Zpátky do minulosti, jeden rok au pair života II.

Jak jste se mohli dočíst v minulém článku, trochu jsem s těmi prvními měsíci se Savannah bojovala a ne a ne si zvyknout. Ale jen co se to přehouplo ke čtvrtému měsíci, situace se začala o dost zlepšovat a já si konečně začala uvědomovat, jak bezvadná a krásná vlastně Savannah je. No, i když ten pátý měsíc... :)

PÁTÝ měsíc v Americe

Nadešel měsíc onoho slavného Savannah Stopover festivalu a já sršela štěstím a nadšením. Ještě než jsem si šla koupit lístek, jen tak pro jistotu jsem se radši zeptala mojí host mum, jestli mě náááhodou nebude potřebovat během následujících víkendu (protože běžně mívám víkendy volné, ale tak co kdyby). A co myslíte? Řekla mi, že mě bude potřebovat přesně ty tři dny, kdy bude festival. Ne den před, ne den po, přesně tyhle tři dny! Tak a tohle je konec. Konec světa prostě a já už tady v tom zapadákově nebudu, tenhle festival je ta jediná věc, která se tu děje a já na ní ani nemůžu jít! (ano, mám docela sklon se vyžívat v dramatičnosti :) Nakonec ale přijela babička z New Yorku a já mohla jít! Nejlepší den na světě! Navíc jsem objevila aplikaci Meetup (různé party lidí se pravidelně setkávají při akcích konaných v okolí) a v ní skupinu "Live Music Lovers". Tihle milovníci živé hudby se na festival chystali taky, takže jsem jenom musela překonat ten počáteční pocit, že se mi prostě nechce scházet nějakýma cizíma lidma, a hned jsem měla skvělou společnost.

Source: http://gph.is/13FcwaI

Některé koncerty jsem ale i tak absolvovala sama (různí lidé, různé chutě) a díky tomu jsem poznala Christinu, která potom, co jsme na sebe už asi potřetí za ten jeden festivalový den narazily, ke mě přišla se slovy: "hej, já jsem tu sama a ty taky, máš zájem o společnost?" A já byla šťastná, nejšťastnější, protože je to prostě strašně těžký seznámit se s někým místním. S Christinou jsme se viděly jen tenkrát a loučily se se slovy, že třeba s nimi můžu jet na hudební festival v Atlantě, o kterém jsem už moc slyšela a strašně jsem si přála jet. Taky jsem tenhle měsíc zažila konečně pořádný Svátek Svatého Patrika a stálo to opravdu za to! Lidi z celé Ameriky se sjíždějí do Savannah už několik dní před samotným svátkem a slaví se zkrátka celý týden. Taky to ale znamená, že se tu nedá ani hnout/řídit/zaparkovat a i na ulici máte pocit, že se z vás stává klaustrofobik :)

ŠESTÝ měsíc v Americe

Doma mi oznámili, že pojednou na dovolenou a že si taky já mám vybrat týden z mojí dvoutýdenní placené dovolené. Já neměla s kým a kam a nepřišlo mi fér, že mě nutí si vybrat mojí vlastní dovolenou, když i ten druhý týden mi byl přidělen. Nakonec jsem si prosadila, že si vezmu jen dva dny dovolené a zbytek se holt budu doma starat o psy. Když konečně na ty mé dva dny došlo, říkala jsem si, že stejně zůstanu doma, protože čtvrtek propršel (takže jsem ho proválela doma) a ani na pátek jsem pořád plán neměla. Z ničeho nic mi ale ve čtvrtek večer přišla odpověď na couchsurfingu (webový server, kde si můžete najít a také poskytnout ubytování pro někoho jiného, a to zcela zdarma), klepajícíma rukama jsem odepsala, že se tedy uvidíme zítra a šla si zabalit. O mém roadtripu na Floridu ještě určitě uslyšíte, protože to vydá na celý článek :)

Source: http://gph.is/16Knuky

Takže jsem přežila svůj první couchsurfing a ještě ten samý měsíc jsem se vydala na druhý! Chtěla jsem se jet podívat na takový menší hudební festival v Milledgeville, který je asi tři hodiny daleko od Savannah směrem k Atlantě. Zkoušela jsem obepsat pár lidí na couchsurfingu, ale nikdo z nich se neozval zpátky. V den festivalu jsem se vydala do města s tím, že se ten festival "holt neměl stát" a z ničeho nic jsem dostala odpověď od Mary z Milledgeville, ať prý přijedu! Moc jsem nad tím nepřemýšlela, okamžitě jsem otočila auto, jela si domů zabalit a už jsem byla na cestě. Od Mary jsem dostala jen tu jednu jedinou zprávu (a já jí poslala asi čtyři), ale nemohla jsem prostě víc čekat, jestli jsem se na místo chtěla dostat včas. Ale měla jsem docela nahnáno, to přiznávám! :) Dorazila jsem do Milly, Mary nic a mně se začalo dělat trochu nevolno. No, tak spacák mám, to nějak přežiju v autě, ale co když budu potřebovat čůrat? Nakonec se nám ale povedlo dát se dohromady a dokonce jsem jí ukecala, aby šla se mnou 
a bylo to prostě supeeer!
Hned další víkend jsem cestovala zase do Atlanty, do zábavního parku Six Flags a zažila další nezapomenutelný víkend, kdy jsem se celá klepala po každé, každičké jízdě na horské dráze (ony jsou to trochu jiné horské dráhy, než jaké máme na pouti :) a kdy pro mě pár bezva lidí udělalo dubnovou "nenarozeninovou" party (protože jsem se minule zmínila, že narozeniny, vzhledem k datu 1.1., moc neslavím). A já se rozhodla, že budu možná nenarozeniny slavit každý rok, třeba přesně šest měsíců po mých původních narozeninách, hezky v létě :)

SEDMÝ měsíc v Americe

Jednou mi takhle přišla zpráva od Alexe, ve které se ptal jestli s nimi chci hrát ligu v Bubble Socceru, že prý potřebují holku do týmu. Google mi předložil spoustu zábavných fotek a videí o tomhle "fotbalu v bublině", tak jsem mu na to kývla! Hahaha, to se budeme jakože mezi sebou strkat tou bublinou, to bude sranda! No, sranda to teda rozhodně je, ale spíš pro ty, kdo sedí na trávě a celou tu parádu mají možnost sledovat z bezpečné vzdálenosti a ne ze zapařené bubliny. Rozhodčí odpískal začátek zápasu a já se nadšeně vrhla po míči a přísahám, že jsem neměla ani šanci kopnout a jediné, co jsem v ten moment vnímala bylo "plesk" a jak LETÍM několik metrů v té svojí bublině, která se po dopadu na zem ještě několikrát pěkně odrazila. Těžce, těěěěěžce jsem se zvedala ze země (plus ono je to bez rukou a s tou těžkou bublinou o něco složitější) a doufala, že se ke mě ten míč už ani nepřiblíží. Po zápase jsem přísahala, že už mě tam nikdy nikdo neuvidí. Ale přišla jsem znova a znova a znova. Po tom prvním zápase bylo navíc odsouhlaseno, že tak tvrdé nárazy budou trestány, ale to  samozřejmě neznamená, že jsem najednou byla mistr v bubble socceru :)

Source: http://gph.is/1PdR4SJ

Tanhle měsíc byl taky ve znamení pochodu za práva LGBT komunity a já jsem se dopředu přihlásila k dobrovolníkům, co nesli vlajku, to byla čest :)

To nejlepší z nejlepšího, co se mi za tenhle měsíc stalo, byl hudební festival Shaky Knees v Atlantě. Na poslední chvíli jsem klasicky neměla s kým jet a lístek byl opravdu drahý na to, abych někoho přemluvila. Nakonec jsem si řekla, že napíšu Christině, co jsem potkala na tom festivalu v Savannah. Ona mě přece pozvala, že jo :) Nějak jsme to nějak domluvily, ale protože oni mohli vyrazit dřív a vrátit se domů později a doma mi nepovolili dovolenou, řídila jsem do Atlanty sama. Zase jsem po cestě neměla úplně nejpříjemnější pocit, že jedu do města čtyři hodiny daleko od Savannah, že jsem lístek koupila na eBay a nevím, jestli není falešný (vyšel ale asi o 40 dolarů míň, tak nekup to!) a že spoléhám se spaním na někoho, kdo mi vždycky odepíše za dva dny! Všechno nakonec dopadlo nejlíp jako mohlo a zážitek z hudebního festivalu přímo z centra Atlanty, kde posloucháte oblíbenou kapelu a pořád máte výhled na ty úžasné budovy okolo, byl snad tím nejlepším ze všech.

OSMÝ měsíc v Americe

To jsem takhle zase jednou byla sama ve své milované kavárně a chystala se psát článek na blog. Zase ale změnili wifi heslo, a tak jsem se zeptala kluka, co seděl vedle mě, jestli to heslo neví. Toho jsem pak ale litovala, protože se mě pak pořád na něco ptal a já se vůbec nemohla na nic soustředit. Po chvilce toho klasického "a odkud jsi" a "co tady děláš" mi povídá, že bude vařit pro pár kamarádů španělskou večeři a jestli chci přijít. No dobrý, to je divný. Tak já řeknu, že možná a pak mu napíšu, že mi do toho něco vlezlo. Možná si řeknete, že jsem blázen, ale já nakonec šla, i když to bylo to úplně poslední, co jsem chtěla udělat. Ten večer nakonec znamenal moc, nejvíc, nej nej nejvíc! Nejenže jsem si pochutnala na výborném španělském jídle, potkala jsem díky tomu partu skvělých lidí, s kterými jsem nakonec trávila svoje poslední měsíce tady. Jak jeden večer a jeden risk může znamenat tak moc... :) 
Taky mi tenhle měsíc dorazila moje drahá sestřička a měly jsme rande v New Yorku, odkud jsme pak vyrážely na výlet do Washnigtonu D.C., Filadelfie a na Niagáry.  Protože jsme toho zažily za těch pár dnů opravdu hrozně moc, určitě ještě sepíšu článek. 
Jo a taky jsme prohráli (jakože skončili na úplně posledním místě) v bubble socceru. Žádný překvapení :))

Tak co říkáte, zlepšilo se to za ty čtyři měsíce? Já myslím, že ano, ano, ano, ano! :) Poslední měsíce v Savannah v dalším článku... a pak už jenom Redwood City a San Francisco!

Mějte se bezvadně, K.

Zpátky do minulosti, jeden rok au pair života I.

Tenhle článek bude můj úplně poslední, který píšu ze Savannah (a protože jsem lemra líná, pokračuju v něm už v Redwood City). Protože už mám zase to měsíční výročí (tentokrát ale opravdové, roční!), článek bude patřit do kategorie zpátky do minulosti. Tentokrát bych se chtěla ohlédnout za tím celým rokem (a tomu taky odpovídá délka článku :) a něco z něho zvýraznit, nad něčím se zasmát a nad něčím rozesmutnit. Ale tak to prostě je, celý ten rok byl nahoru a dolů, tak jako je každý jiný život. Pojďte se se mnou vydat zpátky do minulosti, na můj rok v Savannah, Georgia. Na můj rok v USA.

PRVNÍ měsíc v Americe

Tak jsem tady, já tomu nevěřim! Hele, New York!! No, ale Times Square vypadá menší, než na fotkách z internetu... A divně to tu smrdí. Hele, Socha Svobody, já snad umřu, to je boží!!!

Náš let z New Jersey do Savannah měl tenkrát tři hodiny zpoždění a rakouská au pair, co jela taky do Savannah (bezva, tak tam aspoň budeme celkem čtyři au pairky!), na letišti NAHLAS vyprávěla, že si chce najít americkýho boyfrienda, aby jí ho všichni doma záviděli a že se tu chce vdát. Je jí 18. Umřu, podruhé. 

Savannah. Bylo krásně teplo, ani jsem nepotřebovala tu zimní bundu, ve které jsem přijela. Já dokonce mohla nosit kraťasy a tričko! Na konci října! Zabydlela jsem se ve svém pokoji a už brzy mě čekal Halloween a první, veleúspěšná noc venku. Navíc jsem s sebou všude měla svojí obrovskou pomoc a podporu, předchozí au pair Sandru. 

DRUHÝ měsíc v Americe

Sandra mi odjela :(. Po měsíci, kdy jsem měla kamarádku dennodenně vedle sebe doma, jsem zůstala sama. Samozřejmě tu byly ostatní au pairky, ale té Rakušance Therese jsem se tak nějak vyhýbala (boyfrienda si zatím nenašla), Mexičanka Heidy se brzy skamarádila s Kolumbijkou Danielou a bylo pro ně zkrátka míň pohodlný povídat si anglicky jenom kvůli mně, když mohly vesele tlachat ve svém rodném jazyce. Jedna rada nad zlato: NIKDY nechoďte na "latino karaoke" pokud (jako jediní) nemluvíte španělsky, protože budete si připadat jak paka. Zvlášť potom, co na vás i servírka mluví španělsky a v rámci karaoke neuslyšíte žádné "Like a virgin" nebo "Wannabe", to latino karaoke je jakože fakt latino! :)

Pak tu ještě byla Sara, která ale měla odjet za dva měsíce, tak proč začínat přátelství na takovou chvilku, myslela jsem si. Instaluju Tinder (randící aplikace :). Ne, že bych snad chtěla s někým randit, spíš mě baví ty fotky, haha.

TŘETÍ měsíc v Americe

První Vánoce bez rodiny, první Vánoce v USA a já byla jsem hrozně moc zvědavá, jaký to bude pocit. Na Štědrý den nejíst cukroví, nekoukat na pohádky, netrávit čas s mými milými a neustálým popoháněním mamky, aby se už konečně šla připravit na tu slávu, nesmažit řízky... Zkrátka jen tak přežít ten den, jako by byl úplně jako každý jiný, bez toho šimravého pocitu v břiše, co že to budu mít pod stromečkem (já vim, že už jsem velká, ale mám to tak pořád, no!) :) Nakonec jsem řízky smažila, ale v celozrnné mouce, bezlepkové strouhance a na kokosovém oleji (v naší americké domácnosti se nic jiného nevede :) a vůbec to nebylo ono! Ze štědrovečerní večeře jsem udělala oběd a měla jsem tu čest sedět u stolu se svojí rodinou alespoň po skypu, zatímco oni večeřeli. Díky, moderní technologie!

Americké Vánoce nakonec nebyly takové, jaké jsem si je představovala. Nikdo nekoukal na ty staré americké vánoční filmy, děti v půlce dárků přestalo rozbalování bavit a ani jsem neochutnala ten jejich slavný Eggnog. Silvestr stál taky za houby a o mých narozeninách ani nemluvím (jsem novoroční dítko) a mně tady nastala ta největší krize, kdy jsem si říkala, že to možná nezvládnu. Potřebovala jsem někoho, s kým jsem mohla mluvit. Nakonec jsem se ale nevzdala a přece jenom jsem se zkusila skamarádit se s tou švédskou au pairkou Sarou i když už brzy odjížděla. Hned po našem prvním setkání jsme si domluvily výlet do Charlestonu v Severní Karolíně a strávily tam víkend, na který budu ještě dlouho vzpomínat - bolely mě tenkrát snad všechny svaly od smíchu a měla jsem pocit, že jsem zase potkala někoho, kdo mi skvěle sedí. Rodina mě pak taky s sebou vzala do Disney resortu v Orlandu, což je jeden z dalších top zážitků tady (o tom, jak jsem tam výletovala, určitě ještě někdy sepíšu článek :). Takže tenhle měsíc nakonec stál za to, i když to tak ze začátku vůbec nevypadalo :).

ČTVRTÝ měsíc v Americe

Sara mi odjela a já byla zase sama, ale tentokrát už o kousíček odvážnější a připravená si ten čas užít a nepřipadat si u toho divně nebo dokonce trapně. 
Objevila jsem, že tu za měsíc měl být hudební festival a ten den mě pozitivně nakopnul natolik, že jsem si řekla, že už to prostě všechno bude jenom super a že tam klidně půjdu sama. 
Přesto v téhle době ale jednoho parťáka mám, jmenuje se Alex a je jedním z mých "Tinder objevů", haha. Na naše první setkání mě vzal do posilovny, takže jsem tak nějak odvodila, že to rande asi nebylo :) a že to tak snad raději necháme. Alex mě tenhle měsíc s sebou vzal na pub crawl (registrujete se do soutěže, při které na začátku obdržíte hrací kartu se seznamem hospod a klubů, které musíte obejít a získat razítko. V poslední destinaci pak můžete vyhrát cenu. Cílem je samozřejmě se opít, a to jde snadno, pokud si dáte drink v každé hospodě na seznamu, ale já pila kvůli roli řidiče vodu, hahah). Jednalo se o "bridal pub crawl", takže jsme měli za úkol přijít oháklí v tom nejošklivějším svatebním oblečení. Já si sehnala "moc hezký" komplet za pár babek, dokonce to mělo i vycpávky na ramenou! :) Že nám ale lidi na ulici přáli všechno nejlepší, mě urazilo. To si fakt tolik lidí myslelo, že bych se vdávala v tomhle?! :)) Až asi měsíc po téhle akci jsem zjistila, že jsme se díky našemu kostýmu dostali do užší kategorie soutěže o plavbu lodí, ale už bylo pozdě to sdílet a vyhrál někdo jiný. I tak to ale byla sranda :)

Tak tohle byly mé první čtyři měsíce. Ta nálada mi docela skákala, co říkáte? :) V au pair kruzích se říká, že ty první tři měsíce jsou nejtěžší a já to musím jenom potvrdit. Zvykáte si na nové prostředí, sžíváte se s naprosto cizími lidmi, jejich odlišným životním stylem, nikoho ve svém okolí neznáte a postupně se učíte rutině, abyste ten život měli o něco jednodušší. Já jsem ze začátku dost bojovala a dokonce jsem zvažovala, že to vzdám, protože jsem si po Londýně těžko zvykala na tak malé město jako je Savannah. Ale dala jsem to, a proto si zase budete moct přečíst pokračování :)

Mějte se krásně, K.

Americké (po)divnosti III.

Tak abych si trošku vylepšila skóre z minula, kdy jsem sepsala ne moc veselý článek, rozhodla jsem se zapracovat už na třetím pokračování "amerických (po)divností" (první a druhý díl můžete omrknout tady a tady). Možná vás napadne, jestli nejsem trochu nevděčná, že tady už rok žiju a stěžuju si na to, že jsou tu některé věci dost zvláštní. Já tyhle podivnosti vůbec nevidím jako problém, jen chci ukázat, že tady sice jsou nějaké věci "divné" a my se jim můžeme ze srdce zasmát, nebo si říct, "tak to by teda takhle být nemělo" anebo naopak "kéž bychom tohle měli doma v Čechách", ale od toho je to jiná kultura a tyhle věci dělají prostě Ameriku Amerikou. Kdyby byla každá země stejná, o čem bychom pak tady drbali a měli bychom si vůbec z čeho dělat srandu? Asi těžko :)

První věc, která asi i vás napadne ve spojení s Amerikou je, že je tu všechno smažené! Ok, to, že existují smažené cibulové kroužky, to už všichni pravděpodobně víme od Homera Simpsona. Že si tu ale můžete dát smažená (zelená) rajčata, smažený mac'n'cheese (klasický americký mac and cheese, aka těstoviny se sýrovou omáčkou, smačkané do kuličky a osmažené), smaženou zmrzlinu (!), smažené kyselé okurky (!!), smaženou coca colu (!!!) a co nestačí smažené jednou, můžete si dopřát "double fried" (proč tomu nepřidat ještě jednu zdravou porci oleje, no ne? :)

Source: http://growabrain.typepad.com/photos/uncategorized/2007/10/12/deep_fried_america.jpg

Když už jsem u toho jídla, narazíte tady taky na docela zláštní příchutě, i když je pravda, že se v tomhle případě může jednat o čistě jižanskou záležitost. Jednou jsem byla na večeři s kamarády v takové moc hezké restauraci, která se specializuje na burgery. To úplně není "moje", ale tak jsem v té Americe, musím přece všechno vyzkoušet! Že si ale k tomu burgeru budu moct dát kečup s příchutí coca coly, to se mi snad ani nesnilo (a ne v tom dobrém slova smyslu :). Když jsem se nad tím pozastavila a se smíchem prohlásila "This sounds so American to me" (to je prostě fakt americký), nikdo z nich to naštěstí nevzal osobně, jen mě opravili, že spíš je to hodně "Southern". Jižanského toho měli v menu víc, třeba jste si mohli jako přílohu dát batátové kuličky podávané s marshmallow pěnou (ano, k tomu burgeru!). Na každém snídaňovém menu tu natuty najdete grits, což je zkrátka kukuřičná kaše, která vám zaručeně poslouží, pokud si toužíte zalepit žaludek :). A třeba již zmiňované batáty s marshamallow si můžete dát v podobě "sweet potato casserole", který se podává jako tradiční příloha ke krocanu na Den díkuvzdání (jop, vážně :).

Source: http://imgc.allpostersimages.com/images/P-473-488-90/61/6167/9HTG100Z/posters/sweet-potatoes-with-marshmallows-in-baking-dish.jpg

Zmínka o jídle mě přivádí k tomu, že to jídlo musíte taky někde koupit, takže hurá do supermarketu! Tam ale možná narazíte na jednu nemilou vlastnost části americké populace, a sice že jsou líní po sobě odvést košík. Tohle mě teda ale naprosto, naprosto rozčiluje, přiznávám :). Kolikrát ani nemůžete zaparkovat, protože tam nějaký pako nechalo košík (protože ta přihrádka na košíky je přece tak strašně daleko!). Když už teda ale přece jenom někdo ty košíky odveze, tak je tam zkrátka jenom nechá, žádný stresy s tim :) 

Z Čech jsem zvyklá řídit malé auto, a tak si při manévrováním s vypůjčeným Infiniti občas připadám jak řidič tanku (a tak i s tím autem taky zacházím :)) Nejenže jsem schopná vymést každou díru ve vozovce, při odbočování mi přijde, že se snad převrhnu nebo co! :) Někdy taky nejsem naprosto schopná odhadnout, jak je to auto velké, a tak se mi třeba stane, že zadním kolem přejedu patník (a vy si teď myslíte, že jsem ten nejhorší řidič na světě, že jo? :) NEJSEM, haha!). O to víc mě pak děsí tahle "paráda" u supermarketu Kroger, kam občas chodím na rodinný nákup. Ne, že by se mi snad někdy stalo, že bych ten kámen přejela (to by to auto asi nedalo, co myslíte? :), ale každopádně mě to pořádně děsí!

Československo neexistuje! Fráze "You mean you're from Czechoslovakia, right? I've been to Prague!" (ty spíš myslíš, že jsi z Československa, ne? Já jsem byl v Praze!) mě už ani tak strašně nerozčiluje, jako kdysi v Anglii. Tam byla na denním pořádku, tady se s ní setkám jen občas. V Americe se mi ale zdá, že někteří lidé kolikrát o Čechách ani neslyšeli, nedovedou odhadnout jestli jsou vůbec v Evropě a když už jo, tak jsou určitě součástí Ruska.
Pak tu taky občas potkám pár expertů, kteří na nás koukají jak "a máte vy u vás (v tom Československu) vůbec internet?" Ale potom si musím připomenout, že mi to vůbec nestojí za to, abych si drásala moje drahé nervy a že jsme na tom v Čechách v některých věcech napřed. Tak třeba deodorant ve spreji do Ameriky dorazil jako velká novinka asi teprve před půl rokem :).

Source: http://funnyjunk.com/funny_pictures/3714374/Czechoslovakia+not+anymore

Taky mám pocit, že jsme prostě už v Čechách hodně zvyklí na recyklaci a vyhodit plastovou flašku do běžného odpadu mi už teď přijde naprosto špatně! Tohle je hodně individuální, ale moje host rodina nerecykluje vůbec. Viděla jsem v okolí pár popelnic s logem, takže to neznamená, že nikdo nerecykluje, stejně jako to neznamená, že u nás všichni recyklují. Jde mi ale třeba o fakt, že když už se někde na veřejných prostorech recykluje, většinou jde jen o plastové lahve a plechovky od pití. A když říkám plastové lahve, skutečně myslím jen lahve. Když prostě venku sníte sendvič z plastové krabičky, tu krabičku pak máte vyhodit do běžného odpadu (a to dává smysl, že jo? :) Slyšela jsem, že je Kalifornie víc "green", tak jsem na to celá natěšená (asi to zní divně, že se těším na recyklování odpadu, že jo? :) protože už mě už nebaví, že jak pako přebírám odpadkový koš, abych pak ten recyklovatelný odpad skladovala v garáži a nakonec ho odvezla do recyklačního centra (kde teď mimochodem přestali brát sklo, to taky dává smysl :). Navíc si tady z každého nákupu v supermarketu domů přinesete minimálně dvacet plastových tašek (nepřeháním), protože ty jsou samozřejmě zadarmo a taky tu mají ve zvyku dát třeba dvě věci do jedné tašky a další dvě do jiné (takže tu rozhodně nenosíme nákup v těch papírových taškách, jako jsme zvyklí v těch amerických filmech, ale třeba to je takhle jen v Georgii).

Source:http://giphy.com/gifs/man-groceries-got-them-all-iGKXq1KERqXv

Američani mají "soccer", tenhle fakt taky už všichni víme. Skoro celý svět má prostě fotbalisty, kteří se ale v momentě, kdy překročí  hranice USA, z ničeho nic stávají hráči socceru. A já se ptám, a ptám se každého Američana: "proč to tak máte, vždyť váš fotbal nemá s nohama ("foot") zas až tak společného jako náš fotbal, no ne?" A oni odpovídají buď že ví, že to nedává smysl, nebo že přece chtějí být originální, anebo že jejich americký fotbal tu byl dřív, než náš fotbal (soccer), tak to přece museli odlišit!

Source: http://i.imgur.com/2GHdRDg.jpg

Nepoužívají blinkry: tak a tady přestává všechna sranda, tady jde o život! V momentě, kdy řídíte a auto před vámi najednou z ničeho nic zahne, aniž by dalo signál, na to si nikdy nezvyknu. Anebo když dáváte přednost protijedoucímu autu, ale to najednou zahne taky, aniž by vám dalo signál a ušetřilo tak nějaký ten čas. No, nevadí, jen ať se mi nikdo nediví, že si nechávám takové rozestupy!

Source:http://scoopempire.com/wp-content/uploads/2014/09/turnsignals.jpg


Ještě vám sem přidám update k minulým "americkým podivnostem" ohledně neustálého používání dezinfekce - tu sice všichni používají hojně, ale paradoxně pak doma chodí v botách i potom, co venku třeba pršelo a prostě toho spoustu našlápnete, že jo :) Navíc jsem taky po sdílení článku na Facebooku obdržela dobrou připomínku od jiných au pair, že sice i děti hojně dezinfikují, ale zase paradox, se nemyjí! Moje děti (a to je úplně běžné) se myjí jednou týdně, jen tak pro představu :)

Doufám, že jste se zase dozvěděli něco nového, co se americké kultury týče a vrátíte se zase příště, mám toho na seznamu ještě dost podivného :)
Mějte se krásně, K.

Jak prokrastinuju, vyšiluju a na nic nemám čas

Tak jo, konečně je to tady, článek je skoro na světě! Hrozně jsem se zasekla, přiznávám. Žádná inspirace a ani motivace moc nepřicházela a já si říkala, jestli se tím mám vůbec trápit, vždyť to stejně nikdo nečte. Ale pak jsem si uvědomila, že tohle všechno píšu pro sebe, abych se jednou mohla ke svým článkům vrátit a zavzpomínat nebo se i třeba sama sobě zasmát, jaká jsem to tenkrát byla trubka (jestli z toho teda někdy vyrostu, haha :).

Taky vím, že mám obrovskou podporu rodiny a kamarádů, že oni alespoň vědí, co se se mnou děje, i když samozřejmě na blog nepíšu všechno (nicméně kdo by si chtěl poslechnout o mých bolístkách, můžeme zaskypovat :). Ještě víc mě pak nakoplo, když jsem četla úžasné vzkazy na nově založené facebookové stránce (kterou jsem vytvořila čistě ke sdílení příspěvků, takže už nebudu muset spamovat do všelijakých fcb skupin :) a taky v jedné facebookové au pair skupině a přiznám se, že mě to až dohnalo k slzám, jakou jsem měla radost :) 

Terezko, TOP prostě! :)

Chtěla bych vám všem strašně moc poděkovat, ani nevíte, jak MOC si vážím vaší podpory a jak mě to nakopává k tomu, abych zase něco napsala! :) Na mojí omluvu, doma prostě psát nemůžu, protože tam nemám internet (jak za opicema, že jo? :)). Nebo teda mám, ale nedosáhne až ke mě nahoru do patra a mě děsně rozčiluje si něco rozepsat, když za dvě minuty zase nemám wifi signál. Já vím, já vím, jsou to všechno výmluvy a mohla jsem si to třeba předpřipravit ve Wordu! Ale navíc k tomu internetu taky potřebuju to správný prostředí! Ne, že bych snad o sobě smýšlela jako o těch spisovatelích, co celé dny sedí po kavárnách, píšou a vypadají u toho děsně důležitě, ale prostě v té kavárně mám pocit, že jsem tam nepřišla přečíst celej internet, ale prostě něco dělat! :) 

Takže o čem to dneska bude? Krátký článek hlavně o tom, že ten čas prostě letí a o mojí situaci v poslední fázi "Savannah adventure". 

Všechny moje velké životní události probíhaly (v mé hlavě) naprosto stejně. Měla jsem dva měsíce do státnic a říkala si: to je ještě v pohodě, mám ještě TOLIK času se učit. Si teď můžu dát trochu pohov, no ne?

Měsíc do státnic: no, tak žádnou paniku, ale už je fakt na čase se učit, jinak z tebe žádná magistra nebude! 

Týden do státnic: tak týden, to je ještě dobrý, ještě se můžu učit, ještě to dám! 

Den do státnic: tak a jsem v háji. Nic neumim. 

Do toho ještě následovala vlna "za x touhle dobou...". 

Za týden touhle dobou už si budu rvát vlasy na potítku, že jsem se víc neučila. 

Za den touhle dobou už budu břečet štěstím nebo smutkem, hlavně ať to už mám za sebou!

Dala jsem to! :)

Pak to byl Londýn. Jak se stěhováním tam, tak se stěhováním odtamtud, přesně ten samý scénář. No a nakonec Savannah.

Tak mám před sebou dva měsíce, to je ještě v pohodě, můžu dělat ještě takovejch věcí.

Měsíc do konce, to ani neutíká zas až tak rychle! To v klídku stihnu všechno, co jsem si ještě naplánovala!

19 dní do odletu: (hysterie) co se sakra stalo? Zastavte někdo čas, vždyť už je zase pátek a mě zítra čeká jeden z posledních víkendů!!! Já nic z toho seznamu nestihnu!

Za týden touhle dobou už to nebude tak, že si budu můj volný čas trávit jak chci, třeba zrovna v kavárně, psaním blogu. 

Za týden touhle dobou už tu totiž bude nová au pair, což znamená, že ani ne za týden touhle dobou už budu vystěhovaná ze svého pokoje a mé poslední dva víkendy s největší pravděpodobností nebudou v mém scénáři. 

Na druhé straně za 19 dní touhle dobou už budu nějakou dobu sedět v letadle směr San Francisco. 

Za 19 dní touhle dobou už hlavně budu mít za sebou všechno to loučení a balení (jak jen já to všechno zabalim?!). 

Za 19 dní přestanu být Georgia girl a stane se ze mě California girl.

Za 19 dní opustím tohle nádherné jižanské město, opustím East Coast a poznám, jaké  je to žít na West Coast. 

Source: http://giphy.com/gifs/funny-angry-oANxqhAl4nUA0

Jedna moje část si to tu chce užít jak jen nejvíc to půjde a ta druhá si už přeje tohle všechno mít za sebou. Navíc, jak už jsem zmiňovala, příští čtvrtek přijede nová au pair a já vůbec nevím, co si o tom mám myslet :). Když jsem se do Savannah nastěhovala, taky jsem tu byla s předchozí au pair. Strávily jsme spolu super měsíc a já jsem za ní nemohla být vděčnější! Sája mi všechno ukázala, zařídila se mnou spoustu věcí (bankovní účet, řidičák...) a v neposlední řadě mi byla kamarádkou a oporou, a to je obzvlášť v začátcích obrovská, obrovská výhoda. Přesto jsem zažila doby, kdy jsem si připadala hrozně sama, protože ona tu měla přítele, takže s ním chtěla trávit čas a taky si chtěla ty svoje poslední dny užít podle svého, samozřejmě! Ale to mi prostě všechno tak nějak došlo až teď, když je teď řada zase na mě (aneb "You'll understand once you experience it").

Já se teď musím vystěhovat z pokoje, který byl mým pokojem skoro rok a musím nechat někoho jiného, aby se tam nastěhoval místo mě. Musím pozorovat někoho jiného, jak se bude starat o moje děti. Musím svůj volný čas rozdělit tak, abych ho mohla trávit z části podle sebe a z části do něj toho nového člověka zařadit. Věřte mi, je to hrozně zvláštní pocit, jako byste předávali ten svůj život někomu jinému. Představte si, že máte práci, byt, kamarády a třeba že s vámi bydlí pejsci, o které se staráte kamarádovi, co na rok odjel do zahraničí (omluvte prosím, že jsem připodobnila děti ke psům, ale nejsem zrovna schopná vymyslet jinou analogii, aby to tak nějak sedělo :). Po roce ale musíte odjet a místo vás přijde někdo, kdo zastane jak vaši práci, tak se postará o pejsky, ke kterým jste za ten rok tak přirostli. Bude bydlet ve vašem bytě, spát ve vaší posteli a pravděpodobně se dá dohromady i s vašimi kamarády. No já nevim jak vy, ale ve mě se trochu vzbouzejí nějaké majetnické sklony, nebo co :) 

Moje, nedám! :) Source: http://giphy.com/gifs/panda-animals-being-jerks-greedy-BlSeQSGXJdf56

Strašně moc ale doufám, že ta nová au pair bude bezva člověk a předám jí ten svůj život s radostí. Asi tak, jak to nějak proběhlo v Londýně. S Veru, co je tam místo mě, jsme se teda nikdy nepotkaly a možná to dělá situaci o dost lehčí, ale vím, že je to skvělá holka a vidět její fotky v pokoji, který kdysi býval můj a děti, které miluju a o které jsem se starala já po celý rok, mě nebolí. Vím, že děti jsou v těch nejlepších rukou a že ten život, který jsem opustila, teď sice žije někdo jiný, ale dělá mi to spíš radost. 

Prosím, prosím, ať je ta nová fajn, ať můžu odjet s klidným svědomím! :) Mějte se krásně, příští čtvrtek mi držte palce a já se zase brzo ozvu! Ještě jednou děkuju mockrát za to, že jste, moji drazí čtenáři! :) K.