Další měsíc a další kupa zážitků za mnou... Tenhle byl extra zvláštní, a to samozřejmě kvůli dovolené (o níž jste si mohli přečíst tady, tady a tady), kterou si pořád nemůžu vynachválit a na kterou vzpomínám s hřejivým pocitem u srdíčka. A taky se smíchem!
Před samotnou dovolenou, a na začátku mého pátého měsíce, jsme se vydali na výlet do Santa Cruz a já se tam totálně zamilovala. Ale ne do chlapa, vy blázni, do města! Santa Cruz je jako jako extra balíček zábavy, jen si vybrat. Přes den si třeba jdete zasurfovat (konečně jsem viděla naživo nějakého surfaře v akci!), zkouknete delfíny, kteří se prohánějí hned vedle těch surfařů (šest jich tam bylo!), odpoledne posedíte v jedné z roztomilých kaváren (božeeeee, jedna lepší než druhá, moje srdce jen plesalo radostí, když jsem to viděla!) a večer se ponoříte do víru města, projdete se po boardwalk a nasáváte tu úžasnou atmosféru.
Po víkendu plném zážitků ze Santa Cruz přišla na řadu vytoužená dovolená s těmi nejlepšími lidmi, jaké si dovedu představit - s Verunkou, Domi a Luci.
Po dovče byl návrat do reality tvrdý, doma mě nejvíc přivítal pes a celé jsem to dospávala ještě asi týden... Konečně, po zhruba 100 dnech odpočítávání, došlo i na narozeniny mojí malé Jordan. A když říkám odpočítávání, myslím tím skutečně odpočítávání. Každý den, ta bláznivka, kontrolovala mobilní aplikaci, která ji oznamovala, že už "jen" za 99 dní jsou její narozeniny. 98, 97, 96, 95... A každý den mě na to samozřejmě upozorňovala, takže jsem nemohla zapomenout, haha. Na její oslavu narozenin host mum připravovala (za mojí pomoci, jasně, ne? :) narozeninové cupcakes, které vypadaly jako popcorn (teda řeknu vám, takovýho crcání s tím - upéct to, hodit na to polevu, nastříhat asi milardu marshmallow, nabarvit marsmallow, aby měly ten máslový nádech, a pak je to snězený za pět minut) a čokoládové karamely (ou jééé, dieta v háji). Já jsem jí samozřejmě nakoupila spoustu kravin, plus jsem jí chtěla udělat takové malé překvapení. Jen abych vám to osvětlila... Přes týden jím opravdu zdravě a cvičím. Jakmile ale přijde víkend, stává se ze mě prasátko obecné, které hned v sobotu ráno jede s Jordan pro donuty. Jednou jsem dokonce v pátek v noci vůbec nemohla spát, jak jsem se na ty donuty těšila a vzhůru jsem pak byla ve čtyři ráno a nedočkavě čekala na šestou, až pro ty nadýchané, smažené a boooožské donuty budu moct dojet. Takže sobota ráno a donuty, to je taková moje a Jordan tradice. Tentokrát ale měla na sobotu spoustu jiných sladkostí, že jsme tenhle náš rituál vypustily. Já byla ráda, protože jsem na neděli měla naplánováno udělat jí z těch donutů "dort". Když jsem ráno odjížděla z Donut King a vezla si tři plné pytlíčky, měla jsem trochu výčitky a říkala si, co mi na to asi řeknou rodiče (v Savannah by mě za tohle asi vyhodili z domu, haha). Dorazila jsem domů, připravila tu parádu a čekala, kdy mě kdo seřve, jestli jsem se nezbláznila. Místo jsem ale slyšela samá zvolání oooch a aaach a thank you, Kat, that's amazing! Než Jordan stačila vstát, stihli jsme zapálit svíčky na jejím donut dortu a já měla největší radost, že se to povedlo (a že mě nikdo nesprdnul za to množství cukru, které malá dostala k snídani, haha).
Takže Jordan už je 11, to je šílený! Pořád říkám "moje malá", ale ona už je to přitom taková slečna. Teda někdy, haha. Někdy jindy si třeba i chce hrát (fakt jen někdy), jako při téhle výzvě "udělej make up druhé osobě, zatímco máš zavřené oči" nebo když si vyměňujeme obličeje na Snapchatu.
Samozřejmě by to taky nebyl pořádný měsíc, aby se nešlo ven tančit a vypustit přebytečnou páru, že? Takže se tančilo...
Ale taky výletovalo po San Francisku, protože tady je ještě tolik věcí, které prostě musíme vidět! Tentokrát jsme se s Domčou vydaly na "hon po houpačkách". Okolo San Franciska je totiž hned několik houpaček zavěšených na stromech a je z nich naprosto nádherný výhled (takže prostě natuty bude i alespoň jedna nádherná fotka pro Instagram, haha). Takže se s Domi konečně dotrmácíme k Billy Goat Hill park, odkud víme, že je božský výhled na město a hlavně - je tam ta houpačka! Na místě ale zjišťujeme, že jí prostě někde uřízl nebo co! I tak ale děláme milion fotek, protože ten výhled je naprosto úžasný i bez houpačky. Pak zjišťujeme, že je další takováhle houpačka ještě v parku kousek odsud. Takže jdem! Po dalším výšlapu ale zjišťujeme, že i ta další houpačka je prostě pryč. Tak to nám ale někdo dělá naschvál, ne?! Ze stromu tu jen smutně visí kousek lana a my jsme celé nešťastné a dumáme, co že je to dneska za den. Domča ale že prostě chce odsud fotku, takže že se prý pověsí za to lano. Nebo spíš zbytek lana. Tak přemýšlím, jak bych vám tu barvitě popsala, jak se Domča snažila vyskočit na to lano a ještě se na něm zhoupnout, ale asi to nezvládnu tak, abyste se v křeči popadali za břicho a museli dokonce přejít do kleku (abyste se smíchy nepočůrali), tak jako já. Pozorovat Domi, jak se snaží zachytit zbytek uřezaného provazu, který ale visí ještě dobrých dvacet centimetrů vysoko, než kam její ruka dosáhne a která přemlouvá vítr, aby jí ho přivlál alespoň trochu jejím směrem, byl skutečně (zhruba patnáctiminutový) zážitek, který pobavil nejen mě, ale i naprosto všechny přítomné. Ale mojí oblíbenou fotku, jak Domča "letí" a provaz netknutý, zhruba půl metru daleko od ní, sem nedám, protože by mě zabila. Ale mám jí v mobilu a vždycky, když je mi smutno, tak se na ní podívám a je hned líp! (promiň, Domi :-*)
Poslední věc, kterou bych ráda zmínila, byl svátek Svatého Patrika. Loni jsem zažila naprosto velkolepé oslavy v Savannah, kde totiž, díky původním irským provinciím, má tenhle svátek silnou tradici. Samotné oslavy probíhají celý týden (= pije se celý týden) a jsou dokonce druhé největší v celé Americe (trumfl je jenom New York)! Letos jsem ale v den Svatého Patrika pracovala, takže jsem o všechnu tu srandu přišla, plus navíc jsme zjistili, že všemožné oslavy už proběhly víkend před samotným svátkem. Takže když jsme se v sobotu, víkend po Patrikovi, vydávaly s holkama na úplně poslední akci spojenou s touhletou velkolepou irskou slavností, všichni se na nás udiveně koukali a jestli už to prej náhodou neproběhlo? Takže jsme si připadali v té zelené asi i trochu divně, ale co! Na onen slavný (a poslední) St. Patrick's pub crawl jsme dorazily v pět hodin odpoledne, zatímco ostatní účastníci slavili už od jedenácti dopoledne (a taky na to vypadali, haha). Atmosféra, lidi, zelená barva a skvělá parta, to všechno nakonec udělalo ten večer nezapomenutelným i když to tak ze začátku vůbec nevypadalo. Takže ano, Svatý Patrik se dá slavit i po svátku Svatého Patrika, aneb, vždycky si najdi důvod, proč oslavovat! :)
Tak to byl měsíc číslo pět. Já už se velice rychle blížím k završení půlročního výročí, takže budu přesně v půlce! Nevím jak se to stalo, jak to tak rychle uteklo, ale každopádně jsem si to moc užila :) Děkuji vám všem za pozornost, za podporu a doufám, že se máte báječně a jde na vás jaro tolik, jako na mě - já se z toho sluníčka prostě musím jenom usmívat :)
Tak zase příště, K.
Žádné komentáře