Dovolená ve fotkách a jak ten "plán" nakonec vyšel

Tak už mám za sebou skoro celý pracovní týden a musím se přiznat, že jediné, co mě drží nad vodou, jsou vzpomínky na dovolenou a vidina víkendu. Já jsem totiž skočila do toho "pracovního procesu" po hlavě (teda spíš spadla, než skočila!), protože moje devčátka začínají školu až příští úterý. To si takhle jeden den hovíte na pláži a vaší jedinou starostí je, jestli jste se dostatečně namazali opalovacím krémem a druhý den se potýkáte s jedináctihodinovým odmlouváním, brečením, a stěžováním si. Protože se ale moc chci řídit heslem, že máme žít v přítomnosti, nechat minulost odpočívat a budoucnost si užít až se stane přítomností, bude to poslední ohlédnutí nad těmi krásnými časy, co jsou strávila s Verunkou a přísahám, že už s tou dovolenou dám pokoj! :) Chtěla bych vám jen ještě ukázat pár fotek, které si myslím, že stojí za zmínku a které prostě hezky dokreslují a zároveň uzavírají tuto (blogovou) kapitolu.

První den! Já ani nevím, jestli jsme byly víc nadšené z té plavby, nebo z toho, že vidíme MIAMI. A tak když jsme se konečně na loď, která měla kotvit ještě asi další tři hodiny, dostaly, bylo to zkrátka dva v jednom - jak luxus na palubě, tak vyhlídka na Miami. Samozřejmě přišel na řadu první drink (a s ním i první zděšení se nad cenou, kterou snad radši ani nemůžu prozradit, ale co, dovolená, ne? :) a první noc v naší kajůtce bez oken, kde usínáte při vrnění motoru a sem tam nějakého toho šplouchání. Měsíc z lodi vypadal ještě víc magicky než kdy jindy, a to bylo zkrátka jasné znamení dovolené snů!

Zastávka první, Key West. Bylo to tam celé takové podivné, nevábně voňavé, ale keywestští psi rozhodně mají styl a na skútru se vozí s grácií (mimochodem na druhé straně skútru se vozilo ještě jedno a přesně takové psisko!). Leguáni se procházejí po krajnici a nikdo se nad tím ani nepozastaví a dokonce tu mají popelnice "jen na kokosy". Tak trochu jiný svět, no :)

Zpátky na lodi to nikdy nebyla nuda. Nejlépe se střízlivělo se skleničkou vody s citronem, pokud se to všechno (rozuměj sklenička, voda, citron a to nebohé, margaritou otrávené tělo) ještě naložilo do vířivky. To pak vylezete jako znovuzrození, utřete se osuškovým zvířátkem a může se zase vyrazit do víru "velkolodi". Na elegantní večer jsme se teda musely trochu vymódit, ale dostaly jsme za to výměnou humra, krevety a hřebenatky, takže vlastně super obchod :) Nejlepší z nejlepšího ale nakonec nečekaně přišlo na výletě Cozumel/Playa del Carmen, kdy jsme se mohly ponořit do téhle průzračné dešťové a ledové vody v krápníkových jeskyních. To je El Río Secreto, bejby! (Photo credit první fotky: Veronika Houdová)

Miami už pak bylo "jen" třešničkou na dortu. Oceán, písek a skvělá společnost, co víc bych si mohla přát? Centrum Miami taky stojí za podívanou, dokonce tu mají vlastní Chodník slávy! Nakonec si ale uvědomíte, že nejlíp je, když zaboříte nohy do horkého písku, nasajete slanou vůni oceánu a nezbyde vám, než být "happy"! :) (Photo credit první, čtvrté a osmé fotky: Veronika Houdová)

Tahle dovolená byla pro mě důležitá hned z několika důvodů. Jako každý jiný (pracovně vytížený člověk:) jsem už dovolenou potřebovala, ale to je tak asi to nejmenší. Uvědomila jsem si, že čas je hrozně vzácný a měli bychom ho proto trávit s těmi správnými lidmi. Došlo mi, že ne všechno, co ze začátku vypadá jako totální tragédie, se tragédií skutečně stane; záleží jen jak k tomu přistoupíte. Že něco jako osud určitě existuje, ale musí se mu jít trochu naproti. A jedním z posledních důvodů je, že jsem k samotnému konci té dovolené matchla, takže konečně mám svojí TOP rodinku na další rok! I přesto, že jsem v jednom z minulých článků psala, že to s tou mojí vysněnou rodinou moc nedopadlo, nakonec přece jenom ten match vyšel právě s nimi :)

Znáte Kerouakovo Na cestě? Právě podle této knížky jsem volila název blogu (anglicky "On the road"). Hlavní hrdina, Sal Paradise, se tu s partou kámošů vydává žít vzrušující život cestovatele a dobrodruha. Ne, že bych snad chtěla žít život jako Sal, ale budu se trochu opičit a přesunu se do jeho často zmiňované destinace... wait for it... Já se totiž stěhuju do předměstí Friska! :) Už od 21. 10. budu moct brouzdat ulicemi San Francisca (aka Friska, jak by řekl Kerouac), nasávat jeho voňavou atmosféru, poznávat jeho laskavé lidi (což přece víme z té slavné písničky od Scotta McKenzie :), objevovat místní kapely a srkat kafíčka v zapadlých kavárničkách. 

Název blogu jsem sice volila podle knížky, ale tenkrát jsem si ani  ve snu nepředstavila, že by to v budoucnu mohlo mít nějakou spojitost. Asi osud :) A myslím, že lepší způsob, jak zakončit svojí "kariéru" au pair jsem si snad ani vybrat nemohla. Navíc se strašně se těším, až vám odtamtud budu psát články! Žádné malé město to není, takže to já budu každou chvilku někde ztracená a o zábavu (o článek) bude postaráno!  

PS: San Francisco bylo vždycky moje vysněné město a když se lidi ptají proč, říkám, že se mi hrozně líbí z filmů. Ovšem, že hlavní vliv na mě měl film Boys & girls, který jsem milovala jako malá holka, jsem nikdy nepřiznala :) Tak dneska poprvé! :))

M-I-A-M-I

Miami. Tenhle výraz v sobě nese něco hrozně zvláštního, jakoby automaticky vyvolával pocit dovolené, party, bílého písku a průzračného oceánu. "Jdem se vykoupat na Miami Beach", to prostě zní! Vždycky jsem si říkala, že na takovouhle dovolenou nebudu mít peníze, příležitost, ani lidi, s kterýma bych jela a vždycky jsem záviděla svým facebookovým přátelům, když odsud sdíleli fotky. Ale ono se mi to nakonec díky povedlo!

Downtown Miami

V rámci mojí dovolené jsme se s au pairkou Verunkou vydaly na luxusní plavbu lodí na Key West a Cozumel z Miami, což můžete omrknout tady a tady. Naše plavba byla na čtyři dny a protože jsem si mohla vybrat ještě pár dní dovolené, rozhodla jsem se v Miami zůstat i přesto, že Veru už odjížděla domů. Přesto jsme ale spolu mohly alespoň jeden den strávit v Miami, takže jsme se samozřejmě jako první vydaly na pláž. Jsem přesvědčená o tom, že jsme obě měly výraz jako o Vánocích. Ten oceán! Ta průůůůůzračná voda! Ten písek! Já se teda v Savanně taky dostanu k oceánu, ale rozhodně nevypadá takhle :) 

South Beach, Miami

Můj plán zněl jasně: chci vidět surfaře, a tak že se vydáme na Surfside, úplně nejsevernější pláž v Miami. Na mapě to vypadalo kousek a já tvrdila, že tam přece dojdeme pěšky. Jenže pak jsme zjistily, že by to trvalo přes dvě hodiny, takže došlo na miamskou městskou dopravu. Žádná sláva to tedy není; autobusy si tu jezdí, jak chtějí a zastávky jsou přeplněné podivnými individui. Člověk by řekl, že u Miami Beach přece lidi musí být zvyklí na to, že se tam holky procházejí v plavkách, no ne? My měly tílka a kraťasy a nebylo pět minut, aby nás někdo neokukoval (opravdu neskrývaně), netroubil z auta, nebo nám se silným zaujetím nevyprávěl, že "včera potkal ve Starbucksu Obamu" :)) Po asi dvaceti minutách jsme se dočkaly autobusu, po půl hodině dorazily na Surfside a zjistily, že tam nejenže není žádný surfař, ale je to tam plné ještě o dost podivnějšími lidmi a zákoutími. Na pláži ale nikdo, to je plus :) Navíc, když si teď zkouším googlit "Miami Surfside", na žádném obrázku nevidím ani jednoho surfaře, tak teda dumám nad tím názvem! Ale tak to prostě dopadá, když někam jedete úplně bez plánu :)

Surfside

Na cestě zpátky autobusem jsme se s Veru rozloučily a já zamířila na hostel, kde jsem si dopředu zamluvila pokoj a kde se mnou přespávalo dalších jedenáct lidí. Byla jsem hrozně unavená, tak jsem zapadla do postele asi v osm hodin večer a moc jsem se o lidi, s kterýma sdílím pokoj, nezajímala. V půlnoci se pak probudím potom, co se mnou někdo cloumá a svítí mi do obličeje baterkou. Ani mě nestihl nenapadnout žádný katastrofální scénář, jako spíš, že chci toho člověka přerazit! Ukázalo se, že spím v něčí posteli, protože mi prý bylo přidělená postel a v té já musím spát. Tak tvrdím, že jsem žádné instrukce nedostala a slečna z recepce na mě, ať jí ukážu papír, co jsem dostala při check-in. Málem jsem se zabila při cestě dolů z palandy, jak jsem byla rozespalá, dala jsem jí papír a samozřejmě tam bylo napsáno 208H (číslo pokoje 208, postel H!). Ano, nečetla jsem to! :) Navíc mi řekla, že v té posteli můžu zůstat, tak nevím, proč mě nemohli nechat spát. A hlavně jsem pak nemohla usnout, protože jsem si připadala jak idiot. Tahle noční scéna totiž vzbudila i všechny ostatní, protože jsem si nepřečetla blbej papír. No co, stane se! Ale mohli jsme to vyřídit až ráno, že jo! :)

Abych se neválela jenom na pláži, rozhodla jsem se druhý den vydat do centra Miami. Na ulici nebo respektive na chodníku jsem skoro nikoho nepotkala, lidi tu prostě nechodí, nebo co :) Zato tu narazíte na spoustu aut a půlka z nich na vás bude troubit nebo pokřikovat z okýnka. To tu vážně ženský nechodí v kraťasech?! Centrum Miami je opravdu obří, nachodila jsem tu spoustu kilometrů, viděla spoustu zajímavých věcí i se projela tzv. metromover, což je vláček, který jezdí nad městem, takže máte super výhled a navíc je úplně zadarmo. Po celém dni v centru jsem se ale zase hrozně těšila na pláž a říkala jsem si, že to pravé Miami pro mě prostě pořád znamená pláž a písek. 

A ještě, že jsem se pak zase rozhodla pro tu pláž, protože se mi stalo něco božího :) Jsem ve vodě a najednou koukám na obří černou věc, která se blížila k lidem hned vedle mě. Tak se ptám, co to je a pán že "manatee". Tenhle manatee se pak vydal mým směrem, ale já neměla ani tušení, co to sakra manatee znamená, jen jsem se soustředila na to, že je to obrovský, černý a plave to na mě, takže jsem s hrůzou v očích začala couvat jak nejrychleji to šlo. Pak to na mě vykouklo a já viděla kapustňáka a nemohla jsem uvěřit, že byl tak blizoučko a že se chtěl kamarádit, a já, posera, utekla :)

A manatee! :) Source: http://s.ngm.com/2013/04/manatees/img/florida-manatee-kings-bay-615.jpg

Potom, co jsem se vrátila na hostel, jsem se seznámila s lidmi ode mě na pokoji. Deset z těch jedenácti lidí celkem, byli kluci, tři čtvrtě z nich Němci. Potkala jsem tu dokonce jednoho au pair - kluka z Německa, co s neuvěřitelným zaujetí vyprávěl o tom, jak se ho někdo od nás z pokoje pokoušel sbalit (vidíte, nejenom holky to maj těžký :). S Veru jsme předtím diskutovaly, že jako Evropani celkově nejme moc otevření a neradi se bavíme s cizími lidmi, a zase se mi to potvrdilo po tom, co jsem se pokoušela s těma klukama z pokoje komunikovat. A věřte mi, po páté otázce následované jednoslovnou odpovědí, byste to vzdali taky :) 

Já už jsem na tu americkou otevřenost tak zvyklá, že hrozně ráda komunikuju s cizími lidmi a naštěstí nejsem jediná. Na vedlejší palandě ode mě spal Bruce z Nizozemska, jeden z těch dobrodruhů, co cestují sami a jen s batohem na zádech. Ráno, co jsem se probudila, tak byl pryč, našla jsem od něj ale vzkaz s emailovou adresou a musela jsem si zase pro jednou říct, že tenhle život je úžasnej a je potřeba ho žít=užívat každým dnem!

Takže ať už cestuje nebo jste doma, jděte ven a poznejte nové lidi, žijte život, který máte teď a ne ten, co byl v minulosti, ani ten co bude. Teď je to, co je hlavní!

Live fully, love openly and make a difference today.

Brendon Burchard

Plavba snů II.

Pokud jste četli první část naší plavby snů, asi vás teď zajímá, jak že to vlastně dopadlo v tom Cozumelu. Tak tady to je :)

Jakmile jsme dorazili na Cozumel a vystoupili z lodi, nemohla jsem uvěřit, že jsme vlastně v Mexiku! A bylo to cítit na každém kroku, každým nádechem a vidět každým pohledem. Byl to baru vedle baru, kde uvnitř turisti vesele tlachali nad margaritou a ochutnávali desítky druhů tequily, pojídali tacos, enchiladas a ceviche. 

Šly jsme se nahlásit k našemu průvodci a koupit vodu (kdo může v tomhle vedru pít margaritu?! :). No a po tom, co jsme se vrátily (přesně na čas, kdy jsme měli vyrážet), průvodce nikde! Začaly jsme běhat okolo (a panikařit – ano, přiznávám, já to byla!) a prostě nikoho nemohly najít. Pak jsme zahlídly skupinku lidí a průvodců u přístavu a běžely se tam zeptat – prý jsme dobře, hurá! 

Radost nás přešla hned v momentě, kdy jsme vypluli a průvodce začal hlásit, kde máme vystupovat. „Proč prostě neřeknou, 'na kajaky vystupte tady', vždyť my nevíme, kde budeme kajakovat, no ne?!“ (záchvat paniky č. 2). Výraz posádky potom, co jsme se zeptaly, nás ani trochu neuklidnil („tak třeba jen nemluví anglicky?“). Následně přišla slečna průvodkyně a nahodila úplně stejný výraz („Proč tady všichni jen divně koukaj a nikdo nemluví?!“). Tak se konečně ptám „jsme na špatné lodi?“ a ona že jo. No a to je v háji. Zkuste pochopit tu situaci - dvě český holky na cestě do MEXIKA (!) úplně cizí lodí a kdo ví, jestli se dostaneme zpátky na čas, abychom chytily NAŠÍ loď, na které samozřejmě zůstaly pasy s vízem??? 

Naše je ta větší :)

Tak a co teď? Slečna průvodkyně nás posadila a že se zeptá, co dál („tak a teď nás tady vysadí uprostřed Mexického zálivu, zmeškáme loď do Miami a protože nemáme pasy, budeme  muset zůstat v Mexiku a míchat margarity v baru“). Vrátila se s úplně stejným výrazem („pomoooc!“), ale s větou „You are very very lucky, girls“ (tak prý máme štěstí). Protože nám posádka lodi původně potvrdila, že jsme dobře, nebyla to vlastně naše chyba a mohly jsme si vybrat z jakéhokoli výletu, který ta společnost nabízela. Plus navíc tu byli lidi od nás z Carnivalu (z naší lodi), takže bylo zaručeno, že se zpátky na čas dostaneme! 

Úplně náhodně jsme si vybraly výlet s názvem „Secret river“ a těšily se na dobrodružství. Veru si přála pláž s bílým pískem a tyrkysovou průzračnou vodou. Z toho nás hned na začátku vyvedl náš průvodce Ernesto, když si nás a dalších šest dobrodruhů (ano, všichni ostatní  jako dobrodruzi skutečně vypadali, já a Veru jsme měly na sobě žabky a bikini, žádnou boty do vody, žádná podvodní kamera). Já potom prošla už třetím záchvatem paniky, jakmile nás Ernesto seznámil s podrobným programem: „Budeme se potápět a pak budeme plavat a šplhat v jeskyni, kde není denní světlo, takže uvidíte jen to, kam dosáhne vaše baterka na helmě. Jo a nevystrašte ty netopýry!“. Ještě to pak dorazil větou „je mi jasný, že je to tu samej potápěč“ a přísahám, že jsem byla celou cestu k „secret river“ zticha a dumala, jestli tohle přežiju.

Dorazili jsme na místo, napasovali šnorchl, ploutve, brýle a vestu (díkybohu!) a šlo se. Jednalo se o nádhernou průzračnou řeku, kde se míchala sladká voda se slanou, což tu vodu vlastně nakonec pro potápění nedělá zas až tak průzračnou. Ale co je hlavní, my to zvládly! Viděly jsme rybičky, zakusily ten zvláštní pocit, když skutečně „vidíte“ rozlišnou hustotu vody a cítíte i její rozdílnou teplotu a hlavně jsme si to hrozně moc užily.

Zastávka číslo dvě byla ona zmíněná jeskyně, která se leží uprostřed džungle, takže není divu, že byla objevená teprve před rokem. Představte si něco jako Koněpruské jeskyně se stalaktity, slatagmity a stalagnáty, do půlky zaplavené průzračnou dešťovou (=ledovou) vodou, kam neproniká denní světlo (=bezva hnízdiště pro netopýry), takže vidíte jen to, kam dosáhne vaše čelovka na helmě a kam prostě VPLAVETE. Jedním slovem PARÁDA! 

El Río Secreto Source: https://www.riosecreto.com/webimages/photo-gallery/riosecreto-big-2.jpg

S tím šplháním a fyzickou náročností to Ernesto trochu přeháněl, ale my mu to za tu pravou mexickou večeři na pláži odpustily. Byla jsem tak plná zážitků a zároveň jsem na nás obě byla hrozně pyšná, protože mi bylo jasný, že bychom si tenhle výlet dobrovolně prostě nevybraly. O to víc vím, že tahle dovolená zůstane nezapomenutá!

I když třeba vypočtu na kolik mě to všechno vyšlo peněz, na druhou stranu ale pak můžu začít počítat, kolik bychom utratily za všechno to jídlo, zaplatily za všechny představení, které jsme v rámci plavby viděly, za všechny zkušenosti, zážitky, zábavu, nové kamarády a i za to, že jsme v tom s Veru byly spolu… To se penězi vyčíslit ani nedá. Já se zařekla, že budu utrácet za zážitky, a to se mi na 100% povedlo. Navíc, jak říká moje maminka, „peníze budou a my nebudeme“ (a že život je jako bonboniéra… ne, to si dělám srandu :D ).

Přežily jsme! :)

PS: Světe div se, já to dopsala a pořád jsem na pláži! (Teda vlastně už v letadle, ale článek jsem opravdu dopsala ještě na pláži). Pět a půl A4 na papíře, to jsem ale dobrá! :)

Příště ještě sepíšu, jak jsem se měla v Miami, kde jsem po naší plavbě ještě zůstávala sama na pár dní a spala v hostelu na pokoji s dalšími jedenácti lidmi. Tak se těšte :)

Plavba snů

Tenhle článek píšu ze South Beach v Miami (Miami Beach – 1000 000 lidí = South Beach), pěkně postaru – s papírem a tužkou. A jak se znám, budu to všechno dopisovat ještě zítra na letišti v Miami, v letadle do Albany (kam ještě letím k babičce a dědovi na chatu na jeden den) a možná i ze Savanny. Jsem prostě rychlík, no! :)

První drink na lodi, ještě s výhledem na Miami

Ale prostě mě dneska přepadla taková touha zrekapitulovat uplynulý týden. Ve čtvrtek 30.6. mi totiž začala dovolená a já se vydala s Verunkou na plavbu snů, a to doslova (na její post o naší dovolené mrkněte tady; já jsem ale ještě nečetla, protože chci nezávisle napsat svůj článek a hrozně mě zajímá, jestli obě vypíchneme to samé :)! S Houdičkou jsme si totiž jako naší dovolenou vybraly plavbu lodí po západním Karibiku. Jak to takhle sepisuju, tak ta „plavba lodí“ mi prostě dostatečně nevystihuje, že to byla naprosto obrovská a luxusní loď, která má 13 pater, 849 pokojů, 4 bazény, posilovnu, divadlo, nekonečně barů a sálů, pojme 2754 lidí, na délku je o něco delší než Titanic (893ft x 882ft, což odpovídá cca 272m x 269m) a tonáží ho dokonce o dost převyšuje (101509 x 46328), to jen tak pro představu :)

S Veru jsme se sešly na letišti a naše dobrodružství už začalo tam, samozřejmě! Přiletěly jsme totiž do Fort Lauderdale, ale loď nám vyrážela z Miami; jen dostat se Z LETIŠTĚ nám zabralo třeba hodinu? Asi trochu předzvěst toho, že to nebude tak moc jednoduchý, jak jsme si to naplánovaly. Pak nás třeba pan řidič málem vyhodil v přístavu ve Fort Lauderdale a ne v Miami a nám by to bývalo možná ani nedošlo :)

Jakmile jsme se ale prošly pasovkou a konečně se dostaly na loď, samotná plavba byla jen relax, jídlo, relax, jídlo a zase jídlo. Jo, to jídlo, to bylo asi to jediný, co nás v ten moment zajímalo, jak jsme po té cestě z letiště hladověly. Možná i proto jsme, my trubky, zapadly hned do první fronty na jídlo, co nám přišla do cesty, a ono toho tam přitom bylo tolik na výběr! Takže já měla hot dog a hranolky a jen o kousek dál to vonělo čínskýma nudlema, smažily se jarní závitky a hned vedle jste si u bufetu mohli nandat tady salát, támhle rybu, kus kuřete, nebo prostě cokoli jste chtěli a kolikrát jste chtěli! Ale nevadí, my si to jídlo opravdu vynahradily později :) 

Jooo, dezerty, to bylo moje :)

Po obědě jsme se vyvalily do vířivky a nachytat nějaký ten bronz. Nejlepší část dne ale teprve začínala s večeří (ano, my opravdu jedly pořád), v rámci které jsme zamířili do „restaurace“, kde nám byl přidělen stůl. Musím říct, že někdo si dopředu opravdu dal práci s tím, aby posadil dohromady lidi podobného věku a i se dokonce strefil do stejného smyslu pro humor :) U stolu jsme seděly s párem těch nejsladších kluků z Ohia a dvěma bezva holkama z Londýna.  Znáte občas ten pocit, že poznáte někoho nového a prostě si říkáte - s tímhle člověkem chci čas, protože se s ní/m musím pořád jenom smát a cítím tu pozitivní energii? Mně se tohle nestává zas až tak často, ale tam to prostě bylo. Měla jsem to štěstí každý den večeřet hned s pěti úžasnýma lidma a jsem za to strašně vděčná.

TOP parta 

Co se noční zábavy týče, obě jsme byly po tom hektickém dni dost unavené a obě jsme musely vstávat poměrně brzo, abychom stihly naše lety do FLL. Takže představa nějaké party moc nehrozila, ale přesto jsme šly obhlídnout, jak to na lodi vypadá po setmění a jaká společnost se nám nabízí. Hned nás na programu zaujala "singles party", ale samozřejmě jsme řekly, že jenom půjdeme kolem :) Ale vlastně jsme tam snad ani nedošly, protože jsme objevily piano bar, kde to znělo hudbou z osmdesátek, a to my obě moc rády, takže jsme se tam staly pravidelnými štamgasty a nesměly ani jeden večer chybět!

V pátek jsme dorazili na Key West, kde jsme dostali asi jen tři hodiny času, ale nakonec se ukázalo, že to bylo až až. Ono totiž na tom Key West, dámy a pánové, je pěkný prd. Došly jsme se vyfotit k hlavní atrakci, Southernmost Point, odkud je Kuba vzdálená jen 90 mil a cestou se jen udivovaly, jak to tam všude nevábně voní, na každém metru narazíte ne kohouta nebo slepici (a nebo taky na leguána) a celkově to byla taková vesnička. Nakonec největším zážitkem byl obchod Millionaire Gallery, kde můžete zkouknout (nebo koupit, haha) originál kytary Jimiho Hendrixe, Stinga, nebo třeba obleky všech členů Beatles prodávané v sadě za 36000$. Ne, že bych snad toužila po tom, něco odsud vlastnit, ale husí kůži jsem měla celou dobu (a klimatizací to nebylo :) Mimochodem mají pobočku v Miami, Londýně, Dubaji, Gstaad a v Praze (no a na Key West, ehm)! 

Druhý den jsme pak měli strávit na mexickém ostrově Cozumel, takže bylo na čase zamluvit exkurzi. My původně ani neměly v plánu nic dělat, prostě jsme jen chtěly najít pláž a vyvalit se. Jenže to vypadalo, že abyste se dostali na pláž, musíte si pronajmout auto, nebo zaplatit taxíka. Navíc nás kluci u večeře naladili jejich plánem strávit den na soukromé pláži s all-inclusive, že jsme se rozhodly taky nějaký ten výlet zamluvit. Vybraly jsme tzv. clear kayak (je transparentní), asi hlavně proto, že to bylo nejlevnější. Zároveň jsme prodebatovaly svoje největší obavy; já mám panickou hrůzu z potápění a Veru (snad to tu můžu říct) se necítí úplně nejlíp v přímém kontaktu s rybami. Takže budeme v bezpečí kajaku a zároveň to všechno pod sebou uvidíme, to je super, no ne? Kdyby jen to tak všechno šlo podle plánu... :)

Jak to teda vlastně dopadlo v Cozumelu? To zase příště, protože vás teď nechci unudit k smrti. Každopádně upřímně říkám, tam teprve začalo to pořádné dobrodružství! :)

Když to nejde podle plánu

V minulém článku jsem vám psala, jak jsem zase v procesu matching a že mám na obzoru jednu super rodinu, ale nerada bych to zakřikla. Asi jsem to tedy nakonec zakřikla, protože jsem od té rodiny neslyšela už pět dní a jsem z toho nějaká zklamaná.

tak trochu ve slepé uličce/Jacksoville

Určitě to tak mělo spousta holek a kluků, co si matchingem prošli. Skypujete s rodinou a říkáte si, že tyhle lidi jsou naprosto super. Z jejich strany to nadšení taky cítíte, mluvíte s předchozíma au pairkama a jen se utvrzujete v tom, že TOHLE JE ONO! No a oni se pak už neozvou. 

Připadám si taková bezmocná, že prostě musíte jen nečinně sedět a čekat, až si vás někdo vybere. Navíc, slyšeli jste o tom, že existuje pozice tzv. matching expert? Tedy alespoň u AuPair Care. Jedná se o fyzickou osobu, která pročítá naše dotazníky a pak je nabízí rodinám, protože ty většinou nemají čas procházet takové množství profilů. Ptala jsem se naší Area Director, jestli má cenu třeba zkoušet psát jiné AD, že bych ráda do dané lokality. Ona mi odpověděla, že to spíš nepomůže, protože rodiny přijímají nabídky od matching experta. Tak to mě teda frustruje ještě víc, když si vezmu, že můj osud závisí na tom, jestli vás prvně vybere ne rodina, ale nějaká paní, která s tou rodinou nemá nic společného. Nezbývá než věřit v její schopnosti a snad můj profil brzy ukáže té správné rodině! :) Jen doufám, že brzy nedostanu email od agentury, že už jsem odmítla moc rodin a že se to nesmí, nebo tak něco. Ale jako pardon, já chci mít ten svůj poslední au pair rok prostě TOP! :)

Abych se trochu odreagovala, udělala jsem si tak trochu den pro sebe a místo páteční posilovny sedím ve své oblíbené kavárně s dvojitým kapučínem a nejlepším brownies na světě (vážně, nekecám! Pokud se náhodou ocitnete v Savanně, zajděte do Gallery Espresso). Nějak jsem cítila, že tenhle "me time" (prostě, že vezmete sami sebe na rande :) je teď pro mě naprostá nutnost, protože mám dnes poslední den doma v Savanně a zítra odlétáme s dětmi za prarodiči do Albany (upstate NY). Letím jenom já a děti, tak už se trochu stresuju, jak to bude probíhat a věřím, že za celé dva týdny nebudu mít moc volna (takže žádná kafíčka a žádné "třídění myšlenek"), tak jsem si to prostě musela vynahradit dopředu (aneb, musíš si sama pořádně a logicky odůvodnit, proč nejdeš do posilovny a dáš si místo toho brownies :D)! Co mě ale teda hodně drží nad vodou je, že, za dva týdny touhle dobou si budu už druhým dnem válet šunky, popíjet margarity a pojídat meloun na cruise s Houdičkou! A věřím, že to budeme obě hodně potřebovat :) 

Veru mi pak po cruise odjede a já strávím ještě další tři dny v Miami, sama samička. Zrovna jsem bookla pokoj v hostelu a snad to bude taková sranda, jako veškeré moje cestování po USA (protože jsem absolutní idiot na zeměpis a neumím číst v mapách a POKAŽDÝ se mi povede jet na opačnou stranu, než kam mám!).

Vždycky tu je čemu se zasmát!

Ráda bych, aby závěr tohohle článku byl, že i když to to "nejde podle plánu", třeba ten plán nebyl tak úplně nejlepší a ten lepší plán teprve přijde, takže hlavu vzhůru! :)

PS: opouštím kavárnu po 3,5 hodinách, brownie posloužilo i jako oběd, takže když ty snězený kalorie rozdělím na snídani a oběd, zas až tak velkej hřích není, že ne? :)

Source: http://paperyrain.com/wp-content/uploads/2014/04/image.jpg

Matching (no.3)

Je neděle po deváté večer, já mám za sebou svůj první rozhovor s rodinou v rámci prodloužení a přepadla mě taková nostalgická nálada. Vzpomínám na to, jak jsem si před necelými dvěma roky vybírala rodinu do Anglie a před ani ne rokem rodinu do USA. To už je to váženě tak dávno? 

Svůj první matching (fáze kdy, si vybíráte rodinu a hledáte co nejlepší "match", takovou rodinu, s kterou si nejvíc sednete) si pamatuju, jako by to bylo před chvilkou. Bylo léto, já akorát dokončila vysokou a pak jsem ještě vyjela na dva týdny na letní univerzitu do Turecka, takže jsem s tím vystavováním profilu moc nespěchala. A protože jsem zas až tak nespěchala před odjezdem, o to víc jsem se pak nervovala po příjezdu, protože to hledání rodiny nešlo tak rychle, jak bych si představovala. 

Můj první skype rozhovor byl peklo. Byla jsem hrozně nervózní a paní mi oznámila, že se jí rozbila kamera na počítači, takže jí neuvidím. No jo, ona ale mě viděla a taky moje překvapené reakce na to, co mi říkala (bylo to poprvé, kdy mi někdo řekl, že jí kosher a já neměla ani páru, co všechno pod to spadá), ale já jsem nemohla vidět ty její. Celkově jsem se po tom rozhovoru cítila špatně a Sasha se mi vlastně pak ani neozvala a já nechápala proč. Nakonec dobře, protože jsem byla v takovém rozpoložení, že bych jí bývala kývla a teď navíc vím, že by to bylo peklo i doma (po nějaké době jsme s au pair kamarádkou Kamčou zjistili, že její host mum je právě tahle paní, co se mnou dělala pohovor a trik s rozbitou kamerou si vyslechla taky, haha). 

Pak jsem skoro kývla rodině, která mi poslala seznam pravidel okolo domu zahrnující denní úklid koupelny nebo přípravu dětí každou sobotu dopoledne a večerní hlídání ("au pair goes out on Fridays"). Teď mi přijde úplně na hlavu, že jsem to vůbec zvažovala. Ale já prostě chtěla jet za každou cenu a začínala jsem být opravdu zoufalá. 

Hned potom se mi ozvala rodina (u které jsem nakonec strávila rok), a to bylo skoro jako sen, po těch předešlých. Sice tři děti, z toho 2,5 roku starý prcek, ale s rodičema se dalo mluvit rozumně, zasmáli jsem se a hned se domlouvali na další skype. V momentě, kdy mi řekli, že si mě vybrali, jsem skoro ani nemohla mluvit, jak jsem byla šťastná. A jela jsem do Londýna.

Můj další matching probíhal v době, kdy jsem ještě pořád byla v Londýně. Jela jsem předtím domů na léto, takže jsem měla možnost si všechno potřebné v agentuře vyřídit a pak jsem se ještě na dva měsíce vracela do Anglie. Tenhle matching probíhal tak rychle, že ani nevím, jestli ho "matchingem" můžu nazvat. V noci jsem dostala email o tom, že je můj profil k vidění online pro rodiny a v pět hodin odpoledne mi zvoní telefon a ukazuje lokalitu Georgia, USA! Tak jsme hovor udiveně zvedla a z druhé strany slyším svojí budoucí host mum, že už mi posílala email před dvěma hodinami, jestli jsem koukala na jejich profil a kdy že můžeme mluvit znovu. Rychle jsem zkoukla profil a zjistila, že je vše podle přání - dětičky školou povinné, slunná lokalita a oceán na dosah! Hned ten večer jsme měli skype, při kterém mi byl nabídnut match a já ho přijala. Dneska, když pročítám pokyny od agentury, naprosto chápu, že před osudovým matchem mají proběhnout dva rozhovory, které od sebe musí být alespoň 24 hodin, aby obě strany měly čas si situaci pořádně rozmyslet. Já totiž po tom svém "ano" dostala hrozný záchvat paniky, že je to všechno hrozně rychle. Já byla ze všeho tak zaskočená, že jsem ze sebe vykoktala "yes" a přitom jsem se ani nezeptala na základní otázky typu "budu mít k dipozici auto?" nebo "jak jste na tom s náboženstvím?". Takový trdlo jsem byla! Každopádně trdlo, co mělo štěstí, protože auto jsem dostala a rodina nijak nábožensky založená není (ne že by mi to vadilo, spíš je třeba opravdu dobré vědět, když rodina jí kosher nebo jestli po mě bude vyžadovat nedělní návštěvy kostela).

A jdeme do finále, matching číslo tři. Často jsem se tu ptala sama sebe, jestli už nemám dost. Přece jenom jsou to dva roky hlídání dětí, dva roky bez rodiny a přátel, dva roky bez domova. A pokaždé, když tohle téma tady s někým řeším, řeknou mi, ať nejsem blázen. Kupodivu bych prý byla "blázen", kdybych ještě toho třetího roku nevyužila, když mám tu možnost. Tak já jí teda využiju. Do třetice všeho dobrého a pak, pak už mě máš doma, maminko :) 

Jak jsem už psala v minulém článku, žádost o prodloužení jsem podala asi před dvěma týdny. Tento čtvrtek jsem dostala email o zveřejnění mého profilu online a během pátku se mi ozvaly dvě rodiny, obě z vysněné lokality. Do svého profilu jsem uváděla, že bych ráda na západní pobřeží Ameriky, protože prostě chci zůstat v teple a Kalifornie zní víc než úžasně! 

Mám teď akorát za sebou svůj první skype a skoro bych zase sklouzla k tomu matchi po prvním rozhovoru. Ale tentokrát jsem se zeptala na všechno, na co jsem potřebovala a snad ani víc nadšená být nemůžu. Každopádně o tom, jak to dopadlo, se dozvíte někdy příště, já bych to teď hrozně nerada zakřikla :)

PS: právě se mi ozvala další rodina. Mají pět (!) dětí, nejmladšímu jsou dva roky a host mum nepracuje. No, tak to nevím, tedy... :))

Ježkovy voči, já PRODLUŽUJU!

Tak a je to tady zase. Mám ještě přes tři měsíce do konce mého au pair roku v USA a už musím zase začít řešit co dál. Poplatek za prodloužení už víc než týden neleží pohodlně na kontě mého bankovního účtu, ale je už pravděpodobně na cestě někam Vládě nebo komu že to zase platíme (367$, na to vás nikdo moc předem neupozorní :). A protože je tahle částka NEvratná, je vlastně rozhodnuto - tak já teda PRODLUŽUJU! Aneb, hurá do třetího au pair roku!

Můj druhý týden v Savannah, Halloween!

Před necelými dvěma týdny jsem poslala vyplněné papíry s přihláškou agentuře a částku mi poslušně odečetly už asi za tři dny. Pár dní potom jsem emailem dostala tzv. Self Extension Questionnare. Na prodloužení tedy nijak neupravujete svůj původní profil, ale jen ve Wordu vyplníte takový dotazník. Obsahuje klasicky otázky jako "Proč by si rodina měla vybrat zrovna vás", na což teda hrozně nesnáším odpovídat a opravdu by mě zajímalo, jestli se ty odpovědí nás au pairek nějak liší. Prostě mi přijde, že každý se musí vychválit až do nebe, že jo, to přece chtějí ty rodiny slyšet, no ne? :) Dál pak "Co je tvoje oblíbená věc na tom být au pair?" a "Co se ti zdá, že je nejvíc náročné na tom být au pair", ale třeba i "Žádala tě současná host rodina o prodloužení s nimi a pokud ne, tak proč?", a to mi prostě přijde úplně na hlavu. Ne, nežádala. A odpověď na tu druhou otázku přece nutně musí být založená na nějaké spekulaci, jak to mám já vědět? :) A i kdybych třeba věděla, že se mnou nechtěli prodloužit, protože si myslí, že nejsem dobrá au pair, tak to tam asi těžko napíšu a taky vlastně ani nevím, jak bych se tuhle informaci dozvěděla!

Thanksgiving

Další z otázek je samozřejmě o preferenci lokality. Zeptají se vás na to, ale vlastně chtějí stejně slyšet, že "jsem flexibilní a ráda prozkoumám jakoukoli oblast". Já jsem nicméně odpověděla, že bych po tom, co jsem jakž takž projela East Coast, bych ráda na West Coast (obě rodiny, které se mi ozvaly, skutečně na západním pobřeží bydlí, takže to asi nakonec nebude zas až tak zbytečná otázka :) Další otázka, se kterou jsem se trochu potrápila, byla jestli jsem tu měla nějakou autonehodu nebo obdržela pokutu (v závorce "tato odpověď bude prověřena koordinátorkou"). O-ou. Takže jsem pěkně musela přiznat svojí pokutu "didn't obey a traffic control device" aneb jela jsem na červenou! To já takhle jedu na oranžovou a ona se mi uprostřed křižovatky změní na červenou. Zajímalo by mě, co jsem jako měla udělat. Asi zastavit uprostřed, haha (v prvním případě na tu oranžovou asi zastavit, no!). Nicméně to bylo na místě, kde fungují tzv. "red light cameras", takže pokud se vám tohle někdy stane a projdete na červenou, hezky se u toho usmívejte, protože vás právě vyfotili foťákem naprogramovaným na červenou ze semaforu. Ještě jsou tak zlatí, že vám tu fotku pošlou až domů a zadarmo, to je servis! :) Jen jim pak za to musíte zpětně zaplatit 70$, což se mi za jednu fotku zdá až až, ale mohlo být hůř!

Vááááánoce

Celý dotazník mi zabral docela dost času, hodně jsem nad každou otázkou přemýšlela a upravovala a nechtěla jsem, aby mé odpovědi vypadaly jako odpovědi u dotazníků jiných holek, ale u některých otázek prostě na stopro musíme odpovídat stejně ("Jak by tvoje host rodina popsala tvoje zkušenosti jako řidičky?" - zkušená a zodpovědná, samo! :) ) Vyplněný dotazník jsem musela odeslat do tohoto úterý a dala jsem si docela na čas, skoro jako bych chtěla ten deadline prošvihnout a ještě tak ten stresující matching trochu odložit. Dotazník jsem nakonec v úterý poslala, ale říkala jsem si, že přece v San Francisku (kde Au Pair Care sídlí) mají jiný čas, takže jsem to určitě prošvihla a že můj profil tak vystaví až další týden. No jo, blondýno, oni ale mají v San Francisku čas jen o tři hodiny MÍŇ!! Takže jsem to prostě prošvihnout nemohla. Leda bych u toho trochu přemýšlela, haha :)) Ve čtvrtek večer jsem už dostala email od agentury, že je můj profil online k vidění pro rodiny. Ježíííš, neeee! Vždyť já ani nevim, jak ten matching funguje, já jsem před těmi devíti měsíc řekla "jo" hned první rodině, co mě kontaktovala a s nikým jiným jsem ani nemluvila! Pomoc!

4th July

V pátek ráno jsem se probudila v šest hodin ráno s divným pocitem, koukla na mobil a tam to bylo. Už na mě blikal email od první rodiny a hned se mi udělalo špatně od žaludku. Ruce moc neposlouchaly, ale přesto se mi napotřetí konečně povedlo přihlásit se do au pair roomu a podívat se na profil rodiny. Prosím, prosím, prosím, ať to není nějaká Nevada, nebo Minnesota, já nechci sníh a studenou zimu! A ono ne, Kalifornie, ano ano anoooooo! Odpoledne ještě přišla druhá Kalifornie a já už se teď jen snažím připravit na obě interview. Hlavně teda psychicky. Držte mi palce, pokud můžete :)

PS: já vím, že ty fotky s článkem ne zrovna souvisí, ale chtěla jsem to trochu oživit a aspoň uvidíte, jak jsem tu těch devět měsíců žila ;)