Bože lidi, já jsem tady půl roku!
Rok a půl v Americe!
Dva a půl rok au pairkou ve světě!
Jako dneska si pamatuju, jak jsem se dvěma kuframa pobíhala v Londýně na nádraží a doufala, že si pro mě fakt někdo přijede. A jak jsem pak mému úplně prvnímu host taťkovi, Chrisovi, omylem sedla za volant v domnění, že si sedám na sedadlo spolujezdce. Na Anglii jsem si nakonec zvykla, počasí překousla, Londýn si naprosto zamilovala. A pak tradá do Ameriky...
Jak jsem těm Jižanům v Savannah za boha nic nerozuměla a oni na můj směšný britský přízvuk jen valili oči. Jak jsem plakala po Londýně a myslela, že se nudou ukoušu. A jak si zase zvykla. Na teplo (vedro!), na nádhernou přírodu s těmi nejkrásnějšími západy slunce na světě, na milované kavárny, na drahé přátele. A zase pryč...
Tak jsem tady, v Redwood City, kde jsem se hodně rychle aklimatizovala na kalifornské počasí (anebo spíš na to v RWC, které hlásá "climate best by government test"), kde jsem se zamilovala do San Franciska a kde jsem taky nejednou zaplakala nad tím, že nejsem schopná ušetřit naprosto žádné peníze.
S tímhle půlročním (a rok a půl ročním a dva a půl ročním) výročím bych chtěla tady na blogu udělat nějaké změny. Zkrátit články, psát častěji a mám v plánu ještě další změny, ale to až později... Snad to pak bude víc čtivé, uvidíme :)
- Takže jen tak rychle, co se mi v tom minulém měsíci odehrálo? Hlavně jsem úspěšně splnila své au pair kredity ve škole, hip hip hurááá! Jsem volná, volná jako pták! Já vám ale o tomhle dni ve škole ještě povím, protože to byl Den Spiklenec. A ne Den Blbec, ale fakt Den Spiklenec. Máte taky někdy den, kdy se vám prostě dějí věci a kdy si říkáte - je tohle možný, kdo se proti mně spiknul? Kde je ta skrytá kamera, lidi?
Source: http://gph.is/1iUKkXJ
- Samozřejmě taky proběhl nějaký ten výlet, tentokrát jsme se vydaly s holkama na Big Sur. V pěti to nebyla v jednom autě zrovna super duper třída, kort když jste zrovna vy ten člověk co sedí uprostřed a ani hlavu si nepřilepí na okýnko, ale přežila jsem, haha.
- V Čechách je nějaké to pivko po obědě úplná normálka, že jo. Když se ale chceme opít trochu víc "sofistikovaně", vyrážíme do moravských sklípku, kde jim naprosto nesofistikovaně vypijeme všechny zásoby a druhý den odjíždíme se střepem v hlavě, takže veškerý ten "wine tasting" neboli ochutnávka vína, vlastně pozbývá svého původního smyslu. Z očuchávání vína a vážných debatách o jeho buketu se pak totiž stane úplně normální chlastačka. V Kalifornii se překvapivě dělá něco podobného, ale oni to fakt mají na té sofistikované úrovni! Proto jsme se do Napa Valley, alias americké Moravy, vydali na průzkum a s sebou si dovezli vodku a slivovici (co byste taky čekali od bandy Čechů a Slováků). Ale i na to jejich víno došlo! A já poprvé ochutnala spojení vína a čokolády a myslím, že v životě už nic víc nepotřebuju. Donut? Ne, díky, nedám si, jen sklenku Cabernet Sauvignon a kostičku hořké čokolády, té mořskou solí, prosím! Ba ne, já si dám i ten donut.
- Googleplex, na ten dojde, když už vám nápady ubývají a máte třeba jen jedno odpoledne a nic na práci. A víte co, ono je to vlastně super. Přece jenom život v Silicon Valley má v sobě ten nádech technologie (a peněz, haha), a to se nevidí jen tak všude. Taky ne nadarmo tu sídlí jak Google, tak třeba Facebook, Apple, HP, LinkedIn, Intel, Microsoft, Twitter nebo třeba Yahoo. Pěkná řádka firem, co? Takže když už se vám poštěstí se zrovna ocitnout někde okolo, zaskočte do Googleplexu, projeďte se na barevném kole a nasajte tu atmosféru inteligence, nápadů a vařících se mozků, z nichž některé pracují i v neděli.
- A protože se nám taky konečně teploty dostaly na to "kalifornské počasí", jaké si v Čechách vždycky představujeme, situace volala po "beach day". My si vyrazili spálit každičký kousek kůže na Santa Cruz a taky si už naplánovali budoucí lekce surfování (aneb, to bude zase katastrofa, ale zase bude o čem psát!).
No a na konci snad už jen perličku, že jsem si celá nadšená koupila longboard. Jakože skateboard, ale o dooost větší (teda aspoň ten můj - prej "to je ale dobrý žehlící prkno"). Za pouhých dvacet dolarů jsem se tak stala hrdým vlastníkem tohohle super zábavného (a pro mě jistě smrtícího) nástroje. Kluk, co mi ho prodával musel mít ze mě hroznou srandu. Já se úplně tetelila štěstím, že mi zase něco vyšlo na tom Craiglistu (něco jako naše aukro, kde prodáváte použité věci), protože jsem si tu koupila i kytaru, na kterou (ne)hraju, a taky že budu jako děsně cool!
Poznámka: ne všechny blbosti z Craiglistu vás automaticky udělají cool.
Poznámka č. 2: abyste byli cool, musíte se na tom nejdřív naučit jezdit/naučit se na to hrát (takže nebudete cool hned).
No co vám budu povídat. Vymlátila jsem se v ten moment, kdy jsem se poprvé rozjela. Ale co je pozitivní, že to vlastně ani nebylo na tom mém drahém longboardu. Byla jsem jezdit s kámošem Matějem a on povídá: zkus ten můj, ten je kratší, to ti půjde líp. Tak jsem to zkusila. Na pět vteřin. A sletěla. Vážně, okamžitě. Ale pak jsem úspěšně s odřenou nohou a rukou jezdila ještě další dvě hodiny, takže zas až takovej antitalent nebudu? No a pak jsem zase spadla. Ale jinak dobrý!
Takže vážení, další článek bude a bude brzy a bude zase kratší :)
Mějte se kráááásně! Pusu, K.
Žádné komentáře