Tak jo, přiznávám, já to zase flákám! Tři měsíce (už dávno) za mnou a já ještě ani nesepsala, jaké byly a mám tu tolik restů, že se stydím! Ale zase mám výmluvu, jak jinak :) Škola, dámy a pánové, škola. Tak hezké čtení!
Od ledna mi začal semestr a že těch úkolů bude tolik, to jsem neměla ani tušení! Pro ty, kdo moc nejsou seznámeni s au pair programem - v rámci našeho víza, J1 alias "kulturní výměna", musíme splnit určitý počet kreditů/hodin ve škole. Tohle se tak dá zfouknout během dvou víkendových kurzů, za které ale ještě připlatíte z vlastní kapsy (rodina na tyto účely přispívá 500$ a jeden takový víkendový kurz vychází třeba i na 400$), anebo prostě regulérně půjdete do školy a ještě s tím, že si musíte vybrat "college" a ne "university", protože opět - za takové dva kurzy na Stanfordu bych se prostě nedoplatila. A tak jsem já, v 27 letech, zase pěkně studentíkem na Foothill College. Vybrala jsem si dva kurzy - "Fitness for life" (jé, to je bezva, to budu cvičit a ještě mi za to dají kredity!) a "Self Assesment, Career Life Planning" (vzhledem tomu, že jednou fakt už budu muset domů a najít si práci, třeba mi tenhle kurz pomůže si konečně rozmyslet, co budu dělat, paráda!). Tak jsem si ty dva kurzy hezky pěkně naskládala hned po sobě, abych nemusela do školy jezdit každý den, ale jen pondělky a středy, a byla jsem se sebou teda ale dost spokojená (kdo zná Hrdého Budžese? :).
Source: http://giphy.com/gifs/best-gifs-music-video-bobs-burgers-slater-kinney-e07y5SEwFMDm0
Spokojenost mě přešla v neděli, před začátkem semestru. Nejenom, že jsem byla nervózní jak blázen, ale ještě ke všemu jsem zjistila, že ten můj bezva plán "nejezdit do školy každý den" asi nebude fungovat tak parádně, jak jsem doufala. Ona mi totiž skončí jedna hodina a hned na to mi začíná za patnáct minut ta další. To je pořád v poho, že jo? Jenže já v tu neděli zjistila, že moje slavné hodiny jsou každá na jiném kampusu, a ty dva kampusy jsou samozřejmě každý v jiném městě. Bože, blondýno, to sis to nemohla zjistit dřív?! Neva, prostě budu muset odejít dřív, to dám.
V pondělí jsem odvezla malou do školy a pak jela rovnou ke mě do školy. Cesta mi zabrala hodinu (!), i když je to odpoledne tak 25 minut (morning traffic, omg!) a když jsem konečně celá uřícená dorazila, tak jsem pro změnu nenašla tu třídu! A jakože vážně nenašla - běhala jsem po tom kampusu dobrou půl hodinu, sem tam, dopředu dozadu a nic prostě! A nikdo mi ani nemohl pomoct, protože tam nikdo nebyl. Ach jo.
Source: http://giphy.com/gifs/yosub-crying-idk-donald-glover-3oEdv0Kle09oH9GqxW
Tak jsem to vzdala. Jo, vážně jsem to nenašla prostě! Ta druhá hodina měla nakonec o hodně větší úspěch a dokonce se ukázala jako moc zajímavá. Pořád vypracováme různé testy ohledně osobnosti, schopností, zájmů a cílem je pak najít to nejlepší zaměstnání, přesně na naší povahu. Jenže tenhle kurz taky zabere spoustu času i po škole, protože máme pokaždé za úkol vypracovat nějaká cvičení, write ups, interview a taky nás čeká prezentace (já že budu prezentovat něco před celou třídou Američanů?!).
A jak jsem to nakonec vyřešila s tou mojí fitness hodinou? Napsala jsem email paní profesorce, že jsem to prostě nenašla a ona, že se to prý stává často. Popsala mi cestu a já už ve středu byla připravená ve svém fitness oblečku (a zase pozdě) na to cvičení, teda! Úsměv mi zamrzl (nebo spíš vlastně přimrzl na obličeji), co jsem vlezla dovnitř a tam skupinka asi patnácti cvičenců, kterým je v průměru zhruba sedmdesát let a kteří už jsou připraveni na cvičení s těmi maličkými barevnými činkami (asi tak velikosti slánky) v ruce a s žíněnkou hned vedle. Takže takhle cvičíme v kroužku, já a moji spolucvičící, zvedáme činky, děláme kliky a dřepy a je to vlastně hrozná sranda. Celkově z těch hodin odcházím veselá - ne, že bych se snad radovala, že moje činky nevypadají jako dětské hračky, ale protože se mi hrozně líbí, jak aktivní ti lidé jsou, jak mě to motivuje a taky hrozně těší, když mi komentují moje angličáky, když se na začátku cvičení zahřívám a že prý jsem moc ohebná a dělám dobrou práci :)
A jak jsem to nakonec vyřešila s tou mojí fitness hodinou? Napsala jsem email paní profesorce, že jsem to prostě nenašla a ona, že se to prý stává často. Popsala mi cestu a já už ve středu byla připravená ve svém fitness oblečku (a zase pozdě) na to cvičení, teda! Úsměv mi zamrzl (nebo spíš vlastně přimrzl na obličeji), co jsem vlezla dovnitř a tam skupinka asi patnácti cvičenců, kterým je v průměru zhruba sedmdesát let a kteří už jsou připraveni na cvičení s těmi maličkými barevnými činkami (asi tak velikosti slánky) v ruce a s žíněnkou hned vedle. Takže takhle cvičíme v kroužku, já a moji spolucvičící, zvedáme činky, děláme kliky a dřepy a je to vlastně hrozná sranda. Celkově z těch hodin odcházím veselá - ne, že bych se snad radovala, že moje činky nevypadají jako dětské hračky, ale protože se mi hrozně líbí, jak aktivní ti lidé jsou, jak mě to motivuje a taky hrozně těší, když mi komentují moje angličáky, když se na začátku cvičení zahřívám a že prý jsem moc ohebná a dělám dobrou práci :)
Source: http://giphy.com/gifs/guy-old-definitely-wUiCBc5zQXWbC
No a co se ještě jiného odehrálo mimo školy, která teď představuje hlavní náplň mého života? Kromě jiného byl samozřejmě Silvestr! Měli jsme v plánu strávit ho u kamaráda, který měl k dispozici celý
dům své host family a že to bude super, pozveme spoustu lidí a ani moc neutratíme. Nakonec ale skoro nikdo nemohl přijít a my byli rádi, že se nás v jeden moment sešlo sedm. I tak to byla hrozná sranda a moc jsme si to užili, až na to odpočítávání zase - notak, pět, čtyři, tři, dva, jedna, Happy New Year?! Ale co, loni jsem to prošvihla úplně, tak aspoň těch pět sekund, no!
Taky jsem se 1.1. stala sedmadvacetiletou (starou) bačkorou, haha! Protože je to datum ale tak trošku na houby, šly slavit následující víkend. Holky mě tak strašně překvapily, že mi z toho až bylo do pláče dojetím. Spiklenecky na mě nalíčily, že se prostě musíme sejít předtím, než pojedeme do města (i když já tvrdohlavě trvala na tom, že je to blbost) a dovezly mi cupcakes, dárečky, korunku a šerpu "Birthday Princess", a to já jsem si vždycky tak hrooooozně přála! Hodily jsme se do nálady už u mě doma, pak všechen ten alkohol ze sebe pro jistotu radši vytřásly, když jsme musely půlku cesty na vlak běžet a nakonec se nám i povedlo dorazit do klubu do San Franciska, kde si nás ve frontě vyhlídla promotérka a vzala nás tam zadarmo. A bylo to prostě bomba! Ne, že bych se snad naučila mít ráda taneční kluby (jak tam nehraje oldies a nemůžu si zpívat "Sweet dreams are made of this...", tak to prostě není ono, haha), ale strašně moc jsem byla vděčná za to, že jsem měla s kým slavit a nemohla jsem si na to vybrat lepší společnost <3
Co bych ještě zmínila a doporučila každému, kdo už má v San Francisku už nachozené ty hlavní turistické atrakce, je Mogowan's Mirror Maze na Pier 9. Vstupné pět dolarů a bavíte se jak za padesát! Hned u vstupu jsme nafasovaly rukavice, aby se prý neupatlala zrcadla a my si ťukaly na čelo, že proč bychom prý jako na ty zrcadla šmataly
, ne? Pochopily jsme ale hned po vstupu, ono to totiž celou dobu vypadá, že jdete, jdete a najednou "do sebe" narazíte do zrcadla, takže pak radši celou dobu chodíte s rukama před sebou, jako kdyby tam byla tma. I když je to opravdu jen malinká místnost plná zrcadel a "psycho světel", my se nasmály jak blázni a dokonce jsme se i jedna druhé ztratily :)
Source: http://giphy.com/gifs/mirror-maze-DrUxo3YAjO6Ck
Tak, to je asi vše - aspoň vidíte, že se toho tolik neudálo a já opravdu ani neměla o čem psát :) Pokusím se ještě během dalšího týdne sepsat další článek, protože co si budeme povídat, čtvrtý měsíc je už taky skoro za mnou! Jak se to stalo?!
Děkuju, že čtete a že jste trpěliví :-*
Mějte se krásně, K.
PS: právě jsem zjistila, že nejstaršímu spolucvičiteli z mé hodiny "Fitness for Life" je 96 let. Tak já už si tady konečně nepřipadám stará! :)
