Na měsíc v San Francisku

Zdravím vás všechny!

Vy, co se k mému blogu vracíte už nějakou dobu, jste si určitě všimli mých měsíčních shrnutí a taky toho, že mám ten dvanáctý měsíc už dávno za sebou a jeho přehled nikde. Já se tomu tak nějak vyhýbám a pravděpodobně ještě nějakou dobu budu... Protože s tím mým dvanáctým měsícem uzavírám jednu obrovskou kapitolu mého života a asi na to ještě nejsem tak úplně připravená. Ještě jsem přece v San Francisku, takže to ještě to neskončilo! 

Takže to dvanáctiměsíční/roční shrnutí bude, možná dohromady i s celým "au pair životem", ale pravděpodobně ho budu psát až z Čech, až se tady z tohohle vzpamatuju. Takže o čem to dneska bude? Oficiálně jsem svojí "au pair kariéru" pověsila na hřebík před dvěma týdny a od té doby zažívám radosti a strasti San Franciska plnými doušky :)

Source: http://i.giphy.com/BCs20EzQnYRXi.gif

Od rodiny jsem se úplně nečekaně odstěhovala o skoro týden dřív, než mi vlastně končil můj rok. Nejenže se přistěhovala nová au pair, ještě přijeli rodiče mojí host mamky, protože její maminka se tu nechávala operovat. Já se rozhodla přesunout z mého domečku na zahradě (aspoň jsem se zase mohla zděsit, kolik moc věcí mám) a uvolnit tak místo pro Celine a protože Robertův pokoj (ten je naštěstí na koleji) dostali prarodiče, já spala u mojí Jordan v pokoji a malá s rodiči. To, co jsem měla všechno při stěhování pečlivě složené v kufrech, se změnilo na ukrutný nepořádek neuvěřitelně rychle, a to pokaždé, když jsem prostě hledala tričko nebo oblíbené kalhoty. Já tak nenávidim život v kufru!

Poslední den u rodinky

Nová au pair je moc fajn, stejně ale pro mě bylo hrozně těžké koukat na Jordan, jak je ze Celine prostě hrozně nadšená. A já jsem za to ráda, na druhou stranu mě to prostě vždycky tak nějak bodne u srdíčka. Rodina mi nabídla, že se můžu odstěhovat dřív, když budu chtít a já už se tam prostě necítila doma, tak jsem to stěhování trochu uspíšila a stala se na měsíc holkou ze SF.

Source: http://i.giphy.com/3o6MbeynaPwYuo0bte.gif

Původně jsem si myslela, že se tu ukoušu nudou, ale zatím jsem se vážně nenudila (souzeno podle toho, že jsem ještě ani jednou nesáhla na tu kytaru, která na mě čeká pěkně v růžku, až bude největší krize). Já jsem si místo nudy pro sebe připravila takové předsevzetí, a sice, že si na každý den najdu nějakou aktivitu, cokoliv, co bude takový ten hlavní bod mého dne a zatím mi to funguje! Takže jsem se třeba vydala na walking tour po San Francisku s domněním, že tu přece už všechno znám, ale nakonec jsem byla totálně omámená a zjistila jsem, že je toho tady tolik, co jsem ještě neviděla. 

Nebo jsem se zúčastnila workshopu, kde jsme si mohli vyrobit Halloweenskou dekoraci na cupcake, a to s 3D tiskem, jůůů! 

Bydlím teď přímo v centru San Franciska, což zní jako naprostý sen. Pravdou je, že tahle oblast ale není tak úplně nejbáječnější. Kdo kdy byl v SF, poznal určitě i jeho druhou stránku, a sice kriminalitu a obrovský počet lidí bez domova. V San Francisku k dnešnímu dni žije na ulici okolo 7000 lidí, většina v oblasti zvané Tenderloin. Proč právě tady? Protože tři čtvrtě organizací, které se specializují na pomoc těmto lidem, jsou situovány právě v Tendorloin. Já o tom píšu, protože shodou okolností se můj byteček nachází právě na kraji téhle "špatné části města", jak byste se doslechli od kdejakého průvodce tady. A víte co, ono to není tak hrozné. Bydlím přímo přes ulici od místního kostela Glide, kde krmí bezdomovce třikrát denně, pět dní v týdnu. Pokaždé, co vykouknu z okna, vidím fronty a fronty lidí, trpělivě čekajících, až na ně vyjde řada a dostanou najíst. Ze začátku to byl hrozný šok, ale člověk si zvykne, a to je vlastně úplně špatně. Zvyknete si, že vám někdo neustále vyřvává pod okny, že tu vidíte lidi spící na kusech krabic, moknout v dešti, hladovět. Já si ale nechtěla jen dál zvykat, a tak jsem si na některé dny naplánovala dobrovolničení v tomhle kostele. Zatím jsem pokaždé pomáhala jen při přípravě jídel, ale na pátek jsem poprvé přihlášená na výdej oběda, tak mi držte palce! 

Source: http://i.giphy.com/aHs1EAnUAxYgU.gif

Samozřejmě ten Tenderloin není vždycky procházkou růžovým sadem. Musíte vědět kudy jít a jakým částem ulic se vyhýbat. Já tak prostě vím, že z bytu jdu doprava, protože to je v podstatě taková brána do té "lepší části města". Jednou jsem se ale rozhodla, že si dojdu pro kafe a že jsem "přece už zvyklá", tentokrát půjdu doleva, přímo středem Tenderloin. Ze začátku v pohodě, prostě jenom hodně, hodně, hodně lidí stojících v řadách a čekajících na jídlo. Spíš mi bylo všechno líto, tohle jsou lidi bez domova a ne zabijáci... Ale postupně pak lidí ubývalo a v ten moment už jsem se opravdu necítila bezpečně. Míjíte skupinky lidí, kteří rozhodně nevypadají jako bezdomovci, stojí v kroužku a prostě "vyjednávají byznys". Z téhle mojí procházky jsem se vrátila celá vyděšená a jen jsem se chtěla zavřít doma a na nic nemyslet. Jenže co jsem dorazila k bytu, před hlavními dveřmi někdo byl... Jeden kluk vypadal jako bez domova, jen seděl na schodu a ničeho si nevšímal, ale ten druhý postával přímo přede dveřmi, chvíli s nimi lomcoval a pak přecházel sem a tam. Já začala vyšilovat, že když půjdu dovnitř, on tam bude chtít jít taky a co já pak, že jo? Utíkala jsem se schovat do obchoďáku a zkusila to zpátky za půl hoďky a už tam naštěstí nikdo nebyl. Drama, no! Ale víte co, ten pocit, že prostě nemůžete domů...! 

Source: http://i.giphy.com/Tydgi1cXMPiWA.gif

A abych tady nekončila takhle negativně (a co negativně, vždyť já to přežila!), ještě bych vám chtěla jenom povědět, že jsem byla na výletě v Chicagu, který byl a i zůstane, jediným výletem mého cestovního měsíce. A mně to ani nevadí. Lidi, já v tom Chicagu málem zmrzla! Fakt netuším, co já budu dělat přes zimu v Čechách, ale prostě to budu muset nějak přežít. Jak bylo bych vám chtěla napsat v samostatném článku, protože samozřejmě musím barvitě popsat každý donut, který jsem tam snědla (ne-li sežrala), haha. 

Zatím se mějte krásně, Chicago brzy!

Paaa, K.