Zpátky do minulosti, jeden rok au pair života II.

Jak jste se mohli dočíst v minulém článku, trochu jsem s těmi prvními měsíci se Savannah bojovala a ne a ne si zvyknout. Ale jen co se to přehouplo ke čtvrtému měsíci, situace se začala o dost zlepšovat a já si konečně začala uvědomovat, jak bezvadná a krásná vlastně Savannah je. No, i když ten pátý měsíc... :)

PÁTÝ měsíc v Americe

Nadešel měsíc onoho slavného Savannah Stopover festivalu a já sršela štěstím a nadšením. Ještě než jsem si šla koupit lístek, jen tak pro jistotu jsem se radši zeptala mojí host mum, jestli mě náááhodou nebude potřebovat během následujících víkendu (protože běžně mívám víkendy volné, ale tak co kdyby). A co myslíte? Řekla mi, že mě bude potřebovat přesně ty tři dny, kdy bude festival. Ne den před, ne den po, přesně tyhle tři dny! Tak a tohle je konec. Konec světa prostě a já už tady v tom zapadákově nebudu, tenhle festival je ta jediná věc, která se tu děje a já na ní ani nemůžu jít! (ano, mám docela sklon se vyžívat v dramatičnosti :) Nakonec ale přijela babička z New Yorku a já mohla jít! Nejlepší den na světě! Navíc jsem objevila aplikaci Meetup (různé party lidí se pravidelně setkávají při akcích konaných v okolí) a v ní skupinu "Live Music Lovers". Tihle milovníci živé hudby se na festival chystali taky, takže jsem jenom musela překonat ten počáteční pocit, že se mi prostě nechce scházet nějakýma cizíma lidma, a hned jsem měla skvělou společnost.

Source: http://gph.is/13FcwaI

Některé koncerty jsem ale i tak absolvovala sama (různí lidé, různé chutě) a díky tomu jsem poznala Christinu, která potom, co jsme na sebe už asi potřetí za ten jeden festivalový den narazily, ke mě přišla se slovy: "hej, já jsem tu sama a ty taky, máš zájem o společnost?" A já byla šťastná, nejšťastnější, protože je to prostě strašně těžký seznámit se s někým místním. S Christinou jsme se viděly jen tenkrát a loučily se se slovy, že třeba s nimi můžu jet na hudební festival v Atlantě, o kterém jsem už moc slyšela a strašně jsem si přála jet. Taky jsem tenhle měsíc zažila konečně pořádný Svátek Svatého Patrika a stálo to opravdu za to! Lidi z celé Ameriky se sjíždějí do Savannah už několik dní před samotným svátkem a slaví se zkrátka celý týden. Taky to ale znamená, že se tu nedá ani hnout/řídit/zaparkovat a i na ulici máte pocit, že se z vás stává klaustrofobik :)

ŠESTÝ měsíc v Americe

Doma mi oznámili, že pojednou na dovolenou a že si taky já mám vybrat týden z mojí dvoutýdenní placené dovolené. Já neměla s kým a kam a nepřišlo mi fér, že mě nutí si vybrat mojí vlastní dovolenou, když i ten druhý týden mi byl přidělen. Nakonec jsem si prosadila, že si vezmu jen dva dny dovolené a zbytek se holt budu doma starat o psy. Když konečně na ty mé dva dny došlo, říkala jsem si, že stejně zůstanu doma, protože čtvrtek propršel (takže jsem ho proválela doma) a ani na pátek jsem pořád plán neměla. Z ničeho nic mi ale ve čtvrtek večer přišla odpověď na couchsurfingu (webový server, kde si můžete najít a také poskytnout ubytování pro někoho jiného, a to zcela zdarma), klepajícíma rukama jsem odepsala, že se tedy uvidíme zítra a šla si zabalit. O mém roadtripu na Floridu ještě určitě uslyšíte, protože to vydá na celý článek :)

Source: http://gph.is/16Knuky

Takže jsem přežila svůj první couchsurfing a ještě ten samý měsíc jsem se vydala na druhý! Chtěla jsem se jet podívat na takový menší hudební festival v Milledgeville, který je asi tři hodiny daleko od Savannah směrem k Atlantě. Zkoušela jsem obepsat pár lidí na couchsurfingu, ale nikdo z nich se neozval zpátky. V den festivalu jsem se vydala do města s tím, že se ten festival "holt neměl stát" a z ničeho nic jsem dostala odpověď od Mary z Milledgeville, ať prý přijedu! Moc jsem nad tím nepřemýšlela, okamžitě jsem otočila auto, jela si domů zabalit a už jsem byla na cestě. Od Mary jsem dostala jen tu jednu jedinou zprávu (a já jí poslala asi čtyři), ale nemohla jsem prostě víc čekat, jestli jsem se na místo chtěla dostat včas. Ale měla jsem docela nahnáno, to přiznávám! :) Dorazila jsem do Milly, Mary nic a mně se začalo dělat trochu nevolno. No, tak spacák mám, to nějak přežiju v autě, ale co když budu potřebovat čůrat? Nakonec se nám ale povedlo dát se dohromady a dokonce jsem jí ukecala, aby šla se mnou 
a bylo to prostě supeeer!
Hned další víkend jsem cestovala zase do Atlanty, do zábavního parku Six Flags a zažila další nezapomenutelný víkend, kdy jsem se celá klepala po každé, každičké jízdě na horské dráze (ony jsou to trochu jiné horské dráhy, než jaké máme na pouti :) a kdy pro mě pár bezva lidí udělalo dubnovou "nenarozeninovou" party (protože jsem se minule zmínila, že narozeniny, vzhledem k datu 1.1., moc neslavím). A já se rozhodla, že budu možná nenarozeniny slavit každý rok, třeba přesně šest měsíců po mých původních narozeninách, hezky v létě :)

SEDMÝ měsíc v Americe

Jednou mi takhle přišla zpráva od Alexe, ve které se ptal jestli s nimi chci hrát ligu v Bubble Socceru, že prý potřebují holku do týmu. Google mi předložil spoustu zábavných fotek a videí o tomhle "fotbalu v bublině", tak jsem mu na to kývla! Hahaha, to se budeme jakože mezi sebou strkat tou bublinou, to bude sranda! No, sranda to teda rozhodně je, ale spíš pro ty, kdo sedí na trávě a celou tu parádu mají možnost sledovat z bezpečné vzdálenosti a ne ze zapařené bubliny. Rozhodčí odpískal začátek zápasu a já se nadšeně vrhla po míči a přísahám, že jsem neměla ani šanci kopnout a jediné, co jsem v ten moment vnímala bylo "plesk" a jak LETÍM několik metrů v té svojí bublině, která se po dopadu na zem ještě několikrát pěkně odrazila. Těžce, těěěěěžce jsem se zvedala ze země (plus ono je to bez rukou a s tou těžkou bublinou o něco složitější) a doufala, že se ke mě ten míč už ani nepřiblíží. Po zápase jsem přísahala, že už mě tam nikdy nikdo neuvidí. Ale přišla jsem znova a znova a znova. Po tom prvním zápase bylo navíc odsouhlaseno, že tak tvrdé nárazy budou trestány, ale to  samozřejmě neznamená, že jsem najednou byla mistr v bubble socceru :)

Source: http://gph.is/1PdR4SJ

Tanhle měsíc byl taky ve znamení pochodu za práva LGBT komunity a já jsem se dopředu přihlásila k dobrovolníkům, co nesli vlajku, to byla čest :)

To nejlepší z nejlepšího, co se mi za tenhle měsíc stalo, byl hudební festival Shaky Knees v Atlantě. Na poslední chvíli jsem klasicky neměla s kým jet a lístek byl opravdu drahý na to, abych někoho přemluvila. Nakonec jsem si řekla, že napíšu Christině, co jsem potkala na tom festivalu v Savannah. Ona mě přece pozvala, že jo :) Nějak jsme to nějak domluvily, ale protože oni mohli vyrazit dřív a vrátit se domů později a doma mi nepovolili dovolenou, řídila jsem do Atlanty sama. Zase jsem po cestě neměla úplně nejpříjemnější pocit, že jedu do města čtyři hodiny daleko od Savannah, že jsem lístek koupila na eBay a nevím, jestli není falešný (vyšel ale asi o 40 dolarů míň, tak nekup to!) a že spoléhám se spaním na někoho, kdo mi vždycky odepíše za dva dny! Všechno nakonec dopadlo nejlíp jako mohlo a zážitek z hudebního festivalu přímo z centra Atlanty, kde posloucháte oblíbenou kapelu a pořád máte výhled na ty úžasné budovy okolo, byl snad tím nejlepším ze všech.

OSMÝ měsíc v Americe

To jsem takhle zase jednou byla sama ve své milované kavárně a chystala se psát článek na blog. Zase ale změnili wifi heslo, a tak jsem se zeptala kluka, co seděl vedle mě, jestli to heslo neví. Toho jsem pak ale litovala, protože se mě pak pořád na něco ptal a já se vůbec nemohla na nic soustředit. Po chvilce toho klasického "a odkud jsi" a "co tady děláš" mi povídá, že bude vařit pro pár kamarádů španělskou večeři a jestli chci přijít. No dobrý, to je divný. Tak já řeknu, že možná a pak mu napíšu, že mi do toho něco vlezlo. Možná si řeknete, že jsem blázen, ale já nakonec šla, i když to bylo to úplně poslední, co jsem chtěla udělat. Ten večer nakonec znamenal moc, nejvíc, nej nej nejvíc! Nejenže jsem si pochutnala na výborném španělském jídle, potkala jsem díky tomu partu skvělých lidí, s kterými jsem nakonec trávila svoje poslední měsíce tady. Jak jeden večer a jeden risk může znamenat tak moc... :) 
Taky mi tenhle měsíc dorazila moje drahá sestřička a měly jsme rande v New Yorku, odkud jsme pak vyrážely na výlet do Washnigtonu D.C., Filadelfie a na Niagáry.  Protože jsme toho zažily za těch pár dnů opravdu hrozně moc, určitě ještě sepíšu článek. 
Jo a taky jsme prohráli (jakože skončili na úplně posledním místě) v bubble socceru. Žádný překvapení :))

Tak co říkáte, zlepšilo se to za ty čtyři měsíce? Já myslím, že ano, ano, ano, ano! :) Poslední měsíce v Savannah v dalším článku... a pak už jenom Redwood City a San Francisco!

Mějte se bezvadně, K.