California life, první měsíc

Takže už je to měsíc, co jsem pěkně přestěhovaná a zabydlená v Redwood City, v San Francisco Bay Area. Vlastně mi to ale přijde, jak kdybych tady byla odjakživa! Nebo teda teď mi to tak přijde, první den jsem si říkala, že si určitě nezvyknu! :)



Takže to moje balení a stěhování z Savannah nakonec nedopadlo tak, jak jsem si představovala - chtěla jsem všechno narvat do jednoho kufru, jednoho příručáku a velké kabelky. Když jsem ale zabalila a měla okolo sebe pořád asi tak miliardu věcí, vzdala jsem to a šla koupit další kufr do Good Will (jakoby second hand obchod, kde za věci, které vy darujete a někdo jiný koupí, jdou pak peníze na charitu), který mě vyšel na překrásné čtyři dolary. Že budu ale pak tím pádem mít tři kufry na kolečkách, to jsem nějak nedomyslela... Jen co jsem si vyzvedla svoje batožiny na letišti v San Franciscu, moje host mum už na mě naštěstí čekala, takže jsem to nemusela tahat všechno sama. Nemohla jsem jí ale nechat ten nejtěžší kufr, že jo! Tak jsem zapřáhla nejtěžší, příručák a kabelku a ona můj čtyřdolarovej kufříček. Příručák jsem naložila na kufr a šlo se! Ajaj, eskalátor, trochu jsem se s těma kuframa zakolíbala, ale ustála to. Nakonec se ale bohužel ukázalo, že nastoupit na eskalátor se dvěma kufry na sobě bylo o dost jednodušší, než z něj vystoupit (představte si tu scénu ze Sám doma: Harry, je to pevný jako skála!)! Vystoupila, zakolíbala se znova a rozplácla se na zem se přes oba ty kufry, blondýna pitomoučká, až jí i ten notebook z kabelky vyskočil asi pět metrů daleko. Tak jsem tam tak ležela, koleno mě bolelo, kotník mě bolel a problesklo mi hlavou: tak jsem se právě tváří v tvář setkala s Kalifornskou půdou (DOSLOVA)! Aneb, vítejte v San Franciscu, madam!

Source: http://gph.is/1G2FFhp

Po cestě domů se mi dělalo špatně z těch aut všude okolo a nedokázala jsem si představit, jak tady vůbec řídim! Odpoledne jsme pak jeli společně vyzvednout Jordan, moje zlaté a jediné dítě, a já zase musela dumat nad tím, jak je tenhle vztah au pair-host kid tak hrozně zvláštní. Vy s tim dítětem rok žijete, rok jsme mu kamarádem, druhým rodičem. Zamilujete si ho a pak navždycky odejdete. Ono zapomene snadno, protože přijde zase nová au pair, zase další z mnoha. Vzpomínky na tyhle moje host děti se mnou zůstanou už napořád a tak bylo hrozně vzrušující poznat to moje poslední a v pořadí už šesté (uf!) "host kid".


Hned svůj první den volna jsem už byla celá natěšená, jak uvidím město (jakože SF, tomu se tady prý zásadně říká The City, nebo prostě San Francisco, nikdy, nikdy nikdy San Fran, Frisco a podobně :) a když jsem čekala na vlak, tetelila jsem se nadšením a taky strachem, protože já vůbec nevěděla, kam že to jedu! Doma se hrozně divili, že chci jít sama a pořád jestli jsem si prej jistá. No ale tak přece nebudu doma sedět na zadku jenom proto, že ještě nemám s kým jít ven, že jo! A bylo to žůžo! San Francisco! A na vlastní oči! Já tomu prostě nemohla uvěřit. Tak jsem tak chodila, pozorovala budovy, lidi, čichala vůně, vyšla ty nejstrmější kopce, jaké jsem vůbec kdy v životě viděla a nasávala ten (první) nejkrásnější slunečný den v San Franciscu. 



Chvilku potom, co jsem dorazila, byl samozřejmě Halloween! Protože jsem v okolí nikoho ještě neznala, rozhodla jsem se, že prostě nutně nemusím a za každou cenu vyrážet na noc do města. Tak jsem si řekla, že půjdu jen trick or treating s dětma a pak zůstanu doma a ani byste nevěřili, jak já jsem byla vděčná, že jsem mohla jít v devět hodin večer spát! Stárnu! :) A protože jsem věděla, že nikam nepůjdu, moc jsem kostým neřešila a že si prostě jen něco namaluju na obličej. Nakonec ale moje host mum vymyslela, že všichni dospělí půjdeme za stolní hry, což byl snad nejlepší nápad vůbec. Moc mě mrzí, že nemám jejich fotku, ale já každopádně měla asi ten nejprimitivnější kostým na světě, který se ukázal jako celkem efektivní. Návod: kupte Twister, uprostřed vystřihněte díru na hlavu a tu točící věc přilepte izolepou na čelenku. Tadááá! :) Na fotce jsem s Jordan, která byla burrito (NE cigareta :)).


Hned další víkend jsem měla, už ze Savannah naplánovaný, koncert jedné kapely ve městě. Zkoušela jsem lidi, co by šli se mnou, nahnat ve všemožných au pair skupinách, ale když už se někdo chytil, tak se mu nechtělo platit vstupné. Tak já že teda půjdu sama (pro změnu :). Dorazila jsem na místo záměrně později, aby si jakože nikdo nevšim, že tam teda sama jsem. Jenže ono to všechno začínalo ještě později než jsem předpokládala a lidi stáli v hloučkách a povídali si. Co mám dělat, co mám dělat? Vytáhla jsem mobil (bez internetu) a předstírala, že něco důležitého hledám. Pak jsem šla na záchod a hrozně dumala nad scénou z filmu Protivný sprostý holky, jak Cady nemá s kym sedět na obědě, tak musí obědvat na záchodě. Třeba kdybych se tu na dvacet minut zavřela a pak se tam vrátila? Sakra, jen dva záchody, to nepůjde! Nevadí, první kapela začala hrát! Ona trapná situace mezi koncerty nastala ještě jednou, než konečně přišli na řadu moji oblíbenci Reptar! Já tančila, zpívala a bylo mi najednou jedno, že jsem tam sama. Poslední vlak mi jel ve 12.36, to ta kapela bude hrát tak do jedný a pak akorát půjdu na ten noční autobus, říkala jsem si. No, kapela skončila ve 12.40 a začali zavírat klub. Sakra, mně ten autobus jede za 40 minut a venku je to jak v nočním Central Parku (zase Sám doma)!!! Vyšla jsem ven s naprostým zoufalstvím ve tváři a rozhlížela se kolem. Všimla jsem si jedné holčiny, co vedle mě na tom koncertu stála, tak jsem sebrala všechny svoje síly a šla za ní. "Ahoj, mně jede autobus až za 40 minut, nevadilo by ti, kdybych si tady s tebou chvilku povídala?" Chjo, to je zase výplod :) Ona, že prej v pohodě, tak jsme si povídali a z ní vypadlo, že je tam na prvním rande s jedním klukem. Sakraaa, to je špatně, tam nemám bejt! Kluk přišel a ona že prej mě vezmou na zastávku. Já skoro slzy nadšení v očích, protože jsem tam vážně nechtěla jít sama. Tak čekáme, čekáme a čekáme. 1.20, bus nikde. 1.40, bus nikde. Kluk je celej nervózní, holčina optimisticky "já cítím, že to pojede" a já skroro v mdlobách. Dalších pět minut a hele, autobus! Dojela jsem domů, přežila jsem a už NIKDY sama večer nejdu! Příště půjdu s Nikki, tou optimistickou slečnou. Snad nechá boyfrienda doma :)
Taky jsem už byla ve městě, a to se podržte, ne sama! Sice jsme parta Češek, takže se to žvaní (jen česky) jedna radost, ale prý někoho brzy přiberem kvůli té angličtině :)


Ještě jednu věc bych chtěla vytáhnout a už končím! Kamarád Nelson mi ještě v Savannah doporučoval, ať si určitě jeden den pronajmu kolo a přejedu na něm Golden Gate Bridge. Takže když nějaká holčina v au pair skupině na Facebooku psala, že jede na výlet přes most, tak jsem byla okamžitě pro a už jsem moc nemyslela na to, kam že to pak přes ten most vlastně pojedeme. Už jenom pronajmout to blbý kolo bylo na strašně dlouho a my tak nakonec vyrážely s hodinovým zpožděním. Ale vždyť máme ještě spoustu času, to dáme, až do toho Tiburonu přece! Kopců nás naštěstí na začátku čekalo jen pár a spíš jsme jeli jen z kopce. O to víc mě pak děsila cesta nazpátek (to jsem si ještě myslela, že to nazpátek stihnem, haha). Ty bláááho, ale jaká to byla nádhera, projíždět se na kole přes GGB! A my na tom kole nakonec vážně vydrželi až do Tiburon, až na Hippie Tree, i když při tom posledním kopci už mi nohy řekly, že teda jako vůbec! Najely jsme 17 mil, spálili přes 2000kcal a při cestě zpátky s radostí uvítali trajekt (a tak jsme se vyhnuli těm kopcům nazpátek). Dokonce i kola se nám podařilo vrátit pět minut před zavíračkou, dali jsme si high five, rozloučili se a mazali domů s blaženou vidinou sprchy a postele.


Tak tohle byl můj první měsíc v Cali. A už mi zbývá jen jedenáct do konce. Možná si říkáte JEN jedenáct? Jen jedenáct! Ten čas tu utíká tak strašně rychle, že se ani nenaděju a už budu bookovat letenku domů. Chtěla bych to všechno trochu pozastavit, zpomalit, ale to bych pak asi nemohla říct, že jsem si to tu užila, protože čas utíká pomalu jen když se člověk nudí, že jo? A to já se teda nenudim :)

Děkuju, že se zajímáte a že čtete, děláte mi obrovskou radost! Mějte se nádherně, K.

Akce koláče

Sice už jsem nějaké tři týdny v Kalifornii (a v dalším článku shrnu, jak se tu mám, až nasbírám nějaké ty zážitky), je tu ale ještě jeden takový příběh ze Savannah, ke kterému se chci vrátit. Kdo mě sledujete na Facebooku, pravděpodobně jste si všimli mého postu o tom, jak jsem se loučila a zároveň se tu rozhodla šířit trochu té naší české kultury a napekla jsem koláče. Že to bude ale docela dobrodrůžo, to jsem nečekala... :)



Víte ale, že tyhlety naše koláče mají v Americe docela dlouhou tradici? Ano, NAŠE koláče (takže ta myšlenka „šíření české kultury" nedává moc smysl, já vim, no)! Nepotřebujete na to zrovna českou kavárnu nebo český obchod, abyste si tu na nich pochutnali. Spousta lidí tak koláče zná a dokonce si je můžete dát v některých coffee shopech. Já mám zkušenost z  kavárny Foxy Loxy v Savannah, kde v nabídce nejčastěji mají tvarohové, ale taky třeba takové, které ty naše skoro ani nepřipomínají, ať už příchutí (se zapečeným vajíčkem) nebo zjevem (žádná poleva na povrchu, ale jen těsto třeba se salámem chorizo). Tak jsem tak dumala, jestli se vůbec jedná o ty NAŠE koláče, protože to přece jenom zní skoro stejně („kolache“ po americku) - a vážně jsou to ty naše :)  Pátrala jsem, jak ten proces "amerikanizace koláčů" vlastně proběhl a narazila jsem na článek od Katie Cantrell, nazvaný „A trip through kolache history“ (mrkněte na článek zde, Katie tam třeba zmiňuje, jak se těšila, jak konečně v Praze ochutná pravé české koláče a nakonec byla zklamaná, že nikde nenašla ryze koláčový obchod typu „Donkin Donuts“, jakože jejich koblihárnu, a taky že nikde neměli masové, tak jako u nich v Texasu :). 

Source: https://i.warosu.org/data/ck/img/0049/98/1386250210998.jpg

Katie mimo jiné popisuje legendu, jak vlastně koláče vznikly  a zmiňuje, že ji zná každý ve středním Texasu a já se teda stydím, protože jsem jí v životě neslyšela :) Maminka prý pekla chleba (nebo možná spíš něco jako vánočku?), ale její dcera Libuška po ní neustále něco chtěla, tak jí maminka dala kousek těsta na hraní. Libuška těsto dlouho hňácala, ze stolu vzala švestku a přidala jí do vypracované kuličky, kterou pak dala péct. Jakmile se tatínek vrátil domů z práce na poli, zakousl se do Libuščina výrobku a okamžitě se opařil horkou švestkovou šťávou. Začal hopsat okolo stolu a Libuška z toho měla děsnou srandu a začala se smát, že tatínek běhá dokola, takže prý z toho "koláče".
Do Ameriky se pak koláče dostaly s vlnou migrace, na konci osmnáctého a začátkem devatenáctého století. Poprvé to bylo v roce 1735, kdy se skupinka Čechů vylodila v Savannah, Georgia (jéééé :) a později se pak Češi usídlovali v Pensylvánii a Ohiu a největší zastoupení dnes mají v Texasu (to mi poradila Wikipedia :).


Source: http://www.texaskolaches.com/img/logo-texas-kolache-company.png


Takže abych se konečně dostala k tomu, proč jsem ty koláče dělala... Měla jsem pár dní do odjezdu ze Savannah a rozhodla jsem se konečně dostát slovu, které jsem dala asi před třičtvrtě rokem. To jsem takhle byla ve škole (v rámci našeho au pair pobytu musíme splnit určitý počet hodin nebo kreditů ve škole), naše paní učitelka nás zrovna mořila nějakou matikou a přišel se na nás podívat děkan fakulty. Ptal se mě a ještě jedné další au pair, odkud že to jsme. Když jsem mu pověděla, že z Čech, byl z toho hrozně nadšený, že prý má dobrého kamaráda Čecha a že strašně miluje naše koláče! Já na to, že teda nějaké upeču a přinesu mu ochutnat, ale on že to musí být až za čtyři měsíce, protože drží dietu. Čtyři měsíce uplynuly jako voda, škola skončila a já ten slib přes léto vypustila z hlavy (protože bych je přece stejně neměla jak předat přece! :) Po létě mi ty zbylé měsíce ale tak strašně utekly, že jsem najednou měla pár dnů do konce a černé svědomí k tomu. Když jsem se pak snažila naplánovat poslední dny, vyšel mi volný jen jediný den na to, abych ten slib splnila, a tak jsem se do toho dala, to přece bude brnkačka, říkala jsem si. Recept jsem si našla v angličtině, abych měla jistotu, že opravdu najdu všechny ingredience (třeba droždí se dá koupit asi ve čtyřech druzích, takže bylo prostě jednodušší rovnou najít to „active dry yeast“). Mák se prodává v kořenkách po pěti dolarech, takže ty moje nejoblíbenější holt nebudou. No a taky tu vůbec nemají tvaroh!

Source: http://giphy.com/gifs/movie-dakota-fanning-promise-O5gWP45sadqvu

V receptu stálo, že z jednoho množství budu mít dvanáct koláčků, tak jsem se rozhodla pro dvojitou dávku a že pak zbytek taky rozdám. Nakonec to taková brnkačka nebyla a já dost myslela na babičku, která se s tím každý rok dobrovolně peče! Při přípravě těsta jsem si přišla jak v posilovně při posilování bicepsů, jak chemik/alchymista při tvorbě povidel a meruňkové náplně, a jak kouzelník při snaze proměnit pomazánkové máslo Philadelphia ve tvaroh. Drobenka teda ale, ta šla sama a já měla sto chutí jí pěkně rozprostřít na pekáček, dát péct a pak jí CELOU spořádat jen tak. Jak mi to těsto kynulo (a já se postupně proměňovala v experta na tepelné spotřebiče, jak jsem se snažila vykoumat, který z nich vydává největší teplo, aby my pomohl kynout co nejrychleji), začala jsem se trochu bát, že mi nevyjde čas a já budu muset to těsto nechat kynout ještě dýl, než se má a že to pak bude jak z pohádky Hrnečku, vař! 

Source: http://www.abatar.cz/images/pohadkove_obrazky/hrnecku_var_12.gif

Co jsem už začala těsto tvarovat do koláčků, došlo mi, že jich teda rozhodně nebude 24, tak možná tak 124! Co s tim? Kdo to bude jíst? Moje gluten-free, sugar-free and healthy rodina asi těžko. Vymyslela jsem celý seznam lidí, které obdaruju, mezi nimi samozřejmě pan děkan, kvůli kterému to všechno začalo, pak moje paní učitelka, babička od host rodiny (která nejí zas až tak zdravě), kamarád Nelson, řidička autobusu od dětí (která je zlatá nejzlatější a poslední dva týdny mi každý den pověděla, jak moc jí budu chybět), koordinátorka od Au PairCare a taky pan zubař, který mi spravil zlomený zub úplně zadarmo (i když je teda asi divný dávat zubaři sladkost?). 

Source: http://giphy.com/gifs/adam-sandler-911-reign-over-me-Qhvzfo2guTqAU

Likvidace koláčů nakonec šla úplně bez problémů - já a Lina (současná au pair od mé georgijské host rodiny) jsme koláče povečeřely i posnídaly, děti si dokonce taky mohly vzít a já připravila balíčky, které jsem hned druhý den rozdala. Úplně nakonec jsem si nechala školu - paní učitelku a děkana. Mrs. Burton byla nemocná, takže jsem její "výslužku" nechala na recepci a poptala se, jak že se ten děkan jmenuje. Tam mi řekli, že se děkan za tu dobu změnil, ale že jestli hledám toho předchozího, ten je teď děkanem ve vedlejší budově a jmenuje se Stubbs. Dobrý, takže jdeme (já a Lina) do vedlejší budovy a u recepce se ptám na pana Stubbse. Recepční říká, ať počkáme. Čekáme, čekáme a najednou k nám přijde nějakej chlap, kterého znám od vidění, ale sakra, tohle přece není pan Stubbs?! Co s tim?! Já tam stojim s balíčkem koláčků, on na mě kouká, co že jako chci a vypadá dost zmateně. Já stojim a nevim, co mám dělat (sakra, sakra, sakra)! Tak ze sebe začínám koktat, že jsem jako chodila do třídy paní Burton a že jsem jen chtěla přinést takovou pozornost z Česka. Jakože vážně?! (říkala jsem si v ten moment v hlavě na ten vlastní výplod) On na mě zíral ještě divnějc, než předtím a že teda děkuje a já rudá až na sedací části jsem odtamtud vystřelila jak neřízená střela. A jen co jsme byly venku, obě jsme dostaly totální záchvat smíchu. Lina ještě větší, protože ona měla k dispozici pohled na obě strany - na můj zmatenej a zoufalej výraz a na ten jeho vyjevenej, "co po mně chceš?" výraz (kdyby byl Čech, určitě by si říkal "jo švestičky z vlastní zahrádky mi neseš, hmm?"). Já jsem se smála ještě celej den - té situaci a tomu, jaká jsem trubka, že jsem mu dala ty koláče (a ty nejhezčí, samozřejmě!). 

Source: http://giphy.com/gifs/beamlyus-bad-girls-club-bgc-redemption-yoJC2PxFMnwgrnefxC

Řekla jsem si ale, že jsem je přece pekla kvůli tomu děkanovi (nebo kdo že to vlastně je?!) a že se k němu přece nějak musí dostat! Dalo mi to práci, ale podařilo se mi na stránkách školy vygooglit fotku toho chlápka, kterého jsem hledala. A on to byl vážně děkan a vážně se jmenuje Stubbs! Tak to jsem teda byla ještě zmatenější a jediné logické vysvětlení bylo, že prostě neměl čas a poslal místo sebe někoho jiného. Celý příběh jsem přetlumočila kamarádce Fridě, která do školy chodila se mnou a ona že tam prý se mnou hned další den zaskočí. Takže jsem zabalila poslední a ty nejošklivější koláče, sepsala dopis pro pana Stubbse a vydala se do školy (znovu). Dorazily jsme s Fridou k té samé recepci, kde seděla ta samá paní, jako předchozí den. Povídám jí, jestli bych mohla na té recepci jen něco nechat pro pana Stubbse. Ona prý, že mi ho zavolá a já že neeee, že to tam chci jen nechat. Jenže ona trvala na tom, že ho zavolá (si mě pamatovala!). Mně se v hlavě honila děsivá představa, jak přijde ten samej chlap, jako včera. No a co myslíte, že se stalo?! Přes prosklenou zeď jsem viděla, jak se ten SAMEJ chlap zvedá ze židle a jde směrem k nám! 

Source: http://giphy.com/gifs/sundancetv-deutschland-83-xTiTnoVw7Iyq6lcKn6

Já jenom prohodila že zdrhám, ale Frida mě zastavila, a tak jsem tam ZASE stála s talířem koláčů a ke mně se už blížil ZASE ten samej chlap!!! Tak já hned na tu recepční - "ale tohle přece není pan Stubbs?!" Ano ona, že je! Já už šla do mdlob a nevěděla jsem, jestli se smát, nebo brečet. Chlápek nakráčel a já stojim a čumim. A on stojí a čumí taky. Teda vlastně říkám "hey, it's me again" a pak stojim a čumim. Frida pohotově vygooglila fotku pana Stubbse a ukazuje jí recepční. Ta říká "jo vy hledáte pana [Stebse], ne pana [Stabse]!" No ty vado!!! To jako vážně?! Vážně mají na jedné fakultě zaměstnané dva StAEbse ?! Panu "Stabsovi" jsem teda všechno vysvětlila, i to jak mi to bylo včera hrozně trapný a on povídá, že to bylo milý, ale že se teda hrozně divil, proč mu to dávám :) Ach jo. To jsem se zase zasmála. Celej den a ještě několik potom. A směju se i teď :) No a jen tak pro zajímavost, pan "Stebs" byl služebně pryč a vracel se až čtyři dny později, takže ty ošklivé koláčky, které na něj čekaly na stole, beztak už nebyly k jídlu. Akce koláče nakonec (ne)splněna, já ani nevim vlastně, hlavně že jsem to předala = splnila slib! I když jsem si v životě nepředstavovala, že to bude takhle složitý! :)



Lidi, napečte koláče a obdarujte blízké, známe (i neznámé!), evidentně u toho můžete zažít hodně srandy i nějakou tu zápletku! :)

Mějte se koláčově, K.




Zpátky do minulosti, jeden rok au pair života III.

Poslední díl z pokračování "Jeden rok au pair života" a taky poslední čtyři měsíce v Savannah. Já tak konečně zakončuji svůj první americký au pair rok a brzy se už vrhnu na ten druhý, tentokrát už z Kalifornie :)

DEVÁTÝ měsíc v Americe

V Americe jsem se naučila, že se mám co možná nejčastěji posouvat za hranice své komfortní zóny, protože právě to dělá člověka silnějším a víc si pak důvěřuje. Je třeba se pořád posouvat a přijímat nové výzvy a právě takovou výzvu jsme uspořádaly s holkama při jedné z mála au pair ladies night out. Rozhodly jsme se, že se celý večer budeme fotit s úplně cizími lidmi (já vím, to nezní zas až tak jako výzva, ale pro člověka, který se stydí mluvit, to přece jenom výzva je). Ze začátku to bylo: ty se zeptej, néé, ty se zeptej, jako, že ses nezeptala? A postupně se ta naše výzva stávala jednodušší a jednodušší a já pak v telefonu ráno objevila docela poklady :) Zkuste to taky, byla to vážně sranda! Jednak jak jsme se navzájem hecovaly a zábavné byly taky reakce těch lidí, proč že se s nima chceme fotit? My to prezentovaly jako "jedinečnou šanci se vyfotit dohromady s Češkou, Francouzkou a Švédkou". No kolikrát za život se to těm lidem ještě povede? :)



Můj devátý měsíc byl taky ve znamení 4th July, kdy jsme se vydali na grilovačku do nejkrásnějšího místa v Savannah, Forsyth parku. Nápad to byl super - dovezl se gril, jídlo, pití, parta bezva lidí a dobrá nálada. Po chvilce se ale strhl tak monstrózní liják, že jsme sotva stihli něco ugrilovat a z kelímků jsme v tu ránu mohli cucat dešťovou vodu. Všechno jsme sbalili do jedné mokré hromádky, naložili do auta a zamířili ke kamarádovi na byt, kde jsme nafasovali náhradní oblečení a to naše naložili do sušičky (tahle věc je na Americe super bezva!). Mně ten déšť ale náladu nezkazil, i když jsem si vlasy žehlila zbytečně, můj home-made top už nevypadal tak dobře jako před tím a vzít si bílý Conversky taky nebyl úplně nejinteligentnější nápad, ale miluju ten pocit, když zmoknete úplně na kost, doma se oblečete do suchého (a co teprve teplého ze sušičky!) a uvaříte si horký čaj! Jééé, já chci zase zmoknout :) Dokonce i k večeru přestalo pršet a my mohli pozorovat ohňostroj ze střechy kamarádova bytu. Takže nakonec super 4th July :).





DESÁTÝ měsíc v Americe

Tohohle měsíce jsem obávala dlouho dopředu, protože jsem měla s dětmi sama letět do New Yorku k prarodičům (a na ně člověk musí být člověk dost psychicky připravený :). Let byl nakonec v pohodě, ale já si tam odpracovala pěkně třináct dní v kuse po dvanácti hodinách a čtrnáctý den jsem už poprosila, jestli bych si nemohla půjčit auto a podívat se po okolí, ale vlastně jsem jenom chtěla na chvilku vypadnout z domu a prostě si dát (sama) kafe :) Celkově jsem si to v Upstate NY užila moc a přesně takhle bych si představovala každé léto - chata u jezera, kanoe, koupačka, houpací síť, zábavní park a ranní procházky. A i s prarodičemo jsme to nakonec zvládli víc než v pohodě :) Hned odsud jsem se vydávala na svojí dlouho plánovanou a očekávanou dovču - na cruise s kamarádkou Verunkou a pak do Miami, ale to už víte z předchozích článků :) 
A taky se mi tenhle měsíc konečně povedl match na druhý rok :)


JEDENÁCTÝ měsíc v Americe

Dva měsíce do konce, to je ještě pohoda. Mám ještě spooostu času stihnout všechno, co chci! Vydala jsem se s Christinou navštívit kamarádku Leighu, se kterou jsme společně byly na festivalu v Atlantě. Já se tak mohla konečně podívat do centra Jacksonville a taky se zpátky vrátit do mého moc moc moc oblíbeného, a mimochodem nejstaršího města v Americe vůbec, St. Augustine (prvně jsem tu byla na mém roadtripu po Floridě, o kterém ještě uslyšíte).



Tenhle měsíc byl taky v Savannah další hudební festival, ale tentokrát to nebylo úplně moje gusto, tak jsem se zkusila alespoň přihlásit jako dobrovolník a ono to vyšlo! Měla jsem na starost registraci dobrovolníků a kapel a líp jsem snad ani pořídit nemohla :) Jo a taky jsem potkala Forresta Gumpa, ptal se, jestli nevím, kde je Jenny! :)





DVANÁCTÝ měsíc v Americe

Nic nestíhám. Nic. Nezabalim, nepřestěhuju se a zůstanu tady, protože mám moc věcí. Co mám dělat? Poslat balík do Kalifornie? Koupit další kufr? Nebo se vejdu?! Ještě jednou se mi povedlo vidět moje holky Christinu a Leighu a vydaly jsme se společně na hudební festival v Jacksonville (možná vás ty moje hudební festivaly a koncerty už nudí, ale pro mě opravdu znamenají ty nejkrásnější momenty tady, tak se omlouvám :), který byl na podporu přísunu pitné vody do Afriky. Zamilovala jsem se tu do další další kapely a už mám naplánováno, jak je v lednu uvidím v SF, jéééj!
Pamatujete na článek, kde jsem popisovala, jak se bojím jaké to bude, až tu budu nějaké dva týdny žít dohromady s novou au pair? Nakonec to nedopadlo tak dramaticky, jak jsem čekala. Nejhorší bylo se vystěhovat z pokoje (ale aspoň jsem zjistila kolik - moc - věcí mám na zabalení) a zvyknout si na to, že už moje rodina má místo mě někoho nového. Ale Lina se je tak zlatá, že celý ten proces šel jak po másle. Brala jsem jí všude s sebou, seznámila jí se svými kamarády a i když mě mrzí, že na těch fotkách, co mi teď dohromady posílají, nejsem, těší mě, že jsou spolu a Lina to tak bude mít o něco jednodušší. 



Když se podívám zpátky na ten svůj rok, vidím, že se střídalo špatné období s dobrým a naopak. Ty věci, které ale stojí za zmínku, ty skvělé zážitky, které se mnou budou už nadosmrti, ty prostě převažují a já tak vím, že ten rok nemohl být lepší. A myslím, že bychom si měli s každým příchodem nového roku pěkně sednout a sepsat si ty skvělé věci, které se nám během minulého roku staly (raději než sepisovat předsevzetí na nový rok). Američani by to nazvali "count our blessings" a já věřím, že přesně to je klíč k pocitu štěstí - uvědomění, kolik bezvadných věcí se nám děje nejenom během toho roku, ale každý, každičký den. Už jen fakt, že se pokaždé probouzíme do nového rána a máme šanci začít den nanovo. Že svítí sluníčko, nebo že můžeme "tančit v dešti". Že to kafe pořád chutná skvěle a třeba že nám večer v televizi běží oblíbený seriál. 




Bye-bye my dear old Savannah, you'll be truly missed!