Tak jo, konečně je to tady, článek je skoro na světě! Hrozně jsem se zasekla, přiznávám. Žádná inspirace a ani motivace moc nepřicházela a já si říkala, jestli se tím mám vůbec trápit, vždyť to stejně nikdo nečte. Ale pak jsem si uvědomila, že tohle všechno píšu pro sebe, abych se jednou mohla ke svým článkům vrátit a zavzpomínat nebo se i třeba sama sobě zasmát, jaká jsem to tenkrát byla trubka (jestli z toho teda někdy vyrostu, haha :).
Taky vím, že mám obrovskou podporu rodiny a kamarádů, že oni alespoň vědí, co se se mnou děje, i když samozřejmě na blog nepíšu všechno (nicméně kdo by si chtěl poslechnout o mých bolístkách, můžeme zaskypovat :). Ještě víc mě pak nakoplo, když jsem četla úžasné vzkazy na nově založené facebookové stránce (kterou jsem vytvořila čistě ke sdílení příspěvků, takže už nebudu muset spamovat do všelijakých fcb skupin :) a taky v jedné facebookové au pair skupině a přiznám se, že mě to až dohnalo k slzám, jakou jsem měla radost :)
 |
| Terezko, TOP prostě! :) |
Chtěla bych vám všem strašně moc poděkovat, ani nevíte, jak MOC si vážím vaší podpory a jak mě to nakopává k tomu, abych zase něco napsala! :) Na mojí omluvu, doma prostě psát nemůžu, protože tam nemám internet (jak za opicema, že jo? :)). Nebo teda mám, ale nedosáhne až ke mě nahoru do patra a mě děsně rozčiluje si něco rozepsat, když za dvě minuty zase nemám wifi signál. Já vím, já vím, jsou to všechno výmluvy a mohla jsem si to třeba předpřipravit ve Wordu! Ale navíc k tomu internetu taky potřebuju to správný prostředí! Ne, že bych snad o sobě smýšlela jako o těch spisovatelích, co celé dny sedí po kavárnách, píšou a vypadají u toho děsně důležitě, ale prostě v té kavárně mám pocit, že jsem tam nepřišla přečíst celej internet, ale prostě něco dělat! :)
Takže o čem to dneska bude? Krátký článek hlavně o tom, že ten čas prostě letí a o mojí situaci v poslední fázi "Savannah adventure".
Všechny moje velké životní události probíhaly (v mé hlavě) naprosto stejně. Měla jsem dva měsíce do státnic a říkala si: to je ještě v pohodě, mám ještě TOLIK času se učit. Si teď můžu dát trochu pohov, no ne?
Měsíc do státnic: no, tak žádnou paniku, ale už je fakt na čase se učit, jinak z tebe žádná magistra nebude!
Týden do státnic: tak týden, to je ještě dobrý, ještě se můžu učit, ještě to dám!
Den do státnic: tak a jsem v háji. Nic neumim.
Do toho ještě následovala vlna "za x touhle dobou...".
Za týden touhle dobou už si budu rvát vlasy na potítku, že jsem se víc neučila.
Za den touhle dobou už budu břečet štěstím nebo smutkem, hlavně ať to už mám za sebou!
 |
| Dala jsem to! :) |
Pak to byl Londýn. Jak se stěhováním tam, tak se stěhováním odtamtud, přesně ten samý scénář. No a nakonec Savannah.
Tak mám před sebou dva měsíce, to je ještě v pohodě, můžu dělat ještě takovejch věcí.
Měsíc do konce, to ani neutíká zas až tak rychle! To v klídku stihnu všechno, co jsem si ještě naplánovala!
19 dní do odletu: (hysterie) co se sakra stalo? Zastavte někdo čas, vždyť už je zase pátek a mě zítra čeká jeden z posledních víkendů!!! Já nic z toho seznamu nestihnu!
Za týden touhle dobou už to nebude tak, že si budu můj volný čas trávit jak chci, třeba zrovna v kavárně, psaním blogu.
Za týden touhle dobou už tu totiž bude nová au pair, což znamená, že ani ne za týden touhle dobou už budu vystěhovaná ze svého pokoje a mé poslední dva víkendy s největší pravděpodobností nebudou v mém scénáři.
Na druhé straně za 19 dní touhle dobou už budu nějakou dobu sedět v letadle směr San Francisco.
Za 19 dní touhle dobou už hlavně budu mít za sebou všechno to loučení a balení (jak jen já to všechno zabalim?!).
Za 19 dní přestanu být Georgia girl a stane se ze mě California girl.
Za 19 dní opustím tohle nádherné jižanské město, opustím East Coast a poznám, jaké je to žít na West Coast.
 |
| Source: http://giphy.com/gifs/funny-angry-oANxqhAl4nUA0 |
Jedna moje část si to tu chce užít jak jen nejvíc to půjde a ta druhá si už přeje tohle všechno mít za sebou. Navíc, jak už jsem zmiňovala, příští čtvrtek přijede nová au pair a já vůbec nevím, co si o tom mám myslet :). Když jsem se do Savannah nastěhovala, taky jsem tu byla s předchozí au pair. Strávily jsme spolu super měsíc a já jsem za ní nemohla být vděčnější! Sája mi všechno ukázala, zařídila se mnou spoustu věcí (bankovní účet, řidičák...) a v neposlední řadě mi byla kamarádkou a oporou, a to je obzvlášť v začátcích obrovská, obrovská výhoda. Přesto jsem zažila doby, kdy jsem si připadala hrozně sama, protože ona tu měla přítele, takže s ním chtěla trávit čas a taky si chtěla ty svoje poslední dny užít podle svého, samozřejmě! Ale to mi prostě všechno tak nějak došlo až teď, když je teď řada zase na mě (aneb "You'll understand once you experience it").
Já se teď musím vystěhovat z pokoje, který byl mým pokojem skoro rok a musím nechat někoho jiného, aby se tam nastěhoval místo mě. Musím pozorovat někoho jiného, jak se bude starat o moje děti. Musím svůj volný čas rozdělit tak, abych ho mohla trávit z části podle sebe a z části do něj toho nového člověka zařadit. Věřte mi, je to hrozně zvláštní pocit, jako byste předávali ten svůj život někomu jinému. Představte si, že máte práci, byt, kamarády a třeba že s vámi bydlí pejsci, o které se staráte kamarádovi, co na rok odjel do zahraničí (omluvte prosím, že jsem připodobnila děti ke psům, ale nejsem zrovna schopná vymyslet jinou analogii, aby to tak nějak sedělo :). Po roce ale musíte odjet a místo vás přijde někdo, kdo zastane jak vaši práci, tak se postará o pejsky, ke kterým jste za ten rok tak přirostli. Bude bydlet ve vašem bytě, spát ve vaší posteli a pravděpodobně se dá dohromady i s vašimi kamarády. No já nevim jak vy, ale ve mě se trochu vzbouzejí nějaké majetnické sklony, nebo co :)
 |
| Moje, nedám! :) Source: http://giphy.com/gifs/panda-animals-being-jerks-greedy-BlSeQSGXJdf56 |
Strašně moc ale doufám, že ta nová au pair bude bezva člověk a předám jí ten svůj život s radostí. Asi tak, jak to nějak proběhlo v Londýně. S Veru, co je tam místo mě, jsme se teda nikdy nepotkaly a možná to dělá situaci o dost lehčí, ale vím, že je to skvělá holka a vidět její fotky v pokoji, který kdysi býval můj a děti, které miluju a o které jsem se starala já po celý rok, mě nebolí. Vím, že děti jsou v těch nejlepších rukou a že ten život, který jsem opustila, teď sice žije někdo jiný, ale dělá mi to spíš radost.
Prosím, prosím, ať je ta nová fajn, ať můžu odjet s klidným svědomím! :) Mějte se krásně, příští čtvrtek mi držte palce a já se zase brzo ozvu! Ještě jednou děkuju mockrát za to, že jste, moji drazí čtenáři! :) K.
Žádné komentáře