Zdravím z Chicaga!
Ba ne, ze San Franciska, ale z Chicaga alespoň ve vzpomínkách :) Tohle byl zase jeden z těch nezapomenutelných víkendů. Sice jsme nepotkali Stevena Tylera a nepopíjeli u Hollywood cedule, i přesto to bylo jedinečné a úžasné, teda alespoň pro mě.
Ve čtvrtek večer jsem se pěkně pobalila, ještě jednou zkontrolovala předpověď počasí a ujistila se, že dva svetry a koženková bunda budou naprosto stačit. V pátek ráno jsem se pěkně oblékla do svetru a bundy a než jsem dorazila na vlak na letiště, už jsem byla celá splavená horkem. Tohle oblečení mi rozhodně bude stačit! Let probíhal bez jakýchkoliv problémů a my jsme do Chicaga dorazili okolo šesté hodiny večer. To jiné časové pásmo situaci trošku komplikovalo, protože jsme přišli od dvě hodiny času... Ale i tak, celý víkend před sebou! V Chicagu! V Illinois!
Hned co jsme vystoupili z letadla, jsem pocítila ten jemný větřík v koridoru mezi letadlem a vstupem na letiště. No, teplo tady teda není. Tahle věta naprosto nabyla na síle v momentě, kdy jsme se konečně dostali pořádně ven a vystoupili z metra přímo v centru Chicaga. Pa-ne-bo-že. Já tady zmrznu. A to v San Francisku zase až takové teplo není, přes den se to tu sice teď šplhá k dvaceti stupňům, ale v noci je třeba osm.
Dostat se na hotel se nakonec ukázalo jako naprosto riskantní akce. Ne snad že by nás tu někdo přepadnul, nebo že bychom cestou zmrzli, ale zjistili jsme, že se najednou bojíme aut! To si takhle čekáte na přechodu pro chodce, v tom máte zelenou a už už vstupujete do vozovky, když v tom se přiřítí nejenom jedno, ale dvě, tři další auta! Já byla naprosto v šoku, protože kolikrát to opravdu bylo jenom o krůček, kdy by nás nějaké auto prostě nekompromisně srazilo. A tahle situace se opakovala po celou dobu našeho pobytu a ač nemám ráda generalizaci, musím prostě říct, že řidiči v Chicagu řídí jako 🐷.
Source: http://i.giphy.com/3o6Ztf8GzB0U0uO56E.gif
Ještě v pátek večer jsme vyrazili ven na koncert, protože jsme měli koupené lístky už dávno dopředu, jinak by mě do té zimy už nikdo nedostal! Ale já byla zoufalá i tak, vracet se budeme pozdě a bude určitě mrznout a já mám jen tu koženkovou bundu... Přesně v 8.40pm padlo rozhodnutí, že prostě jedeme do obchoďáku a koupíme mi bundu. Obchoďák zavíral v devět a my do něj dorazili v 8.55. Co se dělo pak, já ani nevím. Pamatuju si sprint, výtah, schody, obchod a sebe, jak v 8.59 platím. Takhle se nakupuje, vážení!
Source: http://i.giphy.com/T69UeS5hQLyzm.gif
Ale konečně jsem byla spokojená, v teple a víte co, já si stejně zimní bundu koupit potřebovala, protože s mým stylem bych v Čechách naprosto nepřežila. Koncert byl super a zvládli jsme se dopravit jak na něj, tak zpátky bez větších problémů.
V sobotu ráno jsme započali mojí nejoblíbenější činností, jídlem! A to ještě tím nejoblíbenějším... S nadšením jsme totiž ve snídaňovém menu objevili donuty, a to hned tři a na tácku! Tak abychom jakože nebyli úplně prasátka, dali jsme si nějaké to vejce, ale já si stejně nechávala místo na ty donuty... No a takhle to s jídlem pokračovalo celý víkend. Chicago tím sice známé není, ale ukázalo se jako donutový ráj! Mně už pak na konci z těch donutů bylo i špatně, a to jsem nevěřila, že se kdy vůbec může stát.
Po snídani jsme se vydali na "dráhu turisty" a zkoukli všechno potřebné a nepotřebné, co v Chicagu stojí za to. Navíc jsme si koupili i lístky do divadla a asi ani neuhodnete na co. Na naše české S čerty nejsou žerty! V divadle Bohemia se tohle představení hraje už od léta a jeho poslední repríza byla zrovna ten víkend, co jsme byli v Chicagu, což mi přišlo vážně srandovní.
Neděle byla spíš taková odpočívací, a tak jsme se vydali místním Water Taxi do Chinatown na oběd. Ta plavba byla úžasná, projíždíte přímo centrem Chicaga a jen se kocháte a najednou se ocitnete úplně v jiném světě, v Chinatown, které je tu na rozdíl od třeba San Franciska nebo Londýna, úplně izolované od města.
K obědu jsme si dali tradiční knedlíčky a rýži, která vážně nebyla dobrá a obsahovala jakési podivné malé krevetky, nebo to byli červi. Jedno, nebo druhé, prostě to vážně nebylo dobrý! Odpoledne jsme strávili procházkou po plážích, vyhlídkou z John Hancock Center (protože prý fronta na Sears Tower nestojí za to) a večer ještě ukončili koktejlem v baru se střešní terasou, která se nám postarala o úžasný výhled a na které jsme strávili dobré dvě hodiny, protože (kupodivu) vůbec nebyla zima.
Domů jsme se vraceli v pondělí a nakonec na letišti strávili dobrých šest hodin, protože v San Francisku pršelo. Tak hlavně, že se do tohodle vracíme, no! A já se po návratu už plně vžila do života té holky ze San Franciska.
Je pátek odpoledne, co pro vás dokončuju tenhle článek a ač je to pro mě hrozně zvláštní pocit, za týden touhle dobou budu už dávno sedět v letadle. No nic, já si jdu ještě trochu užít toho San Franciska, ať vám mám zase o čem psát!
Mějte se krásně, K.
