One Happy Day: tak ahoj, školo

Takže jak jsem slibovala, jsem zpátky s novým a kratším (to jsem si myslela, co jsem to začala psát, pardon) článkem. A proč že se to jmenuje One Happy Day? To je právěže ta malá změna, kterou jsem plánovala a která mě, a doufám i vás, vždycky nabudí na pozitivní vlnu. Ono totiž těch šťastných dní je hrozně moc a my si to kolikrát vůbec neuvědomujeme. Za dobu, kdy jsem se sama snažila transformovat z naprosto negativního člověka (ale říkala jsem, že jsem přece realista!) na toho až otravně pozitivního, který vidí sklenici raději z půlky plnou, než prázdnou, který vždycky kouká na světlou stránku a který zkrátka srší nadšením (a víte co, neříkám, že už tam jsem, ale jsem rozhodně na cestě :) jsem se naučila spoustu věcí. Jednou z nich je pro mě naprostý základ téhle nové logiky a sice, že "Happiness doesn't make us grateful, gratitude makes us happy", tedy že "Ne díky pocitu štěstí jsme vděční, ale díky vděčnosti se cítíme šťastní" (omluvte ten překlad, takhle mi to nejvíc dává smysl). 

One Happy Day bude takový můj "Gratitude Journal", alias "deník vděčnosti" (a v té češtině to prostě zní divně, já si nemůžu pomoct, haha). Některé dny jsou zvláštní, jsem na výletě, na cestách a poznávám úžasné věci, a jiné dny jsou úplně obyčejné, ale přesto něčím zajímavé. Když se na chvilku zastavíte a ze srdce se zasmějete nad tím co se vám právě stalo a co udělalo ten den naprosto unikátním, a taky, že jedinečný bude každý další den, brzo si uvědomíte, že tenhle život je parádní a nejde ho nežít s úsměvem na tváři. 
Tohle byl takový úvod do té nové kategorie a teď už pojďme na jeden z těch mých obyčejných a přesto šťastných dní - poslední den školy.

http://i.giphy.com/l2R03Bs3CNLgiIWgU.gif

Takže mám poslední den školy... A nevím, že to tak prožívám. Asi, že už je to hrozně oficiální. Když jsem skončila magistra, říkala jsem si - jo, konec školy. Napořád! Napořád! Napořád! To už jsem sice věděla, že pojedu do Anglie au pairkovat, ale že pak skončím v USA a budu muset splnit nějaké ty kredity ve školy, jsem neměla ani tušení. Samozřejmě, ta škola tady nebyla tak oficiální záležitost jako univerzita v Čechách, tam mi šlo o titul a tady jen o nějaké hloupé kredity, co s nima, že jo... V Savannah jsem navíc studovala GED, což odpovídá takovému rychlokurzu střední školy, takže to pro mě byl tak trochu krok zpět, haha. Hlavně krok zpět k středoškolské matice, bože! Vždyť já pořád opisovala od spolužačky Alči, jak tohle sakra přežiju? :)) 
Přežila jsem, protože se ukázalo, že já a ještě jedna au pairka, jsme byly jediné, kdo z té třídy plné Amíků byl vůbec schopný udělat úkol. Takže to zas taková fuška nebyla, co si budeme povídat. Jo, to v Cali, tady jsem měla o hodně víc možností a mohla tak studovat i něco trochu víc ambiciózního. A ano, vybrala jsem si velmi ambiciózně, například můj kurz Fitness For Life. Tam jsem si trochu připadala cvičenka v Sokolu s tím rozdílem, že ti ostatní by, na rozdíl ode mě, Sokola skutečně zažili. Banda sedmdesátiletých, osmdesátiletých a jednoho devadesátišestiletého důchodce mě přesvědčila, že každé milé slovo potěší, každá konverzací nějak nabudí a že se dá cvičit i džínách :)

A abych to tady jenom nehanila, tak můj druhý kurz už byl o něco ambicióznější a musím říct, že mě neuvěřitelně namotivoval. Career Life Planning, to už zní dost vážně, co říkáte? Kort pro někoho, komu je 27, kariéru nemá žádnou a na téma plánování života  odpovídá - není na to brzo? :) Já jsem prostě totální výhra pro veškerého zaměstnavatele, haha. Takže tenhle můj kurz nakonec nebyl tak úplně hračka. Týdenní úkoly mi pokaždé zabraly třeba dobré čtyři hodiny a ani si nemyslím, že to bylo jazykovou bariérou, prostě fakt musíte sednout a vypisovat write upy o tom, jaké třeba máte schopnosti (a když jich moc nemáte, to se pak píše ještě hůř, že jo!). Nebo děláte nějaké testy osobnosti, které vám pak vyhodí, jaké zaměstnání se na vás nejvíc hodí. Já celá natěšená čekala na výsledky mého testu, toho nejvíc oficiálního, co stál 30 dolarů... A víte co? Byla bych dobrý tree trimmer, alias stříhač stromů. Tak díky! Přesně na tohle jsem celý život čekala, až mi někdo řekne - hele a nechceš stříhat stromy? To by ti šlo! Haha. Samozřejmě tam bylo víc věcí, jen tohle mě pobavilo/naštvalo nejvíc :)

http://i.giphy.com/52J6R4in4olzi.gif

Takže konečně ten můj poslední školní den - poslední cvičení se starouškama a taky poslední Career Life Planning. To ráno se mi cvičilo nějak zvláštně... Já si říkala, že mi ti lidi snad i budou chybět! Oni byli vždycky tak milí, třeba obdivovali kam až se ohnu nebo že udělám dřep! :) Za to vás už dneska nikdo nikde nepochválí! V posilovně jen slyšim - jdi víc dolů! Přidej si závaží! A tady mi skoro tleskali za normální dřep! Taková podpora v životě, haha. Plus jsem ten den byla hrozně nervózní, protože jsem měla poslední prezentaci na CRLP. Prezentaci v angličtině. Prezentaci v angličtině před třídou Američanů. Bože, já to nenávidim.

Ten den jsem pak odpoledne něco měla, takže jsem se do školy úplně výjimečně namalovala, a to já opravdu jinak chodim jak příšera. Stejně jsou beztak všichni minimálně o pět let mladší, než já, tak co. Po cvičení jsem měla ještě asi třicet minut, než mi začínala hodina, a tak že si sednu do místní menzy, dám si kafíčko a ještě si tu mojí veleslavnou prezentaci na téma "mé karierní plány" (hahahahah) ještě projdu. Když objednávám kafe, najednou mi někdo skočí do řeči a mluví na mě. Tak se otočím, kdo že mě to nenechá ani dokončit větu a tam taková milá holčina a povídá mi, že jsem "really beautiful". Já zírám a že "excuse me"? A ona zase to samé. Rudnu a nevím co říct. Božeee, takovýhle věci se říkaj jen tak, z ničeho nic? Poděkuju a zaskočená se přemísťuju do menzy, ale nejradši bych se schovala někde na záchodě a aspoň deset minut o tom přemýšlela :) Tohle na těch Amíkách miluju, haha. I když jsem tam stála jak trubka  a nevědela co dělat, stejně jsem odcházela a usmívala se, protože je to prostě strašně milý. A lidi by si takovéhle věci měli říkat častěji. Nikdy totiž nevíte komu tím třeba hrozně zlepšíte den :)

Source: http://i.giphy.com/wRg2cxbJVvfY4.gif

Tak si sednu a už už se začítám do prezentace, když v tom ke mě přijde jiná holčina a zdraví mě a jak že se mám. Neee, já už si s nikym povídat nechciiiii. Ale jsem slušně vychovaná, haha, tak že dobře a myslím si, že tím ta konverzace končí... Slečna si ale chce ještě povídat. Prý co je můj obor. A já že nemám, že vlastně tady jakože nestuduju (to sis to zavařila, Kačeno...). To samozřejmě spustilo sáhodlouhou diskuzi na to proč nestuduju, odkud jsem, kolika jazyky mluvím... 

Ok, tak jsme se dostaly na téma jazyky, já už nervózně poťukávala po prezentaci, protože jsem jí vážně neměla tak vypilovanou... Pak jsme se přehouply na věk, protože jsem nechtěně zmínila, že "už jsem stará" (Kačeno, vážně?) a ona, přísahám, zavedla pětiminutový monolog o tom, kolik jí je let a pak začala vypočítávat, o kolik jsem starší než ona a kdybych se bývala narodila tehdy a tehdy, tak bychom měly tolik a tolik měsíců od sebe... Já seděla a zírala. 

Source: http://i.giphy.com/l2RaPhzQeY4ODghNK.gif

Ok, můj pohled vypadal asi takhle, ale s občasnýma přestávkama na záchvat smíchu. V hlavě jsem byla trochu zoufalá, že se už musím učit a že před tou třídou pak budu vypadat jako pako, ale zvenku jsem se vlastně smála úplně ze srdce. Nad tou absurdní situací, že tu sedim a poslouchám, jak mi úplně cizí člověk vyjmenovává, kolik měsíců bychom od sebe bývali měli, kdybych se narodila v dubnu. Jako vážně? 

Ok, z té půlhodiny mám najednou jen pět minut a konečně si pročítám mojí prezentaci, když v tom přijde do té menzy kluk a z ničeho nic začne hrát na piáno. A hraje a hraje a nikdo na něj nekouká, jak kdyby tam nebyl a nehrál jednu úžasnou melodii za druhou. Pak se zase zvedá a jde pryč. Nikdo nic a já bych už dávala standing ovation a tleskala jak puberťačka na Biebrovi. To je tohle fakt úplně běžný? Tak to piáno si s sebou nepřinesl na zádech, tak asi jo! Ale vážně, že se nikdo ani neotočil, nezasmál se a neřekl si - tohle je paráda? Sakra, tohle je úplně jinej svět a já jsem tak strašně vděčná, že jsem to mohla zažít! :)

No a prezentaci jsem přežila a zase si připomněla to pozitivní - já to zvládla i když jsem si myslela, že nezvládnu. Kolikrát prostě dokážeme víc, než si vůbec dokážeme představit.


Takže tohle byl jeden den a jak je to dlouhý? Já už se fakt potřebuju přestat vykecávat, to je hrozný... Evidentně toho mám hodně na srdci, takže další článek bude zase brzy :)

Mějte se krásně, K.