California life, čtvrtý měsíc

Ahoj všichni!

Takže k tomu čtvrtému měsíci... Asi to bude vypadat, že se místo psaní článků pořád jen někde courám, ale věřte mi, ono to fakt jen tak vypadá! :) Protože už se počasí tak trochu umoudřilo (co tohle píšu, tak zrovna venku prší, ehm...), konečně nastal čas na ty aktivity, které jsme odkládali na "až bude hezky". Takže jsem z toho měsíce (nebo spíš jednoho volného víkendu a čtyř volných nedělí) vyždímala i tu poslední kapičičičku. Tenhle článek tak ale nakonec nebude tolik na počtení, jako spíš na pokoukání. Nahromadila se mi kupa, nebo spíš tak kupy tři, fotek a co k nim vlastně říct? Byla jsem tam a tam a viděla to a to... Tak třeba vás to ale i tak bude zajímat :)

Už snad ani nemusím připomínat, že jsem se beznadějně zamilovala do San Franciska! Vždycky jsem tvrdila, že Londýn je nejlepší město na světě, teď ale nevím nevím, možná jsou ta nejlepší města na světě dvě? :)

 Jakmile se řekne San Francisko, všichni si hned vybaví Golden Gate Bridge, ale tady je toho tolik co vidět! Ať už se jedná o město jako takové, nebo o přírodu, která ho obklopuje ze všech stran. Plus samozřejmě fakt, že je březen a po bláznivém hurikánu El Niño, který se nám postaral o pořádné dešťové období, se na nás tady teď (skoro) každý den směje sluníčko spolu s krásnými 23 stupni Celsia. To jsme v tuhle dobu neměli ani v Savannah! Navíc je tady pořád co prozkoumávat! My na začátku toho mého čtvrtého měsíce započali to "až bude hezky" prozkoumávání úžasnými mozaikovými schody na 16th Avenue. Celkem 163 schodů bylo budováno dva a půl roku, za finanční i fyzické podpory lidí ze sousedství. Tak co, nepostavíme si taky takové schody v Praze? :)

Ještě ten den jsme se zajeli podívat na pláž na Lake Shore. Já v samém zápalu fotografování zapomněla, že jsme u vody a ani na mě nestačili zavolat a už jsem se "koupala" v moři. Teda jen ty nohy, ale na to, že jsem byla vyháklá v outfitu, ve kterém jsem večer chtěla jít na koncert... Boty promočené, písek všude, no, hlavně, že mi to slušelo, že jo!

Když už jsme byli v tom "plážovém módu", další den jsme se pak zase vydali na hodně známou Baker Beach pláž. Známou proto, protože právě z ní je úúúžasný výhled na Golden Gate Bridge!

Další víkend, další výlet, tentokrát jsme se vydaly trochu zklidnit a nasát Zen! Vyrazily jsme s Luc do Japonských zahrad v San Francisku. Tam se jen procházíte a musíte podivovat, jak je to jiný svět. Venku za bránou rušné a bláznivé San Francisko a tady totální relax, pohoda a zelený čaj v japonském duchu.

Výletování se ještě protáhlo na Dutch Windmill (pořád ještě SF!)...

A nakonec jsme se ještě nechaly odfouknout u Sutro Baths, původních lázní, s kdysi největším krytým bazénem na světě. Tyhle lázně, postavené roku 1896, ale v roce 1967 shořely do základů (trochu paradox, že? Jak můžou vyhořet lázně plné vody a ještě k tomu u oceánu?), a tak tu teď můžete vidět už jen onu základnu, mrknout se do jeskyně nebo prostě nasát tu nádheru všude kolem.

A na završení dne, pár fotek u GGB taky nikoho nezabije, že?

Tenhle rok jsme měli obrovské štěstí zažít 50. výročí Super Bowl. Pokud jste na americký fotbal, pak bylo právě San Francisko to pravé místo, kde trávit všemožné oslavy tohohle šílenství. Měla by tu ale všude viset cedule: "nevstupovat, pokud máte klaustrofobii nebo zkrátka jen fobii z davu lidí"! Už jen cesta vlakem na hlavní Super Bowl koncert, večer před samotnou hrou, byla zážitek. Hodina tlačení, pocení a tělo-na-tělo interakcí s cizinci. Co to bylo za nápad?! Přece jenom jsme chtěli vidět koncert Alicii Keys, který byl zadarmo, ale slovo "zadarmo" prostě láká moc lidí... Na místo jsme se po tlačenici dostali zhruba za dvě hodiny a já potom čekání na Aliciu vzdala, protože jsem na to prostě už neměla nervy, haha. Ale samotný zápas, sledovaný v poklidu domova (ono totiž za to, že jste chtěli koukat v hospodě, zaplatíte třeba 50$. Zlaté naše hospody s živým vysíláním MS v hokeji!) byl paráda, a co teprve ta half time show, kde dohromady vystupovali Coldplay, Beyoncé a Bruno Mars (určitě mrkněte na YouTube)!

Taky nastal jeden z těch dní, kdy moje malá měla prázdniny a my neměly zrovna nic na práci. Mamka proto navrhla, ať za ní přijedeme k ní do práce, do San Franciska. Jordan, která je strašně aktivní dítě a navíc s poruchou soustředění, si ráno odmítla vzít léky na svojí "nemoc" a já se jen děsila, jak to přežiju, haha. Moje milá Jordan zvládla v klidu cestu vlakem (otázka "kdy tam už budem" padla asi jen osmkrát), pak přefňukala dvacetiminutou chůzi (tohle dítě že denně běhá na trénincích fotbalu, basketu a futsalu?!), přeskákala jakoukoli lavičku, kterou jsme minuly a nakonec jsme ve zdraví dorazily do Exploratoria (pamatujete, to vědecké muzeum, o kterém jsem už psala?), já tedy nervy už trochu pocuchané. V Exploratoriu jsme samozřejmě musely vidět úplně všechno (vážně), ale bavila jsem se, to ne, že ne! Po těch skoro třech hodinách jsem ale byla ještě víc znavená, než Jordan při cestě k její mamce do práce (chůzí, samozřejmě!). U host mum v práci jsem nakonec byla asi ještě unešenější, než Jordan, protože tyhle firmy v Silicon Valley prostě berou dech. Pěti patrová budova přímo v centru SF, zahrnující samozřejmě i místnost pro jógu, ping pong, kulečník a terasu s výhledem na město. Všechno sladěné do barev fialové a zelené, uááá! A nakonec jsme i tu cestu domů přežily :)

Další víkend, další výlet! Tentokrát jsme se s holkama rozhodly vydat se na nedaleký Point Reyes. Cestou se musí přejíždět Golden Gate Bridge a to bylo vůbec poprvé, co jsem ho přejížděla autem!

Jak jsme se hrozně těšily na Point Reyes, tak jsme ale musely přehodnotit cíl výletu a vlastně nám k tomu stačilo jen přejet most! On totiž ten slavný GGB byl napůl zahalený do mlhy a prý není zas až tak běžné ho takhle vidět. Ve většině případů ho totiž nevidíte vůbec, haha. My jsme se po přejezdu ihned otočily a rozhodly se na tu nádheru jet podívat zblízka! Jen co jsme dorazily k nejbližší vyhlídce, já byla úplně neschopná slov. Tomu mostu mlha fakt sluší! No a pak jsem se taky fotily, jasně!

Na Point Reyes jsme nakonec dorazily, ale jak jsme hrozně chtěly vidět slavný maják a lachtany, tak jsme neschytaly ani jedno. Pár fotek u Cypress Tree tunelu, u ztroskotané lodi, která tu prý ale vlastně neztroskotala, jen se rozbila a původní majitel jí tu zkrátka ponechal a co měla být už odstraněna, ale nakonec zachráněna místními fotografy, a ještě zastávka v místní české hospodě! U Vladimíra si ale oběd raději nedávejte, ono totiž ke guláši dostanete nehezké, na kusy natrhané knedlíky přelité prapodivnou omáčkou, bramborový salát (ANO) a zelí. Ne, to nechcete. Snad jednu točenou Plzeň a pryč odsud! Ještě jsme se zastavily na Hippie Tree a tím byl náš výlet završen :)

______________________________________

A jen tak okrajově ty moje plky o hudbě a o tom, že osud určitě existuje :)

Že jsem totální blázen do koncertů, to už jste si asi všimli ze shrnutí mého předešlého au pair roku. Než jsem odjížděla ze Savannah, strávila jsem úžasný víkend s Leighou a Christinou na hudebním festivalu pro podporu pitné vody do Afriky, Clean Water Music Fest na Floridě. Tak jsem se naprosto zamilovala do jedné kapely a hned jsem od nich zjišťovala, jestli někdy nebudou hrát v San Francisku a oni prý, že v lednu! Takže já se sem přestěhovala v říjnu a okamžitě jsem hlásila, že jdu prostě v lednu na koncert. Od basáka mi navíc bylo přislíbeno, že budu na guest listu a nebudu muset platit vstupné, takže jsem si tedy připadala vážně důležitá :) Den před tím tak dlouho očekávaným koncertem jsem dostala pozvání na comedy show a předtím, že půjdem jen tak posedět do takového nóbl klubu. Ten kamarád pak povídá, že jestli se nechci jít podívat nahoru do patra, že tam hraje nějaká kapela a že by se mi to mohlo líbit. Ukázal mi pozvánku v emailu a já jsem myslela, že se rozpláču, protože to byla TA MOJE KAPELA, na kterou jsem šla druhý den! Jestli neexistuje osud, tak jsem blázen, protože mi prostě někdo vysvětlete, jak je možný, že se z celého San Franciska ocitnu zrovna na místě, kde zrovna hraje kapela, která prostě pro mě byla hlavní bod těšení, protože jsem věděla, že na ně půjdu už v Savannah? Já byla štěstím bez sebe, koupila si desku, nechala jí podepsat a těšila se zase na další koncert v sobotu. Ale stejně prostě... Jak se tohle stane... :)

______________________________________

Takže to byl čtvrtý měsíc! Pátý měsíc započal nejlépe jak mohl, a sice dovolenoooou! S těmi nejdražšími slečnami Veru a Domi, jsme se vydaly vstříc mexickým dobrodružstvím, aneb další cruise.  Minulá cruise byla zážitek na celý život a tahle rozhodně taky! Navíc jsme pak strávily další tři dny v Los Angeles, a to přes oscarový víkend. Přesně o tom pak bude další článek, tentokrát bude ale víc co číst, slibuju :)

Mějte se krásně, K.

California Life, čtvrt roku za mnou!

Tak jo, přiznávám, já to zase flákám! Tři měsíce (už dávno) za mnou a já ještě ani nesepsala, jaké byly a mám tu tolik restů, že se stydím! Ale zase mám výmluvu, jak jinak :) Škola, dámy a pánové, škola. Tak hezké čtení!

Od ledna mi začal semestr a že těch úkolů bude tolik, to jsem neměla ani tušení! Pro ty, kdo moc nejsou seznámeni s au pair programem - v rámci našeho víza, J1 alias "kulturní výměna", musíme splnit určitý počet kreditů/hodin ve škole. Tohle se tak dá zfouknout během dvou víkendových kurzů, za které ale ještě připlatíte z vlastní kapsy (rodina na tyto účely přispívá 500$ a jeden takový víkendový kurz vychází třeba i na 400$), anebo prostě regulérně půjdete do školy a ještě s tím, že si musíte vybrat "college" a ne "university", protože opět - za takové dva kurzy na Stanfordu bych se prostě nedoplatila. A tak jsem já, v 27 letech, zase pěkně studentíkem na Foothill College. Vybrala jsem si dva kurzy - "Fitness for life" (jé, to je bezva, to budu cvičit a ještě mi za to dají kredity!) a "Self Assesment, Career Life Planning" (vzhledem tomu, že jednou fakt už budu muset domů a najít si práci, třeba mi tenhle kurz pomůže si konečně rozmyslet, co budu dělat, paráda!). Tak jsem si ty dva kurzy hezky pěkně naskládala hned po sobě, abych nemusela do školy jezdit každý den, ale jen pondělky a středy, a byla jsem se sebou teda ale dost spokojená (kdo zná Hrdého Budžese? :). 

Source: http://giphy.com/gifs/best-gifs-music-video-bobs-burgers-slater-kinney-e07y5SEwFMDm0

Spokojenost mě přešla v neděli, před začátkem semestru. Nejenom, že jsem byla nervózní jak blázen, ale ještě ke všemu jsem zjistila, že ten můj bezva plán "nejezdit do školy každý den" asi nebude fungovat tak parádně, jak jsem doufala. Ona mi totiž skončí jedna hodina a hned na to mi začíná za patnáct minut ta další. To je pořád v poho, že jo? Jenže já v tu neděli zjistila, že moje slavné hodiny jsou každá na jiném kampusu, a ty dva kampusy jsou samozřejmě každý v jiném městě. Bože, blondýno, to sis to nemohla zjistit dřív?! Neva, prostě budu muset odejít dřív, to dám.

V pondělí jsem odvezla malou do školy a pak jela rovnou ke mě do školy. Cesta mi zabrala hodinu (!), i když je to odpoledne tak 25 minut (morning traffic, omg!) a když jsem konečně celá uřícená dorazila, tak jsem pro změnu nenašla tu třídu! A jakože vážně nenašla - běhala jsem po tom kampusu dobrou půl hodinu, sem tam, dopředu dozadu a nic prostě! A nikdo mi ani nemohl pomoct, protože tam nikdo nebyl. Ach jo.

Source: http://giphy.com/gifs/yosub-crying-idk-donald-glover-3oEdv0Kle09oH9GqxW

Tak jsem to vzdala. Jo, vážně jsem to nenašla prostě! Ta druhá hodina měla nakonec o hodně větší úspěch a dokonce se ukázala jako moc zajímavá. Pořád vypracováme různé testy ohledně osobnosti, schopností, zájmů a cílem je pak najít to nejlepší zaměstnání, přesně na naší povahu. Jenže tenhle kurz taky zabere spoustu času i po škole, protože máme pokaždé za úkol vypracovat nějaká cvičení, write ups, interview a taky nás čeká prezentace (já že budu prezentovat něco před celou třídou Američanů?!).
A jak jsem to nakonec vyřešila s tou mojí fitness hodinou? Napsala jsem email paní profesorce, že jsem to prostě nenašla a ona, že se to prý stává často. Popsala mi cestu a já už ve středu byla připravená ve svém fitness oblečku (a zase pozdě) na to cvičení, teda! Úsměv mi zamrzl (nebo spíš vlastně přimrzl na obličeji), co jsem vlezla dovnitř a tam skupinka asi patnácti cvičenců, kterým je v průměru zhruba sedmdesát let a kteří už jsou připraveni na cvičení s těmi maličkými barevnými činkami (asi tak velikosti slánky) v ruce a s žíněnkou hned vedle. Takže takhle cvičíme v kroužku, já a moji spolucvičící, zvedáme činky, děláme kliky a dřepy a je to vlastně hrozná sranda. Celkově z těch hodin odcházím veselá - ne, že bych se snad radovala, že moje činky nevypadají jako dětské hračky, ale protože se mi hrozně líbí, jak aktivní ti lidé jsou, jak mě to motivuje a taky hrozně těší, když mi komentují moje angličáky, když se na začátku cvičení zahřívám a že prý jsem moc ohebná a dělám dobrou práci :)

Source: http://giphy.com/gifs/guy-old-definitely-wUiCBc5zQXWbC

No a co se ještě jiného odehrálo mimo školy, která teď představuje hlavní náplň mého života? Kromě jiného byl samozřejmě Silvestr! Měli jsme v plánu strávit ho u kamaráda, který měl k dispozici celý

dům své host family a že to bude super, pozveme spoustu lidí a ani moc neutratíme. Nakonec ale skoro nikdo nemohl přijít a my byli rádi, že se nás v jeden moment sešlo sedm. I tak to byla hrozná sranda a moc jsme si to užili, až na to odpočítávání zase - notak, pět, čtyři, tři, dva, jedna, Happy New Year?! Ale co, loni jsem to prošvihla úplně, tak aspoň těch pět sekund, no!

Taky jsem se 1.1. stala sedmadvacetiletou (starou) bačkorou, haha! Protože je to datum ale tak trošku na houby, šly slavit následující víkend. Holky mě tak strašně překvapily, že mi z toho až bylo do pláče dojetím. Spiklenecky na mě nalíčily, že se prostě musíme sejít předtím, než pojedeme do města (i když já tvrdohlavě trvala na tom, že je to blbost) a dovezly mi cupcakes, dárečky, korunku a šerpu "Birthday Princess", a to já jsem si vždycky tak hrooooozně přála! Hodily jsme se do nálady už u mě doma, pak všechen ten alkohol ze sebe pro jistotu radši vytřásly, když jsme musely půlku cesty na vlak běžet a nakonec se nám i povedlo dorazit do klubu do San Franciska, kde si nás ve frontě vyhlídla promotérka a vzala nás tam zadarmo. A bylo to prostě bomba! Ne, že bych se snad naučila mít ráda taneční kluby (jak tam nehraje oldies a nemůžu si zpívat "Sweet dreams are made of this...", tak to prostě není ono, haha), ale strašně moc jsem byla vděčná za to, že jsem měla s kým slavit a nemohla jsem si na to vybrat lepší společnost <3

Co bych ještě zmínila a doporučila každému, kdo už má v San Francisku už nachozené ty hlavní  turistické atrakce, je Mogowan's Mirror Maze na Pier 9. Vstupné pět dolarů a bavíte se jak za padesát! Hned u vstupu jsme nafasovaly rukavice, aby se prý neupatlala zrcadla a my si ťukaly na čelo, že proč bychom prý jako na ty zrcadla šmataly

, ne? Pochopily jsme ale hned po vstupu, ono to totiž celou dobu vypadá, že jdete, jdete a najednou "do sebe" narazíte do zrcadla, takže pak radši celou dobu chodíte s rukama před sebou, jako kdyby tam byla tma. I když je to opravdu jen malinká místnost plná zrcadel a "psycho světel", my se nasmály jak blázni a dokonce jsme se i jedna druhé ztratily :)

Source: http://giphy.com/gifs/mirror-maze-DrUxo3YAjO6Ck

Tak, to je asi vše - aspoň vidíte, že se toho tolik neudálo a já opravdu ani neměla o čem psát :) Pokusím se ještě během dalšího týdne sepsat další článek, protože co si budeme povídat, čtvrtý měsíc je už taky skoro za mnou! Jak se to stalo?! 

Děkuju, že čtete a že jste trpěliví :-*

Mějte se krásně, K.

PS: právě jsem zjistila, že nejstaršímu spolucvičiteli z mé hodiny "Fitness for Life" je 96 let. Tak já už si tady konečně nepřipadám stará! :)

California life, druhý měsíc

Takže já už jsem tu přes dva měsíce? To tak strašně letí, já se zblázním! Že už jsem si tu zvykla na řízení po desetiproudových dálnicích a jsem už schopná se v San Francisku (projednou) neztratit, to jsem vám už psala v článku o prvním měsíci. Takže co se mi všechno přihodilo během toho druhého měsíce? Vánoce, Thanksgiving... Ale pěkně popořádku. Není toho zas až tolik co k vyprávění, ale aspoň přihodím nějaké ty fotky :)

Ze začátku mého druhého měsíce jsme si s holkama naplánovaly výlet po San Francisku (ano, ještě je pořád co vidět a ještě je toho tam spoustu!). Začaly jsme úžasným Renegade Craft Fair, kde si můžete pořídit nejrůznější věcičky od designových šperků až po dřevěné kravaty a já tyhle věci prostě zbožňuju! Ne, že bych si snad něco koupila, jak říkám, vše je designové, ručně vyráběné a dost originální, takže se od toho odvíjí i ta cena, ale jen se jít podívat, nasát tu tvořivou atmosféru a prohodit pár slov s těmi úžasnými umělci, to pro mě znamená ideálně strávený den :)

Source: http://www.renegadecraft.com/wp-content/uploads/2009/01/2014-RCF-SF-Summer-9874-e1436280189932.jpg

A navíc, když se to spojí s nějakou tou turistickou nutností, je ten den zase ještě o něco krásnější! Hned po Renegade jsme vyrazily do Palace of Fine Arts, což je taková ta (nádherná!) velká kopule, kterou určitě zahlédnete po cestě na Golden Gate Bridge. Za ten den jsme si ještě mohly odškrtnout Painted Ladies, které bez všech těch filtrů na fotkách na internetu vůbec nevypadají tak "painted", jaké jsme je viděly, ale hlavně, že jsme tam byly, že jo! Když jsem se chtěla fotit na schodech jedné z "dam", vyšel zrovna její pan majitel a já celá červená dělala, že tam jen tak nenápadně postávám. Moc jsem ale nenápadná nebyla, protože se na mě pán s úsměvem obrátil, že je to v pohodě, že je zvyklý. Tak dobrý, ale stejně jsem se styděla i pak :). Ještě jsme za ten den stihly City Hall a pak hurá domů, vždyť jsme toho naťapkaly...!

Pak už tu bylo Díkůvzdání a já moc nevěděla, co od něho očekávat. Jeli jsme totiž s rodinou k nějakým vzdáleným příbuzným do San Jose, kde nás bylo nakonec asi čtyřicet. Já se tam tak hrozně nudila, že jsem se stačila ještě před večeří docela ovínit a krocana jsem si jen zobla, protože jsem si nechávala prostor na dezert :) My totiž měli na výběr asi z deseti koláčů! A to je moje! Jak mi bylo blbě potom, vám asi ani vyprávět nemusím, že jo. Samozřejmě, že jsem si ten koláč nedala jen jeden, haha.

Taky jsem měla možnost se pro jednou vydat trochu za přírodou a omrknout Point Lobos. Těch přírodních rezervací je tady ale v okolí tolik, že se nebudu muset bát, že bude nuda!

Jeden víkend ale přece jenom ta nuda byla a já neměla vůbec co dělat, a tak jsem se vydala do města sama (zase jeden z těch dní, kdy jsem měla volno v sobotu a ostatní v neděli). Ale nějak mi to prostě nebylo souzeno, nebo co. Nálada už rána nic moc, do toho mě rozbolela hlava, galerie, které jsem měla v plánu navštívit, byly zrovna zavřené a po dlouhé době jsem měla pocit, že mě to samotnou prostě nebaví. Trochu se to pak zlepšilo, když jsem dorazila do úžasného knihkupectví City Lights Bookstore. Tam jsem se už po několikáté brouzdala mezi regály a z ničeho nic narazila na knihu o Václavu Havlovi, psanou jeho bývalým mluvčím, Michalem Žantovským. I když mě moc potěšilo, že jsem takhle v San Francisku našla knížku o mém moc oblíbeném člověku (a Čechovi!), zase mě to na druhou stranu rozesmutnilo, když jsem si vzpomněla, že zanedlouho mělo být výročí jeho úmrtí. Tak jsem zase šla ven, celá sklíčená se posadila na lavičku, že si trochu vydechnu a aby toho nebylo dost, se mi na hlavu (!!!) vykadil pták. Tohle všechno mohly zachránit jen nákupy, tak jsem utratila všechny své peníze a veselá (konečně!) odjela domů :)

Další víkend na krku a já zase dumala co s ním, protože žádnou volnou chvilku nechci jen tak proválet. Možná jen když prší :) Nakonec jsme si s holkama naplánovaly, že se vydáme do Exploratoria, vědeckého muzea v SF. Jenže ale protože zrovna konečně pršelo (takže bych i klidně mohla s klidným svědomím zůstat doma), všechny holky mi ten výlet nakonec odpískaly. Teda všechny, až na jednu a i když se mi tak strašně nechtělo, tak jsem stejně jela, protože jsem věděla, že Anna už je taky na cestě a bylo vy mi strašně blbý jí to najednou odmítnout. Dorazily jsme na místo a já málem omdlela, protože tak obrovskou frontu jsem v životě neviděla! On to totiž byl den s volným vstupem a evidentně o tom vědělo celé San Francisko, haha. My nakonec frontu vystály za krásných 40 minut a ani nám to nepřišlo. Ke mě a Anně se nakonec připojily ještě další tři holčiny a byly jsme bezva parta - schválně, jestli si mě na té fotce vůbec všimnete :)

Jinak jsme v Exploratoriu strávily asi dvě hodiny a bavily se jak malé holky. Se vším si pohrály, všechno ošmataly, nad vším se podivovaly. To je věda, to prostě nepochopim :)

I do Kalifornie nakonec dorazily Vánoce, což hlavně znamenalo, že děcka mají volno ve škole (ajajaj). Nejenom že jsem tak měla Jordan doma, já ale i konečně měla šanci poznat moje druhé host "kid", které se vrátilo domů z koleje! A povím vám, že je to sranda, mít doma devatenáctiletýho kluka, kterýho zajímá hlavně jak by si mohl dát pivo, aby na to rodiče nepřišli a kdy se bude zase moct ulít z rodinných aktivit a vypadnout ven za kámošema (a za pivem). 

Ještě před Vánocemi mě čekalo Santa Con, tedy událost, při které se lidi převlékají za Santu Clause, sejdou se všichni pobavit (přiopít) na Union Square a následně do-pobavit do barů. Třeba ve tři odpoledne tak po ulicích San Franciska potkáte nejednoho opilého Santu a nás, holky z Česka, které si s sebou šly nakoupit zábavu se slovy: "jakou nejlevnější vodku máte?" a s úsměvy od ucha k uchu si odnášely čirý likér v plastové (!) lahvi v papírovém pytlíku (jako z filmu, že jo? :). Výhoda takové akce je, že jdete třeba v osm hodin večer spát a máte tak plnohodnotný celonoční odpočinek, no není to paráda?

Abychom ty Vánoce ještě završili, vydali jsme se na pořádnou americkou house party s tématem "ugly sweater party". Ugly sweater party prostě znamená, že máte přijít oblečení v jakémkoli, ne zrovna ošklivém, vánočním svetru, kterých se tu dá před Vánoci nakoupit opravdu mraky. To byl taky můj plán, pokoupit si nějaký roztomilý vánoční svetr s tučňáčkem, nebo třeba s ledním medvědem! Jenže moje pátrání po dokonalém "ugly" sweater skončilo potom, co jsem zjistila, že všechny ty roztomilé svetry stojí třeba 40$, a to se mi za něco, co si na sebe budu moct vzít jeden měsíc v roce, zdálo až dost. Tak jsem zaskočila do Dollar Tree (vše za 1$!), nakoupila plastové vánoční ozdoby, zlatý řetěz a ponožky se sněhulákem a utratila suma sumárum 3$ plus daň. Všechnu tu parádu jsem s Jordan naaranžovala na můj červený svetr (ten jsem koupila už ten den, co mě pokadil pták :), ze zbylých ozdob vytvořila náušnice a tadááá! Pod to jsem ještě oblékla tričko se sněhulákem, které jsem s dětmi vyráběla už loňské Vánoce a mohlo se jít. Na party mi pak říkali, že kdyby to byla soutěž, tak bych totálně vyhrála! Je to ale vlastně pochvala, když to byla "ugly" sweater party? :))

Vánoce pak probíhaly ve znamení pečení, odpočinku a zase pečení! Nejenže já jsem pekla linecké a taky vanilkové rohlíčky (které nikdo nikdo nikdo jiný, než já, nejedl!!!), ale moje host mum nás každý den zaměstnala ať už vykrajováním sušenek, jejich zdobením, nebo třeba vyráběním cake pops (upečete koláč, rozdrobíte ho na kousíčky, přidáte krém, vyválíte do kuliček a máčíte v čokoládě = práce na celý den, snězeno za pár minut, a to se vyplatí! :). Ona sama pak ještě pekla koláč a dort. Vážně, u nás se jen peklo! Ale samozřejmě se taky slavilo a já konečně taky dostala něco do ponožky, juhůů! Loni by se mi ta bankovka asi v té ponožce ztratila, nebo co :)

Já doufám, že i vaše svátky proběhly co nejpohodověji, že jste byli se svou (host) rodinou nebo s někým, koho máte rádi a že už se, tak jako já, těšíte, na ten další rok. Protože já mám teď neuvěřitelnou motivaci k tomu, abych ho udělala ještě bezvadnější, než ten loňský. A to je moje jediné předsevzetí (plus možná hodně cvičit a dobře jíst, ale to se nepočítá, to už je takové novoroční pravidlo, že jo? :). 

Když budete mít chvilku, sedněte si s tužkou a papírem  a ty bezvadné věci, co se vám za rok 2015 staly, sepište. Je jich určitě moc, pokud nezapomenete na slunečné léto, na procházky ve sněhu, sbírání listí na podzim, nebo třeba pozorování prvních sněženek na jaře. Možná si uvědomíte, že to byl vlastně opravdu byl skvělý rok! 

Přeji vám všem, aby ten nadcházející rok byl zase naprosto jedinečný, plný radosti a báječných věcí! I když ne každý den budete moct prožít s úsměvem na tváři, věřte, že je to tak v pořádku a ty usměvavé dny zase přijdou. 

Tak zase na-počtenou v roce 2016! K.

Zpátky do minulosti: Philadelphia-Washington D.C.-Niagara Falls-New York City

Už je to nějakou dobu, co jsem něco napsala, já to vím. Čekala jsem, až se zase stane něco zábavného a mezitím, že napíšu aspoň další článek z rubriky "zpátky do minulosti". Seděla jsem nad ním dobré tři hodiny, načež jsem druhý den zjistila, že se mi nic nic nic neuložilo! Já si totiž vždycky všechno napíšu nahrubo, pak to po sobě sto padesátkrát přepisuju (a stejně ty chyby už ani nevidím, haha) a pak ještě přidat fotky, udělat koláže... Prostě mi to zabere strašně moc času a když se to pak všechno najednou z ničeho nic ztratí, je to k pláči. Ale já se rozhodla, že to nevzdám a zkusím to znova. Taky tady to je: "Zpátky do minulosti, alias nudismus po Americku, alias výlet Filadelfie, Washington D.C., Niagárské vodopády a New York City".

Jednoho krásného dne jsem dostala extra týden volna (a to skutečně volá po oslavě), takže jsem zavolala do Čech ségře, jestli by nechtěla za tři týdny dorazit a ona, že teda jo! No jo, ale co bychom mohly dělat, aby to byla sranda a zároveň hodně low-cost? Tak jsem googlila a googlila a narazila na autobusový výlet Philadelphia-Washington D.C.-Niagara Falls, který byl až podezřele levný - celý výlet plus ubytovaní za nějakých 120 dolarů? No nekup to, že jo?! To risknem! Tak jsme to riskly, zaplatily, zabookovaly a já už se mohla začít nervovat, jak to všechno spácháme, abychom se my dvě vůbec sešly (naše lety do NYC byly od sebe šest hodin a ještě ten můj chytře až asi v devět hodin večer), kde budeme spát před výletem (náš svoz vyjížděl ráno v osm hodin) a kde budeme spát po výletu (rozhodly jsme se ještě další dvě noci zůstat v New Yorku a prozkoumat ho křížem krážem) a celkově, co že to bude za podezřelou cestu.

Source: http://giphy.com/gifs/season-4-friend-8axkato7lfGZq

Tak jo, co že ta první noc? Svozovák nás vyzvedne venewyorské čtvrti Flushing a odtud nás převáží do China Town, kde už bude čekat zájezdový autobus. Našla jsem nám tedy ubytování ve Flushing na Airbnb (webový server, kde si můžete pronajmout pokoj u někoho v bytě/domě, a to naproste kdekoliv po světě! Třeba i v Praze :), popisek si z čínštiny nechala přeložit v překladači a požádala o rezervaci s dotazem, jestli bude v pořádku, že každá dorazíme v jiný čas, protože máme odlišné lety. Paní mi lámavou angličtinou odpověděla, že v pořádku, načež se mě po dalších třech zprávách udiveně zeptala, jestli jako nedorazíme se ségrou spolu. Zhluboka jsem se nadechla, vysvětlila znovu a doufala, že to bude jediný problém na cestě. Ono to ale nakonec zas tak hrozné nebylo. Jen na ségru, která byla bez internetu a pouze s českým číslem, nikdo ve smluvený čas nečekal (že by zase chyba překladu?) a až po nějaké době jí do domu pustil nějaký cizí chlápek se slovy, že paní majitelka je nahoře v domě (asi tam ten zvonek neslyšela??). No a pak jsem se ještě ztratila, když jsem nasedla na autobus na druhou stranu. Ale v pohodě, to už je normálka u mě. Nakonec jsme se konečně se ségrou sešly, juhůů! Paní majitelku Helen jsme za celou dobu ani nepotkaly, asi měla "nahoře" hodně práce, ale napsala nám hezké hodnocení, že jsme milé (jak to ví?? :), takže dobrý.

Cože, nám se povedlo se sejít? :)

Druhý den jsme se v pořádku a bez problému dopravily do China Town. "Ty jo, hele, to je divný, že to začíná v China Town, není?" No, dorazily jsme na místo a zjistily, že to je vlastně úplně normální, protože zhruba tak 80% z naší autobusové posádky byli Číňani, 19% Indové a pak to 1% já a ségra. Nevadí! Už i dávalo smysl, proč že to bude naše průvodčí mluvit jak čínsky, tak anglicky (haleluja!). 
Tak a je to tady, držte si klobouky, připoutejte pásy, bude to jízda, dámy a pánové - směr Filadelfie! Po několika hodinách v autobuse strávených především rozčilováním se nad spolupasažéry, kteří si klopili sedačky, nad plačícími dětmi, (ne)vůní všech těch obědů zabalených  na cestu a neustálými (hloupými) dotazy směřované slečně průvodčí, na stopadesátkrát již předtím zodpověné téma, jsme konečně dorazili do Philly! Taková cesta tam a my se jen přes okno podívali na Liberty Bell, vyfotili se s radnicí a zase zpátky na cestu. Ale stejně to bylo super, vždyť je to Filadelfie!!

Počasí bylo nádherné, že se ale tak strašně moc změní za těch pár hodin, než jsme dorazili do D.C., to jsme neměli ani tušení. Washington D.C., místo, kde toho je tolik co vidět, které je jedno z těch amerických měst na seznamu "must see" (musíte vidět!) a na které jsme se tak strašně těšily, nás strašně zklamalo. Ale ne, že by se ty památky najednou přestěhovaly, jen nám připravilo to nejhorší počasí, jaké vůbec šlo. Ono se řekne "déšť, to přece nic není", ale když v tom máte chodit venku a ten déšť se ještě promění v liják, alias jak můj telefon hlásil, 100% srážek, nic moc, to vám teda povím :). Dokonce jsme se pak se ségrou dostaly do fáze, že jsme přejeli autobusem ke Kapitolu a už jen představa, že si budem muset znova obléct ty (už tak naskrz) promočené bundy a obout boty-čvachtačky, nám podsouvala myšlenku, jestli tam teda vůbec půjdem? Stojí to za to? Ale šly jsme, vždyť je to Kapitol, notak!!! Pak jsme se ještě nechaly napálit a za 20 dolarů jsme si zaplatily výlet. Na lodi. Takže my už totálně promočené, nešťastné a naštvané, jsme si dobrovolně zaplatily bezva výlet na loď, odkud jsme z Washingtonu viděly tak možná nějakej blbej barák nějakýho vojáka, na jehož jméno si ani nevzpomenu. Naštěstí nás pak už čekal jen hotel, který vypadal moc hezky (což bylo velké překvapení, protože částka, kterou jsme za výlet zaplatily spíš ukazovala na palandu a šváby) a dokonce tam bylo super výkonné topení, které nám usušilo i ty boty!

Poznámka: my vůbec nebyly šťastné, jak to podle těch fotek vypadá, haha!

Druhý den už jsme se nemohly dočkat Niagár (předpověď počasí tentokrát vypadala naprosto parádně) a i v autobuse už nám to nepřišlo tak hrozný. A konečně - welcome to Niagara Falls!  Povím vám, to bylo vážně něco. Já tam jenom stála, zírala s otevřenou pusou a prostě nechápala, jak něco takového může příroda vytvořit! Zaplatily jsme si taky výlet na lodi zvané "Maid of the Mist", napasovaly pláštěnky a vydaly se přímo pod vodopády, kde jsme na sebe vesele nechaly cákat niagárskou vodu, a jak rády! Měly jsme taky možnost mrknout na Kanadskou stranu vodopádů, slavnou "podkovu", a nad tou přestává rozum stát ještě víc :)

Po sérii sto miliónů fotek se tam k nám nachomítl nějaký kluk a jestli prý nechceme vyfotit. My že jo a hned jsme se s ním daly do řeči. Vypadal od pohledu jako tramp - kostkovaná košile, kovbojský klobouk, zarostlý úsměv a krosna na zádech. Prý o volnu mezi školou stopuje a projíždí Ameriku. Tak se ptám, kde přespává a on že včera "támhle ve křoví" a ukázal na místo hned kousek od vodopádů. Musela jsem se té vidině zasmát a zároveň ho obrovsky obdivovat za tu odvahu i za způsob, jakým si vychutnává život. Pak jsme se rozloučili, on se posadil na zem přímo k vodopádům, vytáhl knížku a začetl se a já si tu celou nádhernou scénu musela ještě jednou zvěcnit. Žádná nahraná fotka, prostě čirá a spontánní nádhera!

Po cestě zpátky do New Yorku nás ještě čekal park Watkins Glenn, který nečekaně moc mile překvapil, a my dorazily do NYC spokojeně unavené a plné zážitků. Zároveň jsme ale zase byly trochu nervózní kvůli ubytování. Ono to totiž bylo tak - samozřejmě jsme se pokoušely najít ubytování co nejlevněji, a protože jsem měla už dvakrát skvělou zkušenost s Couchsurfingem, zkoušela jsem štěstí znova. 

No jo, ale sehnat ubytování v New York City na pátek a sobotu a ještě ke všemu zadarmo, se ukázalo jako nadlidský výkon. Já přísahám, že jsem obepsala snad dvacet lidí. To je skoro jak posílat motivační dopis budoucímu zaměstnavateli - musíte se vychválit až do nebe a vysvětlit, proč jste právě vy ti nejlepší na danou pozici (nebo v tomto případě pro gauč/podlahu). Takže jsem jen otevírala automatické odpovědi, že moje žádost byla zamítnuta, bez jediného důvodu. Nakonec se mi ale přece někdo ozval zpátky! Mark řekl, že nás může ubytovat na pátek, ale jestli jsem dobře četla jeho profil a souhlasím s podmínkami (nečetla). Tak jo, co že jsou ty podmínky? Ehm, Mark je evidentně nudista, takže rád doma chodí jen tak, bez ničeho a prý se můžeme taky svlíct, když se nám bude chtít!

Source: http://giphy.com/gifs/11vbgySzjUMXYI

No dobrý :). Nicméně jsem s Markem zůstala v kontaktu, pročetla všechny jeho hodnocení (skvělé!), přidala si ho na Facebooku do přátel a protože byl vážně moc hodný a naplánoval, co nám všechno ukáže, tak jsem na to kývla. Třeba budeme venku tak dlouho, že ani nebude mít čas se svlíct?? :) Skoro na poslední chvíli mi pak psal, že nás může ubytovat i na sobotu, ale "to už se pak vážně musíte svléct, HAHA." Takže pěkně, haha, jsem Markovi napsala, že jsme už zabookovali hostel a že to přežijeme i v pátek a nebudeme tak muset stěhovat kufry. Jako fakt, takový vtípky na mě!

Takže jsem nakonec zabookovala ten nejlevnější hostel v New Jersey, což se zase ukázalo, jako pěkná bota, proč to zase neozvláštnit, že? Ve zkratce jsme v noci dorazily do New Yorku a zaboha nemohly přijít na to, jak se dostat do New Jersey! Ještě tam, odkud jsme měly vyrazit, nejezdilo metro a mně začalo být opravdu těžko.  Po několika (asi třech? :) hodinách jsme konečně přejely do NJ a našly náš hostel, hurááá! Jaký jsem z toho měla strach, tak to vůbec nevypadalo špatně. Já žila pět let na studentských kolejích, takže mě asi už nic moc překvapit nemůže :) 

Vyspaly jsme se skoro dorůžova a už nás čekalo New York City, bejbééé! Protože jsem už předtím v New Yorku byla a moc se mi tam nelíbilo, nedávala jsem tomu dni moc velké naděje, nakonec jsem ale musela změnit názor, protože tohle město má tolik co nabídnout! A že my toho viděly, naťapkaly přes Manhattan 19 kiláků a večer s radostí zase na hostel a celkově už jsme se vlastně nemohly dočkat, až budeme doma v Savannah.

Další komplikace - na naší druhou noc nebyl k dispozici pokoj jen pro holky, ale smíšený (smíšený, rozuměj "holky tam nechtějí"), takže spíš vlastně pro kluky (10x). A nás dvě (2x :). Dorazily jsme na pokoj a tam zatím jen jeden kluk, co ležel na posteli. Tak my že ahoj a on nic. Hmm, tak dobrý, jsem "ráda", že vedle tohodle člověka spim. Po celém to trajdání jsme byly celé utahané a, promiňte mi, zpocené a nechutné, ale pak jsme si obě sundaly boty a ten gól/rána teprve přišla. Takže my, dvě dámy, jako jediné spící na pokoji s dalšíma deseti mužskýma, ale ten, komu smrdí nohy, jsme my. Neva, máme tu přece genderovou rovnost, ne? :) 

Source: http://giphy.com/gifs/afvbabies-feet-afv-smell-3oEdv8EdOATmWJDCNO

Tak jsme se tomu řehtaly jak blázni, pokoušely to maskovat voňavkou a kontaminované boty zavřít do izolace do kufru. Pak jsme se konečně (poberťačky bláznivý) trochu uklidnily, já na své posteli (přes mezeru "vedle" toho kluka) a ségra seděla na zemi a něco lovila v telefonu. V tom najednou z ničeho nic ten kluk začal takovym šeptavym hláskem něco povídat německy. Znělo to tak hrozně divně, že jsem se i na něj bála otočit a říkám: "Kami, prosím tě, řekni mi, že mluví S NĚKYM a ne sám pro sebe, prosím!" To by nám tak ještě scházelo, nějakej šílenec vedle :) Kami potvrdila, že kluk mluví s někym, já si oddychla a šlo se spát. V noci mě probudilo, jak náš desátý spolubydlící dorazil na pokoj - očkem jsem koukala, jestli to "zase" není nějakej magor a on si jen sundal kalhoty, trenky a s vyšpulenym nahým zadkem vylezl na palandu naproti mě. To je v poho, ne? Ať žijou hostely a smíšený pokoje, hahaha.

Druhý den ráno vstávačka ve čtyři ráno, abychom se včas dopravily z New Jersey na JFK a pak už hurá do Savannah, kde jsem měla sestřičku ještě krásných deset dní. No, co vám budu povídat, letištní scéna na konci byla jak z filmu, ale stálo to za to a já už se nemůžu dočkat, až jí přivítám v San Francisku!
Tak se těšte taky, my zase vymyslíme nějaký výlet :)

Mějte se krásně, K.

California life, první měsíc

Takže už je to měsíc, co jsem pěkně přestěhovaná a zabydlená v Redwood City, v San Francisco Bay Area. Vlastně mi to ale přijde, jak kdybych tady byla odjakživa! Nebo teda teď mi to tak přijde, první den jsem si říkala, že si určitě nezvyknu! :)

Takže to moje balení a stěhování z Savannah nakonec nedopadlo tak, jak jsem si představovala - chtěla jsem všechno narvat do jednoho kufru, jednoho příručáku a velké kabelky. Když jsem ale zabalila a měla okolo sebe pořád asi tak miliardu věcí, vzdala jsem to a šla koupit další kufr do Good Will (jakoby second hand obchod, kde za věci, které vy darujete a někdo jiný koupí, jdou pak peníze na charitu), který mě vyšel na překrásné čtyři dolary. Že budu ale pak tím pádem mít tři kufry na kolečkách, to jsem nějak nedomyslela... Jen co jsem si vyzvedla svoje batožiny na letišti v San Franciscu, moje host mum už na mě naštěstí čekala, takže jsem to nemusela tahat všechno sama. Nemohla jsem jí ale nechat ten nejtěžší kufr, že jo! Tak jsem zapřáhla nejtěžší, příručák a kabelku a ona můj čtyřdolarovej kufříček. Příručák jsem naložila na kufr a šlo se! Ajaj, eskalátor, trochu jsem se s těma kuframa zakolíbala, ale ustála to. Nakonec se ale bohužel ukázalo, že nastoupit na eskalátor se dvěma kufry na sobě bylo o dost jednodušší, než z něj vystoupit (představte si tu scénu ze Sám doma: Harry, je to pevný jako skála!)! Vystoupila, zakolíbala se znova a rozplácla se na zem se přes oba ty kufry, blondýna pitomoučká, až jí i ten notebook z kabelky vyskočil asi pět metrů daleko. Tak jsem tam tak ležela, koleno mě bolelo, kotník mě bolel a problesklo mi hlavou: tak jsem se právě tváří v tvář setkala s Kalifornskou půdou (DOSLOVA)! Aneb, vítejte v San Franciscu, madam!

Source: http://gph.is/1G2FFhp

Po cestě domů se mi dělalo špatně z těch aut všude okolo a nedokázala jsem si představit, jak tady vůbec řídim! Odpoledne jsme pak jeli společně vyzvednout Jordan, moje zlaté a jediné dítě, a já zase musela dumat nad tím, jak je tenhle vztah au pair-host kid tak hrozně zvláštní. Vy s tim dítětem rok žijete, rok jsme mu kamarádem, druhým rodičem. Zamilujete si ho a pak navždycky odejdete. Ono zapomene snadno, protože přijde zase nová au pair, zase další z mnoha. Vzpomínky na tyhle moje host děti se mnou zůstanou už napořád a tak bylo hrozně vzrušující poznat to moje poslední a v pořadí už šesté (uf!) "host kid".

Hned svůj první den volna jsem už byla celá natěšená, jak uvidím město (jakože SF, tomu se tady prý zásadně říká The City, nebo prostě San Francisco, nikdy, nikdy nikdy San Fran, Frisco a podobně :) a když jsem čekala na vlak, tetelila jsem se nadšením a taky strachem, protože já vůbec nevěděla, kam že to jedu! Doma se hrozně divili, že chci jít sama a pořád jestli jsem si prej jistá. No ale tak přece nebudu doma sedět na zadku jenom proto, že ještě nemám s kým jít ven, že jo! A bylo to žůžo! San Francisco! A na vlastní oči! Já tomu prostě nemohla uvěřit. Tak jsem tak chodila, pozorovala budovy, lidi, čichala vůně, vyšla ty nejstrmější kopce, jaké jsem vůbec kdy v životě viděla a nasávala ten (první) nejkrásnější slunečný den v San Franciscu. 

Chvilku potom, co jsem dorazila, byl samozřejmě Halloween! Protože jsem v okolí nikoho ještě neznala, rozhodla jsem se, že prostě nutně nemusím a za každou cenu vyrážet na noc do města. Tak jsem si řekla, že půjdu jen trick or treating s dětma a pak zůstanu doma a ani byste nevěřili, jak já jsem byla vděčná, že jsem mohla jít v devět hodin večer spát! Stárnu! :) A protože jsem věděla, že nikam nepůjdu, moc jsem kostým neřešila a že si prostě jen něco namaluju na obličej. Nakonec ale moje host mum vymyslela, že všichni dospělí půjdeme za stolní hry, což byl snad nejlepší nápad vůbec. Moc mě mrzí, že nemám jejich fotku, ale já každopádně měla asi ten nejprimitivnější kostým na světě, který se ukázal jako celkem efektivní. Návod: kupte Twister, uprostřed vystřihněte díru na hlavu a tu točící věc přilepte izolepou na čelenku. Tadááá! :) Na fotce jsem s Jordan, která byla burrito (NE cigareta :)).

Hned další víkend jsem měla, už ze Savannah naplánovaný, koncert jedné kapely ve městě. Zkoušela jsem lidi, co by šli se mnou, nahnat ve všemožných au pair skupinách, ale když už se někdo chytil, tak se mu nechtělo platit vstupné. Tak já že teda půjdu sama (pro změnu :). Dorazila jsem na místo záměrně později, aby si jakože nikdo nevšim, že tam teda sama jsem. Jenže ono to všechno začínalo ještě později než jsem předpokládala a lidi stáli v hloučkách a povídali si. Co mám dělat, co mám dělat? Vytáhla jsem mobil (bez internetu) a předstírala, že něco důležitého hledám. Pak jsem šla na záchod a hrozně dumala nad scénou z filmu Protivný sprostý holky, jak Cady nemá s kym sedět na obědě, tak musí obědvat na záchodě. Třeba kdybych se tu na dvacet minut zavřela a pak se tam vrátila? Sakra, jen dva záchody, to nepůjde! Nevadí, první kapela začala hrát! Ona trapná situace mezi koncerty nastala ještě jednou, než konečně přišli na řadu moji oblíbenci Reptar! Já tančila, zpívala a bylo mi najednou jedno, že jsem tam sama. Poslední vlak mi jel ve 12.36, to ta kapela bude hrát tak do jedný a pak akorát půjdu na ten noční autobus, říkala jsem si. No, kapela skončila ve 12.40 a začali zavírat klub. Sakra, mně ten autobus jede za 40 minut a venku je to jak v nočním Central Parku (zase Sám doma)!!! Vyšla jsem ven s naprostým zoufalstvím ve tváři a rozhlížela se kolem. Všimla jsem si jedné holčiny, co vedle mě na tom koncertu stála, tak jsem sebrala všechny svoje síly a šla za ní. "Ahoj, mně jede autobus až za 40 minut, nevadilo by ti, kdybych si tady s tebou chvilku povídala?" Chjo, to je zase výplod :) Ona, že prej v pohodě, tak jsme si povídali a z ní vypadlo, že je tam na prvním rande s jedním klukem. Sakraaa, to je špatně, tam nemám bejt! Kluk přišel a ona že prej mě vezmou na zastávku. Já skoro slzy nadšení v očích, protože jsem tam vážně nechtěla jít sama. Tak čekáme, čekáme a čekáme. 1.20, bus nikde. 1.40, bus nikde. Kluk je celej nervózní, holčina optimisticky "já cítím, že to pojede" a já skroro v mdlobách. Dalších pět minut a hele, autobus! Dojela jsem domů, přežila jsem a už NIKDY sama večer nejdu! Příště půjdu s Nikki, tou optimistickou slečnou. Snad nechá boyfrienda doma :)

Taky jsem už byla ve městě, a to se podržte, ne sama! Sice jsme parta Češek, takže se to žvaní (jen česky) jedna radost, ale prý někoho brzy přiberem kvůli té angličtině :)

Ještě jednu věc bych chtěla vytáhnout a už končím! Kamarád Nelson mi ještě v Savannah doporučoval, ať si určitě jeden den pronajmu kolo a přejedu na něm Golden Gate Bridge. Takže když nějaká holčina v au pair skupině na Facebooku psala, že jede na výlet přes most, tak jsem byla okamžitě pro a už jsem moc nemyslela na to, kam že to pak přes ten most vlastně pojedeme. Už jenom pronajmout to blbý kolo bylo na strašně dlouho a my tak nakonec vyrážely s hodinovým zpožděním. Ale vždyť máme ještě spoustu času, to dáme, až do toho Tiburonu přece! Kopců nás naštěstí na začátku čekalo jen pár a spíš jsme jeli jen z kopce. O to víc mě pak děsila cesta nazpátek (to jsem si ještě myslela, že to nazpátek stihnem, haha). Ty bláááho, ale jaká to byla nádhera, projíždět se na kole přes GGB! A my na tom kole nakonec vážně vydrželi až do Tiburon, až na Hippie Tree, i když při tom posledním kopci už mi nohy řekly, že teda jako vůbec! Najely jsme 17 mil, spálili přes 2000kcal a při cestě zpátky s radostí uvítali trajekt (a tak jsme se vyhnuli těm kopcům nazpátek). Dokonce i kola se nám podařilo vrátit pět minut před zavíračkou, dali jsme si high five, rozloučili se a mazali domů s blaženou vidinou sprchy a postele.

Tak tohle byl můj první měsíc v Cali. A už mi zbývá jen jedenáct do konce. Možná si říkáte JEN jedenáct? Jen jedenáct! Ten čas tu utíká tak strašně rychle, že se ani nenaděju a už budu bookovat letenku domů. Chtěla bych to všechno trochu pozastavit, zpomalit, ale to bych pak asi nemohla říct, že jsem si to tu užila, protože čas utíká pomalu jen když se člověk nudí, že jo? A to já se teda nenudim :)

Děkuju, že se zajímáte a že čtete, děláte mi obrovskou radost! Mějte se nádherně, K.