Matching (no.3)

Je neděle po deváté večer, já mám za sebou svůj první rozhovor s rodinou v rámci prodloužení a přepadla mě taková nostalgická nálada. Vzpomínám na to, jak jsem si před necelými dvěma roky vybírala rodinu do Anglie a před ani ne rokem rodinu do USA. To už je to váženě tak dávno? 

Svůj první matching (fáze kdy, si vybíráte rodinu a hledáte co nejlepší "match", takovou rodinu, s kterou si nejvíc sednete) si pamatuju, jako by to bylo před chvilkou. Bylo léto, já akorát dokončila vysokou a pak jsem ještě vyjela na dva týdny na letní univerzitu do Turecka, takže jsem s tím vystavováním profilu moc nespěchala. A protože jsem zas až tak nespěchala před odjezdem, o to víc jsem se pak nervovala po příjezdu, protože to hledání rodiny nešlo tak rychle, jak bych si představovala. 

Můj první skype rozhovor byl peklo. Byla jsem hrozně nervózní a paní mi oznámila, že se jí rozbila kamera na počítači, takže jí neuvidím. No jo, ona ale mě viděla a taky moje překvapené reakce na to, co mi říkala (bylo to poprvé, kdy mi někdo řekl, že jí kosher a já neměla ani páru, co všechno pod to spadá), ale já jsem nemohla vidět ty její. Celkově jsem se po tom rozhovoru cítila špatně a Sasha se mi vlastně pak ani neozvala a já nechápala proč. Nakonec dobře, protože jsem byla v takovém rozpoložení, že bych jí bývala kývla a teď navíc vím, že by to bylo peklo i doma (po nějaké době jsme s au pair kamarádkou Kamčou zjistili, že její host mum je právě tahle paní, co se mnou dělala pohovor a trik s rozbitou kamerou si vyslechla taky, haha). 

Pak jsem skoro kývla rodině, která mi poslala seznam pravidel okolo domu zahrnující denní úklid koupelny nebo přípravu dětí každou sobotu dopoledne a večerní hlídání ("au pair goes out on Fridays"). Teď mi přijde úplně na hlavu, že jsem to vůbec zvažovala. Ale já prostě chtěla jet za každou cenu a začínala jsem být opravdu zoufalá. 

Hned potom se mi ozvala rodina (u které jsem nakonec strávila rok), a to bylo skoro jako sen, po těch předešlých. Sice tři děti, z toho 2,5 roku starý prcek, ale s rodičema se dalo mluvit rozumně, zasmáli jsem se a hned se domlouvali na další skype. V momentě, kdy mi řekli, že si mě vybrali, jsem skoro ani nemohla mluvit, jak jsem byla šťastná. A jela jsem do Londýna.

Můj další matching probíhal v době, kdy jsem ještě pořád byla v Londýně. Jela jsem předtím domů na léto, takže jsem měla možnost si všechno potřebné v agentuře vyřídit a pak jsem se ještě na dva měsíce vracela do Anglie. Tenhle matching probíhal tak rychle, že ani nevím, jestli ho "matchingem" můžu nazvat. V noci jsem dostala email o tom, že je můj profil k vidění online pro rodiny a v pět hodin odpoledne mi zvoní telefon a ukazuje lokalitu Georgia, USA! Tak jsme hovor udiveně zvedla a z druhé strany slyším svojí budoucí host mum, že už mi posílala email před dvěma hodinami, jestli jsem koukala na jejich profil a kdy že můžeme mluvit znovu. Rychle jsem zkoukla profil a zjistila, že je vše podle přání - dětičky školou povinné, slunná lokalita a oceán na dosah! Hned ten večer jsme měli skype, při kterém mi byl nabídnut match a já ho přijala. Dneska, když pročítám pokyny od agentury, naprosto chápu, že před osudovým matchem mají proběhnout dva rozhovory, které od sebe musí být alespoň 24 hodin, aby obě strany měly čas si situaci pořádně rozmyslet. Já totiž po tom svém "ano" dostala hrozný záchvat paniky, že je to všechno hrozně rychle. Já byla ze všeho tak zaskočená, že jsem ze sebe vykoktala "yes" a přitom jsem se ani nezeptala na základní otázky typu "budu mít k dipozici auto?" nebo "jak jste na tom s náboženstvím?". Takový trdlo jsem byla! Každopádně trdlo, co mělo štěstí, protože auto jsem dostala a rodina nijak nábožensky založená není (ne že by mi to vadilo, spíš je třeba opravdu dobré vědět, když rodina jí kosher nebo jestli po mě bude vyžadovat nedělní návštěvy kostela).

A jdeme do finále, matching číslo tři. Často jsem se tu ptala sama sebe, jestli už nemám dost. Přece jenom jsou to dva roky hlídání dětí, dva roky bez rodiny a přátel, dva roky bez domova. A pokaždé, když tohle téma tady s někým řeším, řeknou mi, ať nejsem blázen. Kupodivu bych prý byla "blázen", kdybych ještě toho třetího roku nevyužila, když mám tu možnost. Tak já jí teda využiju. Do třetice všeho dobrého a pak, pak už mě máš doma, maminko :) 

Jak jsem už psala v minulém článku, žádost o prodloužení jsem podala asi před dvěma týdny. Tento čtvrtek jsem dostala email o zveřejnění mého profilu online a během pátku se mi ozvaly dvě rodiny, obě z vysněné lokality. Do svého profilu jsem uváděla, že bych ráda na západní pobřeží Ameriky, protože prostě chci zůstat v teple a Kalifornie zní víc než úžasně! 

Mám teď akorát za sebou svůj první skype a skoro bych zase sklouzla k tomu matchi po prvním rozhovoru. Ale tentokrát jsem se zeptala na všechno, na co jsem potřebovala a snad ani víc nadšená být nemůžu. Každopádně o tom, jak to dopadlo, se dozvíte někdy příště, já bych to teď hrozně nerada zakřikla :)

PS: právě se mi ozvala další rodina. Mají pět (!) dětí, nejmladšímu jsou dva roky a host mum nepracuje. No, tak to nevím, tedy... :))