Los Angeles - San Diego - Joshua Tree (III)

Ahoj ahoj, 

tak už konečně ta poslední část! :)

Naposled jsem psala, že jsem si málem zasloužila ukousnutou ruku od lachtana, jak jsem mohla oči nechat na stovce delfínů a jak jsme se ztratily v čase ve Starém Městě San Diega. Mrkněte ještě na pár fotek, je to vážně jak z nějaké kovbojky :)

Z Old Town jsem se pak už vydaly do centra San Diega. Byl zrovna pátek, takže cestování po městě - žádná hitparáda. Dorazily jsme s Bláňou k přístavu, kde jsme měly v plánu obhlédnout slavnou sochu "Unconditional Surender", zobrazující námořníka a zdravotní sestřičku v "milostném objetí" (dávají si pusu, no), ale prostě ne a ne zaparkovat. Navíc tam obcházel strážník a rozdával pěkně pokuty za nedovolené parkování. Objíždíme třetí kolečko, předjíždíme všechna auta už tak hladová po místě (ano, vážně to tady tak chodí, lidi se kolikrát málem perou, aby zaparkovali) a máme štěstí! Dokonce za nás i předchozí řidič zaplatil parkovné, tak jsme si daly pomyslný vítězný tanec (protože slavit se má každá maličkost!) a vyrazily do přístavu. Nádherný den, nádherné San Diego!

V downtown San Diega jsme měly naplánovanou ještě jednu zastávku, než vyrazíme na cestu do Joshua Tree. Pokud se sem někdy vydáte, Balboa Park rozhodně stojí za vidět! Tolik zeleně, tolik květin, tolik míst, kam by se dalo schovat a nasávat vůni léta... Oni tomu říkají "park", ale já bych to nazvala třeba "božskou zahradou", protože je to tam prostě boží!

Ok, San Diego si můžeme odškrtnout se seznamu "města k vidění v USA" a teď hurá do národního parku Joshua Tree, kde už na nás čekal kamarád z Los Angeles, James. James nás prosil, jestli bychom nemohly přivést něco k večeři, že tam pravděpodobně nebude žádná civilizace a žádný signál, tak snad se najdeme! Kvůli té větě, že tam "nebude žádná civilizace", jsme se trošku splašily a radši natankovaly benzín dopředu, jenže co s tím jídlem? Hmmm a což třeba grilované kuře, to je tak jako na kemping, ne? No ale vydrží to v tom autě (v tom vedru!) dvě hodiny? V autě budem mít klimošku, to dáme! Jen to Jamesovi nepovíme, oni se ti Amicí o sebe docela bojí, haha.

Co se postupně dostáváme blíž a blíž k Joshua Tree a co víc, když už jsme skoro tam, zjišťujeme, že nákup kuřete byl předčasný, protože všude nejen že je civilizace, on i ten benzín je tu o dost levnější! A já myslela, že jedem do pouště, haha. No neva. Přijedeme do kempu a jen díky Jamesovi tady můžeme zůstat, protože veškerá místa jsou už jinak zabraná. Na naše kempovací místo nás nasměroval místní ranger a vedla k němu krkolomná kamenitá cesta, kde se i při jízdě krokem za námi námi rozvířilo malé prachové tornádo. První na obzoru je až neuvěřitelná podívaná - všude kolem jen skály a kameny a tohle naše místo - přesně uprostřed skal, oddělené od ostatních dobrodruhů co tu kempují. Navíc slunce už pomalounku zapadalo, takže bylo venku krásně příjemně, stan postavený, dřevo vyskládané u ohniště a vedle seděl James a vyhrával na kytaru. Nádhera. Slavnostně jsme vybalily večeři a Jamesova první věta byla: "před jakou dobou jste to kuře koupily (ach jo, ti Amíci, hahah)?" 

A já, že ne moc dávno :) A co, žijem, že jo! Povečeřeli jsme, smáli se a klábosili a hned pak vyrazili vyšplhat na skálu a podívat se na západ slunce. Bez jediného slova jsme si každý našel svůj vlastní kamen. Každý tak sledoval tu dech beroucí podívanou sám, ale přesto dohromady. Já ani neumím popsat, jak strašně magické a krásné to všechno bylo.

Večer probíhal v poklidu u ohně, vína, kovbojských kytarových melodií a za sledování hvězdné oblohy. Jestli se vám to zdá jako taková ta klišé romantika, tak ano, je. Ale ono to tak prostě vyšlo samo :) A i proto na ten večer nikdy  nezapomenu. Fakt, že jsme si ani jedna nepřinesla karimatky (protože si nám je prostě nechtělo tahat) a spaly jsme tak ve spacáku na těch šutrech, ještě přidává k tomu, proč na Joshua Tree nikdy nezapomenu, haha. Měli jsme nařízeného budíka na šestou ranní, že zvládneme i východ slunce, ale nikdo jsme skoro nespal... Tak když budík nakonec zazvonil, vypotáceli jsme se ze stanu a se zalepenýma očima hledali slunce, jenže ono ten den vůbec za mraky nebylo vidět. Což se nakonec ukázalo jako obrovská výhoda, protože polojasno, v poušti s 35 stupni Celsia, se na túru docela hodí, to mi věřte. Vybrali jsme si trasu 29 Palms, což nám prostě znělo zvláštně - tady je to samej kaktus a písek, kde by se tady vzaly palmy?  Na začátku naší trasy nás cedule varovala, ať máme s sebou dostatek vody, že už po cestě zemřeli lidé a já jsem se trošku vyděsila, ale vážně to tak hrozné nebylo (dokonce jsme tady potkali pána, který si do pitného režimu na cestu započítal pivo namísto vody, haha). Na jejím konci jsme navíc uviděli ten poklad - vážně, palmy! 

Po tomhle výletu jsme se s Joshua Tree rozloučili, nechaly Jamese jet napřed do LA a s Bláňou se vydaly mrknout ještě do Palm Springs. Bylo to po cestě, tak proč to ještě nezahrnout, že jo? :) Palm Springs jsme prolétly opravdu rychlostí blesku, protože bylo takové horko, že vidina auta a klimatizace byla to jediné, po čem naše dušičky toužily. Jo a ještě po zmrzce. A posteli, bez kamenů!

Po Palm Springs už jsme jen dojely do Los Angeles, zastavily ve Venice, kde už jsem trochu (dost) ztratila veškerou energii po té noci bez spánku a spoustě hodin strávených za volantem, a nechala Bláňu, ať se projde sama a já si šla sednout na kafe. Sama se sebou. Tak jak to mám ráda, haha. Večer jsme zůstávaly u Jamese, všichni společně zašli na výborné indické jídlo a brzo spát. Druhý den jsme už jsme se rozloučili nadobro, vrátily auto v Burbank (zajely na donuty, pšššt) a pak už jen počkat nějaké dvě hodinky na mojí host mum, až nás vyzvedne z místního letištního Starbucksu. Za tu dobu jsme konečně měly čas projít fotky a všechny vzpomínky. Těch je tak strašně moc, že ani nevím, jestli na všechny mám v mozku místo. Ale určitě na ně mám místo v srdci. 

Díky, Blaničko, bylas ten nej nej parťák na tenhle výlet a já jsem strašně vděčná, že jsme v tom byly zrovna spolu! James sice nerozumí, ale telepaticky mu taky posílám obrovské dík, za všechno. Mám vás ráda, lidi. Moc. <3

Děkuji i vám, za to, že jste. Děkuji, že čtete <3

Příště bude článek o mém dalším měsíci v tahu (ne na tahu! Ale vlastně i v Tahoe, haha) a taky někdy o tom, jak jsme se zase vrátily do Los Angeles. Zase?! No, jo, ale tentokrát to byl asi nejlepší víkend na světě :)

Mějte se krásně, K.

Los Angeles - San Diego - Joshua Tree (II)

Tak vás vítám zpátky, tentokrát u pokračování našeho roadtripu do San Diega. Jak jsem zmínila v první části, úspěšně jsme se přepravily ze San Franciska do Los Angeles, vyzvedly jsme naší Mazdu a hurá na cestu... 

První zastávkou po cestě do San Diega byla Newport Beach, kde jsme měly zamluvený výlet na lodi na sledování velryb. To jsme takhle pluli a pluli a viděli tak maximálně lachtany, na které ale přece už dávno známé z Pier 39 v San Francisku! Pak to ale začalo být zajímavější, objevil se tu totiž nějaký jiný druh lachtana - tihle mají jiné zbarvení, vypadají skoro jako kámen a navíc jsou úplně jinak ohební, než ti klasičtí lachtani. Nahoru na útes se dostanou jen s přílivem nebo velkou vlnou a pak zase musí čekat na další příliv, protože, chudáčci, nejsou schopní se tak prohnout, aby zase seskočili zpátky (tady by se hodilo takové to ááááááách).

Tak jo, plujeme hodinu a pořád nic nevidíme, co to má jako znamenat? Už dumám, jak se s nima budem hádat o vrácení peněz... V tom pan kapitán prohlásil, že nikdo před námi ještě ten den neviděl delfíny, ale že my máme štěstí, protože zrovna támhle jich je dobrá stovka (já myslim, že tvrdil 400, ale zase abych vám nekecala... :). A fakt že jo, byli tam, úplně všude! Ihned vyrazili směrem k lodi a začali si pohrávat s vlnami, které ta loď vytvořila. Ty bláááho, tak blízko...! I na velrybu a velrybí miminko nakonec došlo, ale u nich jsme už s Bláňou schovaly mobily, protože fotka by stejně za nic nestála, a jen tam stáhly, nasávaly mořský vzduch a konečně si užily i trochu sluníčka. Boží!

Po téhle úspěšné projížďce jsme konečně začaly z toho našeho výletu mít obrovskou radost - pokuta za delší parkování na autě nebyla, v San Diegu s námi paní bytná počítala později a před námi už jen ta zábava. Vždyť jo, žádnej stres, ono to nějak dopadne :) Po cestě do San Diega jsme měly naplánovanou ještě jednu zastávku - Laguna Beach. Ono to počasí nebylo zrovna plážové, takže žádná koupačka, ale hlavně jsme chtěly zkouknout mysteriozní La Tour, která vypadá jak věž z pohádky. A už vůbec nesedí mezi ty luxusní plážové domy na Laguna Beach, a právě to je na ní tak strašně zajímavé. Vystavěná byla v roce 1926 a sloužila jako přístupové schodiště na pláž z tzv. Normanova domu. Majitelé se tehdy prý inspirovali návštěvou ve Francii během první světové války. No mrkněte, nevypadá to tajemně? :)

Tak a už jen dořídit do San Diega, kde jsme přespávaly přes AirBnb u jedné milé paní. Hned ráno pak brzy vstát a prozkoumat město! Zastávka číslo jedna, La Jolla Cove. Poprvé, co jsem o tomhle místě zaslechla, věděla jsem, že tam prostě musím! Prý jsou tam lachtani, zase lachtani, já vím, ale tady má být jakože hooodně lachtanů. Ale že jich bude tolik, to jsem vážně nečekala. A že si vedle nich v klidu můžete sednout a vyfotit se, to taky ne. Ale, že tolik smrdí, to jsem tušila, protože v SF je cítíte na sto honů, haha. Jen co jsme se s Bláňou dostaly k výhledu na pláž, zajíkaly jsme se nadšením a okamžitě jsme se obě rozběhly po schodech dolů, kde se vyvalovali ti drahouškové. La Jolla je pojmenovaná podle jeskyně, která se nachází hnedka na pláži (anglicky "cove"), ale ta prostě není tak zajímavá jako tohleeeee.

Vidíte toho prďouska? Jak je malinkatej a roztomilej? A vypadá tak hladce! No nechtěli byste si šáhnout??? Lidi, nebuďte blbí. Nebuďte já. Já na toho malého zírala, skoro se slzami v očích, jak je to prostě takové drobné a roztomilé a nevinné a že si to chci pohladit... V momentě, kdy jsem na toho prcka sáhla, se v ten moment po mě ohnal a málem mi uhryznul ruku. A pak zase nasadil nevinný kukuč a šel v klidu spát, jakože nic! Ale víte co, dobře mi tak, já vim :) Chudáci se tam snaží odpočívat a pořád je tam nějací turisti otravují focením (a idioti ošmatkáváním). PS: té cedule "lachtani koušou" jsem si všimla až při odchodu, haha (to asi jak jsme to proběhly)

Zastávka číslo dvě: Staré Město San Diega! To je vážně jak kdyby jste se ocitli úplně v jiné době. Všechno nejenže je stylizované do doby 18. a začátku 19. století, veškeré stavby jsou původní a taky vážně dechberoucí. Je to tu jak ze starého westernového filmu, ve kterém nechybí ani mexická čtvrť, protože San Diego je už vážně jenom kousíček od hranice s Mexikem, kousilínek od Ensenada, kde jsme byly s holkama předtím na dovolené.

Abych vás zase nezahltila, tak tady skončím a poslední část o San Diegu a kempování v Joshua Tree si nechám na příště :)

Mějte se nádherně!

Pa, K.

Los Angeles - San Diego - Joshua Tree (I)

Jednoho krásného dne se na rodinném kalendáři objevilo, že se jede do Disneylandu, jupííí! No, radovala jsem se předčasně, protože se ukázalo, že mě tam s sebou nikdo nepotřebuje, haha. On totiž ten Disneyland bude spojený s promocí, takže jsem na druhé straně alespoň ukořistila čtyři dny volna, jupí dvakrát!

Takže jsem dumala a dumala a nemohla přijít na to, jak bych tuhle nabytou svobodu zužitkovala... Zůstat doma, to by byl skoro hřích!  Zrovna jsem tu měla kámoše z Čech a oni akorát v tu dobu měli být ve Vegas a pak směřovat do San Franciska. Tak, že bych za nimi doletěla a zpátky se svezla? No jo, ale oni jsou ve Vegas fakt jakože hrát, co já bych tam dělala? Tak ne, musim vymyslet něco jinýho... Mluvím o tom s holkama a kamarádka Bláňa povídá, že má čtyři dny volno a chtěla by jet do San Diega... No není to znamení? :) A tak se to stalo, Los Angeles, San Diego, Joshua Tree, alias ROADTRIP, bejbééé!

Všechno se naplánovalo hrozně rychle - využíváme obrovské ochoty mojí host mamky a spolu s Jordan a Bláňou všichni pojedeme do Los Angeles a odtud já a Blani po vlastní ose do San Diega. Já jsem fakt děsnej plánovač, co není naplánované, mě znervózňuje, ale zase si vždycky nechávám prostor pro případné změny. A ony ty drobné změny a komplikace pak každý výlet ještě zamíchají a tím je to ještě zajímavější. A ty největší komplikace si pak člověk z toho výletu i nejvíc pamatuje, že jo :)

Tím, že se všechno řešilo opravdu docela narychlo, neměla jsem moc čas na to moje klasické plánování. Auto jsem nám tak zamlouvala až dva dny před odjezdem, jenže veškeré autopůjčovny ze dne na den změnily cenu půjčovného o trojnásobek. Tak a jsme v háji. Takhle to dopadá, když člověk neplánuje dopředu, no! Se starostmi s autem jsem se svěřila host rodičům a taťka mi přes členství v Costco (něco jako naše Macro) zamluvil to nejlevnější auto a já se zase uklidnila, protože všechno se prostě nějak nakonec vyřeší, že jo!

Source: http://i.giphy.com/ltB1n2fCwLRM4.gif

Čtvrtek, pět hodin ráno a my už jsme všichni na cestě. S úlevou, že nemusím řídit, trpělivě procházím s Jordan její materiály ke zkoušce z amerických hlavních měst a taky trochu myslím na Shreka a Oslíka, protože Jordan s větou "už tam budem?" začíná už po hodině cesty (další čtyři, až pět zbývají, super!). Ale přežily jsme to všechny, já a Bláňa jsme se nechaly vyhodit na letišti v LA a už jsme pak konečně začaly to naše dobrodružství. Nejdřív ale vyzvednout auto! Potom, co jsme nějakou dobu pobíhaly po letišti (jak blázni), každá s kufrem a spacákem a já navíc s mým polštářkem, který mi byl zaslán jako dárek z Čech a na kterém je moje mamka, ségra a já... Já jsem ale černobíle, takže to vypadá, že jsem tam mezi nimi jako duch. Měl to prý být vtip, ale to ty lidi na letišti nevěděli, že jo! Takže jsem tam chodila a snažila se ten polštář stočit, ale ono to kolikrát vypadalo ještě hůř, protože z celé toho polštářového válečku a natištěné fotky třeba koukaly jen oči. Tak dík, mamčo, dík, Kami! :))

V autopůjčovně nám paní oznámila, že jsme si zamluvily auto ze sekce intermediate, takže jakože větší a taky se ptala, jestli je ta značka ok. My, že v pohodě, že autům beztak nerozumíme, hlavně ať to jezdí. Ok, auto je zaparkované tam a tam a klíčky jsou uvnitř, příjemnou cestu! Dorazíme na parkoviště, na místo, kde má stát naše auto a obě stojíme a zíráme, beze slova. Blani, já tohle neřídim! Stojí tam totiž Mazda 3 a ne, že by to bylo to nejúžasnější auto na světě, ale je až moc hezký. Co když to nabourám?! Pojištění je přece všude stejný, to je jedno, jaký má člověk auto, že jo? Ale prostě mám pocit, že s ošklivým autem se budu bát míň, hahah. Po chvilce dohadování, že to dojdem vyměnit, zjišťujeme, že stojíme u jiné společnosti a tohle teda vůbec není naše auto!!!

Source: http://i.giphy.com/l2Je14yeWbyyZMaIw.gif

Ach jo a to ani Bláňa není blonďatá...! No neva, zasmály jsme se (sami sobě), ulevilo se mi a že teda jdem hledat to naše auto. Po pár minutách zběsilého obíhání parkoviště jsme ale nakonec zjistily, že ta Mazda fakt čeká na nás. Nedalo se nic dělat, nastartovala jsem čudlíkem, naladila hudbu a jelo se! Mazda nás nechala hrát hudbu z mobilu po Bluetooth, při parkování pípala a po cestě upozorňovala, když mě předjíždělo jiné auto, ta technologie coooo! A ani nemusím povídat, jak se mi s tím řídilo... Jak drak jsem byla, haha. Už asi nechci Fiata, už chci Mazdu 3 :))

Takže jsem se zase rozkecala a dostala na konec hranice čtivosti a v podstatě jsem se ještě ani nedostala k tomu výletu! Omlouvám se, tak zase příště :)

Zatím pááá K.

One Happy Day (weekend): fotopost z národních parků Yosemite a Sequoia

Krásný pátek všem!

Jak jsem v minulém článku slibovala, jsem zpátky s fotopříspěvkem a nebude jen tak nějaký. Ona totiž ta dvě místa, která jsem za jeden, vlastně dva, šťastné dny navštívila, taky nebyly jen tak nějaké. Jak už jsem říkala, moje host mamka tvrdila, že Yosemite je nejkrásnější místo v Kalifornii. A já jí po tom víkendu musím dát za pravdu, protože něco takového jsem v životě neviděla. Ale víte co, podívejte se sami :)

take me to the nature...

Yosemite národní park

Cesta ze San Franciska do Yosemite trvá zhruba tři hodiny, ale rozhodně to stojí za to :)

  

Můžete si tu třeba dát piknik, kochat se naprosto božským výhledem a krmit u toho přítulné veverky. To se sice prý nesmí, ale tak když to nevíte, že jo... :)

Tohle je něco pro mojí mamku, haha. Jojo, mamčo, jsou tu medvědi a pro bezpečnost se tak jídlo nesmí nechávat v autech, protože ten kus plechu asi evidentně není žádnou překážkou :) I popelnice mají speciální uzávěry, aby se  ti medvídci nedostali dovnitř.

Vernal Falls - tak tady jsem, vážení, málem vypustila duši. Moje strategie při chůzi do kopce je, "vyjít to co nejrychleji, ať už to mám už za sebou!" No, s touhle strategií jsem začala a brzy, fakt hodně brzy, od ní opustila. Žádný, že vyjdete jeden kopec, pak chvilku rovinka a pak za chvíli další... Tady si vyjdete (v mém případě skoro vyběhnete) kopec a za zatáčkou už s nadějí očekáváte rovinku, kde si na chvilku naberete síly před dalším svahem, ale ona ta rovina prostě nikdy nepřijde! Takže moje (blbá) strategie se ukázala trochu zbytečná a navíc mě děsně unavila už na začátku. A bylo hůř! Když už jsme konečně vyšlápli pod vodopád, následovaly kluzké schody, po kterých jsme se stěží vyškrábali až nahoru. Mně bylo na zvracení, do pláče a nenáviděla jsem se za to, že jsem akčně musela posilovat zrovna nohy (blondýna, ach jo) oba dva dny před výletem. No neva, žiju :)

Sequoia národní park

Po Yosemitech mě Sequoia trošililinku zklamala, protože jsem prostě najednou byla zhýčkaná a očekávala takovou nádheru, jakou jsem viděla den předtím. Ale věřím, že kdybych zažila oba parky odděleně, určitě bych si Sequoia užila stejně, jako Yosemite. Když koukám na ty fotky, strašně moc si uvědomuju, jaký je to unikát a že ty stromy jsou tááááák obří! Plus jsem se ten den dostala trošku do konfliktu se svým doprovodem a naštvaně jsem odkráčela do lesů sama, což mělo na celý den určitě vliv. 

Povím vám, že chodit s batohem plným jídla po lese, kde víte, že jsou hladoví medvědi a kde za celou cestu nepotkáte ani živáčka, je docela nepříjemné a nedělejte to (aka "No neva, žiju II"). Nebuďte pitomí a nehádejte se :) 

Kort ne kvůli kravinám, jako že někdo nechce předbíhat ve frontě na focení se u největšího stromu, General Sherman, a někdo to za předbíhání nepovažuje, hahaha.

No, ale na Moro Rock už jsme se zase udobřili, seznámili se další partou Čechů a Slováků (za ten víkend už tak pátá, přísahám) a bylo to moc super. 

Musím říct, že tohle byl jeden z nejúžasnějších víkendů vůbec. Jsem strašně, strašně moc vděčná, že mě Miško s sebou vzal a chtěla bych mu tímto hrooozně poděkovat. Miško, děkuju ti za to, že jsi vždycky bezvadný travel buddy, za celý one happy weekend a omlouvám se, že jsem na tebe práskla, že "předbíháš", hahaha :)

Sama sebe považuju za hodně městského člověka. Za tu dobu, co jsem byla v nadšená Londýně z nekonečných možností, nešťastná maličkostí Savannah a unešená barevností San Franciska, jsem si hodně uvědomila, že ke svému životu prostě potřebuju velké město. Musím vědět, že se každý den něco děje, že moje oblíbená kapela přijede zrovna sem a že se všude pohodlně dostanu. Ale pak si zase uvědomím, že jsem naprosto fascinovaná krásou přírody. Tím, jak vůbec něco tak nádherného může samo jen tak vzniknout a přetrvat po tisíciletí. Jak to, že jsou hory tak vysoké, západ slunce tak barevný, voda tak průzračná a takhle bych mohla pokračovat do nekonečna. Já prostě miluju obojí a asi i proto mi ta Kalifornie tolik přirostla k srdci - mám tu obojí. Ale vím, že i u nás máme krásnou přírodu a pár velkých měst se tam taky najde, takže se o svojí budoucnost nebojím :) 

Přeji vám nádherný víkend a zajděte si někam do přírody, nebo na koncert, nebo na obojí :)

Mějte se, K.