Jak prokrastinuju, vyšiluju a na nic nemám čas

Tak jo, konečně je to tady, článek je skoro na světě! Hrozně jsem se zasekla, přiznávám. Žádná inspirace a ani motivace moc nepřicházela a já si říkala, jestli se tím mám vůbec trápit, vždyť to stejně nikdo nečte. Ale pak jsem si uvědomila, že tohle všechno píšu pro sebe, abych se jednou mohla ke svým článkům vrátit a zavzpomínat nebo se i třeba sama sobě zasmát, jaká jsem to tenkrát byla trubka (jestli z toho teda někdy vyrostu, haha :).

Taky vím, že mám obrovskou podporu rodiny a kamarádů, že oni alespoň vědí, co se se mnou děje, i když samozřejmě na blog nepíšu všechno (nicméně kdo by si chtěl poslechnout o mých bolístkách, můžeme zaskypovat :). Ještě víc mě pak nakoplo, když jsem četla úžasné vzkazy na nově založené facebookové stránce (kterou jsem vytvořila čistě ke sdílení příspěvků, takže už nebudu muset spamovat do všelijakých fcb skupin :) a taky v jedné facebookové au pair skupině a přiznám se, že mě to až dohnalo k slzám, jakou jsem měla radost :) 

Terezko, TOP prostě! :)

Chtěla bych vám všem strašně moc poděkovat, ani nevíte, jak MOC si vážím vaší podpory a jak mě to nakopává k tomu, abych zase něco napsala! :) Na mojí omluvu, doma prostě psát nemůžu, protože tam nemám internet (jak za opicema, že jo? :)). Nebo teda mám, ale nedosáhne až ke mě nahoru do patra a mě děsně rozčiluje si něco rozepsat, když za dvě minuty zase nemám wifi signál. Já vím, já vím, jsou to všechno výmluvy a mohla jsem si to třeba předpřipravit ve Wordu! Ale navíc k tomu internetu taky potřebuju to správný prostředí! Ne, že bych snad o sobě smýšlela jako o těch spisovatelích, co celé dny sedí po kavárnách, píšou a vypadají u toho děsně důležitě, ale prostě v té kavárně mám pocit, že jsem tam nepřišla přečíst celej internet, ale prostě něco dělat! :) 

Takže o čem to dneska bude? Krátký článek hlavně o tom, že ten čas prostě letí a o mojí situaci v poslední fázi "Savannah adventure". 

Všechny moje velké životní události probíhaly (v mé hlavě) naprosto stejně. Měla jsem dva měsíce do státnic a říkala si: to je ještě v pohodě, mám ještě TOLIK času se učit. Si teď můžu dát trochu pohov, no ne?

Měsíc do státnic: no, tak žádnou paniku, ale už je fakt na čase se učit, jinak z tebe žádná magistra nebude! 

Týden do státnic: tak týden, to je ještě dobrý, ještě se můžu učit, ještě to dám! 

Den do státnic: tak a jsem v háji. Nic neumim. 

Do toho ještě následovala vlna "za x touhle dobou...". 

Za týden touhle dobou už si budu rvát vlasy na potítku, že jsem se víc neučila. 

Za den touhle dobou už budu břečet štěstím nebo smutkem, hlavně ať to už mám za sebou!

Dala jsem to! :)

Pak to byl Londýn. Jak se stěhováním tam, tak se stěhováním odtamtud, přesně ten samý scénář. No a nakonec Savannah.

Tak mám před sebou dva měsíce, to je ještě v pohodě, můžu dělat ještě takovejch věcí.

Měsíc do konce, to ani neutíká zas až tak rychle! To v klídku stihnu všechno, co jsem si ještě naplánovala!

19 dní do odletu: (hysterie) co se sakra stalo? Zastavte někdo čas, vždyť už je zase pátek a mě zítra čeká jeden z posledních víkendů!!! Já nic z toho seznamu nestihnu!

Za týden touhle dobou už to nebude tak, že si budu můj volný čas trávit jak chci, třeba zrovna v kavárně, psaním blogu. 

Za týden touhle dobou už tu totiž bude nová au pair, což znamená, že ani ne za týden touhle dobou už budu vystěhovaná ze svého pokoje a mé poslední dva víkendy s největší pravděpodobností nebudou v mém scénáři. 

Na druhé straně za 19 dní touhle dobou už budu nějakou dobu sedět v letadle směr San Francisco. 

Za 19 dní touhle dobou už hlavně budu mít za sebou všechno to loučení a balení (jak jen já to všechno zabalim?!). 

Za 19 dní přestanu být Georgia girl a stane se ze mě California girl.

Za 19 dní opustím tohle nádherné jižanské město, opustím East Coast a poznám, jaké  je to žít na West Coast. 

Source: http://giphy.com/gifs/funny-angry-oANxqhAl4nUA0

Jedna moje část si to tu chce užít jak jen nejvíc to půjde a ta druhá si už přeje tohle všechno mít za sebou. Navíc, jak už jsem zmiňovala, příští čtvrtek přijede nová au pair a já vůbec nevím, co si o tom mám myslet :). Když jsem se do Savannah nastěhovala, taky jsem tu byla s předchozí au pair. Strávily jsme spolu super měsíc a já jsem za ní nemohla být vděčnější! Sája mi všechno ukázala, zařídila se mnou spoustu věcí (bankovní účet, řidičák...) a v neposlední řadě mi byla kamarádkou a oporou, a to je obzvlášť v začátcích obrovská, obrovská výhoda. Přesto jsem zažila doby, kdy jsem si připadala hrozně sama, protože ona tu měla přítele, takže s ním chtěla trávit čas a taky si chtěla ty svoje poslední dny užít podle svého, samozřejmě! Ale to mi prostě všechno tak nějak došlo až teď, když je teď řada zase na mě (aneb "You'll understand once you experience it").

Já se teď musím vystěhovat z pokoje, který byl mým pokojem skoro rok a musím nechat někoho jiného, aby se tam nastěhoval místo mě. Musím pozorovat někoho jiného, jak se bude starat o moje děti. Musím svůj volný čas rozdělit tak, abych ho mohla trávit z části podle sebe a z části do něj toho nového člověka zařadit. Věřte mi, je to hrozně zvláštní pocit, jako byste předávali ten svůj život někomu jinému. Představte si, že máte práci, byt, kamarády a třeba že s vámi bydlí pejsci, o které se staráte kamarádovi, co na rok odjel do zahraničí (omluvte prosím, že jsem připodobnila děti ke psům, ale nejsem zrovna schopná vymyslet jinou analogii, aby to tak nějak sedělo :). Po roce ale musíte odjet a místo vás přijde někdo, kdo zastane jak vaši práci, tak se postará o pejsky, ke kterým jste za ten rok tak přirostli. Bude bydlet ve vašem bytě, spát ve vaší posteli a pravděpodobně se dá dohromady i s vašimi kamarády. No já nevim jak vy, ale ve mě se trochu vzbouzejí nějaké majetnické sklony, nebo co :) 

Moje, nedám! :) Source: http://giphy.com/gifs/panda-animals-being-jerks-greedy-BlSeQSGXJdf56

Strašně moc ale doufám, že ta nová au pair bude bezva člověk a předám jí ten svůj život s radostí. Asi tak, jak to nějak proběhlo v Londýně. S Veru, co je tam místo mě, jsme se teda nikdy nepotkaly a možná to dělá situaci o dost lehčí, ale vím, že je to skvělá holka a vidět její fotky v pokoji, který kdysi býval můj a děti, které miluju a o které jsem se starala já po celý rok, mě nebolí. Vím, že děti jsou v těch nejlepších rukou a že ten život, který jsem opustila, teď sice žije někdo jiný, ale dělá mi to spíš radost. 

Prosím, prosím, ať je ta nová fajn, ať můžu odjet s klidným svědomím! :) Mějte se krásně, příští čtvrtek mi držte palce a já se zase brzo ozvu! Ještě jednou děkuju mockrát za to, že jste, moji drazí čtenáři! :) K.

Poslední dva měsíce v Savannah a proč je změna dobrá věc

Tak jsem tu desátý měsíc. Ani nevím, jak se to stalo, jak to, že to tak rychle uteklo? I když se teda jedná o malé výročí toho, že jsem v USA, taky to ale na druhé straně znamená, že mi zbývají už je dva měsíce v Savannah. Jsem taková nějaká plná emocí a připadám si jak rozdvojená osobnost. Na jednu stranu už se strašně moc těším na novou host rodinku a na San Francisco (o tom, že už mám svůj match jste si mohli přečíst tady) a na druhou stranu to tady nechci opustit! Ty lidi, co jsem poznala, místa, která miluju (jako zrovna ta kavárna, ve které teď, stejně jako každý víkend, sedím)...

Wormsloe Historic Site/Savannah, GA <3

Chtěla jsem si vypsat TO DO list toho, co všechno chci za ty dva měsíce stihnout, ale tak nějak mi přijde, že jsem tady a v okolí viděla naprosto všechno :) Jediné, co v Savannah opravdu chci stihnout, je dokončit výzvu 24 náměstí: seznam "100 věcí co dělat v Savannah" obsahuje mimo jiné i položku "vyfoť se s každým ze 24 náměstí". To zní celkem jako nuda, já vím. Ale jednou jsme se výzvu pokoušely splnit s au pairkou Sarou těsně předtím, než odjela a byla to taková sranda, že bych tomu ani nevěřila. My jsme to "vyfotit" nebo spíš "take a selfie" chtěly pojmout originálně a namísto fotek s naučeným americkým úsměvem jsme se rozhodly, že prostě každá fotka musí být jiná a navíc, že na každé náměstí máme jen dva pokusy, tj. dvě fotky. Začaly jsme asi ve tři hodiny odpoledne a skončily s patnácti náměstími, protože už byla moc tma, když jsme se konečně rozhodly to vzdát. Sara pak odjela a my to tak nikdy nedokončily. A já se zařekla, že tohle prostě musím dokončit, i kdybych se měla jít fotit sama. Naštěstí se ale všichni kamarádi chtějí přidat, jen nevím, jak někteří z nich zvládnou ta náměstí "obchodit" :) Zbytek času chci hlavně strávit čas s lidmi, které jsem tu poznala a kteří mi budou tak strašně moc chybět. 

15/24 náměstí

Jak si tak po sobě čtu, co jsem napsala, napadá mě, proč že se vlastně stěhuju, proč nezůstanu tady v Savannah? Mám tu skvělé kamarády, kteří jsou místní, takže tu budou pořád a netýká se jich ten "au pair život", kdy všude žijete jen na rok. Mám tu fajn host rodinu a zlaté děti. Mám tu svá oblíbená místa (já přísahám, že mě v té kavárně už poznávají a mojí frázi "double cappuccino and a piece of brownies with nuts, please" umí natuty odhadnout dopředu), vím kam zajít na vzorky jídla zdarma a kde se nejlíp nakupuje. Mám tu super levné členství v posilovně, která je obrovská takže si můžu být jistá, že nikdy nebudu muset na nic čekat frontu. Vím, kterým ulicím se v jakou dobu vyhnout a cestu domů bych zvládla i poslepu. I když jsem ze začátku byla skeptická, je tu poměrně dobrá hudební scéna (chodím skoro každý týden na nějaký koncert) a z festivalů v okolí se dá taky vybrat. Savannah je snad jediné místo, kde se může konzumovat alkohol venku a oslavy svatého Patrika patří k vůbec největším ve Státech. Oceán máme 40 minut od domu a dá se v něm koupat skoro celý rok. Navíc se tu každou chvíli natáčí nějaký film (teď zrovna tu máme Adama Sandlera a nedávno Zacka Effrona a Roberta DeNiro) a Forrest Gump tu "seděl na lavičce" hnedka kousek od místa, kde píšu. Takže proč to vlastně dělám?! 

St. Patrick's Day in Savannah

Třeba google pomůže, takže píšu "Why is change good for us (proč je pro nás změna dobrá)?" A najde mi to spoustu, ale opravdu spoustu článků. Klikám na blog jakéhosi Allana Karla a jen co se začtu, musím říct, že souhlasím s každým bodem. Allan zmiňuje důvody, proč je změna dobrá a já myslím, že všechny určitě stojí za zmínku:

• Bez změny věci zůstávají stejnými a nakonec stagnují a zemřou.
• Většina lidí se bojí změny, protože je posunuje za hranice jejich komfortní zóny
• Bez změny není v životě žádné dobrodružství.
• Ubránit se změně zabere víc energie a úsilí, než ji přijmout.
• Je o dost jednodušší si změnu osvojit, než proti ní bojovat.
• Zatímco mnozí se budou změně bránit, úspěšní lidé ji využijí ve svůj prospěch.
• Změna znamená učení se. Učení se znamená růst. Růst je žití. Tak žijme.
• Když si stěžujeme na změnu, energie, kterou na to vynaložíme, z nás akorát udělá bručouna
• Změna je příležitost.
• Stávající stav (status quo) je nudný a nikam nás nedostane.
• Změna je vzrušující a nutí nás, abychom se pohnuli z místa.
• Změna může být děsivá a nepohodlná pouze v případě, že na ní jako na takovou nahlížíme.
• Strach ze změny je pocit, který můžeme změnit.
• Je v pořádku měnit své pocity.
• Lidé vzdorují změně, protože s sebou přináší pocity strachu a neznáma.
• Neznámo bude nepohodlné jen pokud to nezměníte.
• Změna je posel možností.
• Všechno se jednou musí změnit.
• Když se změníme, tak se přizpůsobujeme a hýbeme se tak dopředu a když ne, couváme.
• Počasí se změní, tak se o něj nestarejme a přestaňme o něm mluvit :)

Translated into Czech from Allan Karl, full article here.

I když to v San Franciscu všechno bude hrozně nové, třeba i náročné a děsivé (přece jenom se budu muset sžít zase s dalšími a úplně cizími lidmi), vím, že mi to hrozně dá. Prostě budu muset zase jít ven a ty kamarády si udělat, kavárny objevit a ten nový život pořádně zažít. Zvládla jsem to tady, i když jsem, přiznávám, ze začátku hodně bojovala, teď už jsem ale o dost vnitřně silnější právě díky tomu, že mě to tady za hranice mé komfortní zóny doslova vyhnalo. Takže to zvládnu i v San Franciscu! A i vy, co se chystáte nebo už se potýkáte s jakoukoli životní změnou - já vím, že je to těžké, ale zvládnete to taky! 

Držím palce, mějte se krásně, K. :)

Source: Brendon Burchard, https://www.facebook.com/brendonburchardfan?fref=photo

Dovolená ve fotkách a jak ten "plán" nakonec vyšel

Tak už mám za sebou skoro celý pracovní týden a musím se přiznat, že jediné, co mě drží nad vodou, jsou vzpomínky na dovolenou a vidina víkendu. Já jsem totiž skočila do toho "pracovního procesu" po hlavě (teda spíš spadla, než skočila!), protože moje devčátka začínají školu až příští úterý. To si takhle jeden den hovíte na pláži a vaší jedinou starostí je, jestli jste se dostatečně namazali opalovacím krémem a druhý den se potýkáte s jedináctihodinovým odmlouváním, brečením, a stěžováním si. Protože se ale moc chci řídit heslem, že máme žít v přítomnosti, nechat minulost odpočívat a budoucnost si užít až se stane přítomností, bude to poslední ohlédnutí nad těmi krásnými časy, co jsou strávila s Verunkou a přísahám, že už s tou dovolenou dám pokoj! :) Chtěla bych vám jen ještě ukázat pár fotek, které si myslím, že stojí za zmínku a které prostě hezky dokreslují a zároveň uzavírají tuto (blogovou) kapitolu.

První den! Já ani nevím, jestli jsme byly víc nadšené z té plavby, nebo z toho, že vidíme MIAMI. A tak když jsme se konečně na loď, která měla kotvit ještě asi další tři hodiny, dostaly, bylo to zkrátka dva v jednom - jak luxus na palubě, tak vyhlídka na Miami. Samozřejmě přišel na řadu první drink (a s ním i první zděšení se nad cenou, kterou snad radši ani nemůžu prozradit, ale co, dovolená, ne? :) a první noc v naší kajůtce bez oken, kde usínáte při vrnění motoru a sem tam nějakého toho šplouchání. Měsíc z lodi vypadal ještě víc magicky než kdy jindy, a to bylo zkrátka jasné znamení dovolené snů!

Zastávka první, Key West. Bylo to tam celé takové podivné, nevábně voňavé, ale keywestští psi rozhodně mají styl a na skútru se vozí s grácií (mimochodem na druhé straně skútru se vozilo ještě jedno a přesně takové psisko!). Leguáni se procházejí po krajnici a nikdo se nad tím ani nepozastaví a dokonce tu mají popelnice "jen na kokosy". Tak trochu jiný svět, no :)

Zpátky na lodi to nikdy nebyla nuda. Nejlépe se střízlivělo se skleničkou vody s citronem, pokud se to všechno (rozuměj sklenička, voda, citron a to nebohé, margaritou otrávené tělo) ještě naložilo do vířivky. To pak vylezete jako znovuzrození, utřete se osuškovým zvířátkem a může se zase vyrazit do víru "velkolodi". Na elegantní večer jsme se teda musely trochu vymódit, ale dostaly jsme za to výměnou humra, krevety a hřebenatky, takže vlastně super obchod :) Nejlepší z nejlepšího ale nakonec nečekaně přišlo na výletě Cozumel/Playa del Carmen, kdy jsme se mohly ponořit do téhle průzračné dešťové a ledové vody v krápníkových jeskyních. To je El Río Secreto, bejby! (Photo credit první fotky: Veronika Houdová)

Miami už pak bylo "jen" třešničkou na dortu. Oceán, písek a skvělá společnost, co víc bych si mohla přát? Centrum Miami taky stojí za podívanou, dokonce tu mají vlastní Chodník slávy! Nakonec si ale uvědomíte, že nejlíp je, když zaboříte nohy do horkého písku, nasajete slanou vůni oceánu a nezbyde vám, než být "happy"! :) (Photo credit první, čtvrté a osmé fotky: Veronika Houdová)

Tahle dovolená byla pro mě důležitá hned z několika důvodů. Jako každý jiný (pracovně vytížený člověk:) jsem už dovolenou potřebovala, ale to je tak asi to nejmenší. Uvědomila jsem si, že čas je hrozně vzácný a měli bychom ho proto trávit s těmi správnými lidmi. Došlo mi, že ne všechno, co ze začátku vypadá jako totální tragédie, se tragédií skutečně stane; záleží jen jak k tomu přistoupíte. Že něco jako osud určitě existuje, ale musí se mu jít trochu naproti. A jedním z posledních důvodů je, že jsem k samotnému konci té dovolené matchla, takže konečně mám svojí TOP rodinku na další rok! I přesto, že jsem v jednom z minulých článků psala, že to s tou mojí vysněnou rodinou moc nedopadlo, nakonec přece jenom ten match vyšel právě s nimi :)

Znáte Kerouakovo Na cestě? Právě podle této knížky jsem volila název blogu (anglicky "On the road"). Hlavní hrdina, Sal Paradise, se tu s partou kámošů vydává žít vzrušující život cestovatele a dobrodruha. Ne, že bych snad chtěla žít život jako Sal, ale budu se trochu opičit a přesunu se do jeho často zmiňované destinace... wait for it... Já se totiž stěhuju do předměstí Friska! :) Už od 21. 10. budu moct brouzdat ulicemi San Francisca (aka Friska, jak by řekl Kerouac), nasávat jeho voňavou atmosféru, poznávat jeho laskavé lidi (což přece víme z té slavné písničky od Scotta McKenzie :), objevovat místní kapely a srkat kafíčka v zapadlých kavárničkách. 

Název blogu jsem sice volila podle knížky, ale tenkrát jsem si ani  ve snu nepředstavila, že by to v budoucnu mohlo mít nějakou spojitost. Asi osud :) A myslím, že lepší způsob, jak zakončit svojí "kariéru" au pair jsem si snad ani vybrat nemohla. Navíc se strašně se těším, až vám odtamtud budu psát články! Žádné malé město to není, takže to já budu každou chvilku někde ztracená a o zábavu (o článek) bude postaráno!  

PS: San Francisco bylo vždycky moje vysněné město a když se lidi ptají proč, říkám, že se mi hrozně líbí z filmů. Ovšem, že hlavní vliv na mě měl film Boys & girls, který jsem milovala jako malá holka, jsem nikdy nepřiznala :) Tak dneska poprvé! :))

Ježkovy voči, já PRODLUŽUJU!

Tak a je to tady zase. Mám ještě přes tři měsíce do konce mého au pair roku v USA a už musím zase začít řešit co dál. Poplatek za prodloužení už víc než týden neleží pohodlně na kontě mého bankovního účtu, ale je už pravděpodobně na cestě někam Vládě nebo komu že to zase platíme (367$, na to vás nikdo moc předem neupozorní :). A protože je tahle částka NEvratná, je vlastně rozhodnuto - tak já teda PRODLUŽUJU! Aneb, hurá do třetího au pair roku!

Můj druhý týden v Savannah, Halloween!

Před necelými dvěma týdny jsem poslala vyplněné papíry s přihláškou agentuře a částku mi poslušně odečetly už asi za tři dny. Pár dní potom jsem emailem dostala tzv. Self Extension Questionnare. Na prodloužení tedy nijak neupravujete svůj původní profil, ale jen ve Wordu vyplníte takový dotazník. Obsahuje klasicky otázky jako "Proč by si rodina měla vybrat zrovna vás", na což teda hrozně nesnáším odpovídat a opravdu by mě zajímalo, jestli se ty odpovědí nás au pairek nějak liší. Prostě mi přijde, že každý se musí vychválit až do nebe, že jo, to přece chtějí ty rodiny slyšet, no ne? :) Dál pak "Co je tvoje oblíbená věc na tom být au pair?" a "Co se ti zdá, že je nejvíc náročné na tom být au pair", ale třeba i "Žádala tě současná host rodina o prodloužení s nimi a pokud ne, tak proč?", a to mi prostě přijde úplně na hlavu. Ne, nežádala. A odpověď na tu druhou otázku přece nutně musí být založená na nějaké spekulaci, jak to mám já vědět? :) A i kdybych třeba věděla, že se mnou nechtěli prodloužit, protože si myslí, že nejsem dobrá au pair, tak to tam asi těžko napíšu a taky vlastně ani nevím, jak bych se tuhle informaci dozvěděla!

Thanksgiving

Další z otázek je samozřejmě o preferenci lokality. Zeptají se vás na to, ale vlastně chtějí stejně slyšet, že "jsem flexibilní a ráda prozkoumám jakoukoli oblast". Já jsem nicméně odpověděla, že bych po tom, co jsem jakž takž projela East Coast, bych ráda na West Coast (obě rodiny, které se mi ozvaly, skutečně na západním pobřeží bydlí, takže to asi nakonec nebude zas až tak zbytečná otázka :) Další otázka, se kterou jsem se trochu potrápila, byla jestli jsem tu měla nějakou autonehodu nebo obdržela pokutu (v závorce "tato odpověď bude prověřena koordinátorkou"). O-ou. Takže jsem pěkně musela přiznat svojí pokutu "didn't obey a traffic control device" aneb jela jsem na červenou! To já takhle jedu na oranžovou a ona se mi uprostřed křižovatky změní na červenou. Zajímalo by mě, co jsem jako měla udělat. Asi zastavit uprostřed, haha (v prvním případě na tu oranžovou asi zastavit, no!). Nicméně to bylo na místě, kde fungují tzv. "red light cameras", takže pokud se vám tohle někdy stane a projdete na červenou, hezky se u toho usmívejte, protože vás právě vyfotili foťákem naprogramovaným na červenou ze semaforu. Ještě jsou tak zlatí, že vám tu fotku pošlou až domů a zadarmo, to je servis! :) Jen jim pak za to musíte zpětně zaplatit 70$, což se mi za jednu fotku zdá až až, ale mohlo být hůř!

Vááááánoce

Celý dotazník mi zabral docela dost času, hodně jsem nad každou otázkou přemýšlela a upravovala a nechtěla jsem, aby mé odpovědi vypadaly jako odpovědi u dotazníků jiných holek, ale u některých otázek prostě na stopro musíme odpovídat stejně ("Jak by tvoje host rodina popsala tvoje zkušenosti jako řidičky?" - zkušená a zodpovědná, samo! :) ) Vyplněný dotazník jsem musela odeslat do tohoto úterý a dala jsem si docela na čas, skoro jako bych chtěla ten deadline prošvihnout a ještě tak ten stresující matching trochu odložit. Dotazník jsem nakonec v úterý poslala, ale říkala jsem si, že přece v San Francisku (kde Au Pair Care sídlí) mají jiný čas, takže jsem to určitě prošvihla a že můj profil tak vystaví až další týden. No jo, blondýno, oni ale mají v San Francisku čas jen o tři hodiny MÍŇ!! Takže jsem to prostě prošvihnout nemohla. Leda bych u toho trochu přemýšlela, haha :)) Ve čtvrtek večer jsem už dostala email od agentury, že je můj profil online k vidění pro rodiny. Ježíííš, neeee! Vždyť já ani nevim, jak ten matching funguje, já jsem před těmi devíti měsíc řekla "jo" hned první rodině, co mě kontaktovala a s nikým jiným jsem ani nemluvila! Pomoc!

4th July

V pátek ráno jsem se probudila v šest hodin ráno s divným pocitem, koukla na mobil a tam to bylo. Už na mě blikal email od první rodiny a hned se mi udělalo špatně od žaludku. Ruce moc neposlouchaly, ale přesto se mi napotřetí konečně povedlo přihlásit se do au pair roomu a podívat se na profil rodiny. Prosím, prosím, prosím, ať to není nějaká Nevada, nebo Minnesota, já nechci sníh a studenou zimu! A ono ne, Kalifornie, ano ano anoooooo! Odpoledne ještě přišla druhá Kalifornie a já už se teď jen snažím připravit na obě interview. Hlavně teda psychicky. Držte mi palce, pokud můžete :)

PS: já vím, že ty fotky s článkem ne zrovna souvisí, ale chtěla jsem to trochu oživit a aspoň uvidíte, jak jsem tu těch devět měsíců žila ;)