Na měsíc v San Francisku

Zdravím vás všechny!

Vy, co se k mému blogu vracíte už nějakou dobu, jste si určitě všimli mých měsíčních shrnutí a taky toho, že mám ten dvanáctý měsíc už dávno za sebou a jeho přehled nikde. Já se tomu tak nějak vyhýbám a pravděpodobně ještě nějakou dobu budu... Protože s tím mým dvanáctým měsícem uzavírám jednu obrovskou kapitolu mého života a asi na to ještě nejsem tak úplně připravená. Ještě jsem přece v San Francisku, takže to ještě to neskončilo! 

Takže to dvanáctiměsíční/roční shrnutí bude, možná dohromady i s celým "au pair životem", ale pravděpodobně ho budu psát až z Čech, až se tady z tohohle vzpamatuju. Takže o čem to dneska bude? Oficiálně jsem svojí "au pair kariéru" pověsila na hřebík před dvěma týdny a od té doby zažívám radosti a strasti San Franciska plnými doušky :)

Source: http://i.giphy.com/BCs20EzQnYRXi.gif

Od rodiny jsem se úplně nečekaně odstěhovala o skoro týden dřív, než mi vlastně končil můj rok. Nejenže se přistěhovala nová au pair, ještě přijeli rodiče mojí host mamky, protože její maminka se tu nechávala operovat. Já se rozhodla přesunout z mého domečku na zahradě (aspoň jsem se zase mohla zděsit, kolik moc věcí mám) a uvolnit tak místo pro Celine a protože Robertův pokoj (ten je naštěstí na koleji) dostali prarodiče, já spala u mojí Jordan v pokoji a malá s rodiči. To, co jsem měla všechno při stěhování pečlivě složené v kufrech, se změnilo na ukrutný nepořádek neuvěřitelně rychle, a to pokaždé, když jsem prostě hledala tričko nebo oblíbené kalhoty. Já tak nenávidim život v kufru!

Poslední den u rodinky

Nová au pair je moc fajn, stejně ale pro mě bylo hrozně těžké koukat na Jordan, jak je ze Celine prostě hrozně nadšená. A já jsem za to ráda, na druhou stranu mě to prostě vždycky tak nějak bodne u srdíčka. Rodina mi nabídla, že se můžu odstěhovat dřív, když budu chtít a já už se tam prostě necítila doma, tak jsem to stěhování trochu uspíšila a stala se na měsíc holkou ze SF.

Source: http://i.giphy.com/3o6MbeynaPwYuo0bte.gif

Původně jsem si myslela, že se tu ukoušu nudou, ale zatím jsem se vážně nenudila (souzeno podle toho, že jsem ještě ani jednou nesáhla na tu kytaru, která na mě čeká pěkně v růžku, až bude největší krize). Já jsem si místo nudy pro sebe připravila takové předsevzetí, a sice, že si na každý den najdu nějakou aktivitu, cokoliv, co bude takový ten hlavní bod mého dne a zatím mi to funguje! Takže jsem se třeba vydala na walking tour po San Francisku s domněním, že tu přece už všechno znám, ale nakonec jsem byla totálně omámená a zjistila jsem, že je toho tady tolik, co jsem ještě neviděla. 

Nebo jsem se zúčastnila workshopu, kde jsme si mohli vyrobit Halloweenskou dekoraci na cupcake, a to s 3D tiskem, jůůů! 

Bydlím teď přímo v centru San Franciska, což zní jako naprostý sen. Pravdou je, že tahle oblast ale není tak úplně nejbáječnější. Kdo kdy byl v SF, poznal určitě i jeho druhou stránku, a sice kriminalitu a obrovský počet lidí bez domova. V San Francisku k dnešnímu dni žije na ulici okolo 7000 lidí, většina v oblasti zvané Tenderloin. Proč právě tady? Protože tři čtvrtě organizací, které se specializují na pomoc těmto lidem, jsou situovány právě v Tendorloin. Já o tom píšu, protože shodou okolností se můj byteček nachází právě na kraji téhle "špatné části města", jak byste se doslechli od kdejakého průvodce tady. A víte co, ono to není tak hrozné. Bydlím přímo přes ulici od místního kostela Glide, kde krmí bezdomovce třikrát denně, pět dní v týdnu. Pokaždé, co vykouknu z okna, vidím fronty a fronty lidí, trpělivě čekajících, až na ně vyjde řada a dostanou najíst. Ze začátku to byl hrozný šok, ale člověk si zvykne, a to je vlastně úplně špatně. Zvyknete si, že vám někdo neustále vyřvává pod okny, že tu vidíte lidi spící na kusech krabic, moknout v dešti, hladovět. Já si ale nechtěla jen dál zvykat, a tak jsem si na některé dny naplánovala dobrovolničení v tomhle kostele. Zatím jsem pokaždé pomáhala jen při přípravě jídel, ale na pátek jsem poprvé přihlášená na výdej oběda, tak mi držte palce! 

Source: http://i.giphy.com/aHs1EAnUAxYgU.gif

Samozřejmě ten Tenderloin není vždycky procházkou růžovým sadem. Musíte vědět kudy jít a jakým částem ulic se vyhýbat. Já tak prostě vím, že z bytu jdu doprava, protože to je v podstatě taková brána do té "lepší části města". Jednou jsem se ale rozhodla, že si dojdu pro kafe a že jsem "přece už zvyklá", tentokrát půjdu doleva, přímo středem Tenderloin. Ze začátku v pohodě, prostě jenom hodně, hodně, hodně lidí stojících v řadách a čekajících na jídlo. Spíš mi bylo všechno líto, tohle jsou lidi bez domova a ne zabijáci... Ale postupně pak lidí ubývalo a v ten moment už jsem se opravdu necítila bezpečně. Míjíte skupinky lidí, kteří rozhodně nevypadají jako bezdomovci, stojí v kroužku a prostě "vyjednávají byznys". Z téhle mojí procházky jsem se vrátila celá vyděšená a jen jsem se chtěla zavřít doma a na nic nemyslet. Jenže co jsem dorazila k bytu, před hlavními dveřmi někdo byl... Jeden kluk vypadal jako bez domova, jen seděl na schodu a ničeho si nevšímal, ale ten druhý postával přímo přede dveřmi, chvíli s nimi lomcoval a pak přecházel sem a tam. Já začala vyšilovat, že když půjdu dovnitř, on tam bude chtít jít taky a co já pak, že jo? Utíkala jsem se schovat do obchoďáku a zkusila to zpátky za půl hoďky a už tam naštěstí nikdo nebyl. Drama, no! Ale víte co, ten pocit, že prostě nemůžete domů...! 

Source: http://i.giphy.com/Tydgi1cXMPiWA.gif

A abych tady nekončila takhle negativně (a co negativně, vždyť já to přežila!), ještě bych vám chtěla jenom povědět, že jsem byla na výletě v Chicagu, který byl a i zůstane, jediným výletem mého cestovního měsíce. A mně to ani nevadí. Lidi, já v tom Chicagu málem zmrzla! Fakt netuším, co já budu dělat přes zimu v Čechách, ale prostě to budu muset nějak přežít. Jak bylo bych vám chtěla napsat v samostatném článku, protože samozřejmě musím barvitě popsat každý donut, který jsem tam snědla (ne-li sežrala), haha. 

Zatím se mějte krásně, Chicago brzy!

Paaa, K.

California life a jak se ten jedenáctý měsíc nekonal

Takže vážení, já mám měsíc. Měsíc. MĚSÍC do konce. Když nad tím tak přemýšlím, tak měsíc ve škole utíká hrozně pomalu. Měsíc v práci možná o trochu rychleji, pokud máte práci, která vás baví. Měsíc trvá půlka letních prázdnin, která sice uteče děsně rychle, ale pořád se to počítá jako PŮLKA léta, takže to já mám vlastně ještě spoustu času, no ne? Plus jsem málem zapomněla, že k tomu poslednímu pracovnímu měsíci mám ještě k dispozici měsíc volna! Takže mám si já vůbec na co stěžovat? Ani náhodou :)

Ten jedenáctý měsíc byl o poznání chudší o jakékoliv výlety a fotky. Projíždím mobil a instagram a facebook a dumám, co že já jsem sakra ten jedenáctý měsíc dělala?! Jen vím, že jsem skoro úplně přestala projíždět sociální sítě (hlavní vinou na tom asi bude moje přikázané omezení užívání internetu v mobilu, haha) a taky potom, co už člověk okolo skoro všechno viděl, začne ta místa procházet znova. Což se může někomu zdát jako nuda, ale já to vidím naopak... Najednout totiž zapomenete na mobil, na to, že si všechno musíte vyfotit a prostě se jen kocháte tím, co vidíte. Je to skoro jako všechno vidět úplně poprvé, protože najednou na ten svět koukáte vlastníma očima a ne foťákem od mobilu. Takže ano, já si to teď vlastně hrozně užívám!

The City ❤️

Protože vám k tomu jedenácti měsíčnímu shrnutí nemám moc co nabídnout, jen tak ve zkratce jsem během toho měsíce:

• hodně pracovala - to já abych se nenudila, tak jsem si zařídila neplacenou stáž na místní univerzitě, což vůbec nevím, jestli jsem vám říkala nebo ne! Jestli jo, tak se moc omlouvám a jestli ne, tak vám jen stručně můžu říct, že tam tři dny v týdnu strávím pět hodin a dělám podřadnou práci, kterou nikdo jiný nechce dělat, ale já se u toho tvářím dostatečně důležitě. Jo a taky dostanu oběd! Takže vlastně nepracuju tak úplně zadarmo, já makám za jídlo! 

Source: http://gph.is/YCln7Z

• hodně chodila do posilovny - další kapitola z mého života, o které vůbec nevím, jestli jsem se zmínila. A když říkám kapitola, myslím tím jednu velkou kapitolu, která se odehrává už od začátku, co jsem tady. To jsem se tehdy přistěhovala a ještě ten první týden jsem byla zapsaná v posilovně a dokonce jsem i měla zaplaceného trenéra! Padly za to sice moje všechny úspory ze Savannah, ale co, kdybych šla na liposukci, tak za to taky musím zaplatit, haha. Cvičení je něco, co mě hrozně drží při životě a už si to bez něj nedovedu představit. Navíc bych bez něj přišla o moje milovaná páteční dopoledne! Jednou jsem četla, že by si člověk měl každý týden udělat takové tradiční rande sám se sebou. Prostě jen tak relaxovat o samotě, dělat co vás baví. Moje rande se konají v pátek, protože ten den nechodím pracovat na univerzitu a navíc znamenají zakončení pracovního týdne. Ráno vždycky malou vyhodím ve škole, pak v posilovně pořádně zamakám a potom si za odměnu jdu sednout na kafíčko, dám si k tomu proteinovou tyčinku a píšu. To třeba dělám právě teď! Sedím venku, protože je nádherně a moje dnešní proteinová tyčinka chutná naprosto božsky (je s příchutí skořicové rolky, yes!).

Source: http://gph.is/17BBJDW

• zažila dva úžasné koncerty - asi nic co byste znali i když australská kapela Tame Impala je v alternativním hudebním světě docela pojem… Tím druhým koncertem byla kapela Triathalon, která mě hrozně baví i proto, že pochází ze Savannah, kde jsem au pairkovala loni! Ten koncert mi připomenul tolik vzpomínek, jako třeba když jsem se na ně v Savannah byla podívat sama, protože jsem neměla s kým jít a jak jsem už příště šla s Christinou a konečně jsem měla parťáka! Uvědomila jsem si, jak hrozně mi to malé jižanské městečko chybí, ale taky jak jsem ráda, že jsem teď ve městě, kde se vám nakonec dostane i trochu té Savannah, trochu Austinu, trochu Nashvillu a všeho ostatního.

• zažila tady už druhé rodinné setkání - nejenže jsem tu měsíc zpátky měla mojí drahou sestřičku, teď jsem navíc měla možnost se vidět se sestřenicí, tetou a strejdou, kteří byli na roadtripu po Kalifornii. Sice jsme potkali jen na chvilinku, protože jsem zrovna měla pracovní sobotu, alespoň ta neděle ráno stačila, aby mě to zahřálo u srdíčka. Sestřenice Nikča mě moc prosila, jestli bych se s ní nešla podívat ke Kirby Cove, a to já jsem s velkou radostí přijala! Tam jsem totiž ještě nikdy nebyla a tahle položka na mém seznamu „musím vidět v SF a okolí“ visela už od začátku!

Takže vidíte sami, moc jsem toho za ten celý měsíc nepodnikala, ale já přesto cítím, že jsem si ho užila maximálně a nemohla bych teď být šťastnější. Je zvláštní, že mi to léto tak nějak uteklo mezi prsty a že už je podzim… Ale já jsem vlastně hrozně nadšená. Podzim pro mě znamená a už vždycky bude znamenat něco naprosto speciálního. Pokaždé to totiž bylo podzimní období, kdy jsem se stěhovala a zažívala úplně nové a nepoznané věci. Prvně jsem tenhle pocit zažila v Anglii, kdy jsme si byly s mojí host mamkou Emmou sednout na kafe a já poprvé zakusila skvost zvaný pumpkin spice latte. To dýňové koření mě od té doby pronásleduje, protože jsem se do něj zamilovala a zamilovala jsem se do podzimu. Pak jsem se přestěhovala do Savannah a první, co si vybavím, je zase ta vůně, spadané listí, dýně a nadcházející Halloween. Vzpomenu si na Sandru (předchozí au pair) a na to, jak jsme společně plánovaly, za co se oblečeme. No a tady, v Redwood City, to nebylo jinak. První, co mě napadne, je podzim a moje procházky po tom nejbarevnějším listovém chodníku. A ta vůně…!

Tohle je skoro rok zpátky! 😱

Teď už je na čase se rozloučit, protože začínám být nostalgická a hlavně sentimentální a nerada bych tady teď brečela před všemi těmi lidmi v kavárně.

Mějte se krásně, užívejte si podzimu, a to nejlépe všemi smysly. Choďte na procházky a poslouchejte, jak vám listí křupe pod nohama, pozorujte ty nádherné barvy všude okolo a nezapomeňte na vůni!

Paaa, K.

California life, desátý měsíc

Takže vážení,

další měsíc v čudu! Už to prostě nezastavím, no! Ale víte co, místo toho, abych tady seděla a brečela, radši se podívám zpátky na ten uplynulý měsíc a připomenu si, že pláč nic nespraví. A že jsem zažila tolik věcí, kvůli kterým se mám spíš smát a že mám být neuvěřitelně vděčná, že jsem je mohla zažít. A taky že budu :) Tak se pojďte se mnou mrknout, jaké to bylo ten desátý měsíc...

Vůbec nevím, jestli jsem se vám kdy zmínila o mé lásce k Dolores Parku. Určitě musela, protože to je prostě moje místo! Moje a dalších tisíc lidí, haha. Dolores Park se nachází v té nejbláznivější a nejliberálnější části San Franciska, v regionu Mission, kde se prostě děje všechno. Navíc je jeho součástí i gay čtvrť Castro a tam je prostě sranda sama o sobě. Strašně často tak v naší partě padá: "nechceš dát chill v Dolores?" a odpověď je vždycky "jooooooo!" Když se pak slaví narozky, to je Dolores ideální místo, protože ač se v Americe, až na pár výjimek, alkohol nesmí pít venku, v tomhle parku se to prostě tak nějak toleruje. Kamarádka Luc slavila narozeniny a já vám jen chtěla ukázat, že se na takovouhle akci může sejít pořádná parta a že rozhodně představa "slavení narozenin v parku" nemusí být tak nudná! :)

Taky jsem si odškrtla mojí každoroční položku na seznamu "co dělat v létě" a zažila místní hudbení festival! Outside Lands, který se v SF každoročně koná v Golden Gate parku, je rozhodně akcí, na kterou se prostě musí. Cena jednodenní vstupenky na tuhle srandu je stejná, jako třeba na festival Shaky Knees v Atlantě, co jsem na něm byla loni... Jenže s tím rozdílem, že v Georgii jsem za těch 150$ koupila vstupenku třídenní. Ach jo, Kalifornie, já tě tak miluju, ale tohle...?! Nakonec jsem tu vstupenku teda neplatila, ale i tak, tady jde o pointu, ne? :)

No a pak už mi přijela ségra a jak už jsme říkala, my pořád někde cestovaly nebo nakupovaly. Nejdřív jsme procestovaly San Francisko křížem krážem a nezapomněly ani na baseball a Giants!

Pak jsme se ještě s holkama mejma zlatejma všechny vydaly do Yosemite, kde jsme se trochu připekly (však si Kami musela domů odvézt nějaké to opálení, vždyť byla přece v Kalifornii, no ne?), provětraly a vyřídily chozením. Pamatujete, jak jsem psala o mém minulém výletě do Yosemite, jak jsem na jednom tom hikeu málem vypustila duši? Tak my ho daly znovu a dokonce se vydaly ještě dál! A přežily jsme všechny v pohodě a ve zdraví, spadla jsem jen jednou a až po cestě zpátky, haha.

Po náročném prvním dni jsme se jen chtěly vyvalit na pokoj, dát si drink a odpočinout si. Měly jsme zarezervovaný pokoj v hotýlku, kam nám to mělo trvat zhruba 45 minut, což je prostě normálka tady v těch kopcích. Jenže co se nestalo, on ten hotel nakonec byl daleko dvě hodiny. Ani vám asi nemusím popisovat, co se nám všem honilo v hlavě, když se začalo stmívat a my se řítily neznámo kam, s benzínovou ručičkou nebezpečně se blížící k "E" (EMPTY zní víc dramaticky, haha!). My to samozřejmě přežily, i bez předpokládaného konce o napadení medvědem či záhadnou postavou v bílém. Ještě jsme se smály, že v Čechách bychom byly za magory, rezervovat si hotel, co je dvě hodiny daleko a pak zase jet dvě zpátky druhý den. Hlavně, že nakonec nevyšel ten kemping, naše "falešné opálení" ze špíny by se totiž nemělo jako smýt, haha. 

Druhý den jsme se, jenom díky našemu dvě hodiny vzdálenému hotelu, vydaly k jezeru Mono Lake, kam bychom jinak vůbec ani nezabloudily. Protože jsme byly v našem klasickém česko-slovenském složení, už jsme prostě hrozně zvyklé, že se můžeme bavit o čemkoliv a nikdo nám tady nerozumí. A já tím myslím opravdu o čemkoliv. V momentě, kdy jsme se kochaly tím přenádherným jezerem a jedna z nás pravděpodobně měla na jazyku zase nějakou nemístnou poznámku, se k nám přitočil takový starší pán a říká: "odkud jste, děvčata?" A sakra, prolítlo mi v hlavě a dumala jsem, co jsem v předchozích pěti minutách tak mohla říct, co rozhodně nebylo pro cizí uši (a už vůbec ne pro tohodle pána!). On vypadal nakonec moc rád, že si může "provětrat" češtinu a já se hrozně bavila, když jsem pak zdálky pozorovala, jak si s Tínkou poklábosil i po slovensky. Ne snad, že by mu to nešlo...! Jen se mrkněte na tu fotku, haha.

Abychom toho cestování ještě neměly málo, vydaly jsme se ještě ségrou do Los Angeles a prošly všechno to, co se v LA prostě musí vidět, plus strávily bezva den v Universal Studios. Universal se nám moc líbilo, v LA je trošku jinak řešené než v Orlandu, Harry Potter svět je menší, ale zato je tu navíc Studio Tour, kde vás vezmou po filmových ateliérech a třeba i prozradí kdo je vlastně vrahem v Hitchcockově Psychu.

 Pamatujete na seriál Čarodějky? :)

Tak to byl desátý měsíc v kostce a já už mám zase poctivě odkroucenou skoro půlku z toho jedenáctého. Zbývá mi ještě měsíc a půl do konce mého pracovního roku a z něj už jen měsíc o samotě, protože přesně za měsíc už tu bude Celine, co mě nahrazuje. Uf, uf... Ale no tak, nebudu se takhle ke konci zase rozesmutňovat, ne? Mám ještě měsíc a půl, hurá! :)

Tak zase příště :-*
Páááá, K.

One happy day/weekend: Grand Canyon, Las Vegas, aneb jak čtyři Českoslovenky ke štěstí přišly (II)

Ahoj, vážení!

Musím říct, že jsem vážně neplánovala tak velkou prodlevu mezi prvním a druhým článkem z Las Vegas, ale nějak se mi toho semlelo hodně a nebyl prostě čas. Na dva týdny mě totiž přijela navštívit moje drahá sestřička a my pořád jen někde jezdily (a nebo nakupovaly). Takže kde že jsem to minule přestala? Jo, u našeho kámoše Stevena Tylera!

Po naší "večeři se Stevenem" jsme se konečně vydaly do klubu. Jakože tančit, kvůli tomu se přece teď do Vegas jezdí, ne? Takže ať už jste na tenhle styl hudby, anebo nejste (asi tak, jako třeba já), určitě byste si tohle měli aspoň jednou za život vyzkoušet! Ono totiž - kdo by nechtěl na party, kde je tolik lidí, že se sotva pohnete a co teprve když chcete předvést své smyslné taneční pohyby? Kde vás jeden drink stojí jako třeba pět českých a kam byste měli dorazit v podstatném předstihu, protože ač jsou lístky na tyhle akce dražší záležitost, lidi stojí hodinové fronty. To zní super, ne? Ale ne, já si dělám srandu, ono to není tak špatný! Obzvlášť, když jste holka - to pak, jen napíšete zprávu promotérovi a kdo ví, třeba se poštěstí a všude se dostanete zadarmo :)

Source: http://gph.is/15ECwD5

Ve Vegas je to klub vedle klubu a každý se pyšní nějakým tím slavným dýdžejským jménem. My nejsme žádné troškařky, tak jsme si vybraly, že prostě chceme vidět jen DJ Tiësto. A basta! Hrál tu noc v klubu Hakkasan v hotelu MGM Grand. S naším promotérem jsme se sešly přímo tam a musím říct, že panáček vypadal celkem "mafiánsky", asi tak jako Denny DeVito v obleku, haha. Náš milý mafioso na nás mrknul a už jsme si to mířily do klubu. Já si teda připadala nesmírně důležitě... Jednak jsem ještě měla (skoro) zahřáté rameno od Stevena Tylera a jednak to byl zvláštně uspokojivý pocit přeskakovat všechny ty fronty lidí a postavit se přímo ke vstupu. To jen cítíte ty nenávistné pohledy a prostě vám tam sláva stoupne do hlavy, no! Já si samozřejmě dělám legraci, ale i tak to prostě bylo fajn, haha. Hned co jsme dostaly dovnitř, okamžitě jsme se vyděsily tím množstvím lidí (jojo, Vegas o víkendu před Dnem nezávislosti), ale i tak jsme byly schopné navázat ten večer nějaké ty důležité sociální vazby. 

Musím říct, že se mi tam celkově moc líbilo a že jsme naprosto střízlivé (některé) a s minimem spánku byly schopné "zavírat" klub a dorazit zpátky na pokoj v šest ráno! V jedenáct jsme se měly odstěhovat z pokoje, takže vstávání po těch čtyřech hodinách bylo vážně za trest. Počet naspaných hodin se nám tak moc nenavýšil, a to nás ještě čekala procházka po Stripu, odpolední party v bazénu a taky jsme zase sedaly za volant a hurá na noc domů! To abychom se vyhnuly předpokládané šílené dopravě na Den nezávislosti. 

Když jsme konečně dorazily k dlouho očekávané pool party, zjistily jsme, že nás od toho bazénů oddělují ještě tak dvě hodiny čekání ve frontě. Venku. Ve čtyřiceti stupních. Tohle nedám. Jenže já jsem zapomněla, že jsme měly přece ten víkend štěstěny! Když už jsme to skoro chtěly vzdát, zazvonil mi telefon a tam Thiago, jeden Brazilec z předchozího večera. Že prý jsou hned u vstupu, tak ať přijdeme. No a to my teda jo! Já vám přísahám, že nenávidím někoho předbíhat, ale zoufalá situace nás prostě donutila! Už už jsme skoro cítily chlór, ale nejdřív ještě zkontrolovat tašky, pěkně jako na letišti. A ejhle. Moje taška je moc velká?! Tak prej že si jí prostě musím dát do šatny. A v šatně za úschovu zaplatit 20$! Mně už se z toho dělaly mžitky před očima a nevěřícně jsem se asi pětkrát zeptala, kolik že za tu tašku, kterou jsem byla donucena dát do šatny, musim zaplatit. Já bych jí snad radši i vyhodila, ale měla jsem tam peněženku, nabíječku na mobil, podprsenku... ACH JO!!! Tak jsem to zaplatila a naštvaně odkráčela (jako by mi to snad mohlo k něčemu pomoct, haha). 

Source: http://gph.is/1aa409j

Tak a už jsme tady, pool party, jupííí! Počkat, kde že je ten bazén? Jo aha, tady je tolik lidí, že bazén ani nevidíte, haha. Kluky jsme ztratily hnedka na začátku a moc nám to vlastně ani nevadilo, protože kolem to bylo jako přehlídka svalů (a silikonů). Tína si koupila drink za $$$ ("veď som ve Vegas len raz!"), zbytek se spokojil s vodou a nezbývalo než se "uvelebit" někam do růžku a pozorovat tu srandu okolo. Já už jsem se uklidnila z té šatnové aféry a upřímně jsem si užívala tu atmosféru a pravděpodobně jsem měla i trochu přiblbej výraz v obličeji, ať už to bylo tím vedrem, tím nedostatkem spánku, tou akcí, nebo prostě vším dohromady. 

V tom se k nám přitočil nějakej chlápek a začal takové to typické, co tu slýcháme naprosto pořád: odkud jste, kde bydlíte, jak dlouho tam žijete... Trpělivost se evidentně vyplácí, protože nás pozval k sobě ke stolu, prý "hned vedle DJ". Tak my že jdeme, protože když máte stůl, tak to minimálně znamená, že tam je minimálně prostor na tancování! U stolu byli ještě jeho dva známí a taky manželka. Takže on po nás fakt nic nechce? A víte co, on nás byl pozvat k nim ke stolu, protože si nás jeho manželka vybrala! Prý totiž jako jediné nevypadáme jako "sprosté slovo, které tady nemůžu ani napsat, ale určitě vám dojde" (asi to souvisí s tím silikonem, haha). Brzy už dorazil onen slavný DJ Aoki, kterého jsme ani jedna neznaly, ale zato jsme mu z našeho místa mohly nakukovat přímo do mixážního pultu!

Já jsem tančila jak o život a pokaždé jsem se na chvilku zastavila, zasmála se nad tímhle bláznivým víkendem a zase tančila dál. Večer se nám pak odjíždělo strašně těžko. Nejenže veškeré party teprve začínaly a nám to bylo líto, tak i ta cesta domů nezněla moc lákavě. Krize při řízení padla rozhodně na každou a na nějaké slavení Dne nezávislosti potom, co jsme dorazily domů a naspaly nějaké tři hodiny, vůbec nebyla síla a ani nálada. Přesto jsme to do San Franciska zkusily, ale zabalily to brzo, protože už to samou únavou dál fakt nešlo. Já vrátila auto, dorazila domů vlakem totálně zničená a jen jsem padla do postele a spala asi dvanáct hodin. Všechno to ale stálo za to!

Tak to byl náš výlet do Grand Canyonu a Las Vegas! Moc vám děkuji za trpělivost, že čekáte i když jsem taková neschopná a všechno mi děsně trvá! :) Příští článek bude zase to moje měsíční shrnutí, protože měsíc číslo "10" mi utekl mezi prsty a já si toho ani nevšimla! 

PS: v kasínu jsme nevyhrály! :))

Mějte se nádherně, K.

California life: devátý měsíc

Jop, číslo devět. Co sedím a píšu tenhle článek, si s holkama píšeme o tom, kdo prožívá větší hysterii, kdo plakal kolikrát a Tina dokonce přihodila přesný odpočet dní do jejího odchodu. Celé to ještě doprovází stres z toho, jak se zabalíme, jak naplánovat cestovní měsíc (jak ho zaplatit) a jak se sakra rozloučim s tou mojí Jordan??? A ono to nějak dopadne a všechny to zvládnem, že jo! :)

To jsem nezačala zrovna pozitivně, co... Ale tak taky abyste věděli, že tady jenom nezáříme štěstím, obklopené duhou a jednorožci :) K tomu devátému měsíci... Asi to dneska bude víc o fotkách než o nějakém příběhu, ale na to čtení se těšte příště!

Baker Beach: voda se dá přežít na fotku, nikoliv na koupání :) (Photo credit: Michal Gabaj)

Teď si budu asi trochu protiřečit, ale občas vlastně tou duhou a jednorožci obklopené jsme... Velkou událostí devátého měsíce a hlavně pro celé San Francisko, byla Gay Parade. San Francisko bývalo po druhé světové válce nazýváno Městem tolerance. Nejenže po válce přijalo velkou řádku imigrantů, také se sem vraceli homosexuální váleční veteráni a jeho otevřenost přilákala i další lidi z gay komunity. V roce 1980 čítala gay komunita 17 % celkové populace města, tedy na tu dobu asi 115 000 lidí. Není se tak čemu divit, že se na každoroční gay pochod město připravuje měsíce dopředu. Všude samá vlajka a duha a spousta lásky. Takže my jsme si tuhle událost rozhodně nenechali ujít! Já nakoupila tričko, přetvořila ho na "cool top", upravila vlasy do stylu "jednorožec" a evidentně i beze studu tančila na ulici...

Photo credit: Michal Gabaj

Photo credit: https://www.instagram.com/domiiinavusa/

Photo credit: https://www.instagram.com/domiiinavusa/

Ale nej nej největší výlet a zážitek za tenhle měsíc byl rozhodně výlet do Grand Canyonu a Las Vegas. O něm ale nemůžu prozradit moc, protože bych přišla o pointu mého dalšího postu! Snad jen řeknu, že jsme měly kopu štěstí a ne, nevyhrály jsme žádné peníze v kasinu :)

Na Big Sur jsem se sice už jednou podívala a z toho výletu jsem vám přidávala fotopost, ale téhle přírody člověk prostě nikdy nemá dost :)

Photo credit: Michal Gabaj

A samozřejmě jsme dali taky nějakou tu zmrzku na národní zmrzlinový den, a to v úžasné vesničce Capitola!

Toť vše, vážení! Asi to ani nevypadá jako vzrušující měsíc a vidíte to, já ani neměla moc co psát. Ale vše napravím v dalším příspěvku, protože Las Vegas a Grand Canyon, už klasická československá parta, spooooosta hodin strávených v autě a máááálo v posteli, to už něco napovídá, no ne? :)

Tak zase příště, mějte se krásně, papa K.

California life, čtvrtý měsíc

Ahoj všichni!

Takže k tomu čtvrtému měsíci... Asi to bude vypadat, že se místo psaní článků pořád jen někde courám, ale věřte mi, ono to fakt jen tak vypadá! :) Protože už se počasí tak trochu umoudřilo (co tohle píšu, tak zrovna venku prší, ehm...), konečně nastal čas na ty aktivity, které jsme odkládali na "až bude hezky". Takže jsem z toho měsíce (nebo spíš jednoho volného víkendu a čtyř volných nedělí) vyždímala i tu poslední kapičičičku. Tenhle článek tak ale nakonec nebude tolik na počtení, jako spíš na pokoukání. Nahromadila se mi kupa, nebo spíš tak kupy tři, fotek a co k nim vlastně říct? Byla jsem tam a tam a viděla to a to... Tak třeba vás to ale i tak bude zajímat :)

Už snad ani nemusím připomínat, že jsem se beznadějně zamilovala do San Franciska! Vždycky jsem tvrdila, že Londýn je nejlepší město na světě, teď ale nevím nevím, možná jsou ta nejlepší města na světě dvě? :)

 Jakmile se řekne San Francisko, všichni si hned vybaví Golden Gate Bridge, ale tady je toho tolik co vidět! Ať už se jedná o město jako takové, nebo o přírodu, která ho obklopuje ze všech stran. Plus samozřejmě fakt, že je březen a po bláznivém hurikánu El Niño, který se nám postaral o pořádné dešťové období, se na nás tady teď (skoro) každý den směje sluníčko spolu s krásnými 23 stupni Celsia. To jsme v tuhle dobu neměli ani v Savannah! Navíc je tady pořád co prozkoumávat! My na začátku toho mého čtvrtého měsíce započali to "až bude hezky" prozkoumávání úžasnými mozaikovými schody na 16th Avenue. Celkem 163 schodů bylo budováno dva a půl roku, za finanční i fyzické podpory lidí ze sousedství. Tak co, nepostavíme si taky takové schody v Praze? :)

Ještě ten den jsme se zajeli podívat na pláž na Lake Shore. Já v samém zápalu fotografování zapomněla, že jsme u vody a ani na mě nestačili zavolat a už jsem se "koupala" v moři. Teda jen ty nohy, ale na to, že jsem byla vyháklá v outfitu, ve kterém jsem večer chtěla jít na koncert... Boty promočené, písek všude, no, hlavně, že mi to slušelo, že jo!

Když už jsme byli v tom "plážovém módu", další den jsme se pak zase vydali na hodně známou Baker Beach pláž. Známou proto, protože právě z ní je úúúžasný výhled na Golden Gate Bridge!

Další víkend, další výlet, tentokrát jsme se vydaly trochu zklidnit a nasát Zen! Vyrazily jsme s Luc do Japonských zahrad v San Francisku. Tam se jen procházíte a musíte podivovat, jak je to jiný svět. Venku za bránou rušné a bláznivé San Francisko a tady totální relax, pohoda a zelený čaj v japonském duchu.

Výletování se ještě protáhlo na Dutch Windmill (pořád ještě SF!)...

A nakonec jsme se ještě nechaly odfouknout u Sutro Baths, původních lázní, s kdysi největším krytým bazénem na světě. Tyhle lázně, postavené roku 1896, ale v roce 1967 shořely do základů (trochu paradox, že? Jak můžou vyhořet lázně plné vody a ještě k tomu u oceánu?), a tak tu teď můžete vidět už jen onu základnu, mrknout se do jeskyně nebo prostě nasát tu nádheru všude kolem.

A na završení dne, pár fotek u GGB taky nikoho nezabije, že?

Tenhle rok jsme měli obrovské štěstí zažít 50. výročí Super Bowl. Pokud jste na americký fotbal, pak bylo právě San Francisko to pravé místo, kde trávit všemožné oslavy tohohle šílenství. Měla by tu ale všude viset cedule: "nevstupovat, pokud máte klaustrofobii nebo zkrátka jen fobii z davu lidí"! Už jen cesta vlakem na hlavní Super Bowl koncert, večer před samotnou hrou, byla zážitek. Hodina tlačení, pocení a tělo-na-tělo interakcí s cizinci. Co to bylo za nápad?! Přece jenom jsme chtěli vidět koncert Alicii Keys, který byl zadarmo, ale slovo "zadarmo" prostě láká moc lidí... Na místo jsme se po tlačenici dostali zhruba za dvě hodiny a já potom čekání na Aliciu vzdala, protože jsem na to prostě už neměla nervy, haha. Ale samotný zápas, sledovaný v poklidu domova (ono totiž za to, že jste chtěli koukat v hospodě, zaplatíte třeba 50$. Zlaté naše hospody s živým vysíláním MS v hokeji!) byl paráda, a co teprve ta half time show, kde dohromady vystupovali Coldplay, Beyoncé a Bruno Mars (určitě mrkněte na YouTube)!

Taky nastal jeden z těch dní, kdy moje malá měla prázdniny a my neměly zrovna nic na práci. Mamka proto navrhla, ať za ní přijedeme k ní do práce, do San Franciska. Jordan, která je strašně aktivní dítě a navíc s poruchou soustředění, si ráno odmítla vzít léky na svojí "nemoc" a já se jen děsila, jak to přežiju, haha. Moje milá Jordan zvládla v klidu cestu vlakem (otázka "kdy tam už budem" padla asi jen osmkrát), pak přefňukala dvacetiminutou chůzi (tohle dítě že denně běhá na trénincích fotbalu, basketu a futsalu?!), přeskákala jakoukoli lavičku, kterou jsme minuly a nakonec jsme ve zdraví dorazily do Exploratoria (pamatujete, to vědecké muzeum, o kterém jsem už psala?), já tedy nervy už trochu pocuchané. V Exploratoriu jsme samozřejmě musely vidět úplně všechno (vážně), ale bavila jsem se, to ne, že ne! Po těch skoro třech hodinách jsem ale byla ještě víc znavená, než Jordan při cestě k její mamce do práce (chůzí, samozřejmě!). U host mum v práci jsem nakonec byla asi ještě unešenější, než Jordan, protože tyhle firmy v Silicon Valley prostě berou dech. Pěti patrová budova přímo v centru SF, zahrnující samozřejmě i místnost pro jógu, ping pong, kulečník a terasu s výhledem na město. Všechno sladěné do barev fialové a zelené, uááá! A nakonec jsme i tu cestu domů přežily :)

Další víkend, další výlet! Tentokrát jsme se s holkama rozhodly vydat se na nedaleký Point Reyes. Cestou se musí přejíždět Golden Gate Bridge a to bylo vůbec poprvé, co jsem ho přejížděla autem!

Jak jsme se hrozně těšily na Point Reyes, tak jsme ale musely přehodnotit cíl výletu a vlastně nám k tomu stačilo jen přejet most! On totiž ten slavný GGB byl napůl zahalený do mlhy a prý není zas až tak běžné ho takhle vidět. Ve většině případů ho totiž nevidíte vůbec, haha. My jsme se po přejezdu ihned otočily a rozhodly se na tu nádheru jet podívat zblízka! Jen co jsme dorazily k nejbližší vyhlídce, já byla úplně neschopná slov. Tomu mostu mlha fakt sluší! No a pak jsem se taky fotily, jasně!

Na Point Reyes jsme nakonec dorazily, ale jak jsme hrozně chtěly vidět slavný maják a lachtany, tak jsme neschytaly ani jedno. Pár fotek u Cypress Tree tunelu, u ztroskotané lodi, která tu prý ale vlastně neztroskotala, jen se rozbila a původní majitel jí tu zkrátka ponechal a co měla být už odstraněna, ale nakonec zachráněna místními fotografy, a ještě zastávka v místní české hospodě! U Vladimíra si ale oběd raději nedávejte, ono totiž ke guláši dostanete nehezké, na kusy natrhané knedlíky přelité prapodivnou omáčkou, bramborový salát (ANO) a zelí. Ne, to nechcete. Snad jednu točenou Plzeň a pryč odsud! Ještě jsme se zastavily na Hippie Tree a tím byl náš výlet završen :)

______________________________________

A jen tak okrajově ty moje plky o hudbě a o tom, že osud určitě existuje :)

Že jsem totální blázen do koncertů, to už jste si asi všimli ze shrnutí mého předešlého au pair roku. Než jsem odjížděla ze Savannah, strávila jsem úžasný víkend s Leighou a Christinou na hudebním festivalu pro podporu pitné vody do Afriky, Clean Water Music Fest na Floridě. Tak jsem se naprosto zamilovala do jedné kapely a hned jsem od nich zjišťovala, jestli někdy nebudou hrát v San Francisku a oni prý, že v lednu! Takže já se sem přestěhovala v říjnu a okamžitě jsem hlásila, že jdu prostě v lednu na koncert. Od basáka mi navíc bylo přislíbeno, že budu na guest listu a nebudu muset platit vstupné, takže jsem si tedy připadala vážně důležitá :) Den před tím tak dlouho očekávaným koncertem jsem dostala pozvání na comedy show a předtím, že půjdem jen tak posedět do takového nóbl klubu. Ten kamarád pak povídá, že jestli se nechci jít podívat nahoru do patra, že tam hraje nějaká kapela a že by se mi to mohlo líbit. Ukázal mi pozvánku v emailu a já jsem myslela, že se rozpláču, protože to byla TA MOJE KAPELA, na kterou jsem šla druhý den! Jestli neexistuje osud, tak jsem blázen, protože mi prostě někdo vysvětlete, jak je možný, že se z celého San Franciska ocitnu zrovna na místě, kde zrovna hraje kapela, která prostě pro mě byla hlavní bod těšení, protože jsem věděla, že na ně půjdu už v Savannah? Já byla štěstím bez sebe, koupila si desku, nechala jí podepsat a těšila se zase na další koncert v sobotu. Ale stejně prostě... Jak se tohle stane... :)

______________________________________

Takže to byl čtvrtý měsíc! Pátý měsíc započal nejlépe jak mohl, a sice dovolenoooou! S těmi nejdražšími slečnami Veru a Domi, jsme se vydaly vstříc mexickým dobrodružstvím, aneb další cruise.  Minulá cruise byla zážitek na celý život a tahle rozhodně taky! Navíc jsme pak strávily další tři dny v Los Angeles, a to přes oscarový víkend. Přesně o tom pak bude další článek, tentokrát bude ale víc co číst, slibuju :)

Mějte se krásně, K.