Hej kámo, naše dovolená (III)

Dovolená, to nutně nemusí být jen válení se u moře a ve vířivce, že jo? My jsme během toho jednoho týdne zvládly jak válení, tak vířivku a  taky jsme se na tři dny staly plnohodnotnými turisty ve velkolepém Los Angeles. Tentokrát jsme ale kromě ubytování (a to jsme evidentně taky nenaplánovaly úplně na sto procent) neměly připraveno zhola nic. Takže to byla zase sranda, jak jinak :) 

Na lodi jsme v pátek dostaly poslední snídani, tentokrát už úspěšně zakotvení (alias, konečně se nehoupáme) v losangeleském přístavu. Jindy by tu poslední snídani doprovázel ten zoufalý pocit, že dovolená končí. Ale nám naštěstí ještě nekončila, plus jsme se už docela těšily, že budeme pryč z lodi a vlastně i že přestane to dennodenní přejídání se! Takže ale naposled, že jo :) Naposledy se přejíst/nacpat/skoro prasknout a hurá do víru velkoměsta, Los Angeles čeká! Sice jsem trošku záviděla těm lidem, které jsme míjely v přístavu, protože oni měli svoji cruise teprve před sebou... Ale zase jsem si připomněla, jak jsme se tady před čtyřmi dny složitě (ne)naloďovaly (viz první post o dovolené), zasmála se tomu a řekla si, že je čas zase na nová dobrodružství.

Source: http://gph.is/1K1ebMq

Po naskládání se do Uberu jsem obdržela telefonát od Lucky, naší čtvrté spolucestující, která právě strávila dvanáct hodin v autobuse ze San Franciska a která na nás nevyspalá už čeká u našeho přechodného bydliště ve West Hollywood. Očividně jsme nějak nepochopily naší rezervaci a namísto plánu "hodit si kufry domů, dát si sprchu a vyrazit" jsme musely, chtě nechtě, přijmout nový plán, a sice "check-in je až ve tři, takže budeme chodit po LA pět hodin s kuframa, protože evidentně neumíme číst". Nakonec nám Lucka u paní majitelky vyjednala, že si můžeme naše zavazadla na místě přece jenom nechat, ale ubytovat se půjde až ve dvě hodiny. Tak nevadí, alespoň trochu prozkoumáme okolí, posedíme a vymyslíme plán. 

Když se řekne "West Hollywood", představím si prostě jen o malinko ošklivější verzi toho známého Hollywoodu, akorát na západě, no ne? (což mi připomnělo můj nejvíc nejoblíbenější film Vzhůru do oblak "Až budu velká, pojedu tam co on - do Jižní Ameriky. To je jako Amerika, ale na jihu." Haha. ) Když jsme dorazily k našemu slavnému "hollywoodskému apartmá", trošku jsem si říkala, jestli nás tady v noci někde nezapíchnou a kde že je vůbec ten Hollywood? Naše "bytná" taky nevypadala, že je extra sympaťanda, a tak jsme tam jen nechaly kufry, rády, že je aspoň nemusíme tahat a rychle pryč. V okolí jsme nenašly lepší místo, kde naplánovat nadcházející dny, než McDonald, kde samozřejmě byla jen ta největší individua. A my. 

Source: http://gph.is/1910dKy

Plán zněl jasně: musíme zamluvit auto. To zní jednoduše, že jo? No jo, ale to bychom si ale nesměly tenhle plán nechat na poslední chvíli... Ono se totiž ukázalo, že zamluvit si auto v LA s podmínkou: "chceme to dneska" a "ať to není náklaďák", bude nadlidský výkon a obvolání téměř všech místních poboček nám to jen potvrdilo. Takže co teď? Bez auta to tu prostě nedáme, žádná Hollywood cedule, žádné Beverly Hills, žádná Venice pláž! 

Tak že to nakonec do té jedné půjčovny půjdeme zkusit pěšky, protože tam se pro změnu nešlo dovolat. Dorážíme na pochybně vypadající místo plné součástek a polorozpadlých aut. Tohle ale nevypadá jako půjčovna...? Teda aspoň doufám, že to půjčovna není, protože tady někomu dát informace od kreditky, to je jim rovnou už z ní můžu dát všechny peníze... Tak holky, že se zeptají a pán nám ochotně radí, kde zaručeně najdeme dobrou půjčovnu, dokonce nám tam zavolá a že nás i zaveze, že je to daleko... Já už jsem dávno na úprku, holky se vybavujou. Snad s ním nechtějí váženě jet?!

Source: http://gph.is/1hyoEmC

Do půjčovny to bylo opravdu děsně daleko (asi tak 20 minut) a pěšky jsme to zvládly levou zadní. Hned u vchodu nás zaujal takový pidi Fiátek mentolové barvy a když nám pak uvnitř slečna řekla, že je to jediné auto, které nám může nabídnout, my jsme radostí skákaly až do stropu. Peripetií, jak jsme nemohly zaplatit zálohu, protože mi zamítli kreditní kartu, jak jsme musely Uberem do banky zjistit proč, z banky domů pro debitní kartu, z domova do půjčovny, kde jsme po cestě narazily na "live" zatýkání šesti chlápků (které jediné, co je evidentně zajímalo, byly ty Evropanky, co se tu procházejí v krátkých kraťáskách), jak mi v půjčovně zamítli i tu debitku a jak jsme konečně půjčily auto, vás ušetřím. 

Konečně, konečně, konečně máme auto! Samozřejmě jsem musela řídit já, protože jsem nejstarší (bačkora), takže jsem ze začátku trošku vyváděla ("Holkyyyy, s tím autem něco je!!! Jak se to řídí? Proč to tak řve?!"), ale pak jsem jen přišla na to, že stačí jen správně zařadit (blondýna) a zvykla jsem si (časem) i že se do jednoho pruhu vejdu třeba dvakrát. 

Tak joooo, směr Beverly Hills, bejbééé! Namířily jsme si to rovnou k BH parku (a povím vám, že se s tím naším prdítkem parkovalo jedna báseň!) a pak se ještě prošly po Rodeo Drive. Připadaly jsme si z filmu Pretty Woman, akorát v té scéně, kdy Vivian došlo, že do tohohle světa nepatří, haha. Jeden luxusní obchod vedle druhého, dámy ve stylových modelech a páni v kvádrech (v těch kraťasech jsem si připadala tak nějak divně neoblečená), dokonce jsme tu i potkaly pár bodyguardů postávajících před obchody, pravděpodobně čekajících na jejich super slavné zaměstnavatelky. Ale těch už jsme se bohužel nedočkaly. Stejně jako jsme se nedočkaly ani nikoho jiného slavného, a to to byl přece oscarový víkend! Ale znáte to, ony se ty hvězdy vždycky procházejí na veřejnosti tak, aby byly k nepoznání. Takže s každým mastnovlasým pobudou jsme prostě musely uvažovat, jestli byl určitě někdo slavný, hahaha.

Při cestě domů jsme ještě stihly dům ze seriálu Čarodějky (seriál sám o sobě se má odehrávat v San Francisku, ale ten dům stojí v LA, divný, ne?) a ještě jeden, tentokrát z filmu Rychle a zběsile. Pak už jenom nakoupit luxusní a plnohodnotnou večeři, rozuměj, čínské polívky (uznávám, po té cruise to byl docela šok pro můj žaludek) a hurá do našeho apartmánku, dát se trochu do kupy. Večer jsme se vydaly na Chodník slávy, ale tentokrát jsme našeho mentolového Fiátka nechaly odpočinout a vyrazily Uberem. Ani nevím jak nazvat to, co pro nás přijelo, ale zvenku to bylo bílé, uvnitř růžové, s plyšovým volantem a tématicky sladěné podle kočičky Hello Kitty. Chlápek se s námi ale moc vybavovat nechtěl a my přitom měly tolik otázek, haha.

Na chodníku slávy jsme se pokochaly nejednou hvězdou (a většinou jen dumaly, kdo je tohle a kdo je támhleto), vyfotily se asi se dvěma a pak už se sešly s kamarádem Jamesem, kterého znám ze SF, než se odsud odstěhoval do LA. James nás vzal k Dolby divadlu, kde se to už začínalo hemžit davy a kde jsme si mohly alespoň trochu zažít tu oscarovou atmosféru, i když ještě "zabalenou do igelitu". My se dokonce i prošly po tom slavném červeném koberci a fakt, že na něm byla slušná dávka igelitového nánosu, už nikdo nemusí vědět, že jo! 



Celkově nás to všechno zařizování a přejíždění sem a tam hrozně zmohlo, že jsme se všechny už jen těšily domů a do postele. Zítra velký den, objíždíme pláže! Ráno jsme nahodily plážový look, alias žabky, kraťasy a tílka (nebo jiní taky overaly), a zkrátka jsme nebyly ochotné si přiznat, že by takhle po ránu mohla být i zima. My prostě jedeme do Venice a Santa Monica, je to jasný? Moc jsme si to ale evidentně neujasnily s počasím... Nejenže byla zima (teda aspoň mě), ale ono ještě ke všemu bylo hnusně! Já vám přísahám, že jsme dorazily na pláž a musely hledat oceán, jaká byla neuvěřitelná mlha! Tak my že zkusíme štěstí na Santa Monica, třeba se to drží jen ve Venice. Nebo Malibu? Online kamery nám už dopředu poradily, že to, co na obou plážích uvidíme, je jedno velké a zamlžené nic. Ach jo! 

Takže to jdeme zkusit k ceduli, tam se to určitě vybere! Náš výšlap nahoru provázely drobné problémy typu: odtáhnou nám auto, když zaparkujeme tady? A tady? A tady? A co tady? Jedna z nás pak musela čelit téměř životnímu rozhodnutí, zda se možná nechat zavřít za veřejné obnažování, nebo se počůrat (aneb, musím se jít vyčůrat, ale mám na sobě overal) a taky jestli to vůbec nahoru dáme. A daly! Rozhodně jsme si vybraly lepší trasu než ti chudáci bloudící z Griffith Observatory (cesta prý tak na tři hodiny), kteří nás při naší cestě zpátky zastavili s naprostou zoufalým výrazem, jestli tam už konečně je ta Hollywoodská cedule. Připadala jsem si jak nějaký prorok: Ano, chlapci, cedule je na dosah, vydržte! :)

Celé nadšené z výšlapu, jsme dorazily domů, povečeřely čínskou polívku a večer že se jde na party. Nakonec se z toho vyklubalo jen takové domácí popíjení, alias čtyři Češky učí dva Američany po našem. Kluci se naučili naprosto základní fráze jako „jsi sexy“ a „máš hlad“, což jde hezky dohromady a tím byla, myslím, lekce češtiny, završena. Kdo ví, třeba na tom uděláme kariéru, haha. 

Video by: Verunka.

S klukama jsme se domluvily, že si u nich necháme druhý den kufry, protože už byl čas odjezdu a my se musely vystěhovat a vrátit naše fáro. To byl hodně smutný moment, protože vám přísahám, my se do toho auta zamilovaly a hned jsme všechny googlily, kolik že stojí a že si ho „určitě všechny pořídíme“ (takže až někde uvidíte sraz čtyř mentolových fiatů, jsme to my!). Ještě než jsme ale autíčko vrátily, musely jsme ty naše kufry prvně převézt k Jamesovi domů, a to byl vážně úkol jen pro odvážné. Na začátku jsme totiž kufry vezly Uberem a tenhle náš Fiátek nebyl na takovou horu zavazadel zrovna dělaný. Ale já se u toho procesu „hrajeme puzzle s kuframa" strašně pobavila. 

Kufry jsme úspěšně dovezly, i když jsem teda rozhodně ve zpětném zrcátku moc neviděla, a vyházely je u kluků. Za tuhle jejich laskavost jsme Jamese vzaly na brunch a ano, naším autem (mínus kufry!). Naskládali jsme se, dorazili jsme na místo a jdeme si takhle po ulici, když v tom na nás úplně cizí chlápek: „to jste jako teď vy všichni vylezli z támhletoho auta?!“ Já už byla úplně v křeči, protože jsem si vzpomněla na jednu scénu ze Simpsonů, jak všichni ti klauni vylézají z jednoho pidi autíčka.

Source: http://www.funnyjunk.com/funny_pictures/2440257/Clown

Bez toho auta by to prostě celé nebylo ono, lidi by se po nás na ulici určitě tolik neotáčeli, kdyby kolem projíždělo úplně normální auto s hlasitou hudbou a čtyřma kočkama uvnitř. Samozřejmě jsme dělaly blbosti, zpívaly, rozhazovaly rukama z okýnek a neustále se hihňaly pohledům lidí vedle v autech nebo na chodníku. Já vám říkám, my v tom autě byly prostě totální hvězdy! :)

Po brunchi jsme už naší lásku musely vrátit a chtěly jsme ještě jednou omrknout Dolby Theatre protože to zrovna byl čas, kdy se hvězdy začaly sjíždět na Oscary!  Samozřejmě jsme se ale k divadlu už nedostaly, protože některé ulice byly úplně zavřené a jiné přeplněné davy lidí. Do jednoho davu jsme se půl hodinky zkusily zařadit, ale pak už rychle odsud pro kufry, na letiště a zaplatit neuvěřitelnou sumu za Ubera, protože kvůli Oscarům byla trojitá taxa. Na letišti jsme se s ještě musely rozloučit s naší Verunkou, která se vracela do Texasu, zatímco my letěly směr San Francisko. S příslibem brzkého shledání jsme tak ukončily naší neuvěřitelnou dovolenou a já už teď jen zase v myšlenkách dumám, jaká bude ta další.

Život je fajn, když si ho takový uděláte. Můžete mít plány a nemusíte, vždycky to nakonec vyjde trošku jinak a někdy do toho zasáhne osud (to auto, to byl prostě náš osud, a to mi nikdo nikdy nevymluví) a udělá to všechno ještě zajímavější. A tak to má být :) Jinak bychom se přece děsně nudili! 

Doufám, že se vám čtení o našich zážitcích líbilo, já si teď už konečně můžu o nich jít počíst k Verunce, naší veleslavné blogerské kamarádce :) Zajděte se k ní podívat si taky a mějte se nádherně!

K.

Hej kámo, naše dovolená (II)

Kdo četl první část článku o dovolené, je možná zvědavý, jak nám ta všechno nakonec dopadlo. Já to nebudu protahovat, byla to prostě paráda a tady klidně můžete skončit číst :) Ale třeba vás to dobrodružství tří (a v LA pak dokonce čtyř) bláznivých holek z Česka bude bavit i tak. Krásné počtení!

Takže my jsme vážně už na lodi, hip hip hurá! Všechny ty peripetie s dopravou na letiště, s dopravou z letiště do přístavu, z přístavu do obchodu s omáčkami (hahaha), z něj pak do obchodu s alkoholem, pak zase do přístavu... Vážně jsme tohle všechno stihly za jediné ráno?! Pak ještě propašovat naši zábavu na loď, projít kontrolami a pak už jen čekat na verdikt. Protože naše kufry měly dorazit až za nějakou dobu (potom, co projdou kontrolami), prvně jsme se šly najíst (samozřejmě!) a připomenout si, jak je bezva ten "dovolenkový mód", alias "dezert po každém jídle". To skoro zní jak reklama na žvýkačky Orbit, ale ten dezert nám asi ten dech tolik nespraví, haha. I když! Kdo by nechtěl vonět po čokoládě, no ne? :) 

Takže takhle jsme začaly (a po celou dobu na lodi samozřejmě ani nepřestaly, vždyť je to dovolená!) a po výtečném obědu jsme se rozhodly trochu tu naší loď prozkoumat. Byla o trochu menší, než ta loňská, asi i o něco starší, chybělo pár vířivek a venkovní kino, ale jinak paráda, to ne, že ne! V rámci prozkoumávání jsme už začaly trochu pofňukávat, že je nám zima (únor, no), ale ono nás to brzy přešlo na mini golfu, kde jsme se za tu chvilku nejen zahřály, ale dokonce i trochu připekly a já zase všem přítomným ukázala, proč nemůžu být zahrnuta do žádného sportu (protože jsem trubka). Ach jo.

Pak už honem do naší kajutky vyčkávat kufry. Tam jsme nejenom zjistily, že nemáme fén a ošulili nás o jeden župan, ale hlavně, že máme jenom jedinou zásuvku na celou kajutu, včetně koupelny. No, to jsem na nás zvědavá, slečny ruka-mi-přirostla-k-mobilu. Kufry jsou tady! Takže rozbalujeme... Verunky kufr první a z něj vybaluje jeden... aaaa, druhý cruise flask! Hurá! Pak je řada na mě a tam... DOPIS. A sakra. Páni kontroloři mi sáhodlouze vysvětlili, že mi bohužel museli zabavit jednu ze nepovolených položek a v podstatě, že se mi omlouvají a že si jí budu moct vyzvednout po skončení plavby. Já, taková zkušená cruiserka a nechala jsem se načapat! Takže vážení, nedávejte cruise flasks do boty, prosím vás! Ale druhý cruise flask, který jsem měla mezi toaletními potřebami, prošel bez problémů, stejně jako všechny zásoby z Domči kufru. Daly jsme to!

Source: http://gph.is/1YElrnv

Pak už jsme se konečně mohly převléknout do plavek a že se prostě vyvalíme na palubu. Za tu dobu na lodi jsme už stačily zaregistrovat pár mladých lidí a upřímně, moc jich nebylo... Opakuju se, ale kdo jezdí na dovolenou v únoru?! My! První den byl dost relax - jídlo, opalovačka (zima), hezky se obléct, jídlo, projít se po palubě (zima) a brzo, brzičko spát. Přece jen to byl dlouhý den, party bude zítra!

Druhý den jsme vstaly brzo ráno a vyrazily do posilovny (vycvičit ty dezerty), ale něco bylo špatně... Místo budíčku mě totiž probralo, že jsem se málem převalila z postele, aniž bych se vůbec hnula! Najednou bylo konečně znát, že se loď rozjela a já vám přísahám, že začínaje tímto momentem, jsme po palubě chodily jak Neil Armstrong po Měsíci! Tolik se to kymácelo ze strany na stranu, až nám začalo být opravdu nepříjemně. A v tomhle jsme šly cvičit, dámičky :) Na pásu jsem to vzdala rychle, protože bych si na sto procent dřív, nebo později, rozbila ústa. Cvičení na balanc byla taky tak trochu nápad za všechny peníze a v momentě, kdy se mi dvacetilibrová činka na zemi samovolně začala pohybovat ze strany na stranu, jsme usoudily, že to asi nedáme. Pořád jsme jen koukaly po ostatních lidech a hledaly na jejich obličejích jakoukoli známku nepohodlí. Ale nic! Oni vypadali, že je všechno naprosto v pohodě, tak asi blázníme, protože nám to připadalo asi takhle, haha... 


Source: http://gph.is/1UDHNmy

Z posilovny jsme, i přes tu houpavost, odcházely s dobrým pocitem, takže jsme se zase mohly pořádně nanovo nadlábnout na snídani a pak hurá do vířivky a naplánovat den. Zjistily jsme, že je na večer naplánovaný "elegantní večer", takže to zase znamená, že se musíme hodit se do gala a pak tu party už konečně! Při lenošení na palubě už jsme taky byly schopné rozpoznat pár lidí na které jsme často narážely a kteří nám nějak utkvěly v hlavě. Noví "kámoši" prostě. Všem jsme samozřejmě daly přezdívky, aby se nám o nich lépe tlachalo, že? Byli tu Úžasňákovi, rodinka s pěti (nebo možná i šesti) dětmi, ale tak úžasné a vychované děti jsme v životě neviděly, úplně zlatíčka! Pak tu byl Jágr a jeho kámoši (asi jediná parta mladých kluků, z nichž jeden hoooodně vzdáleně připomínal Jardu Jágra), pán s tlustým krkem, maminka pána s tlustým krkem, paní bez krku a "ten s knírem" (chlápek, co nosí takový ten zatočený a napomádovaný knír a v kapse u plavek hřebínek, kterým si vždycky pročísne háro ve vířivce). Tak, to jsou oni, naše parta hic. Není toho moc, ale my si poradíme!

Na večer jsme se, jak se patří, řádně vyfešákovaly a vyrazily na večeři. Všechno ten den bylo nějaké extra zábavné a už nám dokonce přestala být zima. Jen kdyby se ta loď pořád tak nekolíbala! U večeře jsem se konečně odhodlala a zeptala se takového moc milého páru vedle nás, jestli tu loď taky cítí. A oni, že jo, nejsme blázni, hurááá! Prý že jedeme docela pomalu, takže ta loď neproráží vlny takovou rychlostí a prostě nás to víc kolébá. Celý ten večer probíhal v rytmu, a to doslova. My tančily jak bláznivé a taky jsme slavnostně zakusily naší propašovanou zábavu, smíchanou s točenou citronovou limonádou - zase, hrozně nenápadně, jsme chodily po palubě se skleničkami s drinkem, který ani vzdáleně nepřipomínal nic, co by místní barmani měli v menu.

Asi uhodnete, že jsme druhý den ráno cvičit nešly a ta zatracená loď se teď nějak kolébala ještě víc, než předtím, čím to? :) Po předchozím dni stráveném válením, vířivkováním, comedy show, karaoke, piano baru a spoustu dalšího, jsme dorazily na Catalina Island a vydaly se prozkoumávat. Vůbec nám nepřišlo, že jsme ještě v Kalifornii, ale spíš jak kdybychom za tu jednu noc dopluli až do Řecka! Ty baráčky, ty budovy a celkově to prostě mělo dost atmosféru takové evropské dovolené. Všechno jsme prošly docela chvilku, nakoupily pohledy a vydaly se zase zpátky na loď. Po pořádném dlabanci a válečce na palubě se ta naše kocábka zase rozkolíbala, tentokrát už směr Mexiko. Taky nám v ten moment přestal fungovat předplacený internet, prý kvůli mlze. Večer na parketě jsme tak dumaly, kvůli jaké že to mlze, vždyť tam žádná není, hele (směřujíce k oknu). A plesk. Jedna jako druhá, jsme já a Veru, simultánně narazily čelem do okna, jak největší trubky obecné. Já si přivodila pořádnou bouli na čele, že mě z toho až rozbolela hlava a musela jsem jít spát. Ach jo, podruhé.

Druhý den se boule pěkně vyklubala, ale vidět tolik nebyla. Spíš jsem jí cítila, asi jako připomínku, že jsem fakt trochu vemínko jalový. Ale hlavně, Bienvenido a México, amigos! Jako loni jsme si zaplatily výlet, ať zažijeme nějaké to dobrodružství, jen hlavně ať se tentokrát zase neztratíme... Ani nás nepřekvapilo, že to asi pravděpodobně nebude zrovna terénní výlet, když naše parta účastníků zájezdu čítala skupinku postarších lidí, rodinu s kočárkem a nás. Samuel, náš průvodce, nás v autobuse zaškolil v základech španělštiny a celou cestu nás na našem "Golden Coast Tour" bavil historkami a místními zajímavostmi. Třeba nám doporučoval, že si pak na cestě zpátky máme pronajmout koně a jet se projet po pobřeží. Já jsem se málem potrhala smíchy představou, jak si pro sebe "pronajímám koně", jako by to bylo auto a on se hrozně divil, že na tohle světě vůbec existuje někdo, kdo běžně nejezdí na koních. Málem jsem zapomněla, že jsme Mexiku!

Jak se nám ta Ensenada ze začátku nezdála (není to zrovna "turistický resort" a bylo nám doporučeno se tu raději ani samy neprocházet), výlet do stařičké restaurace La Fonda, kde nás, jako jediné hosty, přivítali s otevřenou náručí, mísou výborných nachos a tou nejsilnější margaritou na světě, mile překvapil. Byli jsme tam sice trochu jak v zoo (nemluvím o tom, že se tam procházeli kohouti a kočky), ale ti číšníci na nás mohli oči nechat a když jsme jednoho požádaly o fotku, horlivě pak o tom povídal všem svým kolegům. A já myslela, že ta restaurace už má nějakou historii za sebou a už tam tedy pravděpodobně nějaké hosty před námi měli, haha. Margarita nás vesele naladila, že i další zastávky našeho výletu i na muzeum, které kdysi bývalo kasino a kde prý operoval i jeden z nejslavnějších italských mafiánů, Al Capone.

Pak už jenom zpátky na loď a vychutnat si poslední večeři, který byla, jako pokaždé, luxusní! Víte, jak jsou v takových těch extra nóbl restauracích úplně pidi pidi porce? Takové to malé nic uprostřed talíře? 

Source: http://deals.menupages.ie/uploads/mpdeals/1918_tavern-dylan-restuarant-5-star-1448634163.png
U naší poslední večeře byla Domča děsně nerozhodná. Číšník se tedy musel vrátit kvůli naší objednávce ještě jednou o ona ještě stejně pořádně nevěděla, ale že si prý dá jako předkrm "mangový krém". Já a Veru jsme dostaly svůj předkrm a pak přišla na řadu Domča a její mango krém. Číšník před ní (velice dramaticky, skoro jako bych slyšela ty bubny!) položil velký talíř a na něm... Tadáááá, kolečko ze želatiny s kouskem máty na vrchu. Já se na to podívala (a vybavila jsem si vidinu té n-óbl restaurace), podívala se na Domči zoufalý výraz, na Veru a všechny jsme se dusily smíchy. Ale pořád jsme se snažily se vypadat, jakože "přesně tohle jsme pod pojmem mangový krém očekávaly". V momentě, kdy přišel číšník znovu a přes tu Domči želatinovou šťopku jí konečně přelil mango krém (což mělo být jakože asi "pro efekt", aby to vypadalo hezky, ale to bychom nebyly my, abychom něco nepochopily, haha), vyprskly jsme smíchy a smály se, až nás bolely břišní svaly, až nám i slzy vytekly a až se po nás lidi začali koukat. Beztak to ten číšník udělal schválně, protože měl totálně spiklenecký výraz a podle mě se dusil smíchy taky. Tak jsme ho pozorovaly, jestli si z někoho jiného taky udělá blázny, ale pak přišlo hlavní jídlo (Domča mangový krém nedojedla) a samozřejmě hlavně dezert a naše pozornost špiónská mise zůstala nenaplněna.

Po poslední večeři následovala poslední tancovačka, poslední pokec s Jágrem a spol a my byly taky poslední, kdo opouštěl taneční parket a "zavíral" loď. A tak to má být.

Na tuhle dovolenou budu ještě dlouho vzpomínat s úsměvem na tváři. Tolikrát jsem se smála, až mi tekly slzy (třeba při tom, když na našem výletě Samuel vyjmenovával druhy alkoholu, které se podávaly v casinovém baru a Veru mu popleteně přihodila, že třeba ještě "Sex on the beach" a všichni účastníci zájezdu po ní hodili pohoršené pohledy, jakoby nevěděli, že přece myslela koktejl, hahah).

 

Source: http://gph.is/1KIa8Cv

... nebo že jsem si v křeči až musela sednout na zem (třeba při Domči vážném zkonstatování, jak je hrozně busy /zaneprázdněná a na nic zrovna nemá čas/ sedíce v županu, nožku přes nožku a pilujíce si nehty). 


Source: http://gph.is/1Pjk3pg

Tolikrát jsem si říkala, že se bavím tolik, že už to snad ani nemůže být lepší. Tolikrát jsem se musela zastavit a říct si, že mám neuvěřitelné štěstí, že mám okolo sebe tak úžasné kamarádky. Protože jsou to nejen zážitky, ale hlavně lidi, s kterýma je zažijete, co dělá dovolenou.

A co je super, ona ta dovolená ještě ani neskončila! Jak jsme válely v Los Angeles v příštím článku :)

Mějte se parádně! K.

Hej kámo, naše dovolená (I)

Asi si říkáte, co že ta holka blázní? Jaký "Hej kámo?", já vám to snad ani neumím vysvětlit, ale já jsem snad za tu svojí týdenní dovolenou totálně zdegenerovala a mám tendence říkat tuhle frázi asi tak za každou druhou větou, a co je horší, já to "hey" nacpu i do anglické věty! Takhle to prostě dopadá, když jedete na dovolenou s partou (úúúúžasných) Češek a trávíte s nimi 24 hodin denně. Hej kámo, ta naše dovolená byla bomba (aneb, sedmadvacetiletá dáma promluvila)! 

Jsem hrozný plánovač a vlastně mě to plánování samotné docela stresuje, protože jakmile něco není naplánované do posledního detailu, nejsem spokojená. Slovo "dovolená" mě tak docela děsí, protože se to prostě musí naplánovat. Takže nakonec místo, abych musela složitě plánovat roadtrip, shánět lidi a šetřit spoooustu peněz, zase jsem zvolila tu verzi "pro lenochy" a zarezervovala další cruise. Ono totiž jednou za čas neuškodí, když si můžete hodit nožky pěkně nahoru, nechat se opečovávat, navařeno máte 24 hodin denně, postel každý den připravenou ihned k ulehnutí, horu zábavy hned za rohem a všechno je navíc už hezky naplánované. 

Pamatujete na mojí loňskou cruise? S Verunkou jsme se tehdy vydaly na plavbu lodí na Key West, Cozumel a zabloudily až skoro do Cancúnu! A protože se o nás společnost Carnival moc hezky postarala, rozhodly jsme se, že to s nimi letos prubneme znovu (navíc jsme, už jako zkušení "cruiseři", dostaly místo modré palubní karty, kartu červenou, takže jakože hrooozně VIP!). Samozřejmě, že jsem letos dovolenkovala zase s Veru, tentokrát jsme ale ještě přibraly do party Domču, se kterou jsem se před bookováním dovolené viděla zhruba dvakrát. Pak jsem jen dumala, jestli nejsem blázen, že jedu na dovolenou s někým, koho neznám a navíc, o kom si Veru pravděpodobně myslí, že bych za něj strčila ruku do ohně - že nezkazí žádnou srandu. No a ono to nakonec vyšlo perfektně a teď fakt můžu říct, že bych si za obě ty svoje ruce klidně spálila :)

Protože jsme chtěly tentokrát vyrážet ze Západního pobřeží, nabízel se nám v podstatě jen jeden okružní výlet, Los Angeles-Catalina Island-Ensenada a zpátky do Los Angeles. Za naprosto super cenu (kdo by taky jezdil na dovolenou na konci února, že jo?) jsme tak bookly naší vysněnou čtyřdenní dovolenou, začínající a končící v LA, s plánem, že si tohle Město Andělů ještě vychutnáme další tři dny po plavbě. 

Source: http://www.cruisesonly.com/images/maps/744713_600.gif

Takže dovča...

Fáze 1: booknout cruise, booknout let, booknout ubytování v LA, objednat cruise flasks (igelitový kontejner, ve kterém je prý možné propašovat na loď nějakou tu zábavu a jestli budu zase nařčena mojí maminkou, že píšu jen o alkoholu, tak to teda nepíšu! :) Ale jen pro představu, jeden drink na lodi vás vyjde třeba na 10, 12$ s dýškem, takže jsme to letos chtěly zkusit trochu "po česku". Ne, že bychom snad jako Češi byli zběhlí v pašování alkoholu na výletní lodě, ale jsme prostě mazaní, to mi dáte jistě za pravdu :)), aneb přípravy jsou důležité!

Source: http://www.rumrunnerflasks.com/ProductImages/Thumb_Cruise%20Special.JPG

Fáze 2: už se to blíží, zabalit si všechny kraťasy, šaty, sukně, tílka. Počkat, ono má být maximálně 18, 20 stupňů? A sakra, já zapomněla, že je únor. Tak ještě kalhoty a svetr! A bundu! Jo a holky chtějí na lodi chodit cvičit, tak ještě věci na cvičení, tenisky na cvičení... Takže vezu patery boty? Kam to sakra narvu?!

Source: http://gph.is/1OX1Mh6

Fáze 3: hysterie, URČITĚ zmeškám letadlo. A holky pojedou na dovolenou beze mě. A budou se děsně bavit. A já budu doma. A mojí postel využijou jako odkládací plochu. Tak a dost! Klid, klid, jen se ráno v pět dostat na vlak, z vlaku přejet na BART (takové jakoby metro), z BARTu přestoupit na jinej BART a pak jen přejet na letiště. V šest jsem na letišti, v sedm to letí. TO NESTIHNU, SAKRA! Vstávačka ve 4.30 ráno, hysterie číslo dvě, volám Uber (jako taxi, ale o něco levnější, ale NE o tolik, když jedete sami!), platím spoustu peněz, ale jsem na letišti v 5.30, uff, konečně klídek. Setkání s Domčou, kafe a zkonstatování, "že máme mraky času" (takže jsem klidně mohla jet tím vlakem a BARTem a BARTem a ušetřit peníze, ale co - mód dovolené, teď už se jen utrácí, haha!).

Fáze 4: Šťastné shledání s Verunkou a s Los Angeles! Teď už jenom nakoupit booze (rozuměj, vodku) a naplnit naše cruise flasks. Ale že prý nejdřív sjedeme k přístavu a tam něco koupíme. Z letiště bereme Ubera a převelice sympatickým řidičem se necháme odvážet kamsi za hory a doly, až na samý konec Los Angeles, kde se přes bezpečnostní bránu dostáváme k přístavu. Tam nám už už berou kufry a my je zuby nehty ochraňujeme, že si ještě něco musíme přerovnat. Ty jo, vždyť my nemáme tu zábavu! A ta zábava MUSÍ jít do kufru, protože kabelky, co si necháváme u sebe, prochází až skoro letištní kontrolou, takže by nám to zrovna dvakrát neprošlo. Kufry jsme ubránily, ale co teď? Nikde nic, žádný obchod, žádná kavárna, žádná benzínka, jen prostě přístav, který je "střežený bránou" a navíc za mostem, my odsud ani nikam nedojdeme! 

Source: http://giphy.com/gifs/cfaZNswdYZsuk

Takže zase voláme Uber, všechny se do něj zpátky poskládáme i s kufry a rychle pryč. Seznamuju (opět sympatického) řidiče s naší "zoufalou" situací, on nás s chápavým výrazem a se slovy, že je to od nás opravdu chytré (jestlipak to myslel vážně?) zaváží do nejbližšího, námi vygooglovaného, obchodu s likéry. My se tam vřítíme a zase se vyřítíme se smíchem od ucha k uchu. Ten likér obchod se totiž ukázal jako nějaký spešl obchod s mexickými omáčkami... Jak jsme z omáček udělaly alkohol?! No nevadí, pan řidič na nás ochotně čeká a zase ochotně nás převáží na místo, kde konečně nakupujeme zábavu. Ještě nás úspěšně doveze zpátky a hrozně nenápadně vyhazuje v garáži v přístavu, určitě rád, že se nás už zbavil. V garážích my, ještě nenápadněji, přeléváme průhledný likér do cruise flasks, auta jezdí kolem, my všechny kufry otevřené a vlastně vypadáme, že jen na poslední chvíli přebalujeme věci, pohoda, ne? Sranda přichází v momentě, kdy se máme zbavit důkazů... Jediný koš široko daleko se samozřejmě nachází na jediných rušných záchodech. Na mě a Veru vyšla řada na ty dva záchody zrovna ve stejný moment, takže jsme obě zapadly dovnitř, z hrůzou zjistily, že kabinky sdílejí dohromady jeden pidi košík a obě jsme do něj ony inkriminované lahve strčily zrovna v ten úplně stejný moment, že i lidi venku museli slyšet to hlasité "cink". No jo, hlavně nenápadně, holky!

Source: http://gph.is/1Em4ZSZ

Pak už jenom projít všemi kontrolami, nafasovat palubní karty (ty červené, VIP) a wohooo, jde se na loď! Zjišťujeme, že naše kajutka je přímo v "přízemí", nebo jak se tomu u lodi říká? Tedy přímo v sedmém patře, kde začíná veškerá zábava! Takže už žádná ostuda při mačkání tlačítka "1" ve výtahu jako loni (první patro, u motoru, kde vyloženě slyšíte a cítíte, jak loď naráží na vlny, haha), ne! My tím výtahem už ani nemusíme jezdit, všechno se děje okolo nás, nebo maximálně o tři patra výš, jak my jsme s tou červenou kartou povýšily na madam veledůležité, haha!

A jak se ty madam veledůležité měly celé čtyři dny na lodi? Prošly nám naše cruise runnery? A v LA? Já vám to všechno povím, ale až v dalším článku, tak se těšte :) Ještě bych chtěla říct, že už mě čeká úplně poslední úkol ve škole, takže si pak budu muset najít zase jinou výmluvu, proč mi ty články tak děsně trvají, haha.

Mějte se krááááásně, K.

California life, čtvrtý měsíc

Ahoj všichni!

Takže k tomu čtvrtému měsíci... Asi to bude vypadat, že se místo psaní článků pořád jen někde courám, ale věřte mi, ono to fakt jen tak vypadá! :) Protože už se počasí tak trochu umoudřilo (co tohle píšu, tak zrovna venku prší, ehm...), konečně nastal čas na ty aktivity, které jsme odkládali na "až bude hezky". Takže jsem z toho měsíce (nebo spíš jednoho volného víkendu a čtyř volných nedělí) vyždímala i tu poslední kapičičičku. Tenhle článek tak ale nakonec nebude tolik na počtení, jako spíš na pokoukání. Nahromadila se mi kupa, nebo spíš tak kupy tři, fotek a co k nim vlastně říct? Byla jsem tam a tam a viděla to a to... Tak třeba vás to ale i tak bude zajímat :)

Už snad ani nemusím připomínat, že jsem se beznadějně zamilovala do San Franciska! Vždycky jsem tvrdila, že Londýn je nejlepší město na světě, teď ale nevím nevím, možná jsou ta nejlepší města na světě dvě? :)

 Jakmile se řekne San Francisko, všichni si hned vybaví Golden Gate Bridge, ale tady je toho tolik co vidět! Ať už se jedná o město jako takové, nebo o přírodu, která ho obklopuje ze všech stran. Plus samozřejmě fakt, že je březen a po bláznivém hurikánu El Niño, který se nám postaral o pořádné dešťové období, se na nás tady teď (skoro) každý den směje sluníčko spolu s krásnými 23 stupni Celsia. To jsme v tuhle dobu neměli ani v Savannah! Navíc je tady pořád co prozkoumávat! My na začátku toho mého čtvrtého měsíce započali to "až bude hezky" prozkoumávání úžasnými mozaikovými schody na 16th Avenue. Celkem 163 schodů bylo budováno dva a půl roku, za finanční i fyzické podpory lidí ze sousedství. Tak co, nepostavíme si taky takové schody v Praze? :)

Ještě ten den jsme se zajeli podívat na pláž na Lake Shore. Já v samém zápalu fotografování zapomněla, že jsme u vody a ani na mě nestačili zavolat a už jsem se "koupala" v moři. Teda jen ty nohy, ale na to, že jsem byla vyháklá v outfitu, ve kterém jsem večer chtěla jít na koncert... Boty promočené, písek všude, no, hlavně, že mi to slušelo, že jo!

Když už jsme byli v tom "plážovém módu", další den jsme se pak zase vydali na hodně známou Baker Beach pláž. Známou proto, protože právě z ní je úúúžasný výhled na Golden Gate Bridge!

Další víkend, další výlet, tentokrát jsme se vydaly trochu zklidnit a nasát Zen! Vyrazily jsme s Luc do Japonských zahrad v San Francisku. Tam se jen procházíte a musíte podivovat, jak je to jiný svět. Venku za bránou rušné a bláznivé San Francisko a tady totální relax, pohoda a zelený čaj v japonském duchu.

Výletování se ještě protáhlo na Dutch Windmill (pořád ještě SF!)...

A nakonec jsme se ještě nechaly odfouknout u Sutro Baths, původních lázní, s kdysi největším krytým bazénem na světě. Tyhle lázně, postavené roku 1896, ale v roce 1967 shořely do základů (trochu paradox, že? Jak můžou vyhořet lázně plné vody a ještě k tomu u oceánu?), a tak tu teď můžete vidět už jen onu základnu, mrknout se do jeskyně nebo prostě nasát tu nádheru všude kolem.

A na završení dne, pár fotek u GGB taky nikoho nezabije, že?

Tenhle rok jsme měli obrovské štěstí zažít 50. výročí Super Bowl. Pokud jste na americký fotbal, pak bylo právě San Francisko to pravé místo, kde trávit všemožné oslavy tohohle šílenství. Měla by tu ale všude viset cedule: "nevstupovat, pokud máte klaustrofobii nebo zkrátka jen fobii z davu lidí"! Už jen cesta vlakem na hlavní Super Bowl koncert, večer před samotnou hrou, byla zážitek. Hodina tlačení, pocení a tělo-na-tělo interakcí s cizinci. Co to bylo za nápad?! Přece jenom jsme chtěli vidět koncert Alicii Keys, který byl zadarmo, ale slovo "zadarmo" prostě láká moc lidí... Na místo jsme se po tlačenici dostali zhruba za dvě hodiny a já potom čekání na Aliciu vzdala, protože jsem na to prostě už neměla nervy, haha. Ale samotný zápas, sledovaný v poklidu domova (ono totiž za to, že jste chtěli koukat v hospodě, zaplatíte třeba 50$. Zlaté naše hospody s živým vysíláním MS v hokeji!) byl paráda, a co teprve ta half time show, kde dohromady vystupovali Coldplay, Beyoncé a Bruno Mars (určitě mrkněte na YouTube)!

Taky nastal jeden z těch dní, kdy moje malá měla prázdniny a my neměly zrovna nic na práci. Mamka proto navrhla, ať za ní přijedeme k ní do práce, do San Franciska. Jordan, která je strašně aktivní dítě a navíc s poruchou soustředění, si ráno odmítla vzít léky na svojí "nemoc" a já se jen děsila, jak to přežiju, haha. Moje milá Jordan zvládla v klidu cestu vlakem (otázka "kdy tam už budem" padla asi jen osmkrát), pak přefňukala dvacetiminutou chůzi (tohle dítě že denně běhá na trénincích fotbalu, basketu a futsalu?!), přeskákala jakoukoli lavičku, kterou jsme minuly a nakonec jsme ve zdraví dorazily do Exploratoria (pamatujete, to vědecké muzeum, o kterém jsem už psala?), já tedy nervy už trochu pocuchané. V Exploratoriu jsme samozřejmě musely vidět úplně všechno (vážně), ale bavila jsem se, to ne, že ne! Po těch skoro třech hodinách jsem ale byla ještě víc znavená, než Jordan při cestě k její mamce do práce (chůzí, samozřejmě!). U host mum v práci jsem nakonec byla asi ještě unešenější, než Jordan, protože tyhle firmy v Silicon Valley prostě berou dech. Pěti patrová budova přímo v centru SF, zahrnující samozřejmě i místnost pro jógu, ping pong, kulečník a terasu s výhledem na město. Všechno sladěné do barev fialové a zelené, uááá! A nakonec jsme i tu cestu domů přežily :)

Další víkend, další výlet! Tentokrát jsme se s holkama rozhodly vydat se na nedaleký Point Reyes. Cestou se musí přejíždět Golden Gate Bridge a to bylo vůbec poprvé, co jsem ho přejížděla autem!

Jak jsme se hrozně těšily na Point Reyes, tak jsme ale musely přehodnotit cíl výletu a vlastně nám k tomu stačilo jen přejet most! On totiž ten slavný GGB byl napůl zahalený do mlhy a prý není zas až tak běžné ho takhle vidět. Ve většině případů ho totiž nevidíte vůbec, haha. My jsme se po přejezdu ihned otočily a rozhodly se na tu nádheru jet podívat zblízka! Jen co jsme dorazily k nejbližší vyhlídce, já byla úplně neschopná slov. Tomu mostu mlha fakt sluší! No a pak jsem se taky fotily, jasně!

Na Point Reyes jsme nakonec dorazily, ale jak jsme hrozně chtěly vidět slavný maják a lachtany, tak jsme neschytaly ani jedno. Pár fotek u Cypress Tree tunelu, u ztroskotané lodi, která tu prý ale vlastně neztroskotala, jen se rozbila a původní majitel jí tu zkrátka ponechal a co měla být už odstraněna, ale nakonec zachráněna místními fotografy, a ještě zastávka v místní české hospodě! U Vladimíra si ale oběd raději nedávejte, ono totiž ke guláši dostanete nehezké, na kusy natrhané knedlíky přelité prapodivnou omáčkou, bramborový salát (ANO) a zelí. Ne, to nechcete. Snad jednu točenou Plzeň a pryč odsud! Ještě jsme se zastavily na Hippie Tree a tím byl náš výlet završen :)

______________________________________

A jen tak okrajově ty moje plky o hudbě a o tom, že osud určitě existuje :)

Že jsem totální blázen do koncertů, to už jste si asi všimli ze shrnutí mého předešlého au pair roku. Než jsem odjížděla ze Savannah, strávila jsem úžasný víkend s Leighou a Christinou na hudebním festivalu pro podporu pitné vody do Afriky, Clean Water Music Fest na Floridě. Tak jsem se naprosto zamilovala do jedné kapely a hned jsem od nich zjišťovala, jestli někdy nebudou hrát v San Francisku a oni prý, že v lednu! Takže já se sem přestěhovala v říjnu a okamžitě jsem hlásila, že jdu prostě v lednu na koncert. Od basáka mi navíc bylo přislíbeno, že budu na guest listu a nebudu muset platit vstupné, takže jsem si tedy připadala vážně důležitá :) Den před tím tak dlouho očekávaným koncertem jsem dostala pozvání na comedy show a předtím, že půjdem jen tak posedět do takového nóbl klubu. Ten kamarád pak povídá, že jestli se nechci jít podívat nahoru do patra, že tam hraje nějaká kapela a že by se mi to mohlo líbit. Ukázal mi pozvánku v emailu a já jsem myslela, že se rozpláču, protože to byla TA MOJE KAPELA, na kterou jsem šla druhý den! Jestli neexistuje osud, tak jsem blázen, protože mi prostě někdo vysvětlete, jak je možný, že se z celého San Franciska ocitnu zrovna na místě, kde zrovna hraje kapela, která prostě pro mě byla hlavní bod těšení, protože jsem věděla, že na ně půjdu už v Savannah? Já byla štěstím bez sebe, koupila si desku, nechala jí podepsat a těšila se zase na další koncert v sobotu. Ale stejně prostě... Jak se tohle stane... :)

______________________________________

Takže to byl čtvrtý měsíc! Pátý měsíc započal nejlépe jak mohl, a sice dovolenoooou! S těmi nejdražšími slečnami Veru a Domi, jsme se vydaly vstříc mexickým dobrodružstvím, aneb další cruise.  Minulá cruise byla zážitek na celý život a tahle rozhodně taky! Navíc jsme pak strávily další tři dny v Los Angeles, a to přes oscarový víkend. Přesně o tom pak bude další článek, tentokrát bude ale víc co číst, slibuju :)

Mějte se krásně, K.