One Happy Weekend: Chicago

Zdravím z Chicaga!

Ba ne, ze San Franciska, ale z Chicaga alespoň ve vzpomínkách :) Tohle byl zase jeden z těch nezapomenutelných víkendů. Sice jsme nepotkali Stevena Tylera a nepopíjeli u Hollywood cedule, i přesto to bylo jedinečné a úžasné, teda alespoň pro mě.

Ve čtvrtek večer jsem se pěkně pobalila, ještě jednou zkontrolovala předpověď počasí a ujistila se, že dva svetry a koženková bunda budou naprosto stačit. V pátek ráno jsem se pěkně oblékla do svetru a bundy a než jsem dorazila na vlak na letiště, už jsem byla celá splavená horkem. Tohle oblečení mi rozhodně bude stačit! Let probíhal bez jakýchkoliv problémů a my jsme do Chicaga dorazili okolo šesté hodiny večer. To jiné časové pásmo situaci trošku komplikovalo, protože jsme přišli od dvě hodiny času... Ale i tak, celý víkend před sebou! V Chicagu! V Illinois!

Hned co jsme vystoupili z letadla, jsem pocítila ten jemný větřík v koridoru mezi letadlem a vstupem na letiště. No, teplo tady teda není. Tahle věta naprosto nabyla na síle v momentě, kdy jsme se konečně dostali pořádně ven a vystoupili z metra přímo v centru Chicaga. Pa-ne-bo-že. Já tady zmrznu. A to v San Francisku zase až takové teplo není, přes den se to tu sice teď šplhá k dvaceti stupňům, ale v noci je třeba osm. 

Dostat se na hotel se nakonec ukázalo jako naprosto riskantní akce. Ne snad že by nás tu někdo přepadnul, nebo že bychom cestou zmrzli, ale zjistili jsme, že se najednou bojíme aut! To si takhle čekáte na přechodu pro chodce, v tom máte zelenou a už už vstupujete do vozovky, když v tom se přiřítí nejenom jedno, ale dvě, tři další auta! Já byla naprosto v šoku, protože kolikrát to opravdu bylo jenom o krůček, kdy by nás nějaké auto prostě nekompromisně srazilo. A tahle situace se opakovala po celou dobu našeho pobytu a ač nemám ráda generalizaci, musím prostě říct, že řidiči v Chicagu řídí jako 🐷.

Source: http://i.giphy.com/3o6Ztf8GzB0U0uO56E.gif

Ještě v pátek večer jsme vyrazili ven na koncert, protože jsme měli koupené lístky už dávno dopředu, jinak by mě do té zimy už nikdo nedostal! Ale já byla zoufalá i tak, vracet se budeme pozdě a bude určitě mrznout a já mám jen tu koženkovou bundu... Přesně v 8.40pm padlo rozhodnutí, že prostě jedeme do obchoďáku a koupíme mi bundu. Obchoďák zavíral v devět a my do něj dorazili v 8.55. Co se dělo pak, já ani nevím. Pamatuju si sprint, výtah, schody, obchod a sebe, jak v 8.59 platím. Takhle se nakupuje, vážení!

Source: http://i.giphy.com/T69UeS5hQLyzm.gif

Ale konečně jsem byla spokojená, v teple a víte co, já si stejně zimní bundu koupit potřebovala, protože s mým stylem bych v Čechách naprosto nepřežila. Koncert byl super a zvládli jsme se dopravit jak na něj, tak zpátky bez větších problémů.

V sobotu ráno jsme započali mojí nejoblíbenější činností, jídlem! A to ještě tím nejoblíbenějším... S nadšením jsme totiž ve snídaňovém menu objevili donuty, a to hned tři a na tácku! Tak abychom jakože nebyli úplně prasátka, dali jsme si nějaké to vejce, ale já si stejně nechávala místo na ty donuty... No a takhle to s jídlem pokračovalo celý víkend. Chicago tím sice známé není, ale ukázalo se jako donutový ráj! Mně už pak na konci z těch donutů bylo i špatně, a to jsem nevěřila, že se kdy vůbec může stát. 

Po snídani jsme se vydali na "dráhu turisty" a zkoukli všechno potřebné a nepotřebné, co v Chicagu stojí za to. Navíc jsme si koupili i lístky do divadla a asi ani neuhodnete na co. Na naše české S čerty nejsou žerty! V divadle Bohemia se tohle představení hraje už od léta a jeho poslední repríza byla zrovna ten víkend, co jsme byli v Chicagu, což mi přišlo vážně srandovní. 

Neděle byla spíš taková odpočívací, a tak jsme se vydali místním Water Taxi do Chinatown na oběd. Ta plavba byla úžasná, projíždíte přímo centrem Chicaga a jen se kocháte a najednou se ocitnete úplně v jiném světě, v Chinatown, které je tu na rozdíl od třeba San Franciska nebo Londýna, úplně izolované od města. 

K obědu jsme si dali tradiční knedlíčky a rýži, která vážně nebyla dobrá a obsahovala jakési podivné malé krevetky, nebo to byli červi. Jedno, nebo druhé, prostě to vážně nebylo dobrý! Odpoledne jsme strávili procházkou po plážích, vyhlídkou z John Hancock Center (protože prý fronta na Sears Tower nestojí za to) a večer ještě ukončili koktejlem v baru se střešní terasou, která se nám postarala o úžasný výhled a na které jsme strávili dobré dvě hodiny, protože (kupodivu) vůbec nebyla zima.

Domů jsme se vraceli v pondělí a nakonec na letišti strávili dobrých šest hodin, protože v San Francisku pršelo. Tak hlavně, že se do tohodle vracíme, no! A já se po návratu už plně vžila do života té holky ze San Franciska.

Je pátek odpoledne, co pro vás dokončuju tenhle článek a ač je to pro mě hrozně zvláštní pocit, za týden touhle dobou budu už dávno sedět v letadle. No nic, já si jdu ještě trochu užít toho San Franciska, ať vám mám zase o čem psát!

Mějte se krásně, K.

Na měsíc v San Francisku

Zdravím vás všechny!

Vy, co se k mému blogu vracíte už nějakou dobu, jste si určitě všimli mých měsíčních shrnutí a taky toho, že mám ten dvanáctý měsíc už dávno za sebou a jeho přehled nikde. Já se tomu tak nějak vyhýbám a pravděpodobně ještě nějakou dobu budu... Protože s tím mým dvanáctým měsícem uzavírám jednu obrovskou kapitolu mého života a asi na to ještě nejsem tak úplně připravená. Ještě jsem přece v San Francisku, takže to ještě to neskončilo! 

Takže to dvanáctiměsíční/roční shrnutí bude, možná dohromady i s celým "au pair životem", ale pravděpodobně ho budu psát až z Čech, až se tady z tohohle vzpamatuju. Takže o čem to dneska bude? Oficiálně jsem svojí "au pair kariéru" pověsila na hřebík před dvěma týdny a od té doby zažívám radosti a strasti San Franciska plnými doušky :)

Source: http://i.giphy.com/BCs20EzQnYRXi.gif

Od rodiny jsem se úplně nečekaně odstěhovala o skoro týden dřív, než mi vlastně končil můj rok. Nejenže se přistěhovala nová au pair, ještě přijeli rodiče mojí host mamky, protože její maminka se tu nechávala operovat. Já se rozhodla přesunout z mého domečku na zahradě (aspoň jsem se zase mohla zděsit, kolik moc věcí mám) a uvolnit tak místo pro Celine a protože Robertův pokoj (ten je naštěstí na koleji) dostali prarodiče, já spala u mojí Jordan v pokoji a malá s rodiči. To, co jsem měla všechno při stěhování pečlivě složené v kufrech, se změnilo na ukrutný nepořádek neuvěřitelně rychle, a to pokaždé, když jsem prostě hledala tričko nebo oblíbené kalhoty. Já tak nenávidim život v kufru!

Poslední den u rodinky

Nová au pair je moc fajn, stejně ale pro mě bylo hrozně těžké koukat na Jordan, jak je ze Celine prostě hrozně nadšená. A já jsem za to ráda, na druhou stranu mě to prostě vždycky tak nějak bodne u srdíčka. Rodina mi nabídla, že se můžu odstěhovat dřív, když budu chtít a já už se tam prostě necítila doma, tak jsem to stěhování trochu uspíšila a stala se na měsíc holkou ze SF.

Source: http://i.giphy.com/3o6MbeynaPwYuo0bte.gif

Původně jsem si myslela, že se tu ukoušu nudou, ale zatím jsem se vážně nenudila (souzeno podle toho, že jsem ještě ani jednou nesáhla na tu kytaru, která na mě čeká pěkně v růžku, až bude největší krize). Já jsem si místo nudy pro sebe připravila takové předsevzetí, a sice, že si na každý den najdu nějakou aktivitu, cokoliv, co bude takový ten hlavní bod mého dne a zatím mi to funguje! Takže jsem se třeba vydala na walking tour po San Francisku s domněním, že tu přece už všechno znám, ale nakonec jsem byla totálně omámená a zjistila jsem, že je toho tady tolik, co jsem ještě neviděla. 

Nebo jsem se zúčastnila workshopu, kde jsme si mohli vyrobit Halloweenskou dekoraci na cupcake, a to s 3D tiskem, jůůů! 

Bydlím teď přímo v centru San Franciska, což zní jako naprostý sen. Pravdou je, že tahle oblast ale není tak úplně nejbáječnější. Kdo kdy byl v SF, poznal určitě i jeho druhou stránku, a sice kriminalitu a obrovský počet lidí bez domova. V San Francisku k dnešnímu dni žije na ulici okolo 7000 lidí, většina v oblasti zvané Tenderloin. Proč právě tady? Protože tři čtvrtě organizací, které se specializují na pomoc těmto lidem, jsou situovány právě v Tendorloin. Já o tom píšu, protože shodou okolností se můj byteček nachází právě na kraji téhle "špatné části města", jak byste se doslechli od kdejakého průvodce tady. A víte co, ono to není tak hrozné. Bydlím přímo přes ulici od místního kostela Glide, kde krmí bezdomovce třikrát denně, pět dní v týdnu. Pokaždé, co vykouknu z okna, vidím fronty a fronty lidí, trpělivě čekajících, až na ně vyjde řada a dostanou najíst. Ze začátku to byl hrozný šok, ale člověk si zvykne, a to je vlastně úplně špatně. Zvyknete si, že vám někdo neustále vyřvává pod okny, že tu vidíte lidi spící na kusech krabic, moknout v dešti, hladovět. Já si ale nechtěla jen dál zvykat, a tak jsem si na některé dny naplánovala dobrovolničení v tomhle kostele. Zatím jsem pokaždé pomáhala jen při přípravě jídel, ale na pátek jsem poprvé přihlášená na výdej oběda, tak mi držte palce! 

Source: http://i.giphy.com/aHs1EAnUAxYgU.gif

Samozřejmě ten Tenderloin není vždycky procházkou růžovým sadem. Musíte vědět kudy jít a jakým částem ulic se vyhýbat. Já tak prostě vím, že z bytu jdu doprava, protože to je v podstatě taková brána do té "lepší části města". Jednou jsem se ale rozhodla, že si dojdu pro kafe a že jsem "přece už zvyklá", tentokrát půjdu doleva, přímo středem Tenderloin. Ze začátku v pohodě, prostě jenom hodně, hodně, hodně lidí stojících v řadách a čekajících na jídlo. Spíš mi bylo všechno líto, tohle jsou lidi bez domova a ne zabijáci... Ale postupně pak lidí ubývalo a v ten moment už jsem se opravdu necítila bezpečně. Míjíte skupinky lidí, kteří rozhodně nevypadají jako bezdomovci, stojí v kroužku a prostě "vyjednávají byznys". Z téhle mojí procházky jsem se vrátila celá vyděšená a jen jsem se chtěla zavřít doma a na nic nemyslet. Jenže co jsem dorazila k bytu, před hlavními dveřmi někdo byl... Jeden kluk vypadal jako bez domova, jen seděl na schodu a ničeho si nevšímal, ale ten druhý postával přímo přede dveřmi, chvíli s nimi lomcoval a pak přecházel sem a tam. Já začala vyšilovat, že když půjdu dovnitř, on tam bude chtít jít taky a co já pak, že jo? Utíkala jsem se schovat do obchoďáku a zkusila to zpátky za půl hoďky a už tam naštěstí nikdo nebyl. Drama, no! Ale víte co, ten pocit, že prostě nemůžete domů...! 

Source: http://i.giphy.com/Tydgi1cXMPiWA.gif

A abych tady nekončila takhle negativně (a co negativně, vždyť já to přežila!), ještě bych vám chtěla jenom povědět, že jsem byla na výletě v Chicagu, který byl a i zůstane, jediným výletem mého cestovního měsíce. A mně to ani nevadí. Lidi, já v tom Chicagu málem zmrzla! Fakt netuším, co já budu dělat přes zimu v Čechách, ale prostě to budu muset nějak přežít. Jak bylo bych vám chtěla napsat v samostatném článku, protože samozřejmě musím barvitě popsat každý donut, který jsem tam snědla (ne-li sežrala), haha. 

Zatím se mějte krásně, Chicago brzy!

Paaa, K.

California life a jak se ten jedenáctý měsíc nekonal

Takže vážení, já mám měsíc. Měsíc. MĚSÍC do konce. Když nad tím tak přemýšlím, tak měsíc ve škole utíká hrozně pomalu. Měsíc v práci možná o trochu rychleji, pokud máte práci, která vás baví. Měsíc trvá půlka letních prázdnin, která sice uteče děsně rychle, ale pořád se to počítá jako PŮLKA léta, takže to já mám vlastně ještě spoustu času, no ne? Plus jsem málem zapomněla, že k tomu poslednímu pracovnímu měsíci mám ještě k dispozici měsíc volna! Takže mám si já vůbec na co stěžovat? Ani náhodou :)

Ten jedenáctý měsíc byl o poznání chudší o jakékoliv výlety a fotky. Projíždím mobil a instagram a facebook a dumám, co že já jsem sakra ten jedenáctý měsíc dělala?! Jen vím, že jsem skoro úplně přestala projíždět sociální sítě (hlavní vinou na tom asi bude moje přikázané omezení užívání internetu v mobilu, haha) a taky potom, co už člověk okolo skoro všechno viděl, začne ta místa procházet znova. Což se může někomu zdát jako nuda, ale já to vidím naopak... Najednout totiž zapomenete na mobil, na to, že si všechno musíte vyfotit a prostě se jen kocháte tím, co vidíte. Je to skoro jako všechno vidět úplně poprvé, protože najednou na ten svět koukáte vlastníma očima a ne foťákem od mobilu. Takže ano, já si to teď vlastně hrozně užívám!

The City ❤️

Protože vám k tomu jedenácti měsíčnímu shrnutí nemám moc co nabídnout, jen tak ve zkratce jsem během toho měsíce:

• hodně pracovala - to já abych se nenudila, tak jsem si zařídila neplacenou stáž na místní univerzitě, což vůbec nevím, jestli jsem vám říkala nebo ne! Jestli jo, tak se moc omlouvám a jestli ne, tak vám jen stručně můžu říct, že tam tři dny v týdnu strávím pět hodin a dělám podřadnou práci, kterou nikdo jiný nechce dělat, ale já se u toho tvářím dostatečně důležitě. Jo a taky dostanu oběd! Takže vlastně nepracuju tak úplně zadarmo, já makám za jídlo! 

Source: http://gph.is/YCln7Z

• hodně chodila do posilovny - další kapitola z mého života, o které vůbec nevím, jestli jsem se zmínila. A když říkám kapitola, myslím tím jednu velkou kapitolu, která se odehrává už od začátku, co jsem tady. To jsem se tehdy přistěhovala a ještě ten první týden jsem byla zapsaná v posilovně a dokonce jsem i měla zaplaceného trenéra! Padly za to sice moje všechny úspory ze Savannah, ale co, kdybych šla na liposukci, tak za to taky musím zaplatit, haha. Cvičení je něco, co mě hrozně drží při životě a už si to bez něj nedovedu představit. Navíc bych bez něj přišla o moje milovaná páteční dopoledne! Jednou jsem četla, že by si člověk měl každý týden udělat takové tradiční rande sám se sebou. Prostě jen tak relaxovat o samotě, dělat co vás baví. Moje rande se konají v pátek, protože ten den nechodím pracovat na univerzitu a navíc znamenají zakončení pracovního týdne. Ráno vždycky malou vyhodím ve škole, pak v posilovně pořádně zamakám a potom si za odměnu jdu sednout na kafíčko, dám si k tomu proteinovou tyčinku a píšu. To třeba dělám právě teď! Sedím venku, protože je nádherně a moje dnešní proteinová tyčinka chutná naprosto božsky (je s příchutí skořicové rolky, yes!).

Source: http://gph.is/17BBJDW

• zažila dva úžasné koncerty - asi nic co byste znali i když australská kapela Tame Impala je v alternativním hudebním světě docela pojem… Tím druhým koncertem byla kapela Triathalon, která mě hrozně baví i proto, že pochází ze Savannah, kde jsem au pairkovala loni! Ten koncert mi připomenul tolik vzpomínek, jako třeba když jsem se na ně v Savannah byla podívat sama, protože jsem neměla s kým jít a jak jsem už příště šla s Christinou a konečně jsem měla parťáka! Uvědomila jsem si, jak hrozně mi to malé jižanské městečko chybí, ale taky jak jsem ráda, že jsem teď ve městě, kde se vám nakonec dostane i trochu té Savannah, trochu Austinu, trochu Nashvillu a všeho ostatního.

• zažila tady už druhé rodinné setkání - nejenže jsem tu měsíc zpátky měla mojí drahou sestřičku, teď jsem navíc měla možnost se vidět se sestřenicí, tetou a strejdou, kteří byli na roadtripu po Kalifornii. Sice jsme potkali jen na chvilinku, protože jsem zrovna měla pracovní sobotu, alespoň ta neděle ráno stačila, aby mě to zahřálo u srdíčka. Sestřenice Nikča mě moc prosila, jestli bych se s ní nešla podívat ke Kirby Cove, a to já jsem s velkou radostí přijala! Tam jsem totiž ještě nikdy nebyla a tahle položka na mém seznamu „musím vidět v SF a okolí“ visela už od začátku!

Takže vidíte sami, moc jsem toho za ten celý měsíc nepodnikala, ale já přesto cítím, že jsem si ho užila maximálně a nemohla bych teď být šťastnější. Je zvláštní, že mi to léto tak nějak uteklo mezi prsty a že už je podzim… Ale já jsem vlastně hrozně nadšená. Podzim pro mě znamená a už vždycky bude znamenat něco naprosto speciálního. Pokaždé to totiž bylo podzimní období, kdy jsem se stěhovala a zažívala úplně nové a nepoznané věci. Prvně jsem tenhle pocit zažila v Anglii, kdy jsme si byly s mojí host mamkou Emmou sednout na kafe a já poprvé zakusila skvost zvaný pumpkin spice latte. To dýňové koření mě od té doby pronásleduje, protože jsem se do něj zamilovala a zamilovala jsem se do podzimu. Pak jsem se přestěhovala do Savannah a první, co si vybavím, je zase ta vůně, spadané listí, dýně a nadcházející Halloween. Vzpomenu si na Sandru (předchozí au pair) a na to, jak jsme společně plánovaly, za co se oblečeme. No a tady, v Redwood City, to nebylo jinak. První, co mě napadne, je podzim a moje procházky po tom nejbarevnějším listovém chodníku. A ta vůně…!

Tohle je skoro rok zpátky! 😱

Teď už je na čase se rozloučit, protože začínám být nostalgická a hlavně sentimentální a nerada bych tady teď brečela před všemi těmi lidmi v kavárně.

Mějte se krásně, užívejte si podzimu, a to nejlépe všemi smysly. Choďte na procházky a poslouchejte, jak vám listí křupe pod nohama, pozorujte ty nádherné barvy všude okolo a nezapomeňte na vůni!

Paaa, K.

California life, desátý měsíc

Takže vážení,

další měsíc v čudu! Už to prostě nezastavím, no! Ale víte co, místo toho, abych tady seděla a brečela, radši se podívám zpátky na ten uplynulý měsíc a připomenu si, že pláč nic nespraví. A že jsem zažila tolik věcí, kvůli kterým se mám spíš smát a že mám být neuvěřitelně vděčná, že jsem je mohla zažít. A taky že budu :) Tak se pojďte se mnou mrknout, jaké to bylo ten desátý měsíc...

Vůbec nevím, jestli jsem se vám kdy zmínila o mé lásce k Dolores Parku. Určitě musela, protože to je prostě moje místo! Moje a dalších tisíc lidí, haha. Dolores Park se nachází v té nejbláznivější a nejliberálnější části San Franciska, v regionu Mission, kde se prostě děje všechno. Navíc je jeho součástí i gay čtvrť Castro a tam je prostě sranda sama o sobě. Strašně často tak v naší partě padá: "nechceš dát chill v Dolores?" a odpověď je vždycky "jooooooo!" Když se pak slaví narozky, to je Dolores ideální místo, protože ač se v Americe, až na pár výjimek, alkohol nesmí pít venku, v tomhle parku se to prostě tak nějak toleruje. Kamarádka Luc slavila narozeniny a já vám jen chtěla ukázat, že se na takovouhle akci může sejít pořádná parta a že rozhodně představa "slavení narozenin v parku" nemusí být tak nudná! :)

Taky jsem si odškrtla mojí každoroční položku na seznamu "co dělat v létě" a zažila místní hudbení festival! Outside Lands, který se v SF každoročně koná v Golden Gate parku, je rozhodně akcí, na kterou se prostě musí. Cena jednodenní vstupenky na tuhle srandu je stejná, jako třeba na festival Shaky Knees v Atlantě, co jsem na něm byla loni... Jenže s tím rozdílem, že v Georgii jsem za těch 150$ koupila vstupenku třídenní. Ach jo, Kalifornie, já tě tak miluju, ale tohle...?! Nakonec jsem tu vstupenku teda neplatila, ale i tak, tady jde o pointu, ne? :)

No a pak už mi přijela ségra a jak už jsme říkala, my pořád někde cestovaly nebo nakupovaly. Nejdřív jsme procestovaly San Francisko křížem krážem a nezapomněly ani na baseball a Giants!

Pak jsme se ještě s holkama mejma zlatejma všechny vydaly do Yosemite, kde jsme se trochu připekly (však si Kami musela domů odvézt nějaké to opálení, vždyť byla přece v Kalifornii, no ne?), provětraly a vyřídily chozením. Pamatujete, jak jsem psala o mém minulém výletě do Yosemite, jak jsem na jednom tom hikeu málem vypustila duši? Tak my ho daly znovu a dokonce se vydaly ještě dál! A přežily jsme všechny v pohodě a ve zdraví, spadla jsem jen jednou a až po cestě zpátky, haha.

Po náročném prvním dni jsme se jen chtěly vyvalit na pokoj, dát si drink a odpočinout si. Měly jsme zarezervovaný pokoj v hotýlku, kam nám to mělo trvat zhruba 45 minut, což je prostě normálka tady v těch kopcích. Jenže co se nestalo, on ten hotel nakonec byl daleko dvě hodiny. Ani vám asi nemusím popisovat, co se nám všem honilo v hlavě, když se začalo stmívat a my se řítily neznámo kam, s benzínovou ručičkou nebezpečně se blížící k "E" (EMPTY zní víc dramaticky, haha!). My to samozřejmě přežily, i bez předpokládaného konce o napadení medvědem či záhadnou postavou v bílém. Ještě jsme se smály, že v Čechách bychom byly za magory, rezervovat si hotel, co je dvě hodiny daleko a pak zase jet dvě zpátky druhý den. Hlavně, že nakonec nevyšel ten kemping, naše "falešné opálení" ze špíny by se totiž nemělo jako smýt, haha. 

Druhý den jsme se, jenom díky našemu dvě hodiny vzdálenému hotelu, vydaly k jezeru Mono Lake, kam bychom jinak vůbec ani nezabloudily. Protože jsme byly v našem klasickém česko-slovenském složení, už jsme prostě hrozně zvyklé, že se můžeme bavit o čemkoliv a nikdo nám tady nerozumí. A já tím myslím opravdu o čemkoliv. V momentě, kdy jsme se kochaly tím přenádherným jezerem a jedna z nás pravděpodobně měla na jazyku zase nějakou nemístnou poznámku, se k nám přitočil takový starší pán a říká: "odkud jste, děvčata?" A sakra, prolítlo mi v hlavě a dumala jsem, co jsem v předchozích pěti minutách tak mohla říct, co rozhodně nebylo pro cizí uši (a už vůbec ne pro tohodle pána!). On vypadal nakonec moc rád, že si může "provětrat" češtinu a já se hrozně bavila, když jsem pak zdálky pozorovala, jak si s Tínkou poklábosil i po slovensky. Ne snad, že by mu to nešlo...! Jen se mrkněte na tu fotku, haha.

Abychom toho cestování ještě neměly málo, vydaly jsme se ještě ségrou do Los Angeles a prošly všechno to, co se v LA prostě musí vidět, plus strávily bezva den v Universal Studios. Universal se nám moc líbilo, v LA je trošku jinak řešené než v Orlandu, Harry Potter svět je menší, ale zato je tu navíc Studio Tour, kde vás vezmou po filmových ateliérech a třeba i prozradí kdo je vlastně vrahem v Hitchcockově Psychu.

 Pamatujete na seriál Čarodějky? :)

Tak to byl desátý měsíc v kostce a já už mám zase poctivě odkroucenou skoro půlku z toho jedenáctého. Zbývá mi ještě měsíc a půl do konce mého pracovního roku a z něj už jen měsíc o samotě, protože přesně za měsíc už tu bude Celine, co mě nahrazuje. Uf, uf... Ale no tak, nebudu se takhle ke konci zase rozesmutňovat, ne? Mám ještě měsíc a půl, hurá! :)

Tak zase příště :-*
Páááá, K.

One happy day/weekend: Grand Canyon, Las Vegas, aneb jak čtyři Českoslovenky ke štěstí přišly (II)

Ahoj, vážení!

Musím říct, že jsem vážně neplánovala tak velkou prodlevu mezi prvním a druhým článkem z Las Vegas, ale nějak se mi toho semlelo hodně a nebyl prostě čas. Na dva týdny mě totiž přijela navštívit moje drahá sestřička a my pořád jen někde jezdily (a nebo nakupovaly). Takže kde že jsem to minule přestala? Jo, u našeho kámoše Stevena Tylera!

Po naší "večeři se Stevenem" jsme se konečně vydaly do klubu. Jakože tančit, kvůli tomu se přece teď do Vegas jezdí, ne? Takže ať už jste na tenhle styl hudby, anebo nejste (asi tak, jako třeba já), určitě byste si tohle měli aspoň jednou za život vyzkoušet! Ono totiž - kdo by nechtěl na party, kde je tolik lidí, že se sotva pohnete a co teprve když chcete předvést své smyslné taneční pohyby? Kde vás jeden drink stojí jako třeba pět českých a kam byste měli dorazit v podstatném předstihu, protože ač jsou lístky na tyhle akce dražší záležitost, lidi stojí hodinové fronty. To zní super, ne? Ale ne, já si dělám srandu, ono to není tak špatný! Obzvlášť, když jste holka - to pak, jen napíšete zprávu promotérovi a kdo ví, třeba se poštěstí a všude se dostanete zadarmo :)

Source: http://gph.is/15ECwD5

Ve Vegas je to klub vedle klubu a každý se pyšní nějakým tím slavným dýdžejským jménem. My nejsme žádné troškařky, tak jsme si vybraly, že prostě chceme vidět jen DJ Tiësto. A basta! Hrál tu noc v klubu Hakkasan v hotelu MGM Grand. S naším promotérem jsme se sešly přímo tam a musím říct, že panáček vypadal celkem "mafiánsky", asi tak jako Denny DeVito v obleku, haha. Náš milý mafioso na nás mrknul a už jsme si to mířily do klubu. Já si teda připadala nesmírně důležitě... Jednak jsem ještě měla (skoro) zahřáté rameno od Stevena Tylera a jednak to byl zvláštně uspokojivý pocit přeskakovat všechny ty fronty lidí a postavit se přímo ke vstupu. To jen cítíte ty nenávistné pohledy a prostě vám tam sláva stoupne do hlavy, no! Já si samozřejmě dělám legraci, ale i tak to prostě bylo fajn, haha. Hned co jsme dostaly dovnitř, okamžitě jsme se vyděsily tím množstvím lidí (jojo, Vegas o víkendu před Dnem nezávislosti), ale i tak jsme byly schopné navázat ten večer nějaké ty důležité sociální vazby. 

Musím říct, že se mi tam celkově moc líbilo a že jsme naprosto střízlivé (některé) a s minimem spánku byly schopné "zavírat" klub a dorazit zpátky na pokoj v šest ráno! V jedenáct jsme se měly odstěhovat z pokoje, takže vstávání po těch čtyřech hodinách bylo vážně za trest. Počet naspaných hodin se nám tak moc nenavýšil, a to nás ještě čekala procházka po Stripu, odpolední party v bazénu a taky jsme zase sedaly za volant a hurá na noc domů! To abychom se vyhnuly předpokládané šílené dopravě na Den nezávislosti. 

Když jsme konečně dorazily k dlouho očekávané pool party, zjistily jsme, že nás od toho bazénů oddělují ještě tak dvě hodiny čekání ve frontě. Venku. Ve čtyřiceti stupních. Tohle nedám. Jenže já jsem zapomněla, že jsme měly přece ten víkend štěstěny! Když už jsme to skoro chtěly vzdát, zazvonil mi telefon a tam Thiago, jeden Brazilec z předchozího večera. Že prý jsou hned u vstupu, tak ať přijdeme. No a to my teda jo! Já vám přísahám, že nenávidím někoho předbíhat, ale zoufalá situace nás prostě donutila! Už už jsme skoro cítily chlór, ale nejdřív ještě zkontrolovat tašky, pěkně jako na letišti. A ejhle. Moje taška je moc velká?! Tak prej že si jí prostě musím dát do šatny. A v šatně za úschovu zaplatit 20$! Mně už se z toho dělaly mžitky před očima a nevěřícně jsem se asi pětkrát zeptala, kolik že za tu tašku, kterou jsem byla donucena dát do šatny, musim zaplatit. Já bych jí snad radši i vyhodila, ale měla jsem tam peněženku, nabíječku na mobil, podprsenku... ACH JO!!! Tak jsem to zaplatila a naštvaně odkráčela (jako by mi to snad mohlo k něčemu pomoct, haha). 

Source: http://gph.is/1aa409j

Tak a už jsme tady, pool party, jupííí! Počkat, kde že je ten bazén? Jo aha, tady je tolik lidí, že bazén ani nevidíte, haha. Kluky jsme ztratily hnedka na začátku a moc nám to vlastně ani nevadilo, protože kolem to bylo jako přehlídka svalů (a silikonů). Tína si koupila drink za $$$ ("veď som ve Vegas len raz!"), zbytek se spokojil s vodou a nezbývalo než se "uvelebit" někam do růžku a pozorovat tu srandu okolo. Já už jsem se uklidnila z té šatnové aféry a upřímně jsem si užívala tu atmosféru a pravděpodobně jsem měla i trochu přiblbej výraz v obličeji, ať už to bylo tím vedrem, tím nedostatkem spánku, tou akcí, nebo prostě vším dohromady. 

V tom se k nám přitočil nějakej chlápek a začal takové to typické, co tu slýcháme naprosto pořád: odkud jste, kde bydlíte, jak dlouho tam žijete... Trpělivost se evidentně vyplácí, protože nás pozval k sobě ke stolu, prý "hned vedle DJ". Tak my že jdeme, protože když máte stůl, tak to minimálně znamená, že tam je minimálně prostor na tancování! U stolu byli ještě jeho dva známí a taky manželka. Takže on po nás fakt nic nechce? A víte co, on nás byl pozvat k nim ke stolu, protože si nás jeho manželka vybrala! Prý totiž jako jediné nevypadáme jako "sprosté slovo, které tady nemůžu ani napsat, ale určitě vám dojde" (asi to souvisí s tím silikonem, haha). Brzy už dorazil onen slavný DJ Aoki, kterého jsme ani jedna neznaly, ale zato jsme mu z našeho místa mohly nakukovat přímo do mixážního pultu!

Já jsem tančila jak o život a pokaždé jsem se na chvilku zastavila, zasmála se nad tímhle bláznivým víkendem a zase tančila dál. Večer se nám pak odjíždělo strašně těžko. Nejenže veškeré party teprve začínaly a nám to bylo líto, tak i ta cesta domů nezněla moc lákavě. Krize při řízení padla rozhodně na každou a na nějaké slavení Dne nezávislosti potom, co jsme dorazily domů a naspaly nějaké tři hodiny, vůbec nebyla síla a ani nálada. Přesto jsme to do San Franciska zkusily, ale zabalily to brzo, protože už to samou únavou dál fakt nešlo. Já vrátila auto, dorazila domů vlakem totálně zničená a jen jsem padla do postele a spala asi dvanáct hodin. Všechno to ale stálo za to!

Tak to byl náš výlet do Grand Canyonu a Las Vegas! Moc vám děkuji za trpělivost, že čekáte i když jsem taková neschopná a všechno mi děsně trvá! :) Příští článek bude zase to moje měsíční shrnutí, protože měsíc číslo "10" mi utekl mezi prsty a já si toho ani nevšimla! 

PS: v kasínu jsme nevyhrály! :))

Mějte se nádherně, K.

One happy day/weekend: Grand Canyon, Las Vegas, aneb jak čtyři Českoslovenky ke štěstí přišly (I)

Jak se nám pomalu blíží konec tohohle nádherného roku, taky se nám úspěšně daří odškrtávat místa ze seznamu "musím vidět v USA než odjedu". Už jsem si tak s obrovským uspokojením odškrtla Los Angeles, San Diego a Joshua Tree, jezero Tahoe, národní parky Yosemite a Sequoia a ještě spoooustu míst po San Francisku a jeho okolí a samozřejmě i ta "must see" na Východním pobřeží. Je toho spoustu co prostě neuvidim, protože moje kategorie "letadlem" na tomhle seznamu, je holt o něco složitější a autem do New Orleans asi nedojedu :)) Ale to neva, alespoň se mám se mám proč vrátit, ne? :)

Jednou položkou na mém seznamu bylo samozřejmě Las Vegas. Ne, že bych snad byla na gamblování nebo na party, kvůli kterým tam odsud všichni jezdí, ale prostě to zažít, že jo? No a když už Vegas, tak proč to nespojit i s dalším úžasným místem, jako je Grand Canyon? Je to přece jenom pouhé čtyři hodinky od Vegas, to za to stojí! Ok, jede se, bez debat. Jenže ejhle, ony ty letenky nejsou tak slavné, jak jsme doufaly, ale co, zarezervujem auto a jedem prostě autem. Vybraly jsme si na to víkend před Dnem nezávislosti, takže všechno bylo třikrát tak drahé a třikrát tak plné. Ale třeba bude třikrát tak větší sranda, ne? Autem do Grand Canyonu to vycházelo na 12 hodin bez zastávek a 16 hodin se zastávkami na občerstvení, photo session na Route 66 a občasného proplesknutí unavených obličejů. Vyrazily jsme v pátek večer a do GC úspěšně dorazily okolo desáté ranní. Cesta utekla překvapivě rychle, ale to skóre teda... Cesta 16 hodin, spánek 0-2 hodin (holt jak kdo). Ale my beztak vyhráváme, to je přece jasný! 

Grand Canyon nám navíc udělal obrovskou laskavost a připravil polojasné počasí, což znamenalo moc. Ono totiž polojasno a 35 stupňů je dost rozdíl od obvyklých 45, jasno! My chodily, fotily a kochaly se. Na fotkách to vypadá jako jedna velká díra, ale ta díra je tedy na živo o hodně větší, než velká! Wow, wow, wow! 

Ok, rychle se naposledy zaradovat nad tou nádherou a teď už rychle zpátky do auta a přežít v něm další čtyři hodiny do Vegas, přece jenom už jsme zapsané na guest listu u promotéra, tak se tam musíme dostat včas! Po cestě jsme se ještě zastavily u Hoover Dam, což je přehrada na řece Colorado, ležící na pomezí hranice Arizony a Nevady. Mně se teda děěěsně nechtělo. Já už to chtěla odřídit a mít od toho auta pokoj. Ale jsem ráda, že jsme se tam zastavily, to jooo :)

Do Vegas jsme se dostaly k večeru, nějak okolo osmé, tuším? A můžu vám říct, že se nikomu z nás rozhodně nechtělo na žádnou party. Prostě jsme jen toužily zůstat v klimatizovaném pokoji (venku bylo tou dobou asi třicet stupňů, v osm večer!) a spát. Ale notak, jediná noc ve Vegas, to přece nesmíme prospat! "Suck it up, baby, and let's go party!" Udělaly jsme ze sebe zase lidi (alias nalíčily jsme se) a vyrazily, s vidinou, že vlastně ani nevíme, kde skončíme, protože onen spolehlivý promotér přestal odpovídat a toho druhého jsme neznaly, tak těžko říct, jestli je na něj spoleh? Rozhodly jsme se před klubem ještě trochu projít po Stripu a hlavně se už konečně najíst. Potom, co jsme se zděšením opouštěly už třetí "restauraci" (buď proto, že to tam bylo naprosto nehezké, nebo že bylo naprosto plno) se na nás začala podepisovat únava a hlad.

Vygooglila jsem nám nějakou asijskou restauraci, která prý neměla být moc drahá a zároveň to tam vypadalo hezky. Konečně!!! Potom, co jsme tuhle super restauraci hledaly už asi dvacet minut, jsem začala být totálně frustrovaná. To se občas stane, když nedostanu najíst, no! Ale víte co, my to nakonec našly a ještě že tak, protože se nám stalo něco neuvěřitelného :) Hladové jsme si objednaly a velice (ne)trpělivě čekáme... Já seděla směrem ke vchodu, úplně na kraji stolu a koukám do blba, protože už se na nic jiného nemůžu soustředit. A v tom něco připoutalo mojí pozornost! Do restaurace právě přišla skupinka lidí, někteří oblečení v sakách, někteří vypadají jak rockeři... Zírám na toho chlápka vepředu a napadá mě - hele, ten vypadá docela jako Steven Tyler z Aerosmith! Oni najednou přijdou blíž a to už mám na obličeji naprosto debilní úsměv, protože tohle JE STEVEN TYLER! On se na mě podívá a tou jeho velkou pusou říká "Hellooou" a pozor - pomačká mi rameno! Já prostě nevim, jak tohle říct, on ho jakože nepohladil, ale spíš zmáčknul, hahah. Tak a už se nemeju, nikdy! Celá jejich skupinka se odebrala do rohu restaurace, následovaná bodyguardem a my jen seděly a zíraly a trvalo nám nějakou dobu, než jsme si uvědomily, co se právě stalo... Lidi, Steven Tyler! :D Později jsem zjistila, že ten den měl koncert v Las Vegas s nějakou jeho novou kapelou. Ale prostě chápete to, z těch všech míst, kde jsme zkoušely jíst, jsme nakonec po dlouhém hledání zakotvily v té jedné, kde potkáme ST!  Takové štěstí!

Photo credit: https://www.instagram.com/domiiinavusa/

Tak tohle byl jen začátek našeho úžasného víkendu, ale nechci vás unudit k smrti... Takže ten zbytek si budete moct přečíst příště, ale zklamu vás, už jsme nikoho slavného nepotkaly. Ale to neva :)

Mějte se krásně, K.

California life: devátý měsíc

Jop, číslo devět. Co sedím a píšu tenhle článek, si s holkama píšeme o tom, kdo prožívá větší hysterii, kdo plakal kolikrát a Tina dokonce přihodila přesný odpočet dní do jejího odchodu. Celé to ještě doprovází stres z toho, jak se zabalíme, jak naplánovat cestovní měsíc (jak ho zaplatit) a jak se sakra rozloučim s tou mojí Jordan??? A ono to nějak dopadne a všechny to zvládnem, že jo! :)

To jsem nezačala zrovna pozitivně, co... Ale tak taky abyste věděli, že tady jenom nezáříme štěstím, obklopené duhou a jednorožci :) K tomu devátému měsíci... Asi to dneska bude víc o fotkách než o nějakém příběhu, ale na to čtení se těšte příště!

Baker Beach: voda se dá přežít na fotku, nikoliv na koupání :) (Photo credit: Michal Gabaj)

Teď si budu asi trochu protiřečit, ale občas vlastně tou duhou a jednorožci obklopené jsme... Velkou událostí devátého měsíce a hlavně pro celé San Francisko, byla Gay Parade. San Francisko bývalo po druhé světové válce nazýváno Městem tolerance. Nejenže po válce přijalo velkou řádku imigrantů, také se sem vraceli homosexuální váleční veteráni a jeho otevřenost přilákala i další lidi z gay komunity. V roce 1980 čítala gay komunita 17 % celkové populace města, tedy na tu dobu asi 115 000 lidí. Není se tak čemu divit, že se na každoroční gay pochod město připravuje měsíce dopředu. Všude samá vlajka a duha a spousta lásky. Takže my jsme si tuhle událost rozhodně nenechali ujít! Já nakoupila tričko, přetvořila ho na "cool top", upravila vlasy do stylu "jednorožec" a evidentně i beze studu tančila na ulici...

Photo credit: Michal Gabaj

Photo credit: https://www.instagram.com/domiiinavusa/

Photo credit: https://www.instagram.com/domiiinavusa/

Ale nej nej největší výlet a zážitek za tenhle měsíc byl rozhodně výlet do Grand Canyonu a Las Vegas. O něm ale nemůžu prozradit moc, protože bych přišla o pointu mého dalšího postu! Snad jen řeknu, že jsme měly kopu štěstí a ne, nevyhrály jsme žádné peníze v kasinu :)

Na Big Sur jsem se sice už jednou podívala a z toho výletu jsem vám přidávala fotopost, ale téhle přírody člověk prostě nikdy nemá dost :)

Photo credit: Michal Gabaj

A samozřejmě jsme dali taky nějakou tu zmrzku na národní zmrzlinový den, a to v úžasné vesničce Capitola!

Toť vše, vážení! Asi to ani nevypadá jako vzrušující měsíc a vidíte to, já ani neměla moc co psát. Ale vše napravím v dalším příspěvku, protože Las Vegas a Grand Canyon, už klasická československá parta, spooooosta hodin strávených v autě a máááálo v posteli, to už něco napovídá, no ne? :)

Tak zase příště, mějte se krásně, papa K.