Zpátky do minulosti: Philadelphia-Washington D.C.-Niagara Falls-New York City

Už je to nějakou dobu, co jsem něco napsala, já to vím. Čekala jsem, až se zase stane něco zábavného a mezitím, že napíšu aspoň další článek z rubriky "zpátky do minulosti". Seděla jsem nad ním dobré tři hodiny, načež jsem druhý den zjistila, že se mi nic nic nic neuložilo! Já si totiž vždycky všechno napíšu nahrubo, pak to po sobě sto padesátkrát přepisuju (a stejně ty chyby už ani nevidím, haha) a pak ještě přidat fotky, udělat koláže... Prostě mi to zabere strašně moc času a když se to pak všechno najednou z ničeho nic ztratí, je to k pláči. Ale já se rozhodla, že to nevzdám a zkusím to znova. Taky tady to je: "Zpátky do minulosti, alias nudismus po Americku, alias výlet Filadelfie, Washington D.C., Niagárské vodopády a New York City".

Jednoho krásného dne jsem dostala extra týden volna (a to skutečně volá po oslavě), takže jsem zavolala do Čech ségře, jestli by nechtěla za tři týdny dorazit a ona, že teda jo! No jo, ale co bychom mohly dělat, aby to byla sranda a zároveň hodně low-cost? Tak jsem googlila a googlila a narazila na autobusový výlet Philadelphia-Washington D.C.-Niagara Falls, který byl až podezřele levný - celý výlet plus ubytovaní za nějakých 120 dolarů? No nekup to, že jo?! To risknem! Tak jsme to riskly, zaplatily, zabookovaly a já už se mohla začít nervovat, jak to všechno spácháme, abychom se my dvě vůbec sešly (naše lety do NYC byly od sebe šest hodin a ještě ten můj chytře až asi v devět hodin večer), kde budeme spát před výletem (náš svoz vyjížděl ráno v osm hodin) a kde budeme spát po výletu (rozhodly jsme se ještě další dvě noci zůstat v New Yorku a prozkoumat ho křížem krážem) a celkově, co že to bude za podezřelou cestu.

Source: http://giphy.com/gifs/season-4-friend-8axkato7lfGZq

Tak jo, co že ta první noc? Svozovák nás vyzvedne venewyorské čtvrti Flushing a odtud nás převáží do China Town, kde už bude čekat zájezdový autobus. Našla jsem nám tedy ubytování ve Flushing na Airbnb (webový server, kde si můžete pronajmout pokoj u někoho v bytě/domě, a to naproste kdekoliv po světě! Třeba i v Praze :), popisek si z čínštiny nechala přeložit v překladači a požádala o rezervaci s dotazem, jestli bude v pořádku, že každá dorazíme v jiný čas, protože máme odlišné lety. Paní mi lámavou angličtinou odpověděla, že v pořádku, načež se mě po dalších třech zprávách udiveně zeptala, jestli jako nedorazíme se ségrou spolu. Zhluboka jsem se nadechla, vysvětlila znovu a doufala, že to bude jediný problém na cestě. Ono to ale nakonec zas tak hrozné nebylo. Jen na ségru, která byla bez internetu a pouze s českým číslem, nikdo ve smluvený čas nečekal (že by zase chyba překladu?) a až po nějaké době jí do domu pustil nějaký cizí chlápek se slovy, že paní majitelka je nahoře v domě (asi tam ten zvonek neslyšela??). No a pak jsem se ještě ztratila, když jsem nasedla na autobus na druhou stranu. Ale v pohodě, to už je normálka u mě. Nakonec jsme se konečně se ségrou sešly, juhůů! Paní majitelku Helen jsme za celou dobu ani nepotkaly, asi měla "nahoře" hodně práce, ale napsala nám hezké hodnocení, že jsme milé (jak to ví?? :), takže dobrý.

Cože, nám se povedlo se sejít? :)

Druhý den jsme se v pořádku a bez problému dopravily do China Town. "Ty jo, hele, to je divný, že to začíná v China Town, není?" No, dorazily jsme na místo a zjistily, že to je vlastně úplně normální, protože zhruba tak 80% z naší autobusové posádky byli Číňani, 19% Indové a pak to 1% já a ségra. Nevadí! Už i dávalo smysl, proč že to bude naše průvodčí mluvit jak čínsky, tak anglicky (haleluja!). 
Tak a je to tady, držte si klobouky, připoutejte pásy, bude to jízda, dámy a pánové - směr Filadelfie! Po několika hodinách v autobuse strávených především rozčilováním se nad spolupasažéry, kteří si klopili sedačky, nad plačícími dětmi, (ne)vůní všech těch obědů zabalených  na cestu a neustálými (hloupými) dotazy směřované slečně průvodčí, na stopadesátkrát již předtím zodpověné téma, jsme konečně dorazili do Philly! Taková cesta tam a my se jen přes okno podívali na Liberty Bell, vyfotili se s radnicí a zase zpátky na cestu. Ale stejně to bylo super, vždyť je to Filadelfie!!

Počasí bylo nádherné, že se ale tak strašně moc změní za těch pár hodin, než jsme dorazili do D.C., to jsme neměli ani tušení. Washington D.C., místo, kde toho je tolik co vidět, které je jedno z těch amerických měst na seznamu "must see" (musíte vidět!) a na které jsme se tak strašně těšily, nás strašně zklamalo. Ale ne, že by se ty památky najednou přestěhovaly, jen nám připravilo to nejhorší počasí, jaké vůbec šlo. Ono se řekne "déšť, to přece nic není", ale když v tom máte chodit venku a ten déšť se ještě promění v liják, alias jak můj telefon hlásil, 100% srážek, nic moc, to vám teda povím :). Dokonce jsme se pak se ségrou dostaly do fáze, že jsme přejeli autobusem ke Kapitolu a už jen představa, že si budem muset znova obléct ty (už tak naskrz) promočené bundy a obout boty-čvachtačky, nám podsouvala myšlenku, jestli tam teda vůbec půjdem? Stojí to za to? Ale šly jsme, vždyť je to Kapitol, notak!!! Pak jsme se ještě nechaly napálit a za 20 dolarů jsme si zaplatily výlet. Na lodi. Takže my už totálně promočené, nešťastné a naštvané, jsme si dobrovolně zaplatily bezva výlet na loď, odkud jsme z Washingtonu viděly tak možná nějakej blbej barák nějakýho vojáka, na jehož jméno si ani nevzpomenu. Naštěstí nás pak už čekal jen hotel, který vypadal moc hezky (což bylo velké překvapení, protože částka, kterou jsme za výlet zaplatily spíš ukazovala na palandu a šváby) a dokonce tam bylo super výkonné topení, které nám usušilo i ty boty!

Poznámka: my vůbec nebyly šťastné, jak to podle těch fotek vypadá, haha!

Druhý den už jsme se nemohly dočkat Niagár (předpověď počasí tentokrát vypadala naprosto parádně) a i v autobuse už nám to nepřišlo tak hrozný. A konečně - welcome to Niagara Falls!  Povím vám, to bylo vážně něco. Já tam jenom stála, zírala s otevřenou pusou a prostě nechápala, jak něco takového může příroda vytvořit! Zaplatily jsme si taky výlet na lodi zvané "Maid of the Mist", napasovaly pláštěnky a vydaly se přímo pod vodopády, kde jsme na sebe vesele nechaly cákat niagárskou vodu, a jak rády! Měly jsme taky možnost mrknout na Kanadskou stranu vodopádů, slavnou "podkovu", a nad tou přestává rozum stát ještě víc :)

Po sérii sto miliónů fotek se tam k nám nachomítl nějaký kluk a jestli prý nechceme vyfotit. My že jo a hned jsme se s ním daly do řeči. Vypadal od pohledu jako tramp - kostkovaná košile, kovbojský klobouk, zarostlý úsměv a krosna na zádech. Prý o volnu mezi školou stopuje a projíždí Ameriku. Tak se ptám, kde přespává a on že včera "támhle ve křoví" a ukázal na místo hned kousek od vodopádů. Musela jsem se té vidině zasmát a zároveň ho obrovsky obdivovat za tu odvahu i za způsob, jakým si vychutnává život. Pak jsme se rozloučili, on se posadil na zem přímo k vodopádům, vytáhl knížku a začetl se a já si tu celou nádhernou scénu musela ještě jednou zvěcnit. Žádná nahraná fotka, prostě čirá a spontánní nádhera!

Po cestě zpátky do New Yorku nás ještě čekal park Watkins Glenn, který nečekaně moc mile překvapil, a my dorazily do NYC spokojeně unavené a plné zážitků. Zároveň jsme ale zase byly trochu nervózní kvůli ubytování. Ono to totiž bylo tak - samozřejmě jsme se pokoušely najít ubytování co nejlevněji, a protože jsem měla už dvakrát skvělou zkušenost s Couchsurfingem, zkoušela jsem štěstí znova. 

No jo, ale sehnat ubytování v New York City na pátek a sobotu a ještě ke všemu zadarmo, se ukázalo jako nadlidský výkon. Já přísahám, že jsem obepsala snad dvacet lidí. To je skoro jak posílat motivační dopis budoucímu zaměstnavateli - musíte se vychválit až do nebe a vysvětlit, proč jste právě vy ti nejlepší na danou pozici (nebo v tomto případě pro gauč/podlahu). Takže jsem jen otevírala automatické odpovědi, že moje žádost byla zamítnuta, bez jediného důvodu. Nakonec se mi ale přece někdo ozval zpátky! Mark řekl, že nás může ubytovat na pátek, ale jestli jsem dobře četla jeho profil a souhlasím s podmínkami (nečetla). Tak jo, co že jsou ty podmínky? Ehm, Mark je evidentně nudista, takže rád doma chodí jen tak, bez ničeho a prý se můžeme taky svlíct, když se nám bude chtít!

Source: http://giphy.com/gifs/11vbgySzjUMXYI

No dobrý :). Nicméně jsem s Markem zůstala v kontaktu, pročetla všechny jeho hodnocení (skvělé!), přidala si ho na Facebooku do přátel a protože byl vážně moc hodný a naplánoval, co nám všechno ukáže, tak jsem na to kývla. Třeba budeme venku tak dlouho, že ani nebude mít čas se svlíct?? :) Skoro na poslední chvíli mi pak psal, že nás může ubytovat i na sobotu, ale "to už se pak vážně musíte svléct, HAHA." Takže pěkně, haha, jsem Markovi napsala, že jsme už zabookovali hostel a že to přežijeme i v pátek a nebudeme tak muset stěhovat kufry. Jako fakt, takový vtípky na mě!

Takže jsem nakonec zabookovala ten nejlevnější hostel v New Jersey, což se zase ukázalo, jako pěkná bota, proč to zase neozvláštnit, že? Ve zkratce jsme v noci dorazily do New Yorku a zaboha nemohly přijít na to, jak se dostat do New Jersey! Ještě tam, odkud jsme měly vyrazit, nejezdilo metro a mně začalo být opravdu těžko.  Po několika (asi třech? :) hodinách jsme konečně přejely do NJ a našly náš hostel, hurááá! Jaký jsem z toho měla strach, tak to vůbec nevypadalo špatně. Já žila pět let na studentských kolejích, takže mě asi už nic moc překvapit nemůže :) 

Vyspaly jsme se skoro dorůžova a už nás čekalo New York City, bejbééé! Protože jsem už předtím v New Yorku byla a moc se mi tam nelíbilo, nedávala jsem tomu dni moc velké naděje, nakonec jsem ale musela změnit názor, protože tohle město má tolik co nabídnout! A že my toho viděly, naťapkaly přes Manhattan 19 kiláků a večer s radostí zase na hostel a celkově už jsme se vlastně nemohly dočkat, až budeme doma v Savannah.

Další komplikace - na naší druhou noc nebyl k dispozici pokoj jen pro holky, ale smíšený (smíšený, rozuměj "holky tam nechtějí"), takže spíš vlastně pro kluky (10x). A nás dvě (2x :). Dorazily jsme na pokoj a tam zatím jen jeden kluk, co ležel na posteli. Tak my že ahoj a on nic. Hmm, tak dobrý, jsem "ráda", že vedle tohodle člověka spim. Po celém to trajdání jsme byly celé utahané a, promiňte mi, zpocené a nechutné, ale pak jsme si obě sundaly boty a ten gól/rána teprve přišla. Takže my, dvě dámy, jako jediné spící na pokoji s dalšíma deseti mužskýma, ale ten, komu smrdí nohy, jsme my. Neva, máme tu přece genderovou rovnost, ne? :) 

Source: http://giphy.com/gifs/afvbabies-feet-afv-smell-3oEdv8EdOATmWJDCNO

Tak jsme se tomu řehtaly jak blázni, pokoušely to maskovat voňavkou a kontaminované boty zavřít do izolace do kufru. Pak jsme se konečně (poberťačky bláznivý) trochu uklidnily, já na své posteli (přes mezeru "vedle" toho kluka) a ségra seděla na zemi a něco lovila v telefonu. V tom najednou z ničeho nic ten kluk začal takovym šeptavym hláskem něco povídat německy. Znělo to tak hrozně divně, že jsem se i na něj bála otočit a říkám: "Kami, prosím tě, řekni mi, že mluví S NĚKYM a ne sám pro sebe, prosím!" To by nám tak ještě scházelo, nějakej šílenec vedle :) Kami potvrdila, že kluk mluví s někym, já si oddychla a šlo se spát. V noci mě probudilo, jak náš desátý spolubydlící dorazil na pokoj - očkem jsem koukala, jestli to "zase" není nějakej magor a on si jen sundal kalhoty, trenky a s vyšpulenym nahým zadkem vylezl na palandu naproti mě. To je v poho, ne? Ať žijou hostely a smíšený pokoje, hahaha.

Druhý den ráno vstávačka ve čtyři ráno, abychom se včas dopravily z New Jersey na JFK a pak už hurá do Savannah, kde jsem měla sestřičku ještě krásných deset dní. No, co vám budu povídat, letištní scéna na konci byla jak z filmu, ale stálo to za to a já už se nemůžu dočkat, až jí přivítám v San Francisku!
Tak se těšte taky, my zase vymyslíme nějaký výlet :)

Mějte se krásně, K.

California life, první měsíc

Takže už je to měsíc, co jsem pěkně přestěhovaná a zabydlená v Redwood City, v San Francisco Bay Area. Vlastně mi to ale přijde, jak kdybych tady byla odjakživa! Nebo teda teď mi to tak přijde, první den jsem si říkala, že si určitě nezvyknu! :)

Takže to moje balení a stěhování z Savannah nakonec nedopadlo tak, jak jsem si představovala - chtěla jsem všechno narvat do jednoho kufru, jednoho příručáku a velké kabelky. Když jsem ale zabalila a měla okolo sebe pořád asi tak miliardu věcí, vzdala jsem to a šla koupit další kufr do Good Will (jakoby second hand obchod, kde za věci, které vy darujete a někdo jiný koupí, jdou pak peníze na charitu), který mě vyšel na překrásné čtyři dolary. Že budu ale pak tím pádem mít tři kufry na kolečkách, to jsem nějak nedomyslela... Jen co jsem si vyzvedla svoje batožiny na letišti v San Franciscu, moje host mum už na mě naštěstí čekala, takže jsem to nemusela tahat všechno sama. Nemohla jsem jí ale nechat ten nejtěžší kufr, že jo! Tak jsem zapřáhla nejtěžší, příručák a kabelku a ona můj čtyřdolarovej kufříček. Příručák jsem naložila na kufr a šlo se! Ajaj, eskalátor, trochu jsem se s těma kuframa zakolíbala, ale ustála to. Nakonec se ale bohužel ukázalo, že nastoupit na eskalátor se dvěma kufry na sobě bylo o dost jednodušší, než z něj vystoupit (představte si tu scénu ze Sám doma: Harry, je to pevný jako skála!)! Vystoupila, zakolíbala se znova a rozplácla se na zem se přes oba ty kufry, blondýna pitomoučká, až jí i ten notebook z kabelky vyskočil asi pět metrů daleko. Tak jsem tam tak ležela, koleno mě bolelo, kotník mě bolel a problesklo mi hlavou: tak jsem se právě tváří v tvář setkala s Kalifornskou půdou (DOSLOVA)! Aneb, vítejte v San Franciscu, madam!

Source: http://gph.is/1G2FFhp

Po cestě domů se mi dělalo špatně z těch aut všude okolo a nedokázala jsem si představit, jak tady vůbec řídim! Odpoledne jsme pak jeli společně vyzvednout Jordan, moje zlaté a jediné dítě, a já zase musela dumat nad tím, jak je tenhle vztah au pair-host kid tak hrozně zvláštní. Vy s tim dítětem rok žijete, rok jsme mu kamarádem, druhým rodičem. Zamilujete si ho a pak navždycky odejdete. Ono zapomene snadno, protože přijde zase nová au pair, zase další z mnoha. Vzpomínky na tyhle moje host děti se mnou zůstanou už napořád a tak bylo hrozně vzrušující poznat to moje poslední a v pořadí už šesté (uf!) "host kid".

Hned svůj první den volna jsem už byla celá natěšená, jak uvidím město (jakože SF, tomu se tady prý zásadně říká The City, nebo prostě San Francisco, nikdy, nikdy nikdy San Fran, Frisco a podobně :) a když jsem čekala na vlak, tetelila jsem se nadšením a taky strachem, protože já vůbec nevěděla, kam že to jedu! Doma se hrozně divili, že chci jít sama a pořád jestli jsem si prej jistá. No ale tak přece nebudu doma sedět na zadku jenom proto, že ještě nemám s kým jít ven, že jo! A bylo to žůžo! San Francisco! A na vlastní oči! Já tomu prostě nemohla uvěřit. Tak jsem tak chodila, pozorovala budovy, lidi, čichala vůně, vyšla ty nejstrmější kopce, jaké jsem vůbec kdy v životě viděla a nasávala ten (první) nejkrásnější slunečný den v San Franciscu. 

Chvilku potom, co jsem dorazila, byl samozřejmě Halloween! Protože jsem v okolí nikoho ještě neznala, rozhodla jsem se, že prostě nutně nemusím a za každou cenu vyrážet na noc do města. Tak jsem si řekla, že půjdu jen trick or treating s dětma a pak zůstanu doma a ani byste nevěřili, jak já jsem byla vděčná, že jsem mohla jít v devět hodin večer spát! Stárnu! :) A protože jsem věděla, že nikam nepůjdu, moc jsem kostým neřešila a že si prostě jen něco namaluju na obličej. Nakonec ale moje host mum vymyslela, že všichni dospělí půjdeme za stolní hry, což byl snad nejlepší nápad vůbec. Moc mě mrzí, že nemám jejich fotku, ale já každopádně měla asi ten nejprimitivnější kostým na světě, který se ukázal jako celkem efektivní. Návod: kupte Twister, uprostřed vystřihněte díru na hlavu a tu točící věc přilepte izolepou na čelenku. Tadááá! :) Na fotce jsem s Jordan, která byla burrito (NE cigareta :)).

Hned další víkend jsem měla, už ze Savannah naplánovaný, koncert jedné kapely ve městě. Zkoušela jsem lidi, co by šli se mnou, nahnat ve všemožných au pair skupinách, ale když už se někdo chytil, tak se mu nechtělo platit vstupné. Tak já že teda půjdu sama (pro změnu :). Dorazila jsem na místo záměrně později, aby si jakože nikdo nevšim, že tam teda sama jsem. Jenže ono to všechno začínalo ještě později než jsem předpokládala a lidi stáli v hloučkách a povídali si. Co mám dělat, co mám dělat? Vytáhla jsem mobil (bez internetu) a předstírala, že něco důležitého hledám. Pak jsem šla na záchod a hrozně dumala nad scénou z filmu Protivný sprostý holky, jak Cady nemá s kym sedět na obědě, tak musí obědvat na záchodě. Třeba kdybych se tu na dvacet minut zavřela a pak se tam vrátila? Sakra, jen dva záchody, to nepůjde! Nevadí, první kapela začala hrát! Ona trapná situace mezi koncerty nastala ještě jednou, než konečně přišli na řadu moji oblíbenci Reptar! Já tančila, zpívala a bylo mi najednou jedno, že jsem tam sama. Poslední vlak mi jel ve 12.36, to ta kapela bude hrát tak do jedný a pak akorát půjdu na ten noční autobus, říkala jsem si. No, kapela skončila ve 12.40 a začali zavírat klub. Sakra, mně ten autobus jede za 40 minut a venku je to jak v nočním Central Parku (zase Sám doma)!!! Vyšla jsem ven s naprostým zoufalstvím ve tváři a rozhlížela se kolem. Všimla jsem si jedné holčiny, co vedle mě na tom koncertu stála, tak jsem sebrala všechny svoje síly a šla za ní. "Ahoj, mně jede autobus až za 40 minut, nevadilo by ti, kdybych si tady s tebou chvilku povídala?" Chjo, to je zase výplod :) Ona, že prej v pohodě, tak jsme si povídali a z ní vypadlo, že je tam na prvním rande s jedním klukem. Sakraaa, to je špatně, tam nemám bejt! Kluk přišel a ona že prej mě vezmou na zastávku. Já skoro slzy nadšení v očích, protože jsem tam vážně nechtěla jít sama. Tak čekáme, čekáme a čekáme. 1.20, bus nikde. 1.40, bus nikde. Kluk je celej nervózní, holčina optimisticky "já cítím, že to pojede" a já skroro v mdlobách. Dalších pět minut a hele, autobus! Dojela jsem domů, přežila jsem a už NIKDY sama večer nejdu! Příště půjdu s Nikki, tou optimistickou slečnou. Snad nechá boyfrienda doma :)

Taky jsem už byla ve městě, a to se podržte, ne sama! Sice jsme parta Češek, takže se to žvaní (jen česky) jedna radost, ale prý někoho brzy přiberem kvůli té angličtině :)

Ještě jednu věc bych chtěla vytáhnout a už končím! Kamarád Nelson mi ještě v Savannah doporučoval, ať si určitě jeden den pronajmu kolo a přejedu na něm Golden Gate Bridge. Takže když nějaká holčina v au pair skupině na Facebooku psala, že jede na výlet přes most, tak jsem byla okamžitě pro a už jsem moc nemyslela na to, kam že to pak přes ten most vlastně pojedeme. Už jenom pronajmout to blbý kolo bylo na strašně dlouho a my tak nakonec vyrážely s hodinovým zpožděním. Ale vždyť máme ještě spoustu času, to dáme, až do toho Tiburonu přece! Kopců nás naštěstí na začátku čekalo jen pár a spíš jsme jeli jen z kopce. O to víc mě pak děsila cesta nazpátek (to jsem si ještě myslela, že to nazpátek stihnem, haha). Ty bláááho, ale jaká to byla nádhera, projíždět se na kole přes GGB! A my na tom kole nakonec vážně vydrželi až do Tiburon, až na Hippie Tree, i když při tom posledním kopci už mi nohy řekly, že teda jako vůbec! Najely jsme 17 mil, spálili přes 2000kcal a při cestě zpátky s radostí uvítali trajekt (a tak jsme se vyhnuli těm kopcům nazpátek). Dokonce i kola se nám podařilo vrátit pět minut před zavíračkou, dali jsme si high five, rozloučili se a mazali domů s blaženou vidinou sprchy a postele.

Tak tohle byl můj první měsíc v Cali. A už mi zbývá jen jedenáct do konce. Možná si říkáte JEN jedenáct? Jen jedenáct! Ten čas tu utíká tak strašně rychle, že se ani nenaděju a už budu bookovat letenku domů. Chtěla bych to všechno trochu pozastavit, zpomalit, ale to bych pak asi nemohla říct, že jsem si to tu užila, protože čas utíká pomalu jen když se člověk nudí, že jo? A to já se teda nenudim :)

Děkuju, že se zajímáte a že čtete, děláte mi obrovskou radost! Mějte se nádherně, K.

Akce koláče

Sice už jsem nějaké tři týdny v Kalifornii (a v dalším článku shrnu, jak se tu mám, až nasbírám nějaké ty zážitky), je tu ale ještě jeden takový příběh ze Savannah, ke kterému se chci vrátit. Kdo mě sledujete na Facebooku, pravděpodobně jste si všimli mého postu o tom, jak jsem se loučila a zároveň se tu rozhodla šířit trochu té naší české kultury a napekla jsem koláče. Že to bude ale docela dobrodrůžo, to jsem nečekala... :)

Víte ale, že tyhlety naše koláče mají v Americe docela dlouhou tradici? Ano, NAŠE koláče (takže ta myšlenka „šíření české kultury" nedává moc smysl, já vim, no)! Nepotřebujete na to zrovna českou kavárnu nebo český obchod, abyste si tu na nich pochutnali. Spousta lidí tak koláče zná a dokonce si je můžete dát v některých coffee shopech. Já mám zkušenost z  kavárny Foxy Loxy v Savannah, kde v nabídce nejčastěji mají tvarohové, ale taky třeba takové, které ty naše skoro ani nepřipomínají, ať už příchutí (se zapečeným vajíčkem) nebo zjevem (žádná poleva na povrchu, ale jen těsto třeba se salámem chorizo). Tak jsem tak dumala, jestli se vůbec jedná o ty NAŠE koláče, protože to přece jenom zní skoro stejně („kolache“ po americku) - a vážně jsou to ty naše :)  Pátrala jsem, jak ten proces "amerikanizace koláčů" vlastně proběhl a narazila jsem na článek od Katie Cantrell, nazvaný „A trip through kolache history“ (mrkněte na článek zde, Katie tam třeba zmiňuje, jak se těšila, jak konečně v Praze ochutná pravé české koláče a nakonec byla zklamaná, že nikde nenašla ryze koláčový obchod typu „Donkin Donuts“, jakože jejich koblihárnu, a taky že nikde neměli masové, tak jako u nich v Texasu :). 

Source: https://i.warosu.org/data/ck/img/0049/98/1386250210998.jpg

Katie mimo jiné popisuje legendu, jak vlastně koláče vznikly  a zmiňuje, že ji zná každý ve středním Texasu a já se teda stydím, protože jsem jí v životě neslyšela :) Maminka prý pekla chleba (nebo možná spíš něco jako vánočku?), ale její dcera Libuška po ní neustále něco chtěla, tak jí maminka dala kousek těsta na hraní. Libuška těsto dlouho hňácala, ze stolu vzala švestku a přidala jí do vypracované kuličky, kterou pak dala péct. Jakmile se tatínek vrátil domů z práce na poli, zakousl se do Libuščina výrobku a okamžitě se opařil horkou švestkovou šťávou. Začal hopsat okolo stolu a Libuška z toho měla děsnou srandu a začala se smát, že tatínek běhá dokola, takže prý z toho "koláče".

Do Ameriky se pak koláče dostaly s vlnou migrace, na konci osmnáctého a začátkem devatenáctého století. Poprvé to bylo v roce 1735, kdy se skupinka Čechů vylodila v Savannah, Georgia (jéééé :) a později se pak Češi usídlovali v Pensylvánii a Ohiu a největší zastoupení dnes mají v Texasu (to mi poradila Wikipedia :).

Source: http://www.texaskolaches.com/img/logo-texas-kolache-company.png

Takže abych se konečně dostala k tomu, proč jsem ty koláče dělala... Měla jsem pár dní do odjezdu ze Savannah a rozhodla jsem se konečně dostát slovu, které jsem dala asi před třičtvrtě rokem. To jsem takhle byla ve škole (v rámci našeho au pair pobytu musíme splnit určitý počet hodin nebo kreditů ve škole), naše paní učitelka nás zrovna mořila nějakou matikou a přišel se na nás podívat děkan fakulty. Ptal se mě a ještě jedné další au pair, odkud že to jsme. Když jsem mu pověděla, že z Čech, byl z toho hrozně nadšený, že prý má dobrého kamaráda Čecha a že strašně miluje naše koláče! Já na to, že teda nějaké upeču a přinesu mu ochutnat, ale on že to musí být až za čtyři měsíce, protože drží dietu. Čtyři měsíce uplynuly jako voda, škola skončila a já ten slib přes léto vypustila z hlavy (protože bych je přece stejně neměla jak předat přece! :) Po létě mi ty zbylé měsíce ale tak strašně utekly, že jsem najednou měla pár dnů do konce a černé svědomí k tomu. Když jsem se pak snažila naplánovat poslední dny, vyšel mi volný jen jediný den na to, abych ten slib splnila, a tak jsem se do toho dala, to přece bude brnkačka, říkala jsem si. Recept jsem si našla v angličtině, abych měla jistotu, že opravdu najdu všechny ingredience (třeba droždí se dá koupit asi ve čtyřech druzích, takže bylo prostě jednodušší rovnou najít to „active dry yeast“). Mák se prodává v kořenkách po pěti dolarech, takže ty moje nejoblíbenější holt nebudou. No a taky tu vůbec nemají tvaroh!

Source: http://giphy.com/gifs/movie-dakota-fanning-promise-O5gWP45sadqvu

V receptu stálo, že z jednoho množství budu mít dvanáct koláčků, tak jsem se rozhodla pro dvojitou dávku a že pak zbytek taky rozdám. Nakonec to taková brnkačka nebyla a já dost myslela na babičku, která se s tím každý rok dobrovolně peče! Při přípravě těsta jsem si přišla jak v posilovně při posilování bicepsů, jak chemik/alchymista při tvorbě povidel a meruňkové náplně, a jak kouzelník při snaze proměnit pomazánkové máslo Philadelphia ve tvaroh. Drobenka teda ale, ta šla sama a já měla sto chutí jí pěkně rozprostřít na pekáček, dát péct a pak jí CELOU spořádat jen tak. Jak mi to těsto kynulo (a já se postupně proměňovala v experta na tepelné spotřebiče, jak jsem se snažila vykoumat, který z nich vydává největší teplo, aby my pomohl kynout co nejrychleji), začala jsem se trochu bát, že mi nevyjde čas a já budu muset to těsto nechat kynout ještě dýl, než se má a že to pak bude jak z pohádky Hrnečku, vař! 

Source: http://www.abatar.cz/images/pohadkove_obrazky/hrnecku_var_12.gif

Co jsem už začala těsto tvarovat do koláčků, došlo mi, že jich teda rozhodně nebude 24, tak možná tak 124! Co s tim? Kdo to bude jíst? Moje gluten-free, sugar-free and healthy rodina asi těžko. Vymyslela jsem celý seznam lidí, které obdaruju, mezi nimi samozřejmě pan děkan, kvůli kterému to všechno začalo, pak moje paní učitelka, babička od host rodiny (která nejí zas až tak zdravě), kamarád Nelson, řidička autobusu od dětí (která je zlatá nejzlatější a poslední dva týdny mi každý den pověděla, jak moc jí budu chybět), koordinátorka od Au PairCare a taky pan zubař, který mi spravil zlomený zub úplně zadarmo (i když je teda asi divný dávat zubaři sladkost?). 

Source: http://giphy.com/gifs/adam-sandler-911-reign-over-me-Qhvzfo2guTqAU

Likvidace koláčů nakonec šla úplně bez problémů - já a Lina (současná au pair od mé georgijské host rodiny) jsme koláče povečeřely i posnídaly, děti si dokonce taky mohly vzít a já připravila balíčky, které jsem hned druhý den rozdala. Úplně nakonec jsem si nechala školu - paní učitelku a děkana. Mrs. Burton byla nemocná, takže jsem její "výslužku" nechala na recepci a poptala se, jak že se ten děkan jmenuje. Tam mi řekli, že se děkan za tu dobu změnil, ale že jestli hledám toho předchozího, ten je teď děkanem ve vedlejší budově a jmenuje se Stubbs. Dobrý, takže jdeme (já a Lina) do vedlejší budovy a u recepce se ptám na pana Stubbse. Recepční říká, ať počkáme. Čekáme, čekáme a najednou k nám přijde nějakej chlap, kterého znám od vidění, ale sakra, tohle přece není pan Stubbs?! Co s tim?! Já tam stojim s balíčkem koláčků, on na mě kouká, co že jako chci a vypadá dost zmateně. Já stojim a nevim, co mám dělat (sakra, sakra, sakra)! Tak ze sebe začínám koktat, že jsem jako chodila do třídy paní Burton a že jsem jen chtěla přinést takovou pozornost z Česka. Jakože vážně?! (říkala jsem si v ten moment v hlavě na ten vlastní výplod) On na mě zíral ještě divnějc, než předtím a že teda děkuje a já rudá až na sedací části jsem odtamtud vystřelila jak neřízená střela. A jen co jsme byly venku, obě jsme dostaly totální záchvat smíchu. Lina ještě větší, protože ona měla k dispozici pohled na obě strany - na můj zmatenej a zoufalej výraz a na ten jeho vyjevenej, "co po mně chceš?" výraz (kdyby byl Čech, určitě by si říkal "jo švestičky z vlastní zahrádky mi neseš, hmm?"). Já jsem se smála ještě celej den - té situaci a tomu, jaká jsem trubka, že jsem mu dala ty koláče (a ty nejhezčí, samozřejmě!). 

Source: http://giphy.com/gifs/beamlyus-bad-girls-club-bgc-redemption-yoJC2PxFMnwgrnefxC

Řekla jsem si ale, že jsem je přece pekla kvůli tomu děkanovi (nebo kdo že to vlastně je?!) a že se k němu přece nějak musí dostat! Dalo mi to práci, ale podařilo se mi na stránkách školy vygooglit fotku toho chlápka, kterého jsem hledala. A on to byl vážně děkan a vážně se jmenuje Stubbs! Tak to jsem teda byla ještě zmatenější a jediné logické vysvětlení bylo, že prostě neměl čas a poslal místo sebe někoho jiného. Celý příběh jsem přetlumočila kamarádce Fridě, která do školy chodila se mnou a ona že tam prý se mnou hned další den zaskočí. Takže jsem zabalila poslední a ty nejošklivější koláče, sepsala dopis pro pana Stubbse a vydala se do školy (znovu). Dorazily jsme s Fridou k té samé recepci, kde seděla ta samá paní, jako předchozí den. Povídám jí, jestli bych mohla na té recepci jen něco nechat pro pana Stubbse. Ona prý, že mi ho zavolá a já že neeee, že to tam chci jen nechat. Jenže ona trvala na tom, že ho zavolá (si mě pamatovala!). Mně se v hlavě honila děsivá představa, jak přijde ten samej chlap, jako včera. No a co myslíte, že se stalo?! Přes prosklenou zeď jsem viděla, jak se ten SAMEJ chlap zvedá ze židle a jde směrem k nám! 

Source: http://giphy.com/gifs/sundancetv-deutschland-83-xTiTnoVw7Iyq6lcKn6

Já jenom prohodila že zdrhám, ale Frida mě zastavila, a tak jsem tam ZASE stála s talířem koláčů a ke mně se už blížil ZASE ten samej chlap!!! Tak já hned na tu recepční - "ale tohle přece není pan Stubbs?!" Ano ona, že je! Já už šla do mdlob a nevěděla jsem, jestli se smát, nebo brečet. Chlápek nakráčel a já stojim a čumim. A on stojí a čumí taky. Teda vlastně říkám "hey, it's me again" a pak stojim a čumim. Frida pohotově vygooglila fotku pana Stubbse a ukazuje jí recepční. Ta říká "jo vy hledáte pana [Stebse], ne pana [Stabse]!" No ty vado!!! To jako vážně?! Vážně mají na jedné fakultě zaměstnané dva StAEbse ?! Panu "Stabsovi" jsem teda všechno vysvětlila, i to jak mi to bylo včera hrozně trapný a on povídá, že to bylo milý, ale že se teda hrozně divil, proč mu to dávám :) Ach jo. To jsem se zase zasmála. Celej den a ještě několik potom. A směju se i teď :) No a jen tak pro zajímavost, pan "Stebs" byl služebně pryč a vracel se až čtyři dny později, takže ty ošklivé koláčky, které na něj čekaly na stole, beztak už nebyly k jídlu. Akce koláče nakonec (ne)splněna, já ani nevim vlastně, hlavně že jsem to předala = splnila slib! I když jsem si v životě nepředstavovala, že to bude takhle složitý! :)

Lidi, napečte koláče a obdarujte blízké, známe (i neznámé!), evidentně u toho můžete zažít hodně srandy i nějakou tu zápletku! :)

Mějte se koláčově, K.

Zpátky do minulosti, jeden rok au pair života III.

Poslední díl z pokračování "Jeden rok au pair života" a taky poslední čtyři měsíce v Savannah. Já tak konečně zakončuji svůj první americký au pair rok a brzy se už vrhnu na ten druhý, tentokrát už z Kalifornie :)

DEVÁTÝ měsíc v Americe

V Americe jsem se naučila, že se mám co možná nejčastěji posouvat za hranice své komfortní zóny, protože právě to dělá člověka silnějším a víc si pak důvěřuje. Je třeba se pořád posouvat a přijímat nové výzvy a právě takovou výzvu jsme uspořádaly s holkama při jedné z mála au pair ladies night out. Rozhodly jsme se, že se celý večer budeme fotit s úplně cizími lidmi (já vím, to nezní zas až tak jako výzva, ale pro člověka, který se stydí mluvit, to přece jenom výzva je). Ze začátku to bylo: ty se zeptej, néé, ty se zeptej, jako, že ses nezeptala? A postupně se ta naše výzva stávala jednodušší a jednodušší a já pak v telefonu ráno objevila docela poklady :) Zkuste to taky, byla to vážně sranda! Jednak jak jsme se navzájem hecovaly a zábavné byly taky reakce těch lidí, proč že se s nima chceme fotit? My to prezentovaly jako "jedinečnou šanci se vyfotit dohromady s Češkou, Francouzkou a Švédkou". No kolikrát za život se to těm lidem ještě povede? :)

Můj devátý měsíc byl taky ve znamení 4th July, kdy jsme se vydali na grilovačku do nejkrásnějšího místa v Savannah, Forsyth parku. Nápad to byl super - dovezl se gril, jídlo, pití, parta bezva lidí a dobrá nálada. Po chvilce se ale strhl tak monstrózní liják, že jsme sotva stihli něco ugrilovat a z kelímků jsme v tu ránu mohli cucat dešťovou vodu. Všechno jsme sbalili do jedné mokré hromádky, naložili do auta a zamířili ke kamarádovi na byt, kde jsme nafasovali náhradní oblečení a to naše naložili do sušičky (tahle věc je na Americe super bezva!). Mně ten déšť ale náladu nezkazil, i když jsem si vlasy žehlila zbytečně, můj home-made top už nevypadal tak dobře jako před tím a vzít si bílý Conversky taky nebyl úplně nejinteligentnější nápad, ale miluju ten pocit, když zmoknete úplně na kost, doma se oblečete do suchého (a co teprve teplého ze sušičky!) a uvaříte si horký čaj! Jééé, já chci zase zmoknout :) Dokonce i k večeru přestalo pršet a my mohli pozorovat ohňostroj ze střechy kamarádova bytu. Takže nakonec super 4th July :).

DESÁTÝ měsíc v Americe

Tohohle měsíce jsem obávala dlouho dopředu, protože jsem měla s dětmi sama letět do New Yorku k prarodičům (a na ně člověk musí být člověk dost psychicky připravený :). Let byl nakonec v pohodě, ale já si tam odpracovala pěkně třináct dní v kuse po dvanácti hodinách a čtrnáctý den jsem už poprosila, jestli bych si nemohla půjčit auto a podívat se po okolí, ale vlastně jsem jenom chtěla na chvilku vypadnout z domu a prostě si dát (sama) kafe :) Celkově jsem si to v Upstate NY užila moc a přesně takhle bych si představovala každé léto - chata u jezera, kanoe, koupačka, houpací síť, zábavní park a ranní procházky. A i s prarodičemo jsme to nakonec zvládli víc než v pohodě :) Hned odsud jsem se vydávala na svojí dlouho plánovanou a očekávanou dovču - na cruise s kamarádkou Verunkou a pak do Miami, ale to už víte z předchozích článků :) 
A taky se mi tenhle měsíc konečně povedl match na druhý rok :)

JEDENÁCTÝ měsíc v Americe

Dva měsíce do konce, to je ještě pohoda. Mám ještě spooostu času stihnout všechno, co chci! Vydala jsem se s Christinou navštívit kamarádku Leighu, se kterou jsme společně byly na festivalu v Atlantě. Já se tak mohla konečně podívat do centra Jacksonville a taky se zpátky vrátit do mého moc moc moc oblíbeného, a mimochodem nejstaršího města v Americe vůbec, St. Augustine (prvně jsem tu byla na mém roadtripu po Floridě, o kterém ještě uslyšíte).

Tenhle měsíc byl taky v Savannah další hudební festival, ale tentokrát to nebylo úplně moje gusto, tak jsem se zkusila alespoň přihlásit jako dobrovolník a ono to vyšlo! Měla jsem na starost registraci dobrovolníků a kapel a líp jsem snad ani pořídit nemohla :) Jo a taky jsem potkala Forresta Gumpa, ptal se, jestli nevím, kde je Jenny! :)

DVANÁCTÝ měsíc v Americe

Nic nestíhám. Nic. Nezabalim, nepřestěhuju se a zůstanu tady, protože mám moc věcí. Co mám dělat? Poslat balík do Kalifornie? Koupit další kufr? Nebo se vejdu?! Ještě jednou se mi povedlo vidět moje holky Christinu a Leighu a vydaly jsme se společně na hudební festival v Jacksonville (možná vás ty moje hudební festivaly a koncerty už nudí, ale pro mě opravdu znamenají ty nejkrásnější momenty tady, tak se omlouvám :), který byl na podporu přísunu pitné vody do Afriky. Zamilovala jsem se tu do další další kapely a už mám naplánováno, jak je v lednu uvidím v SF, jéééj!
Pamatujete na článek, kde jsem popisovala, jak se bojím jaké to bude, až tu budu nějaké dva týdny žít dohromady s novou au pair? Nakonec to nedopadlo tak dramaticky, jak jsem čekala. Nejhorší bylo se vystěhovat z pokoje (ale aspoň jsem zjistila kolik - moc - věcí mám na zabalení) a zvyknout si na to, že už moje rodina má místo mě někoho nového. Ale Lina se je tak zlatá, že celý ten proces šel jak po másle. Brala jsem jí všude s sebou, seznámila jí se svými kamarády a i když mě mrzí, že na těch fotkách, co mi teď dohromady posílají, nejsem, těší mě, že jsou spolu a Lina to tak bude mít o něco jednodušší. 

Když se podívám zpátky na ten svůj rok, vidím, že se střídalo špatné období s dobrým a naopak. Ty věci, které ale stojí za zmínku, ty skvělé zážitky, které se mnou budou už nadosmrti, ty prostě převažují a já tak vím, že ten rok nemohl být lepší. A myslím, že bychom si měli s každým příchodem nového roku pěkně sednout a sepsat si ty skvělé věci, které se nám během minulého roku staly (raději než sepisovat předsevzetí na nový rok). Američani by to nazvali "count our blessings" a já věřím, že přesně to je klíč k pocitu štěstí - uvědomění, kolik bezvadných věcí se nám děje nejenom během toho roku, ale každý, každičký den. Už jen fakt, že se pokaždé probouzíme do nového rána a máme šanci začít den nanovo. Že svítí sluníčko, nebo že můžeme "tančit v dešti". Že to kafe pořád chutná skvěle a třeba že nám večer v televizi běží oblíbený seriál. 

Bye-bye my dear old Savannah, you'll be truly missed!

Zpátky do minulosti, jeden rok au pair života II.

Jak jste se mohli dočíst v minulém článku, trochu jsem s těmi prvními měsíci se Savannah bojovala a ne a ne si zvyknout. Ale jen co se to přehouplo ke čtvrtému měsíci, situace se začala o dost zlepšovat a já si konečně začala uvědomovat, jak bezvadná a krásná vlastně Savannah je. No, i když ten pátý měsíc... :)

PÁTÝ měsíc v Americe

Nadešel měsíc onoho slavného Savannah Stopover festivalu a já sršela štěstím a nadšením. Ještě než jsem si šla koupit lístek, jen tak pro jistotu jsem se radši zeptala mojí host mum, jestli mě náááhodou nebude potřebovat během následujících víkendu (protože běžně mívám víkendy volné, ale tak co kdyby). A co myslíte? Řekla mi, že mě bude potřebovat přesně ty tři dny, kdy bude festival. Ne den před, ne den po, přesně tyhle tři dny! Tak a tohle je konec. Konec světa prostě a já už tady v tom zapadákově nebudu, tenhle festival je ta jediná věc, která se tu děje a já na ní ani nemůžu jít! (ano, mám docela sklon se vyžívat v dramatičnosti :) Nakonec ale přijela babička z New Yorku a já mohla jít! Nejlepší den na světě! Navíc jsem objevila aplikaci Meetup (různé party lidí se pravidelně setkávají při akcích konaných v okolí) a v ní skupinu "Live Music Lovers". Tihle milovníci živé hudby se na festival chystali taky, takže jsem jenom musela překonat ten počáteční pocit, že se mi prostě nechce scházet nějakýma cizíma lidma, a hned jsem měla skvělou společnost.

Source: http://gph.is/13FcwaI

Některé koncerty jsem ale i tak absolvovala sama (různí lidé, různé chutě) a díky tomu jsem poznala Christinu, která potom, co jsme na sebe už asi potřetí za ten jeden festivalový den narazily, ke mě přišla se slovy: "hej, já jsem tu sama a ty taky, máš zájem o společnost?" A já byla šťastná, nejšťastnější, protože je to prostě strašně těžký seznámit se s někým místním. S Christinou jsme se viděly jen tenkrát a loučily se se slovy, že třeba s nimi můžu jet na hudební festival v Atlantě, o kterém jsem už moc slyšela a strašně jsem si přála jet. Taky jsem tenhle měsíc zažila konečně pořádný Svátek Svatého Patrika a stálo to opravdu za to! Lidi z celé Ameriky se sjíždějí do Savannah už několik dní před samotným svátkem a slaví se zkrátka celý týden. Taky to ale znamená, že se tu nedá ani hnout/řídit/zaparkovat a i na ulici máte pocit, že se z vás stává klaustrofobik :)

ŠESTÝ měsíc v Americe

Doma mi oznámili, že pojednou na dovolenou a že si taky já mám vybrat týden z mojí dvoutýdenní placené dovolené. Já neměla s kým a kam a nepřišlo mi fér, že mě nutí si vybrat mojí vlastní dovolenou, když i ten druhý týden mi byl přidělen. Nakonec jsem si prosadila, že si vezmu jen dva dny dovolené a zbytek se holt budu doma starat o psy. Když konečně na ty mé dva dny došlo, říkala jsem si, že stejně zůstanu doma, protože čtvrtek propršel (takže jsem ho proválela doma) a ani na pátek jsem pořád plán neměla. Z ničeho nic mi ale ve čtvrtek večer přišla odpověď na couchsurfingu (webový server, kde si můžete najít a také poskytnout ubytování pro někoho jiného, a to zcela zdarma), klepajícíma rukama jsem odepsala, že se tedy uvidíme zítra a šla si zabalit. O mém roadtripu na Floridu ještě určitě uslyšíte, protože to vydá na celý článek :)

Source: http://gph.is/16Knuky

Takže jsem přežila svůj první couchsurfing a ještě ten samý měsíc jsem se vydala na druhý! Chtěla jsem se jet podívat na takový menší hudební festival v Milledgeville, který je asi tři hodiny daleko od Savannah směrem k Atlantě. Zkoušela jsem obepsat pár lidí na couchsurfingu, ale nikdo z nich se neozval zpátky. V den festivalu jsem se vydala do města s tím, že se ten festival "holt neměl stát" a z ničeho nic jsem dostala odpověď od Mary z Milledgeville, ať prý přijedu! Moc jsem nad tím nepřemýšlela, okamžitě jsem otočila auto, jela si domů zabalit a už jsem byla na cestě. Od Mary jsem dostala jen tu jednu jedinou zprávu (a já jí poslala asi čtyři), ale nemohla jsem prostě víc čekat, jestli jsem se na místo chtěla dostat včas. Ale měla jsem docela nahnáno, to přiznávám! :) Dorazila jsem do Milly, Mary nic a mně se začalo dělat trochu nevolno. No, tak spacák mám, to nějak přežiju v autě, ale co když budu potřebovat čůrat? Nakonec se nám ale povedlo dát se dohromady a dokonce jsem jí ukecala, aby šla se mnou 
a bylo to prostě supeeer!
Hned další víkend jsem cestovala zase do Atlanty, do zábavního parku Six Flags a zažila další nezapomenutelný víkend, kdy jsem se celá klepala po každé, každičké jízdě na horské dráze (ony jsou to trochu jiné horské dráhy, než jaké máme na pouti :) a kdy pro mě pár bezva lidí udělalo dubnovou "nenarozeninovou" party (protože jsem se minule zmínila, že narozeniny, vzhledem k datu 1.1., moc neslavím). A já se rozhodla, že budu možná nenarozeniny slavit každý rok, třeba přesně šest měsíců po mých původních narozeninách, hezky v létě :)

SEDMÝ měsíc v Americe

Jednou mi takhle přišla zpráva od Alexe, ve které se ptal jestli s nimi chci hrát ligu v Bubble Socceru, že prý potřebují holku do týmu. Google mi předložil spoustu zábavných fotek a videí o tomhle "fotbalu v bublině", tak jsem mu na to kývla! Hahaha, to se budeme jakože mezi sebou strkat tou bublinou, to bude sranda! No, sranda to teda rozhodně je, ale spíš pro ty, kdo sedí na trávě a celou tu parádu mají možnost sledovat z bezpečné vzdálenosti a ne ze zapařené bubliny. Rozhodčí odpískal začátek zápasu a já se nadšeně vrhla po míči a přísahám, že jsem neměla ani šanci kopnout a jediné, co jsem v ten moment vnímala bylo "plesk" a jak LETÍM několik metrů v té svojí bublině, která se po dopadu na zem ještě několikrát pěkně odrazila. Těžce, těěěěěžce jsem se zvedala ze země (plus ono je to bez rukou a s tou těžkou bublinou o něco složitější) a doufala, že se ke mě ten míč už ani nepřiblíží. Po zápase jsem přísahala, že už mě tam nikdy nikdo neuvidí. Ale přišla jsem znova a znova a znova. Po tom prvním zápase bylo navíc odsouhlaseno, že tak tvrdé nárazy budou trestány, ale to  samozřejmě neznamená, že jsem najednou byla mistr v bubble socceru :)

Source: http://gph.is/1PdR4SJ

Tanhle měsíc byl taky ve znamení pochodu za práva LGBT komunity a já jsem se dopředu přihlásila k dobrovolníkům, co nesli vlajku, to byla čest :)

To nejlepší z nejlepšího, co se mi za tenhle měsíc stalo, byl hudební festival Shaky Knees v Atlantě. Na poslední chvíli jsem klasicky neměla s kým jet a lístek byl opravdu drahý na to, abych někoho přemluvila. Nakonec jsem si řekla, že napíšu Christině, co jsem potkala na tom festivalu v Savannah. Ona mě přece pozvala, že jo :) Nějak jsme to nějak domluvily, ale protože oni mohli vyrazit dřív a vrátit se domů později a doma mi nepovolili dovolenou, řídila jsem do Atlanty sama. Zase jsem po cestě neměla úplně nejpříjemnější pocit, že jedu do města čtyři hodiny daleko od Savannah, že jsem lístek koupila na eBay a nevím, jestli není falešný (vyšel ale asi o 40 dolarů míň, tak nekup to!) a že spoléhám se spaním na někoho, kdo mi vždycky odepíše za dva dny! Všechno nakonec dopadlo nejlíp jako mohlo a zážitek z hudebního festivalu přímo z centra Atlanty, kde posloucháte oblíbenou kapelu a pořád máte výhled na ty úžasné budovy okolo, byl snad tím nejlepším ze všech.

OSMÝ měsíc v Americe

To jsem takhle zase jednou byla sama ve své milované kavárně a chystala se psát článek na blog. Zase ale změnili wifi heslo, a tak jsem se zeptala kluka, co seděl vedle mě, jestli to heslo neví. Toho jsem pak ale litovala, protože se mě pak pořád na něco ptal a já se vůbec nemohla na nic soustředit. Po chvilce toho klasického "a odkud jsi" a "co tady děláš" mi povídá, že bude vařit pro pár kamarádů španělskou večeři a jestli chci přijít. No dobrý, to je divný. Tak já řeknu, že možná a pak mu napíšu, že mi do toho něco vlezlo. Možná si řeknete, že jsem blázen, ale já nakonec šla, i když to bylo to úplně poslední, co jsem chtěla udělat. Ten večer nakonec znamenal moc, nejvíc, nej nej nejvíc! Nejenže jsem si pochutnala na výborném španělském jídle, potkala jsem díky tomu partu skvělých lidí, s kterými jsem nakonec trávila svoje poslední měsíce tady. Jak jeden večer a jeden risk může znamenat tak moc... :) 
Taky mi tenhle měsíc dorazila moje drahá sestřička a měly jsme rande v New Yorku, odkud jsme pak vyrážely na výlet do Washnigtonu D.C., Filadelfie a na Niagáry.  Protože jsme toho zažily za těch pár dnů opravdu hrozně moc, určitě ještě sepíšu článek. 
Jo a taky jsme prohráli (jakože skončili na úplně posledním místě) v bubble socceru. Žádný překvapení :))

Tak co říkáte, zlepšilo se to za ty čtyři měsíce? Já myslím, že ano, ano, ano, ano! :) Poslední měsíce v Savannah v dalším článku... a pak už jenom Redwood City a San Francisco!

Mějte se bezvadně, K.