Dovolená ve fotkách a jak ten "plán" nakonec vyšel

Tak už mám za sebou skoro celý pracovní týden a musím se přiznat, že jediné, co mě drží nad vodou, jsou vzpomínky na dovolenou a vidina víkendu. Já jsem totiž skočila do toho "pracovního procesu" po hlavě (teda spíš spadla, než skočila!), protože moje devčátka začínají školu až příští úterý. To si takhle jeden den hovíte na pláži a vaší jedinou starostí je, jestli jste se dostatečně namazali opalovacím krémem a druhý den se potýkáte s jedináctihodinovým odmlouváním, brečením, a stěžováním si. Protože se ale moc chci řídit heslem, že máme žít v přítomnosti, nechat minulost odpočívat a budoucnost si užít až se stane přítomností, bude to poslední ohlédnutí nad těmi krásnými časy, co jsou strávila s Verunkou a přísahám, že už s tou dovolenou dám pokoj! :) Chtěla bych vám jen ještě ukázat pár fotek, které si myslím, že stojí za zmínku a které prostě hezky dokreslují a zároveň uzavírají tuto (blogovou) kapitolu.

První den! Já ani nevím, jestli jsme byly víc nadšené z té plavby, nebo z toho, že vidíme MIAMI. A tak když jsme se konečně na loď, která měla kotvit ještě asi další tři hodiny, dostaly, bylo to zkrátka dva v jednom - jak luxus na palubě, tak vyhlídka na Miami. Samozřejmě přišel na řadu první drink (a s ním i první zděšení se nad cenou, kterou snad radši ani nemůžu prozradit, ale co, dovolená, ne? :) a první noc v naší kajůtce bez oken, kde usínáte při vrnění motoru a sem tam nějakého toho šplouchání. Měsíc z lodi vypadal ještě víc magicky než kdy jindy, a to bylo zkrátka jasné znamení dovolené snů!

Zastávka první, Key West. Bylo to tam celé takové podivné, nevábně voňavé, ale keywestští psi rozhodně mají styl a na skútru se vozí s grácií (mimochodem na druhé straně skútru se vozilo ještě jedno a přesně takové psisko!). Leguáni se procházejí po krajnici a nikdo se nad tím ani nepozastaví a dokonce tu mají popelnice "jen na kokosy". Tak trochu jiný svět, no :)

Zpátky na lodi to nikdy nebyla nuda. Nejlépe se střízlivělo se skleničkou vody s citronem, pokud se to všechno (rozuměj sklenička, voda, citron a to nebohé, margaritou otrávené tělo) ještě naložilo do vířivky. To pak vylezete jako znovuzrození, utřete se osuškovým zvířátkem a může se zase vyrazit do víru "velkolodi". Na elegantní večer jsme se teda musely trochu vymódit, ale dostaly jsme za to výměnou humra, krevety a hřebenatky, takže vlastně super obchod :) Nejlepší z nejlepšího ale nakonec nečekaně přišlo na výletě Cozumel/Playa del Carmen, kdy jsme se mohly ponořit do téhle průzračné dešťové a ledové vody v krápníkových jeskyních. To je El Río Secreto, bejby! (Photo credit první fotky: Veronika Houdová)

Miami už pak bylo "jen" třešničkou na dortu. Oceán, písek a skvělá společnost, co víc bych si mohla přát? Centrum Miami taky stojí za podívanou, dokonce tu mají vlastní Chodník slávy! Nakonec si ale uvědomíte, že nejlíp je, když zaboříte nohy do horkého písku, nasajete slanou vůni oceánu a nezbyde vám, než být "happy"! :) (Photo credit první, čtvrté a osmé fotky: Veronika Houdová)

Tahle dovolená byla pro mě důležitá hned z několika důvodů. Jako každý jiný (pracovně vytížený člověk:) jsem už dovolenou potřebovala, ale to je tak asi to nejmenší. Uvědomila jsem si, že čas je hrozně vzácný a měli bychom ho proto trávit s těmi správnými lidmi. Došlo mi, že ne všechno, co ze začátku vypadá jako totální tragédie, se tragédií skutečně stane; záleží jen jak k tomu přistoupíte. Že něco jako osud určitě existuje, ale musí se mu jít trochu naproti. A jedním z posledních důvodů je, že jsem k samotnému konci té dovolené matchla, takže konečně mám svojí TOP rodinku na další rok! I přesto, že jsem v jednom z minulých článků psala, že to s tou mojí vysněnou rodinou moc nedopadlo, nakonec přece jenom ten match vyšel právě s nimi :)

Znáte Kerouakovo Na cestě? Právě podle této knížky jsem volila název blogu (anglicky "On the road"). Hlavní hrdina, Sal Paradise, se tu s partou kámošů vydává žít vzrušující život cestovatele a dobrodruha. Ne, že bych snad chtěla žít život jako Sal, ale budu se trochu opičit a přesunu se do jeho často zmiňované destinace... wait for it... Já se totiž stěhuju do předměstí Friska! :) Už od 21. 10. budu moct brouzdat ulicemi San Francisca (aka Friska, jak by řekl Kerouac), nasávat jeho voňavou atmosféru, poznávat jeho laskavé lidi (což přece víme z té slavné písničky od Scotta McKenzie :), objevovat místní kapely a srkat kafíčka v zapadlých kavárničkách. 

Název blogu jsem sice volila podle knížky, ale tenkrát jsem si ani  ve snu nepředstavila, že by to v budoucnu mohlo mít nějakou spojitost. Asi osud :) A myslím, že lepší způsob, jak zakončit svojí "kariéru" au pair jsem si snad ani vybrat nemohla. Navíc se strašně se těším, až vám odtamtud budu psát články! Žádné malé město to není, takže to já budu každou chvilku někde ztracená a o zábavu (o článek) bude postaráno!  

PS: San Francisco bylo vždycky moje vysněné město a když se lidi ptají proč, říkám, že se mi hrozně líbí z filmů. Ovšem, že hlavní vliv na mě měl film Boys & girls, který jsem milovala jako malá holka, jsem nikdy nepřiznala :) Tak dneska poprvé! :))

Když to nejde podle plánu

V minulém článku jsem vám psala, jak jsem zase v procesu matching a že mám na obzoru jednu super rodinu, ale nerada bych to zakřikla. Asi jsem to tedy nakonec zakřikla, protože jsem od té rodiny neslyšela už pět dní a jsem z toho nějaká zklamaná.

tak trochu ve slepé uličce/Jacksoville

Určitě to tak mělo spousta holek a kluků, co si matchingem prošli. Skypujete s rodinou a říkáte si, že tyhle lidi jsou naprosto super. Z jejich strany to nadšení taky cítíte, mluvíte s předchozíma au pairkama a jen se utvrzujete v tom, že TOHLE JE ONO! No a oni se pak už neozvou. 

Připadám si taková bezmocná, že prostě musíte jen nečinně sedět a čekat, až si vás někdo vybere. Navíc, slyšeli jste o tom, že existuje pozice tzv. matching expert? Tedy alespoň u AuPair Care. Jedná se o fyzickou osobu, která pročítá naše dotazníky a pak je nabízí rodinám, protože ty většinou nemají čas procházet takové množství profilů. Ptala jsem se naší Area Director, jestli má cenu třeba zkoušet psát jiné AD, že bych ráda do dané lokality. Ona mi odpověděla, že to spíš nepomůže, protože rodiny přijímají nabídky od matching experta. Tak to mě teda frustruje ještě víc, když si vezmu, že můj osud závisí na tom, jestli vás prvně vybere ne rodina, ale nějaká paní, která s tou rodinou nemá nic společného. Nezbývá než věřit v její schopnosti a snad můj profil brzy ukáže té správné rodině! :) Jen doufám, že brzy nedostanu email od agentury, že už jsem odmítla moc rodin a že se to nesmí, nebo tak něco. Ale jako pardon, já chci mít ten svůj poslední au pair rok prostě TOP! :)

Abych se trochu odreagovala, udělala jsem si tak trochu den pro sebe a místo páteční posilovny sedím ve své oblíbené kavárně s dvojitým kapučínem a nejlepším brownies na světě (vážně, nekecám! Pokud se náhodou ocitnete v Savanně, zajděte do Gallery Espresso). Nějak jsem cítila, že tenhle "me time" (prostě, že vezmete sami sebe na rande :) je teď pro mě naprostá nutnost, protože mám dnes poslední den doma v Savanně a zítra odlétáme s dětmi za prarodiči do Albany (upstate NY). Letím jenom já a děti, tak už se trochu stresuju, jak to bude probíhat a věřím, že za celé dva týdny nebudu mít moc volna (takže žádná kafíčka a žádné "třídění myšlenek"), tak jsem si to prostě musela vynahradit dopředu (aneb, musíš si sama pořádně a logicky odůvodnit, proč nejdeš do posilovny a dáš si místo toho brownies :D)! Co mě ale teda hodně drží nad vodou je, že, za dva týdny touhle dobou si budu už druhým dnem válet šunky, popíjet margarity a pojídat meloun na cruise s Houdičkou! A věřím, že to budeme obě hodně potřebovat :) 

Veru mi pak po cruise odjede a já strávím ještě další tři dny v Miami, sama samička. Zrovna jsem bookla pokoj v hostelu a snad to bude taková sranda, jako veškeré moje cestování po USA (protože jsem absolutní idiot na zeměpis a neumím číst v mapách a POKAŽDÝ se mi povede jet na opačnou stranu, než kam mám!).

Vždycky tu je čemu se zasmát!

Ráda bych, aby závěr tohohle článku byl, že i když to to "nejde podle plánu", třeba ten plán nebyl tak úplně nejlepší a ten lepší plán teprve přijde, takže hlavu vzhůru! :)

PS: opouštím kavárnu po 3,5 hodinách, brownie posloužilo i jako oběd, takže když ty snězený kalorie rozdělím na snídani a oběd, zas až tak velkej hřích není, že ne? :)

Source: http://paperyrain.com/wp-content/uploads/2014/04/image.jpg

Matching (no.3)

Je neděle po deváté večer, já mám za sebou svůj první rozhovor s rodinou v rámci prodloužení a přepadla mě taková nostalgická nálada. Vzpomínám na to, jak jsem si před necelými dvěma roky vybírala rodinu do Anglie a před ani ne rokem rodinu do USA. To už je to váženě tak dávno? 

Svůj první matching (fáze kdy, si vybíráte rodinu a hledáte co nejlepší "match", takovou rodinu, s kterou si nejvíc sednete) si pamatuju, jako by to bylo před chvilkou. Bylo léto, já akorát dokončila vysokou a pak jsem ještě vyjela na dva týdny na letní univerzitu do Turecka, takže jsem s tím vystavováním profilu moc nespěchala. A protože jsem zas až tak nespěchala před odjezdem, o to víc jsem se pak nervovala po příjezdu, protože to hledání rodiny nešlo tak rychle, jak bych si představovala. 

Můj první skype rozhovor byl peklo. Byla jsem hrozně nervózní a paní mi oznámila, že se jí rozbila kamera na počítači, takže jí neuvidím. No jo, ona ale mě viděla a taky moje překvapené reakce na to, co mi říkala (bylo to poprvé, kdy mi někdo řekl, že jí kosher a já neměla ani páru, co všechno pod to spadá), ale já jsem nemohla vidět ty její. Celkově jsem se po tom rozhovoru cítila špatně a Sasha se mi vlastně pak ani neozvala a já nechápala proč. Nakonec dobře, protože jsem byla v takovém rozpoložení, že bych jí bývala kývla a teď navíc vím, že by to bylo peklo i doma (po nějaké době jsme s au pair kamarádkou Kamčou zjistili, že její host mum je právě tahle paní, co se mnou dělala pohovor a trik s rozbitou kamerou si vyslechla taky, haha). 

Pak jsem skoro kývla rodině, která mi poslala seznam pravidel okolo domu zahrnující denní úklid koupelny nebo přípravu dětí každou sobotu dopoledne a večerní hlídání ("au pair goes out on Fridays"). Teď mi přijde úplně na hlavu, že jsem to vůbec zvažovala. Ale já prostě chtěla jet za každou cenu a začínala jsem být opravdu zoufalá. 

Hned potom se mi ozvala rodina (u které jsem nakonec strávila rok), a to bylo skoro jako sen, po těch předešlých. Sice tři děti, z toho 2,5 roku starý prcek, ale s rodičema se dalo mluvit rozumně, zasmáli jsem se a hned se domlouvali na další skype. V momentě, kdy mi řekli, že si mě vybrali, jsem skoro ani nemohla mluvit, jak jsem byla šťastná. A jela jsem do Londýna.

Můj další matching probíhal v době, kdy jsem ještě pořád byla v Londýně. Jela jsem předtím domů na léto, takže jsem měla možnost si všechno potřebné v agentuře vyřídit a pak jsem se ještě na dva měsíce vracela do Anglie. Tenhle matching probíhal tak rychle, že ani nevím, jestli ho "matchingem" můžu nazvat. V noci jsem dostala email o tom, že je můj profil k vidění online pro rodiny a v pět hodin odpoledne mi zvoní telefon a ukazuje lokalitu Georgia, USA! Tak jsme hovor udiveně zvedla a z druhé strany slyším svojí budoucí host mum, že už mi posílala email před dvěma hodinami, jestli jsem koukala na jejich profil a kdy že můžeme mluvit znovu. Rychle jsem zkoukla profil a zjistila, že je vše podle přání - dětičky školou povinné, slunná lokalita a oceán na dosah! Hned ten večer jsme měli skype, při kterém mi byl nabídnut match a já ho přijala. Dneska, když pročítám pokyny od agentury, naprosto chápu, že před osudovým matchem mají proběhnout dva rozhovory, které od sebe musí být alespoň 24 hodin, aby obě strany měly čas si situaci pořádně rozmyslet. Já totiž po tom svém "ano" dostala hrozný záchvat paniky, že je to všechno hrozně rychle. Já byla ze všeho tak zaskočená, že jsem ze sebe vykoktala "yes" a přitom jsem se ani nezeptala na základní otázky typu "budu mít k dipozici auto?" nebo "jak jste na tom s náboženstvím?". Takový trdlo jsem byla! Každopádně trdlo, co mělo štěstí, protože auto jsem dostala a rodina nijak nábožensky založená není (ne že by mi to vadilo, spíš je třeba opravdu dobré vědět, když rodina jí kosher nebo jestli po mě bude vyžadovat nedělní návštěvy kostela).

A jdeme do finále, matching číslo tři. Často jsem se tu ptala sama sebe, jestli už nemám dost. Přece jenom jsou to dva roky hlídání dětí, dva roky bez rodiny a přátel, dva roky bez domova. A pokaždé, když tohle téma tady s někým řeším, řeknou mi, ať nejsem blázen. Kupodivu bych prý byla "blázen", kdybych ještě toho třetího roku nevyužila, když mám tu možnost. Tak já jí teda využiju. Do třetice všeho dobrého a pak, pak už mě máš doma, maminko :) 

Jak jsem už psala v minulém článku, žádost o prodloužení jsem podala asi před dvěma týdny. Tento čtvrtek jsem dostala email o zveřejnění mého profilu online a během pátku se mi ozvaly dvě rodiny, obě z vysněné lokality. Do svého profilu jsem uváděla, že bych ráda na západní pobřeží Ameriky, protože prostě chci zůstat v teple a Kalifornie zní víc než úžasně! 

Mám teď akorát za sebou svůj první skype a skoro bych zase sklouzla k tomu matchi po prvním rozhovoru. Ale tentokrát jsem se zeptala na všechno, na co jsem potřebovala a snad ani víc nadšená být nemůžu. Každopádně o tom, jak to dopadlo, se dozvíte někdy příště, já bych to teď hrozně nerada zakřikla :)

PS: právě se mi ozvala další rodina. Mají pět (!) dětí, nejmladšímu jsou dva roky a host mum nepracuje. No, tak to nevím, tedy... :))