla na letní univerzitu do Turecka, připadala jsem si, s prominutím, jako blbeček :) V rámci mého prvního au pair roku jsem si zvykala na britskou angličtinu, které jsem první měsíc-dva naprosto nerozuměla. Ale zvykla jsem si a dokonce jsem začala konverzovat (donutili mě, haha). Za ten rok jsem se opravdu zlepšila, přestala jsem se stydět mluvit a dokonce jsem i chytla trochu toho britského přízvuku. Pak přišla Amerika a já zase nevěděla, co že to ty lidi po mě chtějí a mému rádoby britskému přízvuku tu nikdo nerozuměl, jak to? :)) Ale zase jsem si zvykla, opustila svojí oblíbenou britskou frázi "would you like a nice cup of tea?" (čti s výrazným britským přízvukem, haha) a začala si zvykat na slang, který je tady na jihu opravdu, opravdu znát. A zase mám pocit, že je ta angličtina lepší a lepší. Mám tu kamarády jak au pairky, tak místní, takže se pořád učím novým věcem a rozhodně jsem si jistější, i když ta gramatika pořád teda trošku kulhá. Jsem si asi tak na tisíc procent jistá, že bych takovouhle úroveň angličtiny v Čechách nezískala, i když bych na tom byla gramaticky třeba díky nějakým kurzům líp, i ta konverzace by se jistě dala dohnat, ale ten slang vás prostě doma nikdo tolik nenaučí :)
 |
| Source: https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEh53KnFSx3aprUSSQxFVG6fYVYX1dBgFK1PXt69eRz7j7W92QEchfqskHKE8ppijs5wVckC0CaSTx98U5zuO_qZ_xh40c1XGzOO9opt-Z2HeZrOofhPN-ctfbfYfriTXu9fmhX9EciZ-F8/s1600/yall_other.png |
Mezinárodní přátelství
Když jsem přijela do Londýna, dala jsem si předsevzetí, že kvůli angličtině chci vídat lidi, co nemluví česky/slovensky. Nakonec jsem stejně měla (a pořád mám :) českou kamarádku, ale povětšinou jsme se vídaly v partě s Francouzskou Olivií, Polkou Paulou a Italkou Ilarií. Postupně přibylo/ubylo pár dalších kamarádek, každopádně jsme spolu mluvily anglicky. My jsme vlastně i docela často mluvily i s Češkou Kamčou anglicky, aniž bychom si to uvědomovaly! Když jsme se třeba odtrhly od party a šly samy dvě na záchod, nebo když jsem už v sobě měly nějaký ten drink :) V Savannah mám situaci o dost jinou. Zatímco v Londýně jsem mohla třeba jít ven každý den s naprosto jinou au pairkou, tady mám v mém okolí z naší agentury jenom dvě další holčiny a pak ještě z jiných agentur další tři. Ty poslední tři jsem své první tři měsíce vůbec neznala, takže jsem tu měla jen Rakušanku Theresu, s kterou jsme si zrovna nekáply do noty, Mexičanku Heidy, která si brzy našla kamarády, s kterými mohla mluvit španělsky plus tu tenkrát ještě byla Švédka Sara, která mě později seznámila s ostatníma holkama. Takže si možná dovedete představit moje první měsíce tady, kdy jsem měla pocit, že víc sama být už nemůžu. Tak jsem se prostě jeden den hecla a začala chodit na meetupy a všude možně sama, abych zkrátka měla co dělat. Poznala jsem pár super místních lidí a jsem za tuhle zkušenost hrozně ráda, protože mě pořád učí novým věcem a jsou ochotní spoustu věcí vysvětlit a zkrátka zprostředkovat tu americkou kulturu. A za svoje zahraniční kamarády nemůžu být vděčnější a vím, že když budu jednou směřovat do Švédska, do Německa, do Francie, do Itálie a ještě do mnoha dalších zemí (díky letní univerzitě), vždycky tam bude někdo, koho můžu navštívit. A to je prostě super :)
Osobní rozvoj
Nevím, jestli je to věkem (26 už mi je, chjo! :)), ale za těch 20 měsíců jsem zkrátka dospěla víc, než kdy jindy. Starat se o děti stojí spoustu nervů, kolikrát si říkáte, že ty děti snad zabijete, ale neuděláte to, samozřejmě :) A já věřím, že se tím stáváte silnějšími, trpělivějšími. Naučíte se spoustu technik na uklidnění, já třeba vždycky na chvilku odejdu do koupelny a tam zhluboka dýchám :) a taky jsem začala praktikovat meditaci. Ano, k tomu mě dohnaly děti (a ty děti mají taky rodiče :)). Naučíte se zodpovědnosti, protože to prostě péče o děti vyžaduje. Budete organizovanější, spolehlivější a samostatnější. Přestala jsem se taky stydět mluvit a celkově se hodně často tlačím za hranice své komfortní zóny a dělám věci, do kterých se mi ne úplně chce (jako třeba ty meetupy). Pokaždé, když totiž udělám něco, do čeho se mi vážně nechtělo, jsem na sebe pak pyšná a zároveň tak získávám větší odvahu na další podobnou akci. Navíc všechno tohle působí pozitivně na sebevědomí, které mi tak nějak dřív chybělo, ale postupně ho získávám právě těmi "nucenými akcemi", díky čemuž vidím, že zvládám věci, které jsem myslela, že nikdy zvládnout nemůžu. Věřím, že kdybych byla v Čechách, nikdy se do ničeho podobného nedotlačím, protože bych prostě neměla důvod. Proč bych jela sama někam na výlet? A proč bych chtěla chodit na nějaká setkání s úplně cizími lidmi, když mám svoje vlastní kamarády?
 |
| Sama v mlze, aneb road trip na Floridu :) |
Takže bych zůstala pořád stará já a já mám tu novou upřímně radši :) Stojí to všechna teda za to? ANO, STOJÍ! :)
