Zpátky do minulosti, jeden rok au pair života I.

Tenhle článek bude můj úplně poslední, který píšu ze Savannah (a protože jsem lemra líná, pokračuju v něm už v Redwood City). Protože už mám zase to měsíční výročí (tentokrát ale opravdové, roční!), článek bude patřit do kategorie zpátky do minulosti. Tentokrát bych se chtěla ohlédnout za tím celým rokem (a tomu taky odpovídá délka článku :) a něco z něho zvýraznit, nad něčím se zasmát a nad něčím rozesmutnit. Ale tak to prostě je, celý ten rok byl nahoru a dolů, tak jako je každý jiný život. Pojďte se se mnou vydat zpátky do minulosti, na můj rok v Savannah, Georgia. Na můj rok v USA.

PRVNÍ měsíc v Americe

Tak jsem tady, já tomu nevěřim! Hele, New York!! No, ale Times Square vypadá menší, než na fotkách z internetu... A divně to tu smrdí. Hele, Socha Svobody, já snad umřu, to je boží!!!

Náš let z New Jersey do Savannah měl tenkrát tři hodiny zpoždění a rakouská au pair, co jela taky do Savannah (bezva, tak tam aspoň budeme celkem čtyři au pairky!), na letišti NAHLAS vyprávěla, že si chce najít americkýho boyfrienda, aby jí ho všichni doma záviděli a že se tu chce vdát. Je jí 18. Umřu, podruhé. 

Savannah. Bylo krásně teplo, ani jsem nepotřebovala tu zimní bundu, ve které jsem přijela. Já dokonce mohla nosit kraťasy a tričko! Na konci října! Zabydlela jsem se ve svém pokoji a už brzy mě čekal Halloween a první, veleúspěšná noc venku. Navíc jsem s sebou všude měla svojí obrovskou pomoc a podporu, předchozí au pair Sandru. 

DRUHÝ měsíc v Americe

Sandra mi odjela :(. Po měsíci, kdy jsem měla kamarádku dennodenně vedle sebe doma, jsem zůstala sama. Samozřejmě tu byly ostatní au pairky, ale té Rakušance Therese jsem se tak nějak vyhýbala (boyfrienda si zatím nenašla), Mexičanka Heidy se brzy skamarádila s Kolumbijkou Danielou a bylo pro ně zkrátka míň pohodlný povídat si anglicky jenom kvůli mně, když mohly vesele tlachat ve svém rodném jazyce. Jedna rada nad zlato: NIKDY nechoďte na "latino karaoke" pokud (jako jediní) nemluvíte španělsky, protože budete si připadat jak paka. Zvlášť potom, co na vás i servírka mluví španělsky a v rámci karaoke neuslyšíte žádné "Like a virgin" nebo "Wannabe", to latino karaoke je jakože fakt latino! :)

Pak tu ještě byla Sara, která ale měla odjet za dva měsíce, tak proč začínat přátelství na takovou chvilku, myslela jsem si. Instaluju Tinder (randící aplikace :). Ne, že bych snad chtěla s někým randit, spíš mě baví ty fotky, haha.

TŘETÍ měsíc v Americe

První Vánoce bez rodiny, první Vánoce v USA a já byla jsem hrozně moc zvědavá, jaký to bude pocit. Na Štědrý den nejíst cukroví, nekoukat na pohádky, netrávit čas s mými milými a neustálým popoháněním mamky, aby se už konečně šla připravit na tu slávu, nesmažit řízky... Zkrátka jen tak přežít ten den, jako by byl úplně jako každý jiný, bez toho šimravého pocitu v břiše, co že to budu mít pod stromečkem (já vim, že už jsem velká, ale mám to tak pořád, no!) :) Nakonec jsem řízky smažila, ale v celozrnné mouce, bezlepkové strouhance a na kokosovém oleji (v naší americké domácnosti se nic jiného nevede :) a vůbec to nebylo ono! Ze štědrovečerní večeře jsem udělala oběd a měla jsem tu čest sedět u stolu se svojí rodinou alespoň po skypu, zatímco oni večeřeli. Díky, moderní technologie!

Americké Vánoce nakonec nebyly takové, jaké jsem si je představovala. Nikdo nekoukal na ty staré americké vánoční filmy, děti v půlce dárků přestalo rozbalování bavit a ani jsem neochutnala ten jejich slavný Eggnog. Silvestr stál taky za houby a o mých narozeninách ani nemluvím (jsem novoroční dítko) a mně tady nastala ta největší krize, kdy jsem si říkala, že to možná nezvládnu. Potřebovala jsem někoho, s kým jsem mohla mluvit. Nakonec jsem se ale nevzdala a přece jenom jsem se zkusila skamarádit se s tou švédskou au pairkou Sarou i když už brzy odjížděla. Hned po našem prvním setkání jsme si domluvily výlet do Charlestonu v Severní Karolíně a strávily tam víkend, na který budu ještě dlouho vzpomínat - bolely mě tenkrát snad všechny svaly od smíchu a měla jsem pocit, že jsem zase potkala někoho, kdo mi skvěle sedí. Rodina mě pak taky s sebou vzala do Disney resortu v Orlandu, což je jeden z dalších top zážitků tady (o tom, jak jsem tam výletovala, určitě ještě někdy sepíšu článek :). Takže tenhle měsíc nakonec stál za to, i když to tak ze začátku vůbec nevypadalo :).

ČTVRTÝ měsíc v Americe

Sara mi odjela a já byla zase sama, ale tentokrát už o kousíček odvážnější a připravená si ten čas užít a nepřipadat si u toho divně nebo dokonce trapně. 
Objevila jsem, že tu za měsíc měl být hudební festival a ten den mě pozitivně nakopnul natolik, že jsem si řekla, že už to prostě všechno bude jenom super a že tam klidně půjdu sama. 
Přesto v téhle době ale jednoho parťáka mám, jmenuje se Alex a je jedním z mých "Tinder objevů", haha. Na naše první setkání mě vzal do posilovny, takže jsem tak nějak odvodila, že to rande asi nebylo :) a že to tak snad raději necháme. Alex mě tenhle měsíc s sebou vzal na pub crawl (registrujete se do soutěže, při které na začátku obdržíte hrací kartu se seznamem hospod a klubů, které musíte obejít a získat razítko. V poslední destinaci pak můžete vyhrát cenu. Cílem je samozřejmě se opít, a to jde snadno, pokud si dáte drink v každé hospodě na seznamu, ale já pila kvůli roli řidiče vodu, hahah). Jednalo se o "bridal pub crawl", takže jsme měli za úkol přijít oháklí v tom nejošklivějším svatebním oblečení. Já si sehnala "moc hezký" komplet za pár babek, dokonce to mělo i vycpávky na ramenou! :) Že nám ale lidi na ulici přáli všechno nejlepší, mě urazilo. To si fakt tolik lidí myslelo, že bych se vdávala v tomhle?! :)) Až asi měsíc po téhle akci jsem zjistila, že jsme se díky našemu kostýmu dostali do užší kategorie soutěže o plavbu lodí, ale už bylo pozdě to sdílet a vyhrál někdo jiný. I tak to ale byla sranda :)

Tak tohle byly mé první čtyři měsíce. Ta nálada mi docela skákala, co říkáte? :) V au pair kruzích se říká, že ty první tři měsíce jsou nejtěžší a já to musím jenom potvrdit. Zvykáte si na nové prostředí, sžíváte se s naprosto cizími lidmi, jejich odlišným životním stylem, nikoho ve svém okolí neznáte a postupně se učíte rutině, abyste ten život měli o něco jednodušší. Já jsem ze začátku dost bojovala a dokonce jsem zvažovala, že to vzdám, protože jsem si po Londýně těžko zvykala na tak malé město jako je Savannah. Ale dala jsem to, a proto si zase budete moct přečíst pokračování :)

Mějte se krásně, K.

Americké (po)divnosti III.

Tak abych si trošku vylepšila skóre z minula, kdy jsem sepsala ne moc veselý článek, rozhodla jsem se zapracovat už na třetím pokračování "amerických (po)divností" (první a druhý díl můžete omrknout tady a tady). Možná vás napadne, jestli nejsem trochu nevděčná, že tady už rok žiju a stěžuju si na to, že jsou tu některé věci dost zvláštní. Já tyhle podivnosti vůbec nevidím jako problém, jen chci ukázat, že tady sice jsou nějaké věci "divné" a my se jim můžeme ze srdce zasmát, nebo si říct, "tak to by teda takhle být nemělo" anebo naopak "kéž bychom tohle měli doma v Čechách", ale od toho je to jiná kultura a tyhle věci dělají prostě Ameriku Amerikou. Kdyby byla každá země stejná, o čem bychom pak tady drbali a měli bychom si vůbec z čeho dělat srandu? Asi těžko :)

První věc, která asi i vás napadne ve spojení s Amerikou je, že je tu všechno smažené! Ok, to, že existují smažené cibulové kroužky, to už všichni pravděpodobně víme od Homera Simpsona. Že si tu ale můžete dát smažená (zelená) rajčata, smažený mac'n'cheese (klasický americký mac and cheese, aka těstoviny se sýrovou omáčkou, smačkané do kuličky a osmažené), smaženou zmrzlinu (!), smažené kyselé okurky (!!), smaženou coca colu (!!!) a co nestačí smažené jednou, můžete si dopřát "double fried" (proč tomu nepřidat ještě jednu zdravou porci oleje, no ne? :)

Source: http://growabrain.typepad.com/photos/uncategorized/2007/10/12/deep_fried_america.jpg

Když už jsem u toho jídla, narazíte tady taky na docela zláštní příchutě, i když je pravda, že se v tomhle případě může jednat o čistě jižanskou záležitost. Jednou jsem byla na večeři s kamarády v takové moc hezké restauraci, která se specializuje na burgery. To úplně není "moje", ale tak jsem v té Americe, musím přece všechno vyzkoušet! Že si ale k tomu burgeru budu moct dát kečup s příchutí coca coly, to se mi snad ani nesnilo (a ne v tom dobrém slova smyslu :). Když jsem se nad tím pozastavila a se smíchem prohlásila "This sounds so American to me" (to je prostě fakt americký), nikdo z nich to naštěstí nevzal osobně, jen mě opravili, že spíš je to hodně "Southern". Jižanského toho měli v menu víc, třeba jste si mohli jako přílohu dát batátové kuličky podávané s marshmallow pěnou (ano, k tomu burgeru!). Na každém snídaňovém menu tu natuty najdete grits, což je zkrátka kukuřičná kaše, která vám zaručeně poslouží, pokud si toužíte zalepit žaludek :). A třeba již zmiňované batáty s marshamallow si můžete dát v podobě "sweet potato casserole", který se podává jako tradiční příloha ke krocanu na Den díkuvzdání (jop, vážně :).

Source: http://imgc.allpostersimages.com/images/P-473-488-90/61/6167/9HTG100Z/posters/sweet-potatoes-with-marshmallows-in-baking-dish.jpg

Zmínka o jídle mě přivádí k tomu, že to jídlo musíte taky někde koupit, takže hurá do supermarketu! Tam ale možná narazíte na jednu nemilou vlastnost části americké populace, a sice že jsou líní po sobě odvést košík. Tohle mě teda ale naprosto, naprosto rozčiluje, přiznávám :). Kolikrát ani nemůžete zaparkovat, protože tam nějaký pako nechalo košík (protože ta přihrádka na košíky je přece tak strašně daleko!). Když už teda ale přece jenom někdo ty košíky odveze, tak je tam zkrátka jenom nechá, žádný stresy s tim :) 

Z Čech jsem zvyklá řídit malé auto, a tak si při manévrováním s vypůjčeným Infiniti občas připadám jak řidič tanku (a tak i s tím autem taky zacházím :)) Nejenže jsem schopná vymést každou díru ve vozovce, při odbočování mi přijde, že se snad převrhnu nebo co! :) Někdy taky nejsem naprosto schopná odhadnout, jak je to auto velké, a tak se mi třeba stane, že zadním kolem přejedu patník (a vy si teď myslíte, že jsem ten nejhorší řidič na světě, že jo? :) NEJSEM, haha!). O to víc mě pak děsí tahle "paráda" u supermarketu Kroger, kam občas chodím na rodinný nákup. Ne, že by se mi snad někdy stalo, že bych ten kámen přejela (to by to auto asi nedalo, co myslíte? :), ale každopádně mě to pořádně děsí!

Československo neexistuje! Fráze "You mean you're from Czechoslovakia, right? I've been to Prague!" (ty spíš myslíš, že jsi z Československa, ne? Já jsem byl v Praze!) mě už ani tak strašně nerozčiluje, jako kdysi v Anglii. Tam byla na denním pořádku, tady se s ní setkám jen občas. V Americe se mi ale zdá, že někteří lidé kolikrát o Čechách ani neslyšeli, nedovedou odhadnout jestli jsou vůbec v Evropě a když už jo, tak jsou určitě součástí Ruska.
Pak tu taky občas potkám pár expertů, kteří na nás koukají jak "a máte vy u vás (v tom Československu) vůbec internet?" Ale potom si musím připomenout, že mi to vůbec nestojí za to, abych si drásala moje drahé nervy a že jsme na tom v Čechách v některých věcech napřed. Tak třeba deodorant ve spreji do Ameriky dorazil jako velká novinka asi teprve před půl rokem :).

Source: http://funnyjunk.com/funny_pictures/3714374/Czechoslovakia+not+anymore

Taky mám pocit, že jsme prostě už v Čechách hodně zvyklí na recyklaci a vyhodit plastovou flašku do běžného odpadu mi už teď přijde naprosto špatně! Tohle je hodně individuální, ale moje host rodina nerecykluje vůbec. Viděla jsem v okolí pár popelnic s logem, takže to neznamená, že nikdo nerecykluje, stejně jako to neznamená, že u nás všichni recyklují. Jde mi ale třeba o fakt, že když už se někde na veřejných prostorech recykluje, většinou jde jen o plastové lahve a plechovky od pití. A když říkám plastové lahve, skutečně myslím jen lahve. Když prostě venku sníte sendvič z plastové krabičky, tu krabičku pak máte vyhodit do běžného odpadu (a to dává smysl, že jo? :) Slyšela jsem, že je Kalifornie víc "green", tak jsem na to celá natěšená (asi to zní divně, že se těším na recyklování odpadu, že jo? :) protože už mě už nebaví, že jak pako přebírám odpadkový koš, abych pak ten recyklovatelný odpad skladovala v garáži a nakonec ho odvezla do recyklačního centra (kde teď mimochodem přestali brát sklo, to taky dává smysl :). Navíc si tady z každého nákupu v supermarketu domů přinesete minimálně dvacet plastových tašek (nepřeháním), protože ty jsou samozřejmě zadarmo a taky tu mají ve zvyku dát třeba dvě věci do jedné tašky a další dvě do jiné (takže tu rozhodně nenosíme nákup v těch papírových taškách, jako jsme zvyklí v těch amerických filmech, ale třeba to je takhle jen v Georgii).

Source:http://giphy.com/gifs/man-groceries-got-them-all-iGKXq1KERqXv

Američani mají "soccer", tenhle fakt taky už všichni víme. Skoro celý svět má prostě fotbalisty, kteří se ale v momentě, kdy překročí  hranice USA, z ničeho nic stávají hráči socceru. A já se ptám, a ptám se každého Američana: "proč to tak máte, vždyť váš fotbal nemá s nohama ("foot") zas až tak společného jako náš fotbal, no ne?" A oni odpovídají buď že ví, že to nedává smysl, nebo že přece chtějí být originální, anebo že jejich americký fotbal tu byl dřív, než náš fotbal (soccer), tak to přece museli odlišit!

Source: http://i.imgur.com/2GHdRDg.jpg

Nepoužívají blinkry: tak a tady přestává všechna sranda, tady jde o život! V momentě, kdy řídíte a auto před vámi najednou z ničeho nic zahne, aniž by dalo signál, na to si nikdy nezvyknu. Anebo když dáváte přednost protijedoucímu autu, ale to najednou zahne taky, aniž by vám dalo signál a ušetřilo tak nějaký ten čas. No, nevadí, jen ať se mi nikdo nediví, že si nechávám takové rozestupy!

Source:http://scoopempire.com/wp-content/uploads/2014/09/turnsignals.jpg


Ještě vám sem přidám update k minulým "americkým podivnostem" ohledně neustálého používání dezinfekce - tu sice všichni používají hojně, ale paradoxně pak doma chodí v botách i potom, co venku třeba pršelo a prostě toho spoustu našlápnete, že jo :) Navíc jsem taky po sdílení článku na Facebooku obdržela dobrou připomínku od jiných au pair, že sice i děti hojně dezinfikují, ale zase paradox, se nemyjí! Moje děti (a to je úplně běžné) se myjí jednou týdně, jen tak pro představu :)

Doufám, že jste se zase dozvěděli něco nového, co se americké kultury týče a vrátíte se zase příště, mám toho na seznamu ještě dost podivného :)
Mějte se krásně, K.

Jak prokrastinuju, vyšiluju a na nic nemám čas

Tak jo, konečně je to tady, článek je skoro na světě! Hrozně jsem se zasekla, přiznávám. Žádná inspirace a ani motivace moc nepřicházela a já si říkala, jestli se tím mám vůbec trápit, vždyť to stejně nikdo nečte. Ale pak jsem si uvědomila, že tohle všechno píšu pro sebe, abych se jednou mohla ke svým článkům vrátit a zavzpomínat nebo se i třeba sama sobě zasmát, jaká jsem to tenkrát byla trubka (jestli z toho teda někdy vyrostu, haha :).

Taky vím, že mám obrovskou podporu rodiny a kamarádů, že oni alespoň vědí, co se se mnou děje, i když samozřejmě na blog nepíšu všechno (nicméně kdo by si chtěl poslechnout o mých bolístkách, můžeme zaskypovat :). Ještě víc mě pak nakoplo, když jsem četla úžasné vzkazy na nově založené facebookové stránce (kterou jsem vytvořila čistě ke sdílení příspěvků, takže už nebudu muset spamovat do všelijakých fcb skupin :) a taky v jedné facebookové au pair skupině a přiznám se, že mě to až dohnalo k slzám, jakou jsem měla radost :) 

Terezko, TOP prostě! :)

Chtěla bych vám všem strašně moc poděkovat, ani nevíte, jak MOC si vážím vaší podpory a jak mě to nakopává k tomu, abych zase něco napsala! :) Na mojí omluvu, doma prostě psát nemůžu, protože tam nemám internet (jak za opicema, že jo? :)). Nebo teda mám, ale nedosáhne až ke mě nahoru do patra a mě děsně rozčiluje si něco rozepsat, když za dvě minuty zase nemám wifi signál. Já vím, já vím, jsou to všechno výmluvy a mohla jsem si to třeba předpřipravit ve Wordu! Ale navíc k tomu internetu taky potřebuju to správný prostředí! Ne, že bych snad o sobě smýšlela jako o těch spisovatelích, co celé dny sedí po kavárnách, píšou a vypadají u toho děsně důležitě, ale prostě v té kavárně mám pocit, že jsem tam nepřišla přečíst celej internet, ale prostě něco dělat! :) 

Takže o čem to dneska bude? Krátký článek hlavně o tom, že ten čas prostě letí a o mojí situaci v poslední fázi "Savannah adventure". 

Všechny moje velké životní události probíhaly (v mé hlavě) naprosto stejně. Měla jsem dva měsíce do státnic a říkala si: to je ještě v pohodě, mám ještě TOLIK času se učit. Si teď můžu dát trochu pohov, no ne?

Měsíc do státnic: no, tak žádnou paniku, ale už je fakt na čase se učit, jinak z tebe žádná magistra nebude! 

Týden do státnic: tak týden, to je ještě dobrý, ještě se můžu učit, ještě to dám! 

Den do státnic: tak a jsem v háji. Nic neumim. 

Do toho ještě následovala vlna "za x touhle dobou...". 

Za týden touhle dobou už si budu rvát vlasy na potítku, že jsem se víc neučila. 

Za den touhle dobou už budu břečet štěstím nebo smutkem, hlavně ať to už mám za sebou!

Dala jsem to! :)

Pak to byl Londýn. Jak se stěhováním tam, tak se stěhováním odtamtud, přesně ten samý scénář. No a nakonec Savannah.

Tak mám před sebou dva měsíce, to je ještě v pohodě, můžu dělat ještě takovejch věcí.

Měsíc do konce, to ani neutíká zas až tak rychle! To v klídku stihnu všechno, co jsem si ještě naplánovala!

19 dní do odletu: (hysterie) co se sakra stalo? Zastavte někdo čas, vždyť už je zase pátek a mě zítra čeká jeden z posledních víkendů!!! Já nic z toho seznamu nestihnu!

Za týden touhle dobou už to nebude tak, že si budu můj volný čas trávit jak chci, třeba zrovna v kavárně, psaním blogu. 

Za týden touhle dobou už tu totiž bude nová au pair, což znamená, že ani ne za týden touhle dobou už budu vystěhovaná ze svého pokoje a mé poslední dva víkendy s největší pravděpodobností nebudou v mém scénáři. 

Na druhé straně za 19 dní touhle dobou už budu nějakou dobu sedět v letadle směr San Francisco. 

Za 19 dní touhle dobou už hlavně budu mít za sebou všechno to loučení a balení (jak jen já to všechno zabalim?!). 

Za 19 dní přestanu být Georgia girl a stane se ze mě California girl.

Za 19 dní opustím tohle nádherné jižanské město, opustím East Coast a poznám, jaké  je to žít na West Coast. 

Source: http://giphy.com/gifs/funny-angry-oANxqhAl4nUA0

Jedna moje část si to tu chce užít jak jen nejvíc to půjde a ta druhá si už přeje tohle všechno mít za sebou. Navíc, jak už jsem zmiňovala, příští čtvrtek přijede nová au pair a já vůbec nevím, co si o tom mám myslet :). Když jsem se do Savannah nastěhovala, taky jsem tu byla s předchozí au pair. Strávily jsme spolu super měsíc a já jsem za ní nemohla být vděčnější! Sája mi všechno ukázala, zařídila se mnou spoustu věcí (bankovní účet, řidičák...) a v neposlední řadě mi byla kamarádkou a oporou, a to je obzvlášť v začátcích obrovská, obrovská výhoda. Přesto jsem zažila doby, kdy jsem si připadala hrozně sama, protože ona tu měla přítele, takže s ním chtěla trávit čas a taky si chtěla ty svoje poslední dny užít podle svého, samozřejmě! Ale to mi prostě všechno tak nějak došlo až teď, když je teď řada zase na mě (aneb "You'll understand once you experience it").

Já se teď musím vystěhovat z pokoje, který byl mým pokojem skoro rok a musím nechat někoho jiného, aby se tam nastěhoval místo mě. Musím pozorovat někoho jiného, jak se bude starat o moje děti. Musím svůj volný čas rozdělit tak, abych ho mohla trávit z části podle sebe a z části do něj toho nového člověka zařadit. Věřte mi, je to hrozně zvláštní pocit, jako byste předávali ten svůj život někomu jinému. Představte si, že máte práci, byt, kamarády a třeba že s vámi bydlí pejsci, o které se staráte kamarádovi, co na rok odjel do zahraničí (omluvte prosím, že jsem připodobnila děti ke psům, ale nejsem zrovna schopná vymyslet jinou analogii, aby to tak nějak sedělo :). Po roce ale musíte odjet a místo vás přijde někdo, kdo zastane jak vaši práci, tak se postará o pejsky, ke kterým jste za ten rok tak přirostli. Bude bydlet ve vašem bytě, spát ve vaší posteli a pravděpodobně se dá dohromady i s vašimi kamarády. No já nevim jak vy, ale ve mě se trochu vzbouzejí nějaké majetnické sklony, nebo co :) 

Moje, nedám! :) Source: http://giphy.com/gifs/panda-animals-being-jerks-greedy-BlSeQSGXJdf56

Strašně moc ale doufám, že ta nová au pair bude bezva člověk a předám jí ten svůj život s radostí. Asi tak, jak to nějak proběhlo v Londýně. S Veru, co je tam místo mě, jsme se teda nikdy nepotkaly a možná to dělá situaci o dost lehčí, ale vím, že je to skvělá holka a vidět její fotky v pokoji, který kdysi býval můj a děti, které miluju a o které jsem se starala já po celý rok, mě nebolí. Vím, že děti jsou v těch nejlepších rukou a že ten život, který jsem opustila, teď sice žije někdo jiný, ale dělá mi to spíš radost. 

Prosím, prosím, ať je ta nová fajn, ať můžu odjet s klidným svědomím! :) Mějte se krásně, příští čtvrtek mi držte palce a já se zase brzo ozvu! Ještě jednou děkuju mockrát za to, že jste, moji drazí čtenáři! :) K.

Zpátky do minulosti, můj první den v USA

Tak už se mi to tady opravdu krátí; jedenáctý měsíc na krku, to znamená už jen měsíc v Savannah. Nevím, čím to je, ale každé to měsíční „výročí“ ve mě vyvolává hrozně zvláštní pocity. Měla jsem to tak už v Anglii, vždycky jsem přemýšlela, proč že to mám zase takovou podivnou náladu a pak kouknu na kalendář a zjistím, že už jsem tu zase o měsíc víc a taky že mi mám o měsíc míň do konce. Rozhodla jsem se proto z toho „výročí“ udělat takovou tradici a vždycky napíšu článek o něčem, co už se mi stalo dávno, takové „zpátky do minulosti“. Nebudu vás trápit s něčím, jako jak jsem ve školce nechtěla jíst obědy :), ale opravdu jen flashback co se au pair a cestování týče. Dneska bych chtěla zavzpomínat, jak jsem se měla první dny v USA a na příště mám nakousnuté články o nějakých výletech, o kterých jsem ještě nemluvila. Tak se hezky usaďte a podívejte se se mnou zpátky do minulosti - na mé první dny v Americe (třeba to někoho přesvědčí, že ten pocit opravdu stojí za to zažít :)

Welcome to 'Merica!

Ještě než jsem se do USA dostala, musela jsem prvně absolvovat stěhování z Londýna zpátky domů, a to rozhodně nebyla sranda, to vám teda povím. Takovejch kravin, co já jsem za ten rok nakoupila! Domů jsem přes Slováky (tj. slovenskou zásilkovou společnost, která vychází o dost levnější, než jakákoli jiná v Anglii) poslala krabici s věcmi v domnění, že se přece pak už do kufru vlezu. Záchvat paniky začal asi týden před mým odjezdem, kdy jsem konečně začala pořádně balit. Maminka mě v tom záchvatu ještě podpořila se slovy, že to přece bylo jasný, že si nemůžu zabalit do jednoho kufru! Takže já jsem musela objednat další svoz na další krabici, ačkoli kdybych to všechno poslala hned na začátku v jedné, ušetřila bych asi půlku peněz. Plus jsem ještě věnovala asi tři tašky do charity shopu (s těžkým srdcem) a ještě další dvě kamarádce Kamče. No a stejně jsem na letišti měla nadváhu! Teda ten kufr, i když já jsem si z Anglie taky nějaké to kilo navíc přivezla :) Nakonec jsem ale úspěšně tu kuchyňskou váhu, koupelnovou váhu, jóga karimatku, hrníčky a já nevim jaký ještě blbiny, domů dovezla, strávila tam tři týdny (!) v rámci kterých jsem povětšinou obíhala všemožné úřady a doktory a zase byl čas si sbalit. No, to ne! Po tom balícím fiasku já že si mám zabalit na rok do jednoho kufříku? 

Source: http://ciee.typepad.com/.a/6a010536fa9ded970b019aff50681f970d-pi

Vygooglila jsem si, že si do USA nemáte balit skoro nic a že si všechno nakoupíte, tak jsem se tou radou řídila a udělala jsem víc, než dobře (i přesto, že jsem NIC nevezla, jsem měla ale ten kufr plnej, jen tak pro zajímavost… :) A přišel den odletu, den D. Z Prahy nás au pairek jelo asi pět, nikdo ale neletěl se mnou, tak aspoň taky NIKDO neviděl tu klasickou letištní scénu, kdy jsem se loučila s maminkou a sestřičkou. Řikám, jen mě vyhodíte a pojedete, no a oni ne, že jo… 

Jakmile jsem už seděla v letadle, zalomila jsem to a prospala snad většinu letu. Jako jediná jsem taky přilítala na JFK (všechny au pair ještě před tím, než odletí ke své hostující rodině, musí projít školením, které se pro naší agenturu koná v New Jersey), zatímco ostatní holky letěly do New Jersey. Na letišti jsem úspěšně vystála všechny fronty, prošla všemi prohlídkami (i když pocit, že se třeba někdo najedou rozhodne, že vás prostě do „té Ameriky“ nepustí, mě hlodal celé to čekání a naučené fráze o mojí host rodině a dětech jsem měla přímo vryté do mozku). 

Source: http://gph.is/1fhR8QO

Ani pak mě panika na letišti neopustila, protože tam na mě samozřejmě NIKDO NEČEKAL, jak bylo domluveno! V hlavě jsem bleskově projela všechny katastrofické scénáře včetně „kde jako budu dneska spát“ (rozumějte, tu pozitivní mysl jsem si osvojila až tady, hahah). Než jsem došla ke scénáři, že mě tu určitě někdo zapíchne, tak se objevil pán s cedulí s mým jménem a já byla zachráněna! 

Ještě jsme nabrali pár dalších lidí a jelo se do hotelu, ale já tomu ale pořád nemohla uvěřit. Věta "tak já jsem jako vážně v New Yorku?!" mi rotovala v hlavě sem a zpátky, pořád dokola. Celou cestu jsem byla přilepená na okýnku, cvakala foťákem a pokoušela se zachytit každou blbinu za blbinou (hele, AMERICKÁ SPZka, tu musim vyfotit!) a doufala, že alespoň zahlídnu nějakou z těch slavných newyorských budov. Jen co jsme přejeli do New Jersey, mně se snad zastavilo srdce – támhle přes řeku, ježkovy voči, vždyť já vidim celej Manhattan! 

Nadšení mě nepřešlo ani po tom, co jsme dorazili na hotel. Já čekala opravdu nějakou hrůzu, palandy a šváby na pokojích a on to byl Hilton! Viva AuPair Care! My tam samozřejmě byli kvůli školení, ale mám s tím místem spojeno takových zážitků, na které nikdy  nezapomenu: první americká snídaně (kdo by to byl řekl, že ty jejich palačinky jsou tak děsně nedobrý?), první známky Halloweenu a taky první návštěva amerického supermarketu Walmart :). Teď se mi to zdá tak hrozně legrační, jak jsme, jak vesničanky poprvé ve městě, procházely s holkama všechny regály, komentovaly každé, každičké zboží, fotily (hahah, my jsme fotily zboží ve Walmartu, to jsme musely vypadat jak totální trdla) a samozřejmě taky něco ryze amerického pokoupily. 

Já vím, že se to nezdá jako moc extra zážitky, ale prostě na tyhle první dny jsou zkrátka PRVNÍ dny. Ten první moment, kdy si konečně uvědomíte – já jsem fakt v Americe, ten je prostě k nezaplacení a i když mi k tomu uvědomění třeba dopomohl nějakej obchod s potravinama :) Co jsem se tu naučila, je, že ke štěstí nám  stačí, když se soustředíme na úplné drobnosti, které nám udělají radost, ale možná jenom na chvilku a které bychom třeba normálně přešli bez mrknutí oka. Když si vybavím svoje zářící oči při pohledu na kýbl (žádnej kyblík!) margarity z Walmartu, na první ochutnání americké snídaně, na první nadechnutí se v USA, musím se prostě usmát, protože to opravdu JE štěstí (*nemyslím, že pro slovo happiness máme adekvátní překlad, asi spíš tomu odpovídá spokojenost, nebo možná pocit štěstí :).

Source: http://gph.is/1h8aPH6

O tom, jaké byly první dny v Savannah třeba zase někdy příště. Já jen doufám, že si mi povedlo alespoň trochu nastínit atmosféru pro ty, kteří o Americe zatím jenom sní a připomenout ji těm, kteří jí prošli a třeba to měli dost podobně. Mějte se krásně a nebabrejte se moc minulostí, zavzpomínejte, pociťte ji, zasmějte se a vraťte se zpátky do přítomnosti, protože na té teď můžete pracovat :) 
Mějte se krásně, K. 

Americké (po)divnosti II.

Amerika byla od malička mým snem. Z těch filmů na mě prostě na mě vždycky působila tak nějak magicky a zvláštně "vznešeně". Ani to snad neumím popsat slovy, ale vy určitě víte, co myslím, ten "americký sen". I když jsem v to ani nedoufala, jsem nakonec tady, Ameriko! A za ten rok, co tu žiju, jsem měla šanci tě trochu poznat a musím říct, že v některých věcech (zvláště ty věci, které jsem ve filmech teda neviděla) mě stále překvapuješ, ať už je to v pozitivním, nebo negativním slova smyslu. V minulém článku jste se mohli dočíst o "amerických (po)divnostech", na které jsem tu za svůj pobyt narazila. A protože tenhle článek už jsem měla tak nějak nakousnutý poměrně dlouhou dobu a vždycky jsem si tam jen nějakou tu podivnost zapsala, nakonec se mi jich nakupilo tolik, že jsem z jednoho článku musela udělat dva a kdo ví, třeba jednou ještě bude mít pokračování :) 

Jsem tu, Ameriko!

DIVNÉ

Protože jsou tu všichni zvyklí zásadně jezdit autem (a tomu rozumím, protože třeba v Savannah jen tak nějak po svých nedojdete), když už se nakonec někam vydáte "pěšo", občas narazíte na takovou zvláštnost, že vám prostě chodník skončí uprostřed vaší trasy, nebo ještě lépe, žádný chodník tam ani není. O naší dovolené s kamarádkou Verunkou jste se mohli dočíst tady, tady a tady. Co jsem v prvním článku naznačovala bylo, že jsme se se jen z letiště ve Fort Lauderdale dostávaly asi hodinu. Tím největším problémem totiž bylo, že jsme chtěly dojít z letiště někam, kde si budeme moct objednat Uber (jako taxi, ale levnější), protože řidiči Uberu nemají povoleno nabírat zákazníky přímo na letišti ve FLL. Tak jsme tedy vyrazily, ale netušily, že se zase budeme muset vrátit pěkně zpátky, protože dál už nevedl chodník a snažit se pochodovat na krajnici s kuframa se nám zdálo až moc jako adrenalinový sport :)
Zkoukněte obrázek níže; ty bílé pruhy značí přechod, takže přejdete z jedné strany (z chodníku) na druhou stranu, kde už chodník prostě není! No neni to divný?! :))

Neustálé omlouvání - tady se pořád někdo někomu omlouvá a trvalo mi asi měsíc, než jsem pochopila, že se omlouvají zrovna mě. A víte proč? Třeba jen proto, že projdou okolo! To jste takhle v supermarketu, stojíte, vybíráte a najednou okolo vás někdo projde se slovy "excuse me". Proč? Za co? To já nevím, ale prostě to tak je. Setkáte se s tím nejenom v supermarketech, ale prostě všude na veřejném prostoru, kde do vás ty lidi ani nemusí vrazit, aby se omlouvali. Pochopím, když vybírám a někdo mi vleze do výhledu a omluví se. Ale proč se sakra ty lidi omlouvaj, když mi prochází za zády, to je pro mě jak záhada bermudského trojúhelníku! :) Včera jsem se o tom bavila s kamarádem a on mi tvrdil, že je to spíš jako ve smyslu "pozor, procházím", ale i tak je to prostě děsně divný :))

Source: funnycutegifs.com

Alkohol je kapitola sama o sobě. Protože je v hospodách a klubech celkově poměrně drahý, docela tu frčí tzv. pregame, zkrátka že trochu něco popijete, než vyrazíte ven. To jsem se takhle jednou chtěla na tu "pregame" připravit a asi půl hodiny jsem běhala po Walmartu a hledala alkohol tvrdší, než víno a připadala jsem si jak blázen. "Vždyť to přece musí být tady u toho vína, kam jinam by to jako dali?!", říkala jsem si. Když už jsem dělala asi třetí kolečko okolo regálu s vínem, rozhodla jsem se konečně zeptat kde že najdu vodku a paní na mě koukala jak na blázna/alkoholika. Prý alkohol neprodávají a já jako že vůbec? a ona, že vůbec, že musím jít do specializovaného obchodu na alkohol! (např. v Anglii alkohol v supermarketu normálně koupíte)
Ještě k té pregame, samozřejmě ale ten alkohol musíte pít uvnitř, protože konzumace alkoholu venku je v naprosté většině míst USA protizákonná. Já ale žiju v Savannah ve státě Georgia a právě Savannah je jedním ze sedmi měst v Americe, kde je konzumace alkoholu venku povolená (mezi další místa patří například New Orleans nebo Las Vegas, plné znění článku najdete zde). Musíte ale být v centru města a svůj drink přenášet v plastovém kelímku. Když v baru pijete ze sklenice a chcete odejít, prostě si drink přelijete do kelímku, které jsou pro tenhle účel připravené u východu a  navíc vám tu ve většině míst i dovolí ten kelímek  (i s tím alkoholem :) přenášet mezi jednotlivými bary. 
Poslední věc k alkoholu a už tohle téma vážně opouštím :) Nevím, jestli se to zdá divné jen mě, ale jakékoli brunch menu (takže v podstatě snídaňového menu) je mimosa (pomerančový džus s šumivým vínem). Můj první brunch s Američany byl v neděli ráno potom, co jsme všichni samozřejmě něco popili v sobotu, a většina těch bláznů si hned takhle ráno tu mimosu dala, někdo třeba tři i čtyři. A můžete mi věřit, že se po tom evidentně opít dá :)

Source: http://giphy.com/gifs/wanderlust-jennifer-anniston-mimosa-I5zN8yZllsuLm

Zmínka právě o tom mém prvním, ryze americkém brunchi, mi připomněla ještě jednu podivnost, i když na tu si upřímně postupně začínám zvykat. Z české snídaně jsem zvyklá, že moje snídaně je buď na sladko, nebo na slano. Tyhle dvě možnosti. Tečka. Nic mezi tím! Tady si ale můžete objednat sladké palačinky a dostanete k nim v ceně slanou slaninu jako přílohu. Samozřejmě palačinky podávají s teplým javorovým sirupem a ten se té slanině nevyhne, takže pak pojídáte slanou slaninu se sladkým sirupem. Někdo (a mimochodem mluvím o tom samém člověku, co dal při brunchi čtyři mimosy :) jde až do takového extrému, že si třeba dá wafle (sladké) s kuřecími kousky na vrchu (slané) a celé to ještě přelije javorovým sirupem (sladké!). A to už je vážně masakr :) Jinak ale kombinace javorového sirupu s naprosto čímkoliv je tu úplně běžná, na obrázku níže kuřecí maso na špejli v těstíčku, přelité sirupem :) 

PODIVNÉ, ALE FAJN

To, že jsou tu lidé tak nějak líní (ne všichni, ne všude, samozřejmě!), by se dalo vytušit už z těch chodníků. Bez auta jste tu prostě ztracení (teda aspoň pokud se jedná o malá města) a kolikrát si to ti Amíci ulehčují natolik, že z toho auta ani nemusíte vylézt, když něco potřebujete! Na okýnko "drive thru" jsme zvyklí i u nás od McDonald's a KFC. V USA si ale u drive thru můžete nejen objednat u naprosté většiny fast food restaurací, ale třeba i koupíte koblihy u Krispy Kreme, kafe u Starbucks a co je už fakt gól, že si takhle u drive thru můžete vyzvednout léky z lékárny nebo vybrat peníze z bankomatu. Proč je to podivné, ale fajn? Protože jsem prostě někdy líná taky, no! :)

Source: http://farm3.static.flickr.com/2683/4438541161_b5e4966112.jpg

Jak jsem už naznačovala v minulém článku, Američani jsou blázni, co se hygieny a čistoty týče. Naprosto všude tu proto máte možnost si "dopřát" dávku dezinfekčního gelu, který je volně k dispozici pro vaše užití, ať už se jedná o knihovnu, obchod nebo třeba restauraci. U vchodu v supermarketech si můžete zdarma ze stojanu vytáhnout dezinfekční ubrousek a otřít si s ním držadlo vaše košíku a je úplně běžné, že tu dámy nosí připnuté plastové lahvičky dezinfekčního gelu na kabelkách a děti na školních taškách. Je určitě fajn dbát na hygienu, ale zase si myslím, že čeho je moc, toho je příliš :)

Source: http://giphy.com/gifs/animation-animated-purell-t3ALHwdGhkF3O

Děti (tedy alespoň ty, o které se starám) tu mají tělocvik ve škole každý den. Myslím si, že je fajn, že tu tak trochu nutí děti, aby se hýbaly, protože co si budeme povídat, některé to opravdu potřebují a ty, co to zas až tak nepotřebují, těm to neublíží, stejně jako by to taky neublížilo českým dětem. Ve škole tu navíc neexistuje, že by měly krátký nebo dlouhý den. Většinu dní prostě končí ve stejnou dobu (moje děti končí v úterý dřív), a to nehledě na věk dítěte. Takže prostě i ti prvňáčci začínají školu od osmi a končí ve tři hodiny odpoledne, což se mi na ty prcky zdá až dost. 

Teď trochu něco mimo místu... V Kalifornii si můžete pořídit průkaz na zdravotní marihuanu. Spoustu výzkumů ukázalo, že marihuana pomáhá v boji proti rakovině. Pamatujete na tu kauzu v televizi, jak měli poslat do vězení babičku, co si pěstovala marihuanu na zahradě, protože to pomáhalo jejímu zdravotnímu stavu? Tak tahle babička žít v Kalifornii, dostala by zdravotní průkaz a směla tak legálně marihuanu užívat. Zní to dost neuvěřitelně, ale ten průkaz jsem viděla na vlastní oči! 

Source: http://marijuana.heraldtribune.com/files/2014/09/id-card.jpg

PODIVNÉ, ALE SUPER

Znáte z filmů, jak někde sejde parta lidí, kteří se ale vůbec neznají a najednou začnou všichni dohromady tancovat jeden tanec? Já si vždycky říkala "to je trapný, vždyť se teď potkali, jak jako můžou vědět ty kroky?" No a víte co, oni možná ví! Existuje hned několik takových tanců, jejichž kroky zná prostě celá Amerika! Asi tak, jako každý zná, jak se tancuje macarena (i když teda existuje několik verzí a já jsem rozhodně pro ten originál z videoklipu, haha). A já vám musím říct, je to opravdu sranda, vyvolává to bezva atmosféru a i to i dobře vypadá :) Já a Veru jsme na naší dovolené tancovaly Cupid Shuffle a Wobble Dance, jak to asi zhruba vypadalo, můžete omrknout ve videu níže.

Co naprosto MILUJU na Američanech, je jejich otevřenost. Cokoli potřebujete vědět, s čímkoli poradit, všichni jsou opravdu moc ochotní pomoct a poradit. Nevím, třeba je to víc jižanská záležitost, ale naprosto ve všech místech, která jsem v Americe navštívila, jsem pokaždé potkala lidi, kteří se mnou prostě začali mluvit jen tak, z ničeho nic. Stojíte ve frontě? Skoro určitě se za chvíli na vás někdo otočí a začne si s vámi povídat. Máte píchlou pneumatiku? Dejte tomu pět minut, než vám někdo nabídne pomoc. Ztratili jste se? Dostatečně zoufalý výraz vám zajistí, že vám automaticky někdo poradí a pokud se už musíte zeptat, určitě se vám dostane jenom správných cestovních pokynů, ale navíc i hromady zaručených tipů kam zajít a čemu se vyhnout.



Doufám, že se vám článek číslo dvě líbil a už teď můžu říct, že mám zaděláno na článek číslo tři, protože je toho prostě moc :)

Americké (po)divnosti

Žít jako cizinec v Americe neznamená jenom učit je jazyk, ale co se hlavně učíte, je poznávat, jaká je místní kultura. Pokud jste dostatečně flexibilní, budete tu kulturu nejen poznávat, ale budete schopní se s ní i sžít. Ač se snažím sžít se vším, co mi Amerika nabízí, s některými věcmi mám opravdu problém a kolikrát mi prostě zůstává rozum stát :) Proto jsem pro vás připravila takový seznam amerických "(po)divností", protože některé ty věci jsou vyloženě divné, některé zvláštní a některé podivné, ale v tom dobrém smyslu slova. A protože jsem se při sepisování těch podivností docela rozjela, článek jsem rozdělila na dvě části, takže bude ještě pokračování :)

Když už jsme u těch podivností... :D

DIVNÉ

Záchody jsou tady prostě divnost všech divností a určitě si zaslouží zmínku hned na prvním místě. To takhle jdete na záchod vykonat potřebu a jak si tak sedíte, můžete si mezerou mezi dveřma prohlížet okolí. Zní to legračně? No, zas tak legrační to není, protože když vy můžete vidět ven, zvenku taky lidi můžou vidět dovnitř :)) Já vám přísahám, že můžete vidět úplně všechno, TAK velké ty mezery jsou!

Když už jsme u těch záchodů, úplně všude se tu setkáte s nápisem "Employees must wash their hands after using a toilet" (zaměstnanci si musí umýt ruce po použití záchodu). Tak já nevím, ale mě tahle věta naprosto znervózňuje. To by si zaměstnanci bez té cedule ty ruce jako neumyli, nebo co?!

Double dipping - tuhle frázi mám vštípenou pravděpodobně ze svého prvního (nebo možná druhého) dne v Americe. Byli jsme na au pair školení v New Jersey a probírali zrovna americkou kulturu. Věci jako Američani jsou hodně hrdý národ, a tak. A pak přišlo na řadu "double dipping". Myslím, že jsem nebyla jediná, kdo neměl ani tucha, o čem že to mluví. Double dipping znamená v doslovném překladu něco jako "dvojité namáčení" (hádám, že ani vy teď nemáte tucha kam tím mířím). Představte si, že jste v restauraci s kamarády a objednáte si dohromady mísu s křupavými, čerstvě smaženými nachos, ke které dostanete na "namáčení" výtečné, voňavé guacamole. Vezmete si nacho a pořádně naberete guacamole a šup s tím do pusy. Ten nacho kousek je ale spíš pěkný "kus" a vy ho chcete využít co nejlíp, takže se s ním vydáte k míse s guacamole ještě jednou pro "double dip". Teda že přece ještě máte prostor, abyste si v rámci JEDNOHO nacho nabrali DVAKRÁT. To zní přece logicky, že jo, dvojí výhra! :) No jo, jenže tady jsme v Americe, takže v momentě, kdy míříte se stejným nacho pro druhé namočení, už bliká alarm blížící se společenské sebevraždy, protože ten kousek nacho už jste přece měli v PUSE, takže jakoby svoje sliny přenesete do té společné misky s guacamole. Samozřejmě to platí pro jakékoli "sdílení slin" (to fakt zní nechutně), ať už se jedná o nachos, nebo lahev nebo zmrzlinu. Já nevim, ale já bych si to nacho namočila podruhé úplně automaticky, nevadí mi dát napít ze stejné lahve člověku, kterého znám a i o tu zmrzlinu bych se podělila :) Tak jsem možná nechutná taky :)

Source: https://swisshansik.files.wordpress.com/2011/09/guacamole-spicy.jpg

Daně to je věc, co mě, a rozhodně nejsem jediná, naprosto vytáčí. Daně tu prostě nejsou už zahrnuté v ceně, jako to máme v Čechách, jako to mají v Anglii a jako to mají snad všude ve světě. Kupujete si tričko v domnění, že stojí 10$, přijdete ke kase a ups, najednou je to třeba 11$ (sales tax se liší u jednotlivých států USA). Tak jasně, u oblečení si u toho člověk zvykne. Ale když jdete na jídlo za 12$, k tomu se v závěru přidá sales tax a ještě minimálně 15% dýško, cenově jsme pak úplně někde jinde! (slyšela jsem už i že se daně na jídlo nepřidávají, ale zase si myslím, že se to liší stát od státu)

Když už jsem u těch dýšek, v restauracích jste tu skoro povinni dát dýško. Číšníci a číšnice dostávají plat nižší, než je minimální mzda, a to proto, že se do jejich plat započítávají tipy (nikoliv jako u nás, že dýška jsou navíc k platu). Takže v momentě, kdy nedáte dýško, ten člověk pak v podstatě dostane nižší plat. Navíc je tu doporučené rozmezí dýšek stanovené na 15-20%. Co je na tomhle systému úplně špatně je, že se mnozí číšníci a číšnice prostě nesnaží, abyste jim ten tip dali, protože ví, že ho stejně dostanou. To se mi upřímně o dost víc zamlouvá ten systém co máme doma v Čechách "jsem spokojená s jídlem, s milým číšníkem a příjemnou atmosférou a proto dávám dýško", a ne "čekali jsme na jídlo přes hodinu, číšník se nám vyhýbal, ale stejně musím dát dýško".

Zdravotní pojištění - lidi tady platí spoustu peněz za zdravotní pojištění (od 2000-5000$ ročně, závisí na státu. Nejméně se platí v Utahu, nejvíce na Aljašce), ale i přesto, že si zdravotní pojištění platí, s jakýmkoli zákrokem je čekají další a další poplatky, a to se mi zdá fakt dost. Kolik tady zaplatíte za školné, to je kapitola sama pro sebe. 

Source: https://pbs.twimg.com/media/B7p1lmSCUAAigI0.jpg

PODIVNÉ, ALE FAJN

Obchod s koblihami - Já prostě miluju, miluju, miluju teplý, tj. čerstvě udělaný Krispy Kreme donut! Rozsvícené červené světlo ve výloze značí "máme teplé donuty" a pokud jedete kolem, málokdy té ceduli odoláte. Dokonce si můžete stáhnout aplikaci do mobilu, která vám to červené světlo (= čerstvé, teplé donuty) oznámí! Proč je to v kategorii "co je fajn"? Protože je to tak strašně dobré a zároveň tak strašně nezdravé, že se tam prostě s každým rozsvíceným červeným světlem NEMŮŽU zastavit, jinak bych byla jak koule! :)

Většina aut tu jezdí na benzín, očividně proto, že se dřív tvrdilo, že nafta škodí životnímu prostředí víc, než benzín. Současně se už to prý není tolik pravda, každopádně oceňuji původní ideu, že je to životní prostředí vůbec napadlo. Navíc je tu nafta o dost dražší.

Automat v autě - řazení mi nijak nevadí, dělá to to řízení ještě o něco zábavnější. Ale když si při dlouhé jízdě můžete levou nohu nechat odpočinout na sedadle, to je prostě paráda! Auta s manuální převodovkou tu taky najdete, jsou to ale spíš menší sportovní auta a většinou je řídí chlapi. Na druhé straně se tu na mě všichni obdivně koukají, když říkám, že "umím řadit", haha :)

Right red turn - pokud odbočujete doprava a máte červenou, musíte úplně zastavit jakoby tam byla stopka a pokud nic nejede, zkrátka odbočíte červená nečervená. Tohle je super vychytávka, která šetří spoustu času, na druhé straně si někdy nemusíte uvědomit, z kolika všech směrů může nějaké auto přijet, což často vede k dopravním nehodám.

PODIVNÉ, ALE SUPER

V Čechách celkově moc nejsme zvyklí jíst snídani venku. Nic se ale nevyrovná víkendovému brunchi. Je to vlastně něco mezi snídaní a obědem, takže pokud půjdete v 10:30, máte vystaráno o obě jídla :) (a taky se většinou tak přecpete, že na oběd ani nemáte hlad). Vždycky jsem si myslela, že slovo brunch prostě znamená něco jako švédský stůl. Prostě že zaplatíte jednotnou cenu a pak si vyberete všechno, na co máte chuť. Při brunchi si ale klasicky objednáváte z menu, takže vás teď možná napadne, tak co je na tom brunchi tak zvláštního? Celý ten koncept "snídání venku" má podle mě hodně do sebe. Většinou na brunch chodíte o víkendu, všichni tak mají dobrou náladu, jsou uvolnění a odpočatí, nikdo nikam nespěchá. Jde o to, že ZAČÍNÁTE jeden z víkendových dnů tím úplně nejlepším způsobem, že se sejdete s kamarády, s rodinou, tlacháte o víkendových plánech, popíjíte kafe, čerstvě vymačkaný pomerančový džus, nebo pokud se nebojíte alkoholu po ránu, dáte dvě, tři mimosy (pomerančový džus s šumivým vínem), pomalu si vychutnáváte palačinky přelité teplým javorovým sirupem, ovoněné křupavou, vypečenou slaninou, kterou samozřejmě vždycky dostanete na stranu.  Oh my dear brunch, I'm in love with you!

Source: http://www.hercampus.com/sites/default/files/2013/10/22/brunch-z.jpg

Jsou tu všeobecně o dost otevřenější k homosexualitě. Navíc nedávno přešel v platnost zákon, který opravňuje uzavření právoplatného manželství homosexuálních partnerů ve všech státech USA. Samozřejmě neříkám, že tu nepotkáte jediného homofoba, ale zkrátka se zdá, že je tady ta situace o dost lepší, než u nás v Čechách. Já jsem velkým zastáncem rovnosti a LGBT pochody jsou navíc pokaždé děsná sranda! :)

Nikde se nekouří uvnitř - tohle už znám z Londýna a nemůžu si to vynachválit! Ten pocit, kdy se vrátíte domů z party a nesmrdíte jak popelník! Parááááda! Tohle naštěstí už od nového roku zažijeme i v Čechách, protože vláda podpořila úplný zákaz kouření v restauracích, na koncertech a tanečních zábavách (a co bary?!). Co je tady ještě super je, že ať už jste v baru nebo restauraci, vždycky dostanete vodu z kohoutku naprosto zdarma. V mnohých barech máte dokonce i barel, kde si můžete vodu sami natočit a nemusíte tak ani stát frontu na baru.

I když je těch (po)divností dost, pořád to tu miluju :)

Snad jste dočetli až do konce a brzy se můžete těšit na pokračování :) Mějte krásný víkend, K.

Poslední dva měsíce v Savannah a proč je změna dobrá věc

Tak jsem tu desátý měsíc. Ani nevím, jak se to stalo, jak to, že to tak rychle uteklo? I když se teda jedná o malé výročí toho, že jsem v USA, taky to ale na druhé straně znamená, že mi zbývají už je dva měsíce v Savannah. Jsem taková nějaká plná emocí a připadám si jak rozdvojená osobnost. Na jednu stranu už se strašně moc těším na novou host rodinku a na San Francisco (o tom, že už mám svůj match jste si mohli přečíst tady) a na druhou stranu to tady nechci opustit! Ty lidi, co jsem poznala, místa, která miluju (jako zrovna ta kavárna, ve které teď, stejně jako každý víkend, sedím)...

Wormsloe Historic Site/Savannah, GA <3

Chtěla jsem si vypsat TO DO list toho, co všechno chci za ty dva měsíce stihnout, ale tak nějak mi přijde, že jsem tady a v okolí viděla naprosto všechno :) Jediné, co v Savannah opravdu chci stihnout, je dokončit výzvu 24 náměstí: seznam "100 věcí co dělat v Savannah" obsahuje mimo jiné i položku "vyfoť se s každým ze 24 náměstí". To zní celkem jako nuda, já vím. Ale jednou jsme se výzvu pokoušely splnit s au pairkou Sarou těsně předtím, než odjela a byla to taková sranda, že bych tomu ani nevěřila. My jsme to "vyfotit" nebo spíš "take a selfie" chtěly pojmout originálně a namísto fotek s naučeným americkým úsměvem jsme se rozhodly, že prostě každá fotka musí být jiná a navíc, že na každé náměstí máme jen dva pokusy, tj. dvě fotky. Začaly jsme asi ve tři hodiny odpoledne a skončily s patnácti náměstími, protože už byla moc tma, když jsme se konečně rozhodly to vzdát. Sara pak odjela a my to tak nikdy nedokončily. A já se zařekla, že tohle prostě musím dokončit, i kdybych se měla jít fotit sama. Naštěstí se ale všichni kamarádi chtějí přidat, jen nevím, jak někteří z nich zvládnou ta náměstí "obchodit" :) Zbytek času chci hlavně strávit čas s lidmi, které jsem tu poznala a kteří mi budou tak strašně moc chybět. 

15/24 náměstí

Jak si tak po sobě čtu, co jsem napsala, napadá mě, proč že se vlastně stěhuju, proč nezůstanu tady v Savannah? Mám tu skvělé kamarády, kteří jsou místní, takže tu budou pořád a netýká se jich ten "au pair život", kdy všude žijete jen na rok. Mám tu fajn host rodinu a zlaté děti. Mám tu svá oblíbená místa (já přísahám, že mě v té kavárně už poznávají a mojí frázi "double cappuccino and a piece of brownies with nuts, please" umí natuty odhadnout dopředu), vím kam zajít na vzorky jídla zdarma a kde se nejlíp nakupuje. Mám tu super levné členství v posilovně, která je obrovská takže si můžu být jistá, že nikdy nebudu muset na nic čekat frontu. Vím, kterým ulicím se v jakou dobu vyhnout a cestu domů bych zvládla i poslepu. I když jsem ze začátku byla skeptická, je tu poměrně dobrá hudební scéna (chodím skoro každý týden na nějaký koncert) a z festivalů v okolí se dá taky vybrat. Savannah je snad jediné místo, kde se může konzumovat alkohol venku a oslavy svatého Patrika patří k vůbec největším ve Státech. Oceán máme 40 minut od domu a dá se v něm koupat skoro celý rok. Navíc se tu každou chvíli natáčí nějaký film (teď zrovna tu máme Adama Sandlera a nedávno Zacka Effrona a Roberta DeNiro) a Forrest Gump tu "seděl na lavičce" hnedka kousek od místa, kde píšu. Takže proč to vlastně dělám?! 

St. Patrick's Day in Savannah

Třeba google pomůže, takže píšu "Why is change good for us (proč je pro nás změna dobrá)?" A najde mi to spoustu, ale opravdu spoustu článků. Klikám na blog jakéhosi Allana Karla a jen co se začtu, musím říct, že souhlasím s každým bodem. Allan zmiňuje důvody, proč je změna dobrá a já myslím, že všechny určitě stojí za zmínku:

• Bez změny věci zůstávají stejnými a nakonec stagnují a zemřou.
• Většina lidí se bojí změny, protože je posunuje za hranice jejich komfortní zóny
• Bez změny není v životě žádné dobrodružství.
• Ubránit se změně zabere víc energie a úsilí, než ji přijmout.
• Je o dost jednodušší si změnu osvojit, než proti ní bojovat.
• Zatímco mnozí se budou změně bránit, úspěšní lidé ji využijí ve svůj prospěch.
• Změna znamená učení se. Učení se znamená růst. Růst je žití. Tak žijme.
• Když si stěžujeme na změnu, energie, kterou na to vynaložíme, z nás akorát udělá bručouna
• Změna je příležitost.
• Stávající stav (status quo) je nudný a nikam nás nedostane.
• Změna je vzrušující a nutí nás, abychom se pohnuli z místa.
• Změna může být děsivá a nepohodlná pouze v případě, že na ní jako na takovou nahlížíme.
• Strach ze změny je pocit, který můžeme změnit.
• Je v pořádku měnit své pocity.
• Lidé vzdorují změně, protože s sebou přináší pocity strachu a neznáma.
• Neznámo bude nepohodlné jen pokud to nezměníte.
• Změna je posel možností.
• Všechno se jednou musí změnit.
• Když se změníme, tak se přizpůsobujeme a hýbeme se tak dopředu a když ne, couváme.
• Počasí se změní, tak se o něj nestarejme a přestaňme o něm mluvit :)

Translated into Czech from Allan Karl, full article here.

I když to v San Franciscu všechno bude hrozně nové, třeba i náročné a děsivé (přece jenom se budu muset sžít zase s dalšími a úplně cizími lidmi), vím, že mi to hrozně dá. Prostě budu muset zase jít ven a ty kamarády si udělat, kavárny objevit a ten nový život pořádně zažít. Zvládla jsem to tady, i když jsem, přiznávám, ze začátku hodně bojovala, teď už jsem ale o dost vnitřně silnější právě díky tomu, že mě to tady za hranice mé komfortní zóny doslova vyhnalo. Takže to zvládnu i v San Franciscu! A i vy, co se chystáte nebo už se potýkáte s jakoukoli životní změnou - já vím, že je to těžké, ale zvládnete to taky! 

Držím palce, mějte se krásně, K. :)

Source: Brendon Burchard, https://www.facebook.com/brendonburchardfan?fref=photo