One Happy Day/Weekend - Napa Valley

Když jsem žila v Čechách, víkend pro mě znamenal, že se vyvalim doma a nebudu muset dělat vůbec, ale vůbec nic. Co jsem se ale odstěhovala, těch 48 hodin volného času nabralo úplně jiný význam. Kolikrát máte pocit, že ven prostě musíte (i když se vám třeba ani nechce, haha) a taky, že musíte ten volný čas využít jak jen to půjde, protože na všechno okolo máte časový limit. Jeden jediný rok. To vám holt přetransformuje myšlení a vy se tak kolikrát přistihnete, že vyšilujete, pokud zrovna nemáte na víkend nic v plánu. To přece nejde! Každý víkend se tu prostě musí řádně zužitkovat, takže když se nadhodil "výlet na Napa Valley", byla jsem pro všemi deseti.

Photo credit: Bláňa.

Ubytování se nakonec ukázalo jako oříšek, protože partu osmi lidí jen tak někde neubytujete. Takže ačkoliv nás bylo pár, co se bránilo zuby nehty, vybrali jsme stanování (ano, já to byla! Vždyť i tom našem táboře, kam jsem jezdila jako vedoucí, jsem musela tahat peřinu, jinak mi byla zima). Protože jsem taky v sobotu ráno musela pracovat, vyjížděli jsme jako tři party, ve třech autech. My teda byli celí nedočkaví, jak že to skončíme, protože v našem slavném kempu nebyl signál a my se tak ani nemohli spojit s dřívější skupinkou a zjistit, jestli se dopravili v pořádku a jak že to tam vypadá. Každý měl za úkol obstarat nějaké jídlo a pití a že se podělíme. Už v pátek jsme proto vyrazili na nákup a až u kasy si uvědomili, že jsme pokoupili jen to pití a na jídlo jsme jaksi zapomněli (aneb, máme evidentně ujasněné priority). Ok, neva, jídlo nakoupíme po cestě! Když jsme vyzvedávali posledního člena našeho týmu Auto č. 3, trochu s výčitkami jsme se ptali Kristí, jestli má prý nakoupené zásoby a ona "áno, vodku". Čechoslováci v akci podruhé, ach jo, haha! 

Takže konečně směr Napa, nebo teda kemp někde hodinu od Napa. K nákupu toho jídla, alias "musíme najít něco jako buřty" jsme se dostali asi až na posledním místě, kde ještě byla civilizace. A hele, fakt už jsme v Napa, tady hned i v obchodě dávaj ochutnat víno, tak to jdem, to je jasný! Paní s víny ale že nám musí zkontrolovat průkazy... Moje Geoerijská ID prošla v poho a u těch slovenských pasů se paní zastavila a říká, jestli náhodou nejsme dohromady s tou skupinkou Čechů a Slováků, co tady byla před chvíli? Haha, tak ze všech obchodů kolem jsme vybrali s Autem č.1 a 2 ten úplně samý a navíc opět prokázali, že Čechy a Slováky ve světě poznáte snadno. Jděte za alkoholovým oparem. Ach jo, promiň, babi. Promiň Česko a Slovensko, že vám děláme ve světě ostudu. To samo.

Photo credit: Bláňa.

Do kempu jsme dorazili v pořádku, přesvědčili se, že celá parta opravdu nakupovala v tom samém obchodě, zasmáli se tomu a samozřejmě i zjistili, že naprosto nikoho nenapadalo koupit nic jiného, než párky. Takže máme "buřty", vodku a a slivovici. Bože. Vážně nemám ráda stereotypy, ale nebije tohle trochu do očí, haha? :)

V kempu se navíc ukázalo, že stanovat v půlce dubna třeba není zas až tak ideální/populární. Tak neva, aspoň nebudeme nikoho moc otravovat, až budeme likvidovat nakoupené zásoby. Přece jen tu ale stálo pár karavanů blízko nás, a tak že se radši půjdeme seznámit a ujistit, že nepůjdeme nikomu na nervy. Sousedům z karavanů nejenže naše přítomnost nevadila (někteří byli sami na tu odpolední hodinu už v docela pokročilém stádiu stavu "sotva stojím na nohou"), ale zjistili jsme se, že je to parta bezvadných lidí s hezkým příběhem. Jednalo o dva páry, oba okolo šedesáti let, co se kdysi náhodně potkali při kempování a od té doby začali jezdit kempovat spolu. Navíc jeden z toho páru prý bude prodávat dům a přestěhuje se do města za tím druhým párem. A ať mi nikdo netvrdí, že osud neexistuje :) Slivovice jim moc nejela, a tak jsme se zase přesunuli na naše území a že postavíme stany. No, my dámy jsme ty stany stavěly docela dobu, ale zato jsme se pobavily nad vlastní (ne)šikovností.

.

Náš kemp byl u krásného jezera Berryessa a řeknu vám, v létě to musí být pecka, kempovat hned takhle u vody. Ale v dubnu? Ne, díky, mně je fakt zima! Přes den jsme se málem uvařili a v noci jsem zase málem umrzla. Ano, slivovice zahřála a tanečky na Michala Davida taky, jen nevím, co si o nás ti sousedi mysleli, když se tu prezentujeme Michalem, haha. Ráno se nám vstávalo těžce. Břicho plné amerických buřtů, ruské vodky, slovenské slivovice... fuj. Tak to pojďme spravit tím vínem, když už jsme tady, že? Před samotnou Napa jsme se chtěli ale ještě podívat dál k jezeru, kde stojí přehrada Monticello Dam a  kde má být hrozně unikátní kruhovitý přeliv, který prostě vypadá jako obrovská díra ve vodě. Takže tohle jsme očkávali od té slavné Glory Hole (kdo zná tenhle výraz, nenechte se zmást, tohle je opravdu ta díra ve vodě, ne ta na záchodech! Kdo nezná, snad to radši ani negooglete :)

Očekávání:

Source: http://iliketowastemytime.com/sites/default/files/monticello_dam_drain_glory_hole_usa4.jpg

Realita:

Glory Hole bohužel už nevypadá moc glory, protože už dloooohu nebylo v přehradě tolik vody, aby příliv vůbec mohl být spuštěný. Ony tam už dokonce rostly rostlinky! Ale i tak je to bylo super zažít, protože na obrázku rozhodně není vidět, jak moc je to velké! Diametr tohodle tunelu je 72 feet, takže skoro 22 metrů! Od Monticello Dam už byla konečně na programu Napa - hlavně se vyfotit u cedule (to ještě byla zima) a pak šup šup na Cestello di Amarosa, hlavní atrakci Napa Valley (tam už jsme se opět pařili).

Photo credit: Bláňa.

Cestou přes Santa Rosa jsme míjely nádherné vinice a připadali si jak někde v Itálii nebo ve Francii. U některých vinic tu stály malinkaté domečky, asi jen tak na přespání zatímco se člověk musí o tu vinici postarat, a pak tu ale byly vinice s obrovskými panskými sídly, na které se podíváte a první vás prostě napadne - peníze, peníze moooc, peněz! Taky ne nadarmo jsme tu míjeli minimálně tři limuzíny. Ok, tak tohle neni Itálie. Ani Francie, haha.

Zámeček Cestello di Amarosa byl postavený teprve před nějakými dvaceti lety, nicméně věrně kopíruje Toskánsko ve 13. století. A když říkám věrně, tak to myslím doopravdy, mrkněte na virtuální prohlídku, nádhera prostě! To si najednou vzpomenete, jak jste jako malí chtěli být princeznami/princi a žít na zámku. Tady u toho je navíc vinice, sklípky, 150 místností a to jejich víno? OMG! Takže dámy a pánové, tohle je zámek princezny Kateřinky, jasné? Ale mám tu dalších 149 místností, kdy někdo potřeboval přespat... :)

Source: http://finedininglovers.cdn.crosscast-system.com/BlogPost/l_6240_castello.di.amorosa.000.jpg

Výlet jsme zakončili unavení, totálně nepřipravení na nadcházející pondělí, ale plní úžasných vzpomínek. Napa, to je jedno z těch dalších Happy Places, kde se zase stal (ne)jeden Happy Day. Protože ten se vlastně může stát kdekoliv, stačí jen chtít :) 

Photo credit: Bláňa (nebo možná Domča!)

A vím, že to vypadá, že jsme tenhle výlet byli "happy" kvůli tomu, že jsme hodně pili, ale já to vidím jinak. Bylo to bezva, protože jsme byli parta bezva lidí, co se baví dobře i když jde na výšlap nebo jen tak na pláž. To, že jdeme ochutnávat víno do obchodu není samo osobě tak vtipný jako celá situace, že jsme se všichni jakoby "sešli" na jednom místě. A že zkrátka myslíme podobně. A že je nám spolu dobře. Člověk se prý má obklopit pozitivními lidmi, aby ho to samotného pobízelo k pozitivnímu myšlení, a moje pozitivní myšlení bylo rozhodně za ten víkend podporováno těmi nejlepšími. 

Takže lidi, ať máte okolo sebe jen samé pozitivní kamarády a mějte se krásně, brzy zase pááá, K. 

One Happy Day: tak ahoj, školo

Takže jak jsem slibovala, jsem zpátky s novým a kratším (to jsem si myslela, co jsem to začala psát, pardon) článkem. A proč že se to jmenuje One Happy Day? To je právěže ta malá změna, kterou jsem plánovala a která mě, a doufám i vás, vždycky nabudí na pozitivní vlnu. Ono totiž těch šťastných dní je hrozně moc a my si to kolikrát vůbec neuvědomujeme. Za dobu, kdy jsem se sama snažila transformovat z naprosto negativního člověka (ale říkala jsem, že jsem přece realista!) na toho až otravně pozitivního, který vidí sklenici raději z půlky plnou, než prázdnou, který vždycky kouká na světlou stránku a který zkrátka srší nadšením (a víte co, neříkám, že už tam jsem, ale jsem rozhodně na cestě :) jsem se naučila spoustu věcí. Jednou z nich je pro mě naprostý základ téhle nové logiky a sice, že "Happiness doesn't make us grateful, gratitude makes us happy", tedy že "Ne díky pocitu štěstí jsme vděční, ale díky vděčnosti se cítíme šťastní" (omluvte ten překlad, takhle mi to nejvíc dává smysl). 

One Happy Day bude takový můj "Gratitude Journal", alias "deník vděčnosti" (a v té češtině to prostě zní divně, já si nemůžu pomoct, haha). Některé dny jsou zvláštní, jsem na výletě, na cestách a poznávám úžasné věci, a jiné dny jsou úplně obyčejné, ale přesto něčím zajímavé. Když se na chvilku zastavíte a ze srdce se zasmějete nad tím co se vám právě stalo a co udělalo ten den naprosto unikátním, a taky, že jedinečný bude každý další den, brzo si uvědomíte, že tenhle život je parádní a nejde ho nežít s úsměvem na tváři. 
Tohle byl takový úvod do té nové kategorie a teď už pojďme na jeden z těch mých obyčejných a přesto šťastných dní - poslední den školy.

http://i.giphy.com/l2R03Bs3CNLgiIWgU.gif

Takže mám poslední den školy... A nevím, že to tak prožívám. Asi, že už je to hrozně oficiální. Když jsem skončila magistra, říkala jsem si - jo, konec školy. Napořád! Napořád! Napořád! To už jsem sice věděla, že pojedu do Anglie au pairkovat, ale že pak skončím v USA a budu muset splnit nějaké ty kredity ve školy, jsem neměla ani tušení. Samozřejmě, ta škola tady nebyla tak oficiální záležitost jako univerzita v Čechách, tam mi šlo o titul a tady jen o nějaké hloupé kredity, co s nima, že jo... V Savannah jsem navíc studovala GED, což odpovídá takovému rychlokurzu střední školy, takže to pro mě byl tak trochu krok zpět, haha. Hlavně krok zpět k středoškolské matice, bože! Vždyť já pořád opisovala od spolužačky Alči, jak tohle sakra přežiju? :)) 
Přežila jsem, protože se ukázalo, že já a ještě jedna au pairka, jsme byly jediné, kdo z té třídy plné Amíků byl vůbec schopný udělat úkol. Takže to zas taková fuška nebyla, co si budeme povídat. Jo, to v Cali, tady jsem měla o hodně víc možností a mohla tak studovat i něco trochu víc ambiciózního. A ano, vybrala jsem si velmi ambiciózně, například můj kurz Fitness For Life. Tam jsem si trochu připadala cvičenka v Sokolu s tím rozdílem, že ti ostatní by, na rozdíl ode mě, Sokola skutečně zažili. Banda sedmdesátiletých, osmdesátiletých a jednoho devadesátišestiletého důchodce mě přesvědčila, že každé milé slovo potěší, každá konverzací nějak nabudí a že se dá cvičit i džínách :)

A abych to tady jenom nehanila, tak můj druhý kurz už byl o něco ambicióznější a musím říct, že mě neuvěřitelně namotivoval. Career Life Planning, to už zní dost vážně, co říkáte? Kort pro někoho, komu je 27, kariéru nemá žádnou a na téma plánování života  odpovídá - není na to brzo? :) Já jsem prostě totální výhra pro veškerého zaměstnavatele, haha. Takže tenhle můj kurz nakonec nebyl tak úplně hračka. Týdenní úkoly mi pokaždé zabraly třeba dobré čtyři hodiny a ani si nemyslím, že to bylo jazykovou bariérou, prostě fakt musíte sednout a vypisovat write upy o tom, jaké třeba máte schopnosti (a když jich moc nemáte, to se pak píše ještě hůř, že jo!). Nebo děláte nějaké testy osobnosti, které vám pak vyhodí, jaké zaměstnání se na vás nejvíc hodí. Já celá natěšená čekala na výsledky mého testu, toho nejvíc oficiálního, co stál 30 dolarů... A víte co? Byla bych dobrý tree trimmer, alias stříhač stromů. Tak díky! Přesně na tohle jsem celý život čekala, až mi někdo řekne - hele a nechceš stříhat stromy? To by ti šlo! Haha. Samozřejmě tam bylo víc věcí, jen tohle mě pobavilo/naštvalo nejvíc :)

http://i.giphy.com/52J6R4in4olzi.gif

Takže konečně ten můj poslední školní den - poslední cvičení se starouškama a taky poslední Career Life Planning. To ráno se mi cvičilo nějak zvláštně... Já si říkala, že mi ti lidi snad i budou chybět! Oni byli vždycky tak milí, třeba obdivovali kam až se ohnu nebo že udělám dřep! :) Za to vás už dneska nikdo nikde nepochválí! V posilovně jen slyšim - jdi víc dolů! Přidej si závaží! A tady mi skoro tleskali za normální dřep! Taková podpora v životě, haha. Plus jsem ten den byla hrozně nervózní, protože jsem měla poslední prezentaci na CRLP. Prezentaci v angličtině. Prezentaci v angličtině před třídou Američanů. Bože, já to nenávidim.

Ten den jsem pak odpoledne něco měla, takže jsem se do školy úplně výjimečně namalovala, a to já opravdu jinak chodim jak příšera. Stejně jsou beztak všichni minimálně o pět let mladší, než já, tak co. Po cvičení jsem měla ještě asi třicet minut, než mi začínala hodina, a tak že si sednu do místní menzy, dám si kafíčko a ještě si tu mojí veleslavnou prezentaci na téma "mé karierní plány" (hahahahah) ještě projdu. Když objednávám kafe, najednou mi někdo skočí do řeči a mluví na mě. Tak se otočím, kdo že mě to nenechá ani dokončit větu a tam taková milá holčina a povídá mi, že jsem "really beautiful". Já zírám a že "excuse me"? A ona zase to samé. Rudnu a nevím co říct. Božeee, takovýhle věci se říkaj jen tak, z ničeho nic? Poděkuju a zaskočená se přemísťuju do menzy, ale nejradši bych se schovala někde na záchodě a aspoň deset minut o tom přemýšlela :) Tohle na těch Amíkách miluju, haha. I když jsem tam stála jak trubka  a nevědela co dělat, stejně jsem odcházela a usmívala se, protože je to prostě strašně milý. A lidi by si takovéhle věci měli říkat častěji. Nikdy totiž nevíte komu tím třeba hrozně zlepšíte den :)

Source: http://i.giphy.com/wRg2cxbJVvfY4.gif

Tak si sednu a už už se začítám do prezentace, když v tom ke mě přijde jiná holčina a zdraví mě a jak že se mám. Neee, já už si s nikym povídat nechciiiii. Ale jsem slušně vychovaná, haha, tak že dobře a myslím si, že tím ta konverzace končí... Slečna si ale chce ještě povídat. Prý co je můj obor. A já že nemám, že vlastně tady jakože nestuduju (to sis to zavařila, Kačeno...). To samozřejmě spustilo sáhodlouhou diskuzi na to proč nestuduju, odkud jsem, kolika jazyky mluvím... 

Ok, tak jsme se dostaly na téma jazyky, já už nervózně poťukávala po prezentaci, protože jsem jí vážně neměla tak vypilovanou... Pak jsme se přehouply na věk, protože jsem nechtěně zmínila, že "už jsem stará" (Kačeno, vážně?) a ona, přísahám, zavedla pětiminutový monolog o tom, kolik jí je let a pak začala vypočítávat, o kolik jsem starší než ona a kdybych se bývala narodila tehdy a tehdy, tak bychom měly tolik a tolik měsíců od sebe... Já seděla a zírala. 

Source: http://i.giphy.com/l2RaPhzQeY4ODghNK.gif

Ok, můj pohled vypadal asi takhle, ale s občasnýma přestávkama na záchvat smíchu. V hlavě jsem byla trochu zoufalá, že se už musím učit a že před tou třídou pak budu vypadat jako pako, ale zvenku jsem se vlastně smála úplně ze srdce. Nad tou absurdní situací, že tu sedim a poslouchám, jak mi úplně cizí člověk vyjmenovává, kolik měsíců bychom od sebe bývali měli, kdybych se narodila v dubnu. Jako vážně? 

Ok, z té půlhodiny mám najednou jen pět minut a konečně si pročítám mojí prezentaci, když v tom přijde do té menzy kluk a z ničeho nic začne hrát na piáno. A hraje a hraje a nikdo na něj nekouká, jak kdyby tam nebyl a nehrál jednu úžasnou melodii za druhou. Pak se zase zvedá a jde pryč. Nikdo nic a já bych už dávala standing ovation a tleskala jak puberťačka na Biebrovi. To je tohle fakt úplně běžný? Tak to piáno si s sebou nepřinesl na zádech, tak asi jo! Ale vážně, že se nikdo ani neotočil, nezasmál se a neřekl si - tohle je paráda? Sakra, tohle je úplně jinej svět a já jsem tak strašně vděčná, že jsem to mohla zažít! :)

No a prezentaci jsem přežila a zase si připomněla to pozitivní - já to zvládla i když jsem si myslela, že nezvládnu. Kolikrát prostě dokážeme víc, než si vůbec dokážeme představit.


Takže tohle byl jeden den a jak je to dlouhý? Já už se fakt potřebuju přestat vykecávat, to je hrozný... Evidentně toho mám hodně na srdci, takže další článek bude zase brzy :)

Mějte se krásně, K. 

California life, půlroční výročí

Bože lidi, já jsem tady půl roku! 

Rok a půl v Americe! 

Dva a půl rok au pairkou ve světě! 

Jako dneska si pamatuju, jak jsem se dvěma kuframa pobíhala v Londýně na nádraží a doufala, že si pro mě fakt někdo přijede. A jak jsem pak mému úplně prvnímu host taťkovi, Chrisovi, omylem sedla za volant v domnění, že si sedám na sedadlo spolujezdce. Na Anglii jsem si nakonec zvykla, počasí překousla, Londýn si naprosto zamilovala. A pak tradá do Ameriky... 

Jak jsem těm Jižanům v Savannah za boha nic nerozuměla a oni na můj směšný britský přízvuk jen valili oči. Jak jsem plakala po Londýně a myslela, že se nudou ukoušu. A jak si zase zvykla. Na teplo (vedro!), na nádhernou přírodu s těmi nejkrásnějšími západy slunce na světě, na milované kavárny, na drahé přátele. A zase pryč... 

Tak jsem tady, v Redwood City, kde jsem se hodně rychle aklimatizovala na kalifornské počasí (anebo spíš na to v RWC, které hlásá "climate best by government test"), kde jsem se zamilovala do San Franciska a kde jsem taky nejednou zaplakala nad tím, že nejsem schopná ušetřit naprosto žádné peníze. 

S tímhle půlročním (a rok a půl ročním a dva a půl ročním) výročím bych chtěla tady na blogu udělat nějaké změny. Zkrátit články, psát častěji a mám v plánu ještě další změny, ale to až později... Snad to pak bude víc čtivé, uvidíme :) 

• Takže jen tak rychle, co se mi v tom minulém měsíci odehrálo? Hlavně jsem úspěšně splnila své au pair kredity ve škole, hip hip hurááá! Jsem volná, volná jako pták! Já vám ale o tomhle dni ve škole ještě povím, protože to byl Den Spiklenec. A ne Den Blbec, ale fakt Den Spiklenec. Máte taky někdy den, kdy se vám prostě dějí věci a kdy si říkáte - je tohle možný, kdo se proti mně spiknul? Kde je ta skrytá kamera, lidi? 

Source: http://gph.is/1iUKkXJ

• Samozřejmě taky proběhl nějaký ten výlet, tentokrát jsme se vydaly s holkama na Big Sur. V pěti to nebyla v jednom autě zrovna super duper třída, kort když jste zrovna vy ten člověk co sedí uprostřed a ani hlavu si nepřilepí na okýnko, ale přežila jsem, haha.

• V Čechách je nějaké to pivko po obědě úplná normálka, že jo. Když se ale chceme opít trochu víc "sofistikovaně", vyrážíme do moravských sklípku, kde jim naprosto nesofistikovaně vypijeme všechny zásoby a druhý den odjíždíme se střepem v hlavě, takže veškerý ten "wine tasting" neboli ochutnávka vína, vlastně pozbývá svého původního smyslu. Z očuchávání vína a vážných debatách o jeho buketu se pak totiž stane úplně normální chlastačka. V Kalifornii se překvapivě dělá něco podobného, ale oni to fakt mají na té sofistikované úrovni! Proto jsme se do Napa Valley, alias americké Moravy, vydali na průzkum a s sebou si dovezli vodku a slivovici (co byste taky čekali od bandy Čechů a Slováků). Ale i na to jejich víno došlo! A já poprvé ochutnala spojení vína a čokolády a myslím, že v životě už nic víc nepotřebuju. Donut? Ne, díky, nedám si, jen sklenku Cabernet Sauvignon a kostičku hořké čokolády, té mořskou solí, prosím! Ba ne, já si dám i ten donut.

• Googleplex, na ten dojde, když už vám nápady ubývají a máte třeba jen jedno odpoledne a nic na práci. A víte co, ono je to vlastně super. Přece jenom život v Silicon Valley má v sobě ten nádech technologie (a peněz, haha), a to se nevidí jen tak všude. Taky ne nadarmo tu sídlí jak Google, tak třeba Facebook, Apple, HP, LinkedIn, Intel, Microsoft, Twitter nebo třeba Yahoo. Pěkná řádka firem, co? Takže když už se vám poštěstí se zrovna ocitnout někde okolo, zaskočte do Googleplexu, projeďte se na barevném kole a nasajte tu atmosféru inteligence, nápadů a vařících se mozků, z nichž některé pracují i v neděli. 

• A protože se nám taky konečně teploty dostaly na to "kalifornské počasí", jaké si v Čechách vždycky představujeme, situace volala po "beach day". My si vyrazili spálit každičký kousek kůže na Santa Cruz a taky si už naplánovali budoucí lekce surfování (aneb, to bude zase katastrofa, ale zase bude o čem psát!).

No a na konci snad už jen perličku, že jsem si celá nadšená koupila longboard. Jakože skateboard, ale o dooost větší (teda aspoň ten můj - prej "to je ale dobrý žehlící prkno"). Za pouhých dvacet dolarů jsem se tak stala hrdým vlastníkem tohohle super zábavného (a pro mě jistě smrtícího) nástroje. Kluk, co mi ho prodával musel mít ze mě hroznou srandu. Já se úplně tetelila štěstím, že mi zase něco vyšlo na tom Craiglistu (něco jako naše aukro, kde prodáváte použité věci), protože jsem si tu koupila i kytaru, na kterou (ne)hraju, a taky že budu jako děsně cool! 

Poznámka: ne všechny blbosti z Craiglistu vás automaticky udělají cool.

Poznámka č. 2: abyste byli cool, musíte se na tom nejdřív naučit jezdit/naučit se na to hrát (takže nebudete cool hned).

No co vám budu povídat. Vymlátila jsem se v ten moment, kdy jsem se poprvé rozjela. Ale co je pozitivní, že to vlastně ani nebylo na tom mém drahém longboardu. Byla jsem jezdit s kámošem Matějem a on povídá: zkus ten můj, ten je kratší, to ti půjde líp. Tak jsem to zkusila. Na pět vteřin. A sletěla. Vážně, okamžitě. Ale pak jsem úspěšně s odřenou nohou a rukou jezdila ještě další dvě hodiny, takže zas až takovej antitalent nebudu? No a pak jsem zase spadla. Ale jinak dobrý!

Takže vážení, další článek bude a bude brzy a bude zase kratší :)

Mějte se kráááásně! Pusu, K.

California life, pátý měsíc

Další měsíc a další kupa zážitků za mnou... Tenhle byl extra zvláštní, a to samozřejmě kvůli dovolené (o níž jste si mohli přečíst tady, tady a tady), kterou si pořád nemůžu vynachválit a na kterou vzpomínám s hřejivým pocitem u srdíčka. A taky se smíchem!

Před samotnou dovolenou, a na začátku mého pátého měsíce, jsme se vydali na výlet do Santa Cruz a já se tam totálně zamilovala. Ale ne do chlapa, vy blázni, do města! Santa Cruz je jako jako extra balíček zábavy, jen si vybrat. Přes den si třeba jdete zasurfovat (konečně jsem viděla naživo nějakého surfaře v akci!), zkouknete delfíny, kteří se prohánějí hned vedle těch surfařů (šest jich tam bylo!), odpoledne posedíte v jedné z roztomilých kaváren (božeeeee, jedna lepší než druhá, moje srdce jen plesalo radostí, když jsem to viděla!) a večer se ponoříte do víru města, projdete se po boardwalk a nasáváte tu úžasnou atmosféru.

Po víkendu plném zážitků ze Santa Cruz přišla na řadu vytoužená dovolená s těmi nejlepšími lidmi, jaké si dovedu představit - s Verunkou, Domi a Luci.

Po dovče byl návrat do reality tvrdý, doma mě nejvíc přivítal pes a celé jsem to dospávala ještě asi týden... Konečně, po zhruba 100 dnech odpočítávání, došlo i na narozeniny mojí malé Jordan. A když říkám odpočítávání, myslím tím skutečně odpočítávání. Každý den, ta bláznivka, kontrolovala mobilní aplikaci, která ji oznamovala, že už "jen" za 99 dní jsou její narozeniny. 98, 97, 96, 95... A každý den mě na to samozřejmě upozorňovala, takže jsem nemohla zapomenout, haha. Na její oslavu narozenin host mum připravovala (za mojí pomoci, jasně, ne? :) narozeninové cupcakes, které vypadaly jako popcorn (teda řeknu vám, takovýho crcání s tím - upéct to, hodit na to polevu, nastříhat asi milardu marshmallow, nabarvit marsmallow, aby měly ten máslový nádech, a pak je to snězený za pět minut) a čokoládové karamely (ou jééé, dieta v háji). Já jsem jí samozřejmě nakoupila spoustu kravin, plus jsem jí chtěla udělat takové malé překvapení. Jen abych vám to osvětlila... Přes týden jím opravdu zdravě a cvičím. Jakmile ale přijde víkend, stává se ze mě prasátko obecné, které hned v sobotu ráno jede s Jordan pro donuty. Jednou jsem dokonce v pátek v noci vůbec nemohla spát, jak jsem se na ty donuty těšila a vzhůru jsem pak byla ve čtyři ráno a nedočkavě čekala na šestou, až pro ty nadýchané, smažené a boooožské donuty budu moct dojet. Takže sobota ráno a donuty, to je taková moje a Jordan tradice. Tentokrát ale měla na sobotu spoustu jiných sladkostí, že jsme tenhle náš rituál vypustily. Já byla ráda, protože jsem na neděli měla naplánováno udělat jí z těch donutů "dort". Když jsem ráno odjížděla z Donut King a vezla si tři plné pytlíčky, měla jsem trochu výčitky a říkala si, co mi na to asi řeknou rodiče (v Savannah by mě za tohle asi vyhodili z domu, haha). Dorazila jsem domů, připravila tu parádu a čekala, kdy mě kdo seřve, jestli jsem se nezbláznila. Místo jsem ale slyšela samá zvolání oooch a aaach a thank you, Kat, that's amazing! Než Jordan stačila vstát, stihli jsme zapálit svíčky na jejím donut dortu a já měla největší radost, že se to povedlo (a že mě nikdo nesprdnul za to množství cukru, které malá dostala k snídani, haha).

Takže Jordan už je 11, to je šílený! Pořád říkám "moje malá", ale ona už je to přitom taková slečna. Teda někdy, haha. Někdy jindy si třeba i chce hrát (fakt jen někdy), jako při téhle výzvě "udělej make up druhé osobě, zatímco máš zavřené oči" nebo když si vyměňujeme obličeje na Snapchatu.

Samozřejmě by to taky nebyl pořádný měsíc, aby se nešlo ven tančit a vypustit přebytečnou páru, že? Takže se tančilo...

Ale taky výletovalo po San Francisku, protože tady je ještě tolik věcí, které prostě musíme vidět! Tentokrát jsme se s Domčou vydaly na "hon po houpačkách". Okolo San Franciska je totiž hned několik houpaček zavěšených na stromech a je z nich naprosto nádherný výhled (takže prostě natuty bude i alespoň jedna nádherná fotka pro Instagram, haha). Takže se s Domi konečně dotrmácíme k Billy Goat Hill park, odkud víme, že je božský výhled na město a hlavně - je tam ta houpačka! Na místě ale zjišťujeme, že jí prostě někde uřízl nebo co! I tak ale děláme milion fotek, protože ten výhled je naprosto úžasný i bez houpačky. Pak zjišťujeme, že je další takováhle houpačka ještě v parku kousek odsud. Takže jdem! Po dalším výšlapu ale zjišťujeme, že i ta další houpačka je prostě pryč. Tak to nám ale někdo dělá naschvál, ne?! Ze stromu tu jen smutně visí kousek lana a my jsme celé nešťastné a dumáme, co že je to dneska za den. Domča ale že prostě chce odsud fotku, takže že se prý pověsí za to lano. Nebo spíš zbytek lana. Tak přemýšlím, jak bych vám tu barvitě popsala, jak se Domča snažila vyskočit na to lano a ještě se na něm zhoupnout, ale asi to nezvládnu tak, abyste se v křeči popadali za břicho a museli dokonce přejít do kleku (abyste se smíchy nepočůrali), tak jako já. Pozorovat Domi, jak se snaží zachytit zbytek uřezaného provazu, který ale visí ještě dobrých dvacet centimetrů vysoko, než kam její ruka dosáhne a která přemlouvá vítr, aby jí ho přivlál alespoň trochu jejím směrem, byl skutečně (zhruba patnáctiminutový) zážitek, který pobavil nejen mě, ale i naprosto všechny přítomné. Ale mojí oblíbenou fotku, jak Domča "letí" a provaz netknutý, zhruba půl metru daleko od ní, sem nedám, protože by mě zabila. Ale mám jí v mobilu a vždycky, když je mi smutno, tak se na ní podívám a je hned líp! (promiň, Domi :-*)

Poslední věc, kterou bych ráda zmínila, byl svátek Svatého Patrika. Loni jsem zažila naprosto velkolepé oslavy v Savannah, kde totiž, díky původním irským provinciím, má tenhle svátek silnou tradici. Samotné oslavy probíhají celý týden (= pije se celý týden) a jsou dokonce druhé největší v celé Americe (trumfl je jenom New York)! Letos jsem ale v den Svatého Patrika pracovala, takže jsem o všechnu tu srandu přišla, plus navíc jsme zjistili, že všemožné oslavy už proběhly víkend před samotným svátkem. Takže když jsme se v sobotu, víkend po Patrikovi, vydávaly s holkama na úplně poslední akci spojenou s touhletou velkolepou irskou slavností, všichni se na nás udiveně koukali a jestli už to prej náhodou neproběhlo? Takže jsme si připadali v té zelené asi i trochu divně, ale co! Na onen slavný (a poslední) St. Patrick's pub crawl jsme dorazily v pět hodin odpoledne, zatímco ostatní účastníci slavili už od jedenácti dopoledne (a taky na to vypadali, haha).  Atmosféra, lidi, zelená barva a skvělá parta, to všechno nakonec udělalo ten večer nezapomenutelným i když to tak ze začátku vůbec nevypadalo. Takže ano, Svatý Patrik se dá slavit i po svátku Svatého Patrika, aneb, vždycky si najdi důvod, proč oslavovat! :)

Tak to byl měsíc číslo pět. Já už se velice rychle blížím k završení půlročního výročí, takže budu přesně v půlce! Nevím jak se to stalo, jak to tak rychle uteklo, ale každopádně jsem si to moc užila :) Děkuji vám všem za pozornost, za podporu a doufám, že se máte báječně a jde na vás jaro tolik, jako na mě - já se z toho sluníčka prostě musím jenom usmívat :)

Tak zase příště, K.

Hej kámo, naše dovolená (III)

Dovolená, to nutně nemusí být jen válení se u moře a ve vířivce, že jo? My jsme během toho jednoho týdne zvládly jak válení, tak vířivku a  taky jsme se na tři dny staly plnohodnotnými turisty ve velkolepém Los Angeles. Tentokrát jsme ale kromě ubytování (a to jsme evidentně taky nenaplánovaly úplně na sto procent) neměly připraveno zhola nic. Takže to byla zase sranda, jak jinak :) 

Na lodi jsme v pátek dostaly poslední snídani, tentokrát už úspěšně zakotvení (alias, konečně se nehoupáme) v losangeleském přístavu. Jindy by tu poslední snídani doprovázel ten zoufalý pocit, že dovolená končí. Ale nám naštěstí ještě nekončila, plus jsme se už docela těšily, že budeme pryč z lodi a vlastně i že přestane to dennodenní přejídání se! Takže ale naposled, že jo :) Naposledy se přejíst/nacpat/skoro prasknout a hurá do víru velkoměsta, Los Angeles čeká! Sice jsem trošku záviděla těm lidem, které jsme míjely v přístavu, protože oni měli svoji cruise teprve před sebou... Ale zase jsem si připomněla, jak jsme se tady před čtyřmi dny složitě (ne)naloďovaly (viz první post o dovolené), zasmála se tomu a řekla si, že je čas zase na nová dobrodružství.

Source: http://gph.is/1K1ebMq

Po naskládání se do Uberu jsem obdržela telefonát od Lucky, naší čtvrté spolucestující, která právě strávila dvanáct hodin v autobuse ze San Franciska a která na nás nevyspalá už čeká u našeho přechodného bydliště ve West Hollywood. Očividně jsme nějak nepochopily naší rezervaci a namísto plánu "hodit si kufry domů, dát si sprchu a vyrazit" jsme musely, chtě nechtě, přijmout nový plán, a sice "check-in je až ve tři, takže budeme chodit po LA pět hodin s kuframa, protože evidentně neumíme číst". Nakonec nám Lucka u paní majitelky vyjednala, že si můžeme naše zavazadla na místě přece jenom nechat, ale ubytovat se půjde až ve dvě hodiny. Tak nevadí, alespoň trochu prozkoumáme okolí, posedíme a vymyslíme plán. 

Když se řekne "West Hollywood", představím si prostě jen o malinko ošklivější verzi toho známého Hollywoodu, akorát na západě, no ne? (což mi připomnělo můj nejvíc nejoblíbenější film Vzhůru do oblak "Až budu velká, pojedu tam co on - do Jižní Ameriky. To je jako Amerika, ale na jihu." Haha. ) Když jsme dorazily k našemu slavnému "hollywoodskému apartmá", trošku jsem si říkala, jestli nás tady v noci někde nezapíchnou a kde že je vůbec ten Hollywood? Naše "bytná" taky nevypadala, že je extra sympaťanda, a tak jsme tam jen nechaly kufry, rády, že je aspoň nemusíme tahat a rychle pryč. V okolí jsme nenašly lepší místo, kde naplánovat nadcházející dny, než McDonald, kde samozřejmě byla jen ta největší individua. A my. 

Source: http://gph.is/1910dKy

Plán zněl jasně: musíme zamluvit auto. To zní jednoduše, že jo? No jo, ale to bychom si ale nesměly tenhle plán nechat na poslední chvíli... Ono se totiž ukázalo, že zamluvit si auto v LA s podmínkou: "chceme to dneska" a "ať to není náklaďák", bude nadlidský výkon a obvolání téměř všech místních poboček nám to jen potvrdilo. Takže co teď? Bez auta to tu prostě nedáme, žádná Hollywood cedule, žádné Beverly Hills, žádná Venice pláž! 

Tak že to nakonec do té jedné půjčovny půjdeme zkusit pěšky, protože tam se pro změnu nešlo dovolat. Dorážíme na pochybně vypadající místo plné součástek a polorozpadlých aut. Tohle ale nevypadá jako půjčovna...? Teda aspoň doufám, že to půjčovna není, protože tady někomu dát informace od kreditky, to je jim rovnou už z ní můžu dát všechny peníze... Tak holky, že se zeptají a pán nám ochotně radí, kde zaručeně najdeme dobrou půjčovnu, dokonce nám tam zavolá a že nás i zaveze, že je to daleko... Já už jsem dávno na úprku, holky se vybavujou. Snad s ním nechtějí váženě jet?!

Source: http://gph.is/1hyoEmC

Do půjčovny to bylo opravdu děsně daleko (asi tak 20 minut) a pěšky jsme to zvládly levou zadní. Hned u vchodu nás zaujal takový pidi Fiátek mentolové barvy a když nám pak uvnitř slečna řekla, že je to jediné auto, které nám může nabídnout, my jsme radostí skákaly až do stropu. Peripetií, jak jsme nemohly zaplatit zálohu, protože mi zamítli kreditní kartu, jak jsme musely Uberem do banky zjistit proč, z banky domů pro debitní kartu, z domova do půjčovny, kde jsme po cestě narazily na "live" zatýkání šesti chlápků (které jediné, co je evidentně zajímalo, byly ty Evropanky, co se tu procházejí v krátkých kraťáskách), jak mi v půjčovně zamítli i tu debitku a jak jsme konečně půjčily auto, vás ušetřím. 

Konečně, konečně, konečně máme auto! Samozřejmě jsem musela řídit já, protože jsem nejstarší (bačkora), takže jsem ze začátku trošku vyváděla ("Holkyyyy, s tím autem něco je!!! Jak se to řídí? Proč to tak řve?!"), ale pak jsem jen přišla na to, že stačí jen správně zařadit (blondýna) a zvykla jsem si (časem) i že se do jednoho pruhu vejdu třeba dvakrát. 

Tak joooo, směr Beverly Hills, bejbééé! Namířily jsme si to rovnou k BH parku (a povím vám, že se s tím naším prdítkem parkovalo jedna báseň!) a pak se ještě prošly po Rodeo Drive. Připadaly jsme si z filmu Pretty Woman, akorát v té scéně, kdy Vivian došlo, že do tohohle světa nepatří, haha. Jeden luxusní obchod vedle druhého, dámy ve stylových modelech a páni v kvádrech (v těch kraťasech jsem si připadala tak nějak divně neoblečená), dokonce jsme tu i potkaly pár bodyguardů postávajících před obchody, pravděpodobně čekajících na jejich super slavné zaměstnavatelky. Ale těch už jsme se bohužel nedočkaly. Stejně jako jsme se nedočkaly ani nikoho jiného slavného, a to to byl přece oscarový víkend! Ale znáte to, ony se ty hvězdy vždycky procházejí na veřejnosti tak, aby byly k nepoznání. Takže s každým mastnovlasým pobudou jsme prostě musely uvažovat, jestli byl určitě někdo slavný, hahaha.

Při cestě domů jsme ještě stihly dům ze seriálu Čarodějky (seriál sám o sobě se má odehrávat v San Francisku, ale ten dům stojí v LA, divný, ne?) a ještě jeden, tentokrát z filmu Rychle a zběsile. Pak už jenom nakoupit luxusní a plnohodnotnou večeři, rozuměj, čínské polívky (uznávám, po té cruise to byl docela šok pro můj žaludek) a hurá do našeho apartmánku, dát se trochu do kupy. Večer jsme se vydaly na Chodník slávy, ale tentokrát jsme našeho mentolového Fiátka nechaly odpočinout a vyrazily Uberem. Ani nevím jak nazvat to, co pro nás přijelo, ale zvenku to bylo bílé, uvnitř růžové, s plyšovým volantem a tématicky sladěné podle kočičky Hello Kitty. Chlápek se s námi ale moc vybavovat nechtěl a my přitom měly tolik otázek, haha.

Na chodníku slávy jsme se pokochaly nejednou hvězdou (a většinou jen dumaly, kdo je tohle a kdo je támhleto), vyfotily se asi se dvěma a pak už se sešly s kamarádem Jamesem, kterého znám ze SF, než se odsud odstěhoval do LA. James nás vzal k Dolby divadlu, kde se to už začínalo hemžit davy a kde jsme si mohly alespoň trochu zažít tu oscarovou atmosféru, i když ještě "zabalenou do igelitu". My se dokonce i prošly po tom slavném červeném koberci a fakt, že na něm byla slušná dávka igelitového nánosu, už nikdo nemusí vědět, že jo! 



Celkově nás to všechno zařizování a přejíždění sem a tam hrozně zmohlo, že jsme se všechny už jen těšily domů a do postele. Zítra velký den, objíždíme pláže! Ráno jsme nahodily plážový look, alias žabky, kraťasy a tílka (nebo jiní taky overaly), a zkrátka jsme nebyly ochotné si přiznat, že by takhle po ránu mohla být i zima. My prostě jedeme do Venice a Santa Monica, je to jasný? Moc jsme si to ale evidentně neujasnily s počasím... Nejenže byla zima (teda aspoň mě), ale ono ještě ke všemu bylo hnusně! Já vám přísahám, že jsme dorazily na pláž a musely hledat oceán, jaká byla neuvěřitelná mlha! Tak my že zkusíme štěstí na Santa Monica, třeba se to drží jen ve Venice. Nebo Malibu? Online kamery nám už dopředu poradily, že to, co na obou plážích uvidíme, je jedno velké a zamlžené nic. Ach jo! 

Takže to jdeme zkusit k ceduli, tam se to určitě vybere! Náš výšlap nahoru provázely drobné problémy typu: odtáhnou nám auto, když zaparkujeme tady? A tady? A tady? A co tady? Jedna z nás pak musela čelit téměř životnímu rozhodnutí, zda se možná nechat zavřít za veřejné obnažování, nebo se počůrat (aneb, musím se jít vyčůrat, ale mám na sobě overal) a taky jestli to vůbec nahoru dáme. A daly! Rozhodně jsme si vybraly lepší trasu než ti chudáci bloudící z Griffith Observatory (cesta prý tak na tři hodiny), kteří nás při naší cestě zpátky zastavili s naprostou zoufalým výrazem, jestli tam už konečně je ta Hollywoodská cedule. Připadala jsem si jak nějaký prorok: Ano, chlapci, cedule je na dosah, vydržte! :)

Celé nadšené z výšlapu, jsme dorazily domů, povečeřely čínskou polívku a večer že se jde na party. Nakonec se z toho vyklubalo jen takové domácí popíjení, alias čtyři Češky učí dva Američany po našem. Kluci se naučili naprosto základní fráze jako „jsi sexy“ a „máš hlad“, což jde hezky dohromady a tím byla, myslím, lekce češtiny, završena. Kdo ví, třeba na tom uděláme kariéru, haha. 

Video by: Verunka.

S klukama jsme se domluvily, že si u nich necháme druhý den kufry, protože už byl čas odjezdu a my se musely vystěhovat a vrátit naše fáro. To byl hodně smutný moment, protože vám přísahám, my se do toho auta zamilovaly a hned jsme všechny googlily, kolik že stojí a že si ho „určitě všechny pořídíme“ (takže až někde uvidíte sraz čtyř mentolových fiatů, jsme to my!). Ještě než jsme ale autíčko vrátily, musely jsme ty naše kufry prvně převézt k Jamesovi domů, a to byl vážně úkol jen pro odvážné. Na začátku jsme totiž kufry vezly Uberem a tenhle náš Fiátek nebyl na takovou horu zavazadel zrovna dělaný. Ale já se u toho procesu „hrajeme puzzle s kuframa" strašně pobavila. 

Kufry jsme úspěšně dovezly, i když jsem teda rozhodně ve zpětném zrcátku moc neviděla, a vyházely je u kluků. Za tuhle jejich laskavost jsme Jamese vzaly na brunch a ano, naším autem (mínus kufry!). Naskládali jsme se, dorazili jsme na místo a jdeme si takhle po ulici, když v tom na nás úplně cizí chlápek: „to jste jako teď vy všichni vylezli z támhletoho auta?!“ Já už byla úplně v křeči, protože jsem si vzpomněla na jednu scénu ze Simpsonů, jak všichni ti klauni vylézají z jednoho pidi autíčka.

Source: http://www.funnyjunk.com/funny_pictures/2440257/Clown

Bez toho auta by to prostě celé nebylo ono, lidi by se po nás na ulici určitě tolik neotáčeli, kdyby kolem projíždělo úplně normální auto s hlasitou hudbou a čtyřma kočkama uvnitř. Samozřejmě jsme dělaly blbosti, zpívaly, rozhazovaly rukama z okýnek a neustále se hihňaly pohledům lidí vedle v autech nebo na chodníku. Já vám říkám, my v tom autě byly prostě totální hvězdy! :)

Po brunchi jsme už naší lásku musely vrátit a chtěly jsme ještě jednou omrknout Dolby Theatre protože to zrovna byl čas, kdy se hvězdy začaly sjíždět na Oscary!  Samozřejmě jsme se ale k divadlu už nedostaly, protože některé ulice byly úplně zavřené a jiné přeplněné davy lidí. Do jednoho davu jsme se půl hodinky zkusily zařadit, ale pak už rychle odsud pro kufry, na letiště a zaplatit neuvěřitelnou sumu za Ubera, protože kvůli Oscarům byla trojitá taxa. Na letišti jsme se s ještě musely rozloučit s naší Verunkou, která se vracela do Texasu, zatímco my letěly směr San Francisko. S příslibem brzkého shledání jsme tak ukončily naší neuvěřitelnou dovolenou a já už teď jen zase v myšlenkách dumám, jaká bude ta další.

Život je fajn, když si ho takový uděláte. Můžete mít plány a nemusíte, vždycky to nakonec vyjde trošku jinak a někdy do toho zasáhne osud (to auto, to byl prostě náš osud, a to mi nikdo nikdy nevymluví) a udělá to všechno ještě zajímavější. A tak to má být :) Jinak bychom se přece děsně nudili! 

Doufám, že se vám čtení o našich zážitcích líbilo, já si teď už konečně můžu o nich jít počíst k Verunce, naší veleslavné blogerské kamarádce :) Zajděte se k ní podívat si taky a mějte se nádherně!

K.