Zpátky do minulosti, jeden rok au pair života III.

Poslední díl z pokračování "Jeden rok au pair života" a taky poslední čtyři měsíce v Savannah. Já tak konečně zakončuji svůj první americký au pair rok a brzy se už vrhnu na ten druhý, tentokrát už z Kalifornie :)

DEVÁTÝ měsíc v Americe

V Americe jsem se naučila, že se mám co možná nejčastěji posouvat za hranice své komfortní zóny, protože právě to dělá člověka silnějším a víc si pak důvěřuje. Je třeba se pořád posouvat a přijímat nové výzvy a právě takovou výzvu jsme uspořádaly s holkama při jedné z mála au pair ladies night out. Rozhodly jsme se, že se celý večer budeme fotit s úplně cizími lidmi (já vím, to nezní zas až tak jako výzva, ale pro člověka, který se stydí mluvit, to přece jenom výzva je). Ze začátku to bylo: ty se zeptej, néé, ty se zeptej, jako, že ses nezeptala? A postupně se ta naše výzva stávala jednodušší a jednodušší a já pak v telefonu ráno objevila docela poklady :) Zkuste to taky, byla to vážně sranda! Jednak jak jsme se navzájem hecovaly a zábavné byly taky reakce těch lidí, proč že se s nima chceme fotit? My to prezentovaly jako "jedinečnou šanci se vyfotit dohromady s Češkou, Francouzkou a Švédkou". No kolikrát za život se to těm lidem ještě povede? :)

Můj devátý měsíc byl taky ve znamení 4th July, kdy jsme se vydali na grilovačku do nejkrásnějšího místa v Savannah, Forsyth parku. Nápad to byl super - dovezl se gril, jídlo, pití, parta bezva lidí a dobrá nálada. Po chvilce se ale strhl tak monstrózní liják, že jsme sotva stihli něco ugrilovat a z kelímků jsme v tu ránu mohli cucat dešťovou vodu. Všechno jsme sbalili do jedné mokré hromádky, naložili do auta a zamířili ke kamarádovi na byt, kde jsme nafasovali náhradní oblečení a to naše naložili do sušičky (tahle věc je na Americe super bezva!). Mně ten déšť ale náladu nezkazil, i když jsem si vlasy žehlila zbytečně, můj home-made top už nevypadal tak dobře jako před tím a vzít si bílý Conversky taky nebyl úplně nejinteligentnější nápad, ale miluju ten pocit, když zmoknete úplně na kost, doma se oblečete do suchého (a co teprve teplého ze sušičky!) a uvaříte si horký čaj! Jééé, já chci zase zmoknout :) Dokonce i k večeru přestalo pršet a my mohli pozorovat ohňostroj ze střechy kamarádova bytu. Takže nakonec super 4th July :).

DESÁTÝ měsíc v Americe

Tohohle měsíce jsem obávala dlouho dopředu, protože jsem měla s dětmi sama letět do New Yorku k prarodičům (a na ně člověk musí být člověk dost psychicky připravený :). Let byl nakonec v pohodě, ale já si tam odpracovala pěkně třináct dní v kuse po dvanácti hodinách a čtrnáctý den jsem už poprosila, jestli bych si nemohla půjčit auto a podívat se po okolí, ale vlastně jsem jenom chtěla na chvilku vypadnout z domu a prostě si dát (sama) kafe :) Celkově jsem si to v Upstate NY užila moc a přesně takhle bych si představovala každé léto - chata u jezera, kanoe, koupačka, houpací síť, zábavní park a ranní procházky. A i s prarodičemo jsme to nakonec zvládli víc než v pohodě :) Hned odsud jsem se vydávala na svojí dlouho plánovanou a očekávanou dovču - na cruise s kamarádkou Verunkou a pak do Miami, ale to už víte z předchozích článků :) 
A taky se mi tenhle měsíc konečně povedl match na druhý rok :)

JEDENÁCTÝ měsíc v Americe

Dva měsíce do konce, to je ještě pohoda. Mám ještě spooostu času stihnout všechno, co chci! Vydala jsem se s Christinou navštívit kamarádku Leighu, se kterou jsme společně byly na festivalu v Atlantě. Já se tak mohla konečně podívat do centra Jacksonville a taky se zpátky vrátit do mého moc moc moc oblíbeného, a mimochodem nejstaršího města v Americe vůbec, St. Augustine (prvně jsem tu byla na mém roadtripu po Floridě, o kterém ještě uslyšíte).

Tenhle měsíc byl taky v Savannah další hudební festival, ale tentokrát to nebylo úplně moje gusto, tak jsem se zkusila alespoň přihlásit jako dobrovolník a ono to vyšlo! Měla jsem na starost registraci dobrovolníků a kapel a líp jsem snad ani pořídit nemohla :) Jo a taky jsem potkala Forresta Gumpa, ptal se, jestli nevím, kde je Jenny! :)

DVANÁCTÝ měsíc v Americe

Nic nestíhám. Nic. Nezabalim, nepřestěhuju se a zůstanu tady, protože mám moc věcí. Co mám dělat? Poslat balík do Kalifornie? Koupit další kufr? Nebo se vejdu?! Ještě jednou se mi povedlo vidět moje holky Christinu a Leighu a vydaly jsme se společně na hudební festival v Jacksonville (možná vás ty moje hudební festivaly a koncerty už nudí, ale pro mě opravdu znamenají ty nejkrásnější momenty tady, tak se omlouvám :), který byl na podporu přísunu pitné vody do Afriky. Zamilovala jsem se tu do další další kapely a už mám naplánováno, jak je v lednu uvidím v SF, jéééj!
Pamatujete na článek, kde jsem popisovala, jak se bojím jaké to bude, až tu budu nějaké dva týdny žít dohromady s novou au pair? Nakonec to nedopadlo tak dramaticky, jak jsem čekala. Nejhorší bylo se vystěhovat z pokoje (ale aspoň jsem zjistila kolik - moc - věcí mám na zabalení) a zvyknout si na to, že už moje rodina má místo mě někoho nového. Ale Lina se je tak zlatá, že celý ten proces šel jak po másle. Brala jsem jí všude s sebou, seznámila jí se svými kamarády a i když mě mrzí, že na těch fotkách, co mi teď dohromady posílají, nejsem, těší mě, že jsou spolu a Lina to tak bude mít o něco jednodušší. 

Když se podívám zpátky na ten svůj rok, vidím, že se střídalo špatné období s dobrým a naopak. Ty věci, které ale stojí za zmínku, ty skvělé zážitky, které se mnou budou už nadosmrti, ty prostě převažují a já tak vím, že ten rok nemohl být lepší. A myslím, že bychom si měli s každým příchodem nového roku pěkně sednout a sepsat si ty skvělé věci, které se nám během minulého roku staly (raději než sepisovat předsevzetí na nový rok). Američani by to nazvali "count our blessings" a já věřím, že přesně to je klíč k pocitu štěstí - uvědomění, kolik bezvadných věcí se nám děje nejenom během toho roku, ale každý, každičký den. Už jen fakt, že se pokaždé probouzíme do nového rána a máme šanci začít den nanovo. Že svítí sluníčko, nebo že můžeme "tančit v dešti". Že to kafe pořád chutná skvěle a třeba že nám večer v televizi běží oblíbený seriál. 

Bye-bye my dear old Savannah, you'll be truly missed!

Zpátky do minulosti, jeden rok au pair života II.

Jak jste se mohli dočíst v minulém článku, trochu jsem s těmi prvními měsíci se Savannah bojovala a ne a ne si zvyknout. Ale jen co se to přehouplo ke čtvrtému měsíci, situace se začala o dost zlepšovat a já si konečně začala uvědomovat, jak bezvadná a krásná vlastně Savannah je. No, i když ten pátý měsíc... :)

PÁTÝ měsíc v Americe

Nadešel měsíc onoho slavného Savannah Stopover festivalu a já sršela štěstím a nadšením. Ještě než jsem si šla koupit lístek, jen tak pro jistotu jsem se radši zeptala mojí host mum, jestli mě náááhodou nebude potřebovat během následujících víkendu (protože běžně mívám víkendy volné, ale tak co kdyby). A co myslíte? Řekla mi, že mě bude potřebovat přesně ty tři dny, kdy bude festival. Ne den před, ne den po, přesně tyhle tři dny! Tak a tohle je konec. Konec světa prostě a já už tady v tom zapadákově nebudu, tenhle festival je ta jediná věc, která se tu děje a já na ní ani nemůžu jít! (ano, mám docela sklon se vyžívat v dramatičnosti :) Nakonec ale přijela babička z New Yorku a já mohla jít! Nejlepší den na světě! Navíc jsem objevila aplikaci Meetup (různé party lidí se pravidelně setkávají při akcích konaných v okolí) a v ní skupinu "Live Music Lovers". Tihle milovníci živé hudby se na festival chystali taky, takže jsem jenom musela překonat ten počáteční pocit, že se mi prostě nechce scházet nějakýma cizíma lidma, a hned jsem měla skvělou společnost.

Source: http://gph.is/13FcwaI

Některé koncerty jsem ale i tak absolvovala sama (různí lidé, různé chutě) a díky tomu jsem poznala Christinu, která potom, co jsme na sebe už asi potřetí za ten jeden festivalový den narazily, ke mě přišla se slovy: "hej, já jsem tu sama a ty taky, máš zájem o společnost?" A já byla šťastná, nejšťastnější, protože je to prostě strašně těžký seznámit se s někým místním. S Christinou jsme se viděly jen tenkrát a loučily se se slovy, že třeba s nimi můžu jet na hudební festival v Atlantě, o kterém jsem už moc slyšela a strašně jsem si přála jet. Taky jsem tenhle měsíc zažila konečně pořádný Svátek Svatého Patrika a stálo to opravdu za to! Lidi z celé Ameriky se sjíždějí do Savannah už několik dní před samotným svátkem a slaví se zkrátka celý týden. Taky to ale znamená, že se tu nedá ani hnout/řídit/zaparkovat a i na ulici máte pocit, že se z vás stává klaustrofobik :)

ŠESTÝ měsíc v Americe

Doma mi oznámili, že pojednou na dovolenou a že si taky já mám vybrat týden z mojí dvoutýdenní placené dovolené. Já neměla s kým a kam a nepřišlo mi fér, že mě nutí si vybrat mojí vlastní dovolenou, když i ten druhý týden mi byl přidělen. Nakonec jsem si prosadila, že si vezmu jen dva dny dovolené a zbytek se holt budu doma starat o psy. Když konečně na ty mé dva dny došlo, říkala jsem si, že stejně zůstanu doma, protože čtvrtek propršel (takže jsem ho proválela doma) a ani na pátek jsem pořád plán neměla. Z ničeho nic mi ale ve čtvrtek večer přišla odpověď na couchsurfingu (webový server, kde si můžete najít a také poskytnout ubytování pro někoho jiného, a to zcela zdarma), klepajícíma rukama jsem odepsala, že se tedy uvidíme zítra a šla si zabalit. O mém roadtripu na Floridu ještě určitě uslyšíte, protože to vydá na celý článek :)

Source: http://gph.is/16Knuky

Takže jsem přežila svůj první couchsurfing a ještě ten samý měsíc jsem se vydala na druhý! Chtěla jsem se jet podívat na takový menší hudební festival v Milledgeville, který je asi tři hodiny daleko od Savannah směrem k Atlantě. Zkoušela jsem obepsat pár lidí na couchsurfingu, ale nikdo z nich se neozval zpátky. V den festivalu jsem se vydala do města s tím, že se ten festival "holt neměl stát" a z ničeho nic jsem dostala odpověď od Mary z Milledgeville, ať prý přijedu! Moc jsem nad tím nepřemýšlela, okamžitě jsem otočila auto, jela si domů zabalit a už jsem byla na cestě. Od Mary jsem dostala jen tu jednu jedinou zprávu (a já jí poslala asi čtyři), ale nemohla jsem prostě víc čekat, jestli jsem se na místo chtěla dostat včas. Ale měla jsem docela nahnáno, to přiznávám! :) Dorazila jsem do Milly, Mary nic a mně se začalo dělat trochu nevolno. No, tak spacák mám, to nějak přežiju v autě, ale co když budu potřebovat čůrat? Nakonec se nám ale povedlo dát se dohromady a dokonce jsem jí ukecala, aby šla se mnou 
a bylo to prostě supeeer!
Hned další víkend jsem cestovala zase do Atlanty, do zábavního parku Six Flags a zažila další nezapomenutelný víkend, kdy jsem se celá klepala po každé, každičké jízdě na horské dráze (ony jsou to trochu jiné horské dráhy, než jaké máme na pouti :) a kdy pro mě pár bezva lidí udělalo dubnovou "nenarozeninovou" party (protože jsem se minule zmínila, že narozeniny, vzhledem k datu 1.1., moc neslavím). A já se rozhodla, že budu možná nenarozeniny slavit každý rok, třeba přesně šest měsíců po mých původních narozeninách, hezky v létě :)

SEDMÝ měsíc v Americe

Jednou mi takhle přišla zpráva od Alexe, ve které se ptal jestli s nimi chci hrát ligu v Bubble Socceru, že prý potřebují holku do týmu. Google mi předložil spoustu zábavných fotek a videí o tomhle "fotbalu v bublině", tak jsem mu na to kývla! Hahaha, to se budeme jakože mezi sebou strkat tou bublinou, to bude sranda! No, sranda to teda rozhodně je, ale spíš pro ty, kdo sedí na trávě a celou tu parádu mají možnost sledovat z bezpečné vzdálenosti a ne ze zapařené bubliny. Rozhodčí odpískal začátek zápasu a já se nadšeně vrhla po míči a přísahám, že jsem neměla ani šanci kopnout a jediné, co jsem v ten moment vnímala bylo "plesk" a jak LETÍM několik metrů v té svojí bublině, která se po dopadu na zem ještě několikrát pěkně odrazila. Těžce, těěěěěžce jsem se zvedala ze země (plus ono je to bez rukou a s tou těžkou bublinou o něco složitější) a doufala, že se ke mě ten míč už ani nepřiblíží. Po zápase jsem přísahala, že už mě tam nikdy nikdo neuvidí. Ale přišla jsem znova a znova a znova. Po tom prvním zápase bylo navíc odsouhlaseno, že tak tvrdé nárazy budou trestány, ale to  samozřejmě neznamená, že jsem najednou byla mistr v bubble socceru :)

Source: http://gph.is/1PdR4SJ

Tanhle měsíc byl taky ve znamení pochodu za práva LGBT komunity a já jsem se dopředu přihlásila k dobrovolníkům, co nesli vlajku, to byla čest :)

To nejlepší z nejlepšího, co se mi za tenhle měsíc stalo, byl hudební festival Shaky Knees v Atlantě. Na poslední chvíli jsem klasicky neměla s kým jet a lístek byl opravdu drahý na to, abych někoho přemluvila. Nakonec jsem si řekla, že napíšu Christině, co jsem potkala na tom festivalu v Savannah. Ona mě přece pozvala, že jo :) Nějak jsme to nějak domluvily, ale protože oni mohli vyrazit dřív a vrátit se domů později a doma mi nepovolili dovolenou, řídila jsem do Atlanty sama. Zase jsem po cestě neměla úplně nejpříjemnější pocit, že jedu do města čtyři hodiny daleko od Savannah, že jsem lístek koupila na eBay a nevím, jestli není falešný (vyšel ale asi o 40 dolarů míň, tak nekup to!) a že spoléhám se spaním na někoho, kdo mi vždycky odepíše za dva dny! Všechno nakonec dopadlo nejlíp jako mohlo a zážitek z hudebního festivalu přímo z centra Atlanty, kde posloucháte oblíbenou kapelu a pořád máte výhled na ty úžasné budovy okolo, byl snad tím nejlepším ze všech.

OSMÝ měsíc v Americe

To jsem takhle zase jednou byla sama ve své milované kavárně a chystala se psát článek na blog. Zase ale změnili wifi heslo, a tak jsem se zeptala kluka, co seděl vedle mě, jestli to heslo neví. Toho jsem pak ale litovala, protože se mě pak pořád na něco ptal a já se vůbec nemohla na nic soustředit. Po chvilce toho klasického "a odkud jsi" a "co tady děláš" mi povídá, že bude vařit pro pár kamarádů španělskou večeři a jestli chci přijít. No dobrý, to je divný. Tak já řeknu, že možná a pak mu napíšu, že mi do toho něco vlezlo. Možná si řeknete, že jsem blázen, ale já nakonec šla, i když to bylo to úplně poslední, co jsem chtěla udělat. Ten večer nakonec znamenal moc, nejvíc, nej nej nejvíc! Nejenže jsem si pochutnala na výborném španělském jídle, potkala jsem díky tomu partu skvělých lidí, s kterými jsem nakonec trávila svoje poslední měsíce tady. Jak jeden večer a jeden risk může znamenat tak moc... :) 
Taky mi tenhle měsíc dorazila moje drahá sestřička a měly jsme rande v New Yorku, odkud jsme pak vyrážely na výlet do Washnigtonu D.C., Filadelfie a na Niagáry.  Protože jsme toho zažily za těch pár dnů opravdu hrozně moc, určitě ještě sepíšu článek. 
Jo a taky jsme prohráli (jakože skončili na úplně posledním místě) v bubble socceru. Žádný překvapení :))

Tak co říkáte, zlepšilo se to za ty čtyři měsíce? Já myslím, že ano, ano, ano, ano! :) Poslední měsíce v Savannah v dalším článku... a pak už jenom Redwood City a San Francisco!

Mějte se bezvadně, K.

Zpátky do minulosti, jeden rok au pair života I.

Tenhle článek bude můj úplně poslední, který píšu ze Savannah (a protože jsem lemra líná, pokračuju v něm už v Redwood City). Protože už mám zase to měsíční výročí (tentokrát ale opravdové, roční!), článek bude patřit do kategorie zpátky do minulosti. Tentokrát bych se chtěla ohlédnout za tím celým rokem (a tomu taky odpovídá délka článku :) a něco z něho zvýraznit, nad něčím se zasmát a nad něčím rozesmutnit. Ale tak to prostě je, celý ten rok byl nahoru a dolů, tak jako je každý jiný život. Pojďte se se mnou vydat zpátky do minulosti, na můj rok v Savannah, Georgia. Na můj rok v USA.

PRVNÍ měsíc v Americe

Tak jsem tady, já tomu nevěřim! Hele, New York!! No, ale Times Square vypadá menší, než na fotkách z internetu... A divně to tu smrdí. Hele, Socha Svobody, já snad umřu, to je boží!!!

Náš let z New Jersey do Savannah měl tenkrát tři hodiny zpoždění a rakouská au pair, co jela taky do Savannah (bezva, tak tam aspoň budeme celkem čtyři au pairky!), na letišti NAHLAS vyprávěla, že si chce najít americkýho boyfrienda, aby jí ho všichni doma záviděli a že se tu chce vdát. Je jí 18. Umřu, podruhé. 

Savannah. Bylo krásně teplo, ani jsem nepotřebovala tu zimní bundu, ve které jsem přijela. Já dokonce mohla nosit kraťasy a tričko! Na konci října! Zabydlela jsem se ve svém pokoji a už brzy mě čekal Halloween a první, veleúspěšná noc venku. Navíc jsem s sebou všude měla svojí obrovskou pomoc a podporu, předchozí au pair Sandru. 

DRUHÝ měsíc v Americe

Sandra mi odjela :(. Po měsíci, kdy jsem měla kamarádku dennodenně vedle sebe doma, jsem zůstala sama. Samozřejmě tu byly ostatní au pairky, ale té Rakušance Therese jsem se tak nějak vyhýbala (boyfrienda si zatím nenašla), Mexičanka Heidy se brzy skamarádila s Kolumbijkou Danielou a bylo pro ně zkrátka míň pohodlný povídat si anglicky jenom kvůli mně, když mohly vesele tlachat ve svém rodném jazyce. Jedna rada nad zlato: NIKDY nechoďte na "latino karaoke" pokud (jako jediní) nemluvíte španělsky, protože budete si připadat jak paka. Zvlášť potom, co na vás i servírka mluví španělsky a v rámci karaoke neuslyšíte žádné "Like a virgin" nebo "Wannabe", to latino karaoke je jakože fakt latino! :)

Pak tu ještě byla Sara, která ale měla odjet za dva měsíce, tak proč začínat přátelství na takovou chvilku, myslela jsem si. Instaluju Tinder (randící aplikace :). Ne, že bych snad chtěla s někým randit, spíš mě baví ty fotky, haha.

TŘETÍ měsíc v Americe

První Vánoce bez rodiny, první Vánoce v USA a já byla jsem hrozně moc zvědavá, jaký to bude pocit. Na Štědrý den nejíst cukroví, nekoukat na pohádky, netrávit čas s mými milými a neustálým popoháněním mamky, aby se už konečně šla připravit na tu slávu, nesmažit řízky... Zkrátka jen tak přežít ten den, jako by byl úplně jako každý jiný, bez toho šimravého pocitu v břiše, co že to budu mít pod stromečkem (já vim, že už jsem velká, ale mám to tak pořád, no!) :) Nakonec jsem řízky smažila, ale v celozrnné mouce, bezlepkové strouhance a na kokosovém oleji (v naší americké domácnosti se nic jiného nevede :) a vůbec to nebylo ono! Ze štědrovečerní večeře jsem udělala oběd a měla jsem tu čest sedět u stolu se svojí rodinou alespoň po skypu, zatímco oni večeřeli. Díky, moderní technologie!

Americké Vánoce nakonec nebyly takové, jaké jsem si je představovala. Nikdo nekoukal na ty staré americké vánoční filmy, děti v půlce dárků přestalo rozbalování bavit a ani jsem neochutnala ten jejich slavný Eggnog. Silvestr stál taky za houby a o mých narozeninách ani nemluvím (jsem novoroční dítko) a mně tady nastala ta největší krize, kdy jsem si říkala, že to možná nezvládnu. Potřebovala jsem někoho, s kým jsem mohla mluvit. Nakonec jsem se ale nevzdala a přece jenom jsem se zkusila skamarádit se s tou švédskou au pairkou Sarou i když už brzy odjížděla. Hned po našem prvním setkání jsme si domluvily výlet do Charlestonu v Severní Karolíně a strávily tam víkend, na který budu ještě dlouho vzpomínat - bolely mě tenkrát snad všechny svaly od smíchu a měla jsem pocit, že jsem zase potkala někoho, kdo mi skvěle sedí. Rodina mě pak taky s sebou vzala do Disney resortu v Orlandu, což je jeden z dalších top zážitků tady (o tom, jak jsem tam výletovala, určitě ještě někdy sepíšu článek :). Takže tenhle měsíc nakonec stál za to, i když to tak ze začátku vůbec nevypadalo :).

ČTVRTÝ měsíc v Americe

Sara mi odjela a já byla zase sama, ale tentokrát už o kousíček odvážnější a připravená si ten čas užít a nepřipadat si u toho divně nebo dokonce trapně. 
Objevila jsem, že tu za měsíc měl být hudební festival a ten den mě pozitivně nakopnul natolik, že jsem si řekla, že už to prostě všechno bude jenom super a že tam klidně půjdu sama. 
Přesto v téhle době ale jednoho parťáka mám, jmenuje se Alex a je jedním z mých "Tinder objevů", haha. Na naše první setkání mě vzal do posilovny, takže jsem tak nějak odvodila, že to rande asi nebylo :) a že to tak snad raději necháme. Alex mě tenhle měsíc s sebou vzal na pub crawl (registrujete se do soutěže, při které na začátku obdržíte hrací kartu se seznamem hospod a klubů, které musíte obejít a získat razítko. V poslední destinaci pak můžete vyhrát cenu. Cílem je samozřejmě se opít, a to jde snadno, pokud si dáte drink v každé hospodě na seznamu, ale já pila kvůli roli řidiče vodu, hahah). Jednalo se o "bridal pub crawl", takže jsme měli za úkol přijít oháklí v tom nejošklivějším svatebním oblečení. Já si sehnala "moc hezký" komplet za pár babek, dokonce to mělo i vycpávky na ramenou! :) Že nám ale lidi na ulici přáli všechno nejlepší, mě urazilo. To si fakt tolik lidí myslelo, že bych se vdávala v tomhle?! :)) Až asi měsíc po téhle akci jsem zjistila, že jsme se díky našemu kostýmu dostali do užší kategorie soutěže o plavbu lodí, ale už bylo pozdě to sdílet a vyhrál někdo jiný. I tak to ale byla sranda :)

Tak tohle byly mé první čtyři měsíce. Ta nálada mi docela skákala, co říkáte? :) V au pair kruzích se říká, že ty první tři měsíce jsou nejtěžší a já to musím jenom potvrdit. Zvykáte si na nové prostředí, sžíváte se s naprosto cizími lidmi, jejich odlišným životním stylem, nikoho ve svém okolí neznáte a postupně se učíte rutině, abyste ten život měli o něco jednodušší. Já jsem ze začátku dost bojovala a dokonce jsem zvažovala, že to vzdám, protože jsem si po Londýně těžko zvykala na tak malé město jako je Savannah. Ale dala jsem to, a proto si zase budete moct přečíst pokračování :)

Mějte se krásně, K.

Americké (po)divnosti III.

Tak abych si trošku vylepšila skóre z minula, kdy jsem sepsala ne moc veselý článek, rozhodla jsem se zapracovat už na třetím pokračování "amerických (po)divností" (první a druhý díl můžete omrknout tady a tady). Možná vás napadne, jestli nejsem trochu nevděčná, že tady už rok žiju a stěžuju si na to, že jsou tu některé věci dost zvláštní. Já tyhle podivnosti vůbec nevidím jako problém, jen chci ukázat, že tady sice jsou nějaké věci "divné" a my se jim můžeme ze srdce zasmát, nebo si říct, "tak to by teda takhle být nemělo" anebo naopak "kéž bychom tohle měli doma v Čechách", ale od toho je to jiná kultura a tyhle věci dělají prostě Ameriku Amerikou. Kdyby byla každá země stejná, o čem bychom pak tady drbali a měli bychom si vůbec z čeho dělat srandu? Asi těžko :)

První věc, která asi i vás napadne ve spojení s Amerikou je, že je tu všechno smažené! Ok, to, že existují smažené cibulové kroužky, to už všichni pravděpodobně víme od Homera Simpsona. Že si tu ale můžete dát smažená (zelená) rajčata, smažený mac'n'cheese (klasický americký mac and cheese, aka těstoviny se sýrovou omáčkou, smačkané do kuličky a osmažené), smaženou zmrzlinu (!), smažené kyselé okurky (!!), smaženou coca colu (!!!) a co nestačí smažené jednou, můžete si dopřát "double fried" (proč tomu nepřidat ještě jednu zdravou porci oleje, no ne? :)

Source: http://growabrain.typepad.com/photos/uncategorized/2007/10/12/deep_fried_america.jpg

Když už jsem u toho jídla, narazíte tady taky na docela zláštní příchutě, i když je pravda, že se v tomhle případě může jednat o čistě jižanskou záležitost. Jednou jsem byla na večeři s kamarády v takové moc hezké restauraci, která se specializuje na burgery. To úplně není "moje", ale tak jsem v té Americe, musím přece všechno vyzkoušet! Že si ale k tomu burgeru budu moct dát kečup s příchutí coca coly, to se mi snad ani nesnilo (a ne v tom dobrém slova smyslu :). Když jsem se nad tím pozastavila a se smíchem prohlásila "This sounds so American to me" (to je prostě fakt americký), nikdo z nich to naštěstí nevzal osobně, jen mě opravili, že spíš je to hodně "Southern". Jižanského toho měli v menu víc, třeba jste si mohli jako přílohu dát batátové kuličky podávané s marshmallow pěnou (ano, k tomu burgeru!). Na každém snídaňovém menu tu natuty najdete grits, což je zkrátka kukuřičná kaše, která vám zaručeně poslouží, pokud si toužíte zalepit žaludek :). A třeba již zmiňované batáty s marshamallow si můžete dát v podobě "sweet potato casserole", který se podává jako tradiční příloha ke krocanu na Den díkuvzdání (jop, vážně :).

Source: http://imgc.allpostersimages.com/images/P-473-488-90/61/6167/9HTG100Z/posters/sweet-potatoes-with-marshmallows-in-baking-dish.jpg

Zmínka o jídle mě přivádí k tomu, že to jídlo musíte taky někde koupit, takže hurá do supermarketu! Tam ale možná narazíte na jednu nemilou vlastnost části americké populace, a sice že jsou líní po sobě odvést košík. Tohle mě teda ale naprosto, naprosto rozčiluje, přiznávám :). Kolikrát ani nemůžete zaparkovat, protože tam nějaký pako nechalo košík (protože ta přihrádka na košíky je přece tak strašně daleko!). Když už teda ale přece jenom někdo ty košíky odveze, tak je tam zkrátka jenom nechá, žádný stresy s tim :) 

Z Čech jsem zvyklá řídit malé auto, a tak si při manévrováním s vypůjčeným Infiniti občas připadám jak řidič tanku (a tak i s tím autem taky zacházím :)) Nejenže jsem schopná vymést každou díru ve vozovce, při odbočování mi přijde, že se snad převrhnu nebo co! :) Někdy taky nejsem naprosto schopná odhadnout, jak je to auto velké, a tak se mi třeba stane, že zadním kolem přejedu patník (a vy si teď myslíte, že jsem ten nejhorší řidič na světě, že jo? :) NEJSEM, haha!). O to víc mě pak děsí tahle "paráda" u supermarketu Kroger, kam občas chodím na rodinný nákup. Ne, že by se mi snad někdy stalo, že bych ten kámen přejela (to by to auto asi nedalo, co myslíte? :), ale každopádně mě to pořádně děsí!

Československo neexistuje! Fráze "You mean you're from Czechoslovakia, right? I've been to Prague!" (ty spíš myslíš, že jsi z Československa, ne? Já jsem byl v Praze!) mě už ani tak strašně nerozčiluje, jako kdysi v Anglii. Tam byla na denním pořádku, tady se s ní setkám jen občas. V Americe se mi ale zdá, že někteří lidé kolikrát o Čechách ani neslyšeli, nedovedou odhadnout jestli jsou vůbec v Evropě a když už jo, tak jsou určitě součástí Ruska.
Pak tu taky občas potkám pár expertů, kteří na nás koukají jak "a máte vy u vás (v tom Československu) vůbec internet?" Ale potom si musím připomenout, že mi to vůbec nestojí za to, abych si drásala moje drahé nervy a že jsme na tom v Čechách v některých věcech napřed. Tak třeba deodorant ve spreji do Ameriky dorazil jako velká novinka asi teprve před půl rokem :).

Source: http://funnyjunk.com/funny_pictures/3714374/Czechoslovakia+not+anymore

Taky mám pocit, že jsme prostě už v Čechách hodně zvyklí na recyklaci a vyhodit plastovou flašku do běžného odpadu mi už teď přijde naprosto špatně! Tohle je hodně individuální, ale moje host rodina nerecykluje vůbec. Viděla jsem v okolí pár popelnic s logem, takže to neznamená, že nikdo nerecykluje, stejně jako to neznamená, že u nás všichni recyklují. Jde mi ale třeba o fakt, že když už se někde na veřejných prostorech recykluje, většinou jde jen o plastové lahve a plechovky od pití. A když říkám plastové lahve, skutečně myslím jen lahve. Když prostě venku sníte sendvič z plastové krabičky, tu krabičku pak máte vyhodit do běžného odpadu (a to dává smysl, že jo? :) Slyšela jsem, že je Kalifornie víc "green", tak jsem na to celá natěšená (asi to zní divně, že se těším na recyklování odpadu, že jo? :) protože už mě už nebaví, že jak pako přebírám odpadkový koš, abych pak ten recyklovatelný odpad skladovala v garáži a nakonec ho odvezla do recyklačního centra (kde teď mimochodem přestali brát sklo, to taky dává smysl :). Navíc si tady z každého nákupu v supermarketu domů přinesete minimálně dvacet plastových tašek (nepřeháním), protože ty jsou samozřejmě zadarmo a taky tu mají ve zvyku dát třeba dvě věci do jedné tašky a další dvě do jiné (takže tu rozhodně nenosíme nákup v těch papírových taškách, jako jsme zvyklí v těch amerických filmech, ale třeba to je takhle jen v Georgii).

Source:http://giphy.com/gifs/man-groceries-got-them-all-iGKXq1KERqXv

Američani mají "soccer", tenhle fakt taky už všichni víme. Skoro celý svět má prostě fotbalisty, kteří se ale v momentě, kdy překročí  hranice USA, z ničeho nic stávají hráči socceru. A já se ptám, a ptám se každého Američana: "proč to tak máte, vždyť váš fotbal nemá s nohama ("foot") zas až tak společného jako náš fotbal, no ne?" A oni odpovídají buď že ví, že to nedává smysl, nebo že přece chtějí být originální, anebo že jejich americký fotbal tu byl dřív, než náš fotbal (soccer), tak to přece museli odlišit!

Source: http://i.imgur.com/2GHdRDg.jpg

Nepoužívají blinkry: tak a tady přestává všechna sranda, tady jde o život! V momentě, kdy řídíte a auto před vámi najednou z ničeho nic zahne, aniž by dalo signál, na to si nikdy nezvyknu. Anebo když dáváte přednost protijedoucímu autu, ale to najednou zahne taky, aniž by vám dalo signál a ušetřilo tak nějaký ten čas. No, nevadí, jen ať se mi nikdo nediví, že si nechávám takové rozestupy!

Source:http://scoopempire.com/wp-content/uploads/2014/09/turnsignals.jpg


Ještě vám sem přidám update k minulým "americkým podivnostem" ohledně neustálého používání dezinfekce - tu sice všichni používají hojně, ale paradoxně pak doma chodí v botách i potom, co venku třeba pršelo a prostě toho spoustu našlápnete, že jo :) Navíc jsem taky po sdílení článku na Facebooku obdržela dobrou připomínku od jiných au pair, že sice i děti hojně dezinfikují, ale zase paradox, se nemyjí! Moje děti (a to je úplně běžné) se myjí jednou týdně, jen tak pro představu :)

Doufám, že jste se zase dozvěděli něco nového, co se americké kultury týče a vrátíte se zase příště, mám toho na seznamu ještě dost podivného :)
Mějte se krásně, K.

Jak prokrastinuju, vyšiluju a na nic nemám čas

Tak jo, konečně je to tady, článek je skoro na světě! Hrozně jsem se zasekla, přiznávám. Žádná inspirace a ani motivace moc nepřicházela a já si říkala, jestli se tím mám vůbec trápit, vždyť to stejně nikdo nečte. Ale pak jsem si uvědomila, že tohle všechno píšu pro sebe, abych se jednou mohla ke svým článkům vrátit a zavzpomínat nebo se i třeba sama sobě zasmát, jaká jsem to tenkrát byla trubka (jestli z toho teda někdy vyrostu, haha :).

Taky vím, že mám obrovskou podporu rodiny a kamarádů, že oni alespoň vědí, co se se mnou děje, i když samozřejmě na blog nepíšu všechno (nicméně kdo by si chtěl poslechnout o mých bolístkách, můžeme zaskypovat :). Ještě víc mě pak nakoplo, když jsem četla úžasné vzkazy na nově založené facebookové stránce (kterou jsem vytvořila čistě ke sdílení příspěvků, takže už nebudu muset spamovat do všelijakých fcb skupin :) a taky v jedné facebookové au pair skupině a přiznám se, že mě to až dohnalo k slzám, jakou jsem měla radost :) 

Terezko, TOP prostě! :)

Chtěla bych vám všem strašně moc poděkovat, ani nevíte, jak MOC si vážím vaší podpory a jak mě to nakopává k tomu, abych zase něco napsala! :) Na mojí omluvu, doma prostě psát nemůžu, protože tam nemám internet (jak za opicema, že jo? :)). Nebo teda mám, ale nedosáhne až ke mě nahoru do patra a mě děsně rozčiluje si něco rozepsat, když za dvě minuty zase nemám wifi signál. Já vím, já vím, jsou to všechno výmluvy a mohla jsem si to třeba předpřipravit ve Wordu! Ale navíc k tomu internetu taky potřebuju to správný prostředí! Ne, že bych snad o sobě smýšlela jako o těch spisovatelích, co celé dny sedí po kavárnách, píšou a vypadají u toho děsně důležitě, ale prostě v té kavárně mám pocit, že jsem tam nepřišla přečíst celej internet, ale prostě něco dělat! :) 

Takže o čem to dneska bude? Krátký článek hlavně o tom, že ten čas prostě letí a o mojí situaci v poslední fázi "Savannah adventure". 

Všechny moje velké životní události probíhaly (v mé hlavě) naprosto stejně. Měla jsem dva měsíce do státnic a říkala si: to je ještě v pohodě, mám ještě TOLIK času se učit. Si teď můžu dát trochu pohov, no ne?

Měsíc do státnic: no, tak žádnou paniku, ale už je fakt na čase se učit, jinak z tebe žádná magistra nebude! 

Týden do státnic: tak týden, to je ještě dobrý, ještě se můžu učit, ještě to dám! 

Den do státnic: tak a jsem v háji. Nic neumim. 

Do toho ještě následovala vlna "za x touhle dobou...". 

Za týden touhle dobou už si budu rvát vlasy na potítku, že jsem se víc neučila. 

Za den touhle dobou už budu břečet štěstím nebo smutkem, hlavně ať to už mám za sebou!

Dala jsem to! :)

Pak to byl Londýn. Jak se stěhováním tam, tak se stěhováním odtamtud, přesně ten samý scénář. No a nakonec Savannah.

Tak mám před sebou dva měsíce, to je ještě v pohodě, můžu dělat ještě takovejch věcí.

Měsíc do konce, to ani neutíká zas až tak rychle! To v klídku stihnu všechno, co jsem si ještě naplánovala!

19 dní do odletu: (hysterie) co se sakra stalo? Zastavte někdo čas, vždyť už je zase pátek a mě zítra čeká jeden z posledních víkendů!!! Já nic z toho seznamu nestihnu!

Za týden touhle dobou už to nebude tak, že si budu můj volný čas trávit jak chci, třeba zrovna v kavárně, psaním blogu. 

Za týden touhle dobou už tu totiž bude nová au pair, což znamená, že ani ne za týden touhle dobou už budu vystěhovaná ze svého pokoje a mé poslední dva víkendy s největší pravděpodobností nebudou v mém scénáři. 

Na druhé straně za 19 dní touhle dobou už budu nějakou dobu sedět v letadle směr San Francisco. 

Za 19 dní touhle dobou už hlavně budu mít za sebou všechno to loučení a balení (jak jen já to všechno zabalim?!). 

Za 19 dní přestanu být Georgia girl a stane se ze mě California girl.

Za 19 dní opustím tohle nádherné jižanské město, opustím East Coast a poznám, jaké  je to žít na West Coast. 

Source: http://giphy.com/gifs/funny-angry-oANxqhAl4nUA0

Jedna moje část si to tu chce užít jak jen nejvíc to půjde a ta druhá si už přeje tohle všechno mít za sebou. Navíc, jak už jsem zmiňovala, příští čtvrtek přijede nová au pair a já vůbec nevím, co si o tom mám myslet :). Když jsem se do Savannah nastěhovala, taky jsem tu byla s předchozí au pair. Strávily jsme spolu super měsíc a já jsem za ní nemohla být vděčnější! Sája mi všechno ukázala, zařídila se mnou spoustu věcí (bankovní účet, řidičák...) a v neposlední řadě mi byla kamarádkou a oporou, a to je obzvlášť v začátcích obrovská, obrovská výhoda. Přesto jsem zažila doby, kdy jsem si připadala hrozně sama, protože ona tu měla přítele, takže s ním chtěla trávit čas a taky si chtěla ty svoje poslední dny užít podle svého, samozřejmě! Ale to mi prostě všechno tak nějak došlo až teď, když je teď řada zase na mě (aneb "You'll understand once you experience it").

Já se teď musím vystěhovat z pokoje, který byl mým pokojem skoro rok a musím nechat někoho jiného, aby se tam nastěhoval místo mě. Musím pozorovat někoho jiného, jak se bude starat o moje děti. Musím svůj volný čas rozdělit tak, abych ho mohla trávit z části podle sebe a z části do něj toho nového člověka zařadit. Věřte mi, je to hrozně zvláštní pocit, jako byste předávali ten svůj život někomu jinému. Představte si, že máte práci, byt, kamarády a třeba že s vámi bydlí pejsci, o které se staráte kamarádovi, co na rok odjel do zahraničí (omluvte prosím, že jsem připodobnila děti ke psům, ale nejsem zrovna schopná vymyslet jinou analogii, aby to tak nějak sedělo :). Po roce ale musíte odjet a místo vás přijde někdo, kdo zastane jak vaši práci, tak se postará o pejsky, ke kterým jste za ten rok tak přirostli. Bude bydlet ve vašem bytě, spát ve vaší posteli a pravděpodobně se dá dohromady i s vašimi kamarády. No já nevim jak vy, ale ve mě se trochu vzbouzejí nějaké majetnické sklony, nebo co :) 

Moje, nedám! :) Source: http://giphy.com/gifs/panda-animals-being-jerks-greedy-BlSeQSGXJdf56

Strašně moc ale doufám, že ta nová au pair bude bezva člověk a předám jí ten svůj život s radostí. Asi tak, jak to nějak proběhlo v Londýně. S Veru, co je tam místo mě, jsme se teda nikdy nepotkaly a možná to dělá situaci o dost lehčí, ale vím, že je to skvělá holka a vidět její fotky v pokoji, který kdysi býval můj a děti, které miluju a o které jsem se starala já po celý rok, mě nebolí. Vím, že děti jsou v těch nejlepších rukou a že ten život, který jsem opustila, teď sice žije někdo jiný, ale dělá mi to spíš radost. 

Prosím, prosím, ať je ta nová fajn, ať můžu odjet s klidným svědomím! :) Mějte se krásně, příští čtvrtek mi držte palce a já se zase brzo ozvu! Ještě jednou děkuju mockrát za to, že jste, moji drazí čtenáři! :) K.

Zpátky do minulosti, můj první den v USA

Tak už se mi to tady opravdu krátí; jedenáctý měsíc na krku, to znamená už jen měsíc v Savannah. Nevím, čím to je, ale každé to měsíční „výročí“ ve mě vyvolává hrozně zvláštní pocity. Měla jsem to tak už v Anglii, vždycky jsem přemýšlela, proč že to mám zase takovou podivnou náladu a pak kouknu na kalendář a zjistím, že už jsem tu zase o měsíc víc a taky že mi mám o měsíc míň do konce. Rozhodla jsem se proto z toho „výročí“ udělat takovou tradici a vždycky napíšu článek o něčem, co už se mi stalo dávno, takové „zpátky do minulosti“. Nebudu vás trápit s něčím, jako jak jsem ve školce nechtěla jíst obědy :), ale opravdu jen flashback co se au pair a cestování týče. Dneska bych chtěla zavzpomínat, jak jsem se měla první dny v USA a na příště mám nakousnuté články o nějakých výletech, o kterých jsem ještě nemluvila. Tak se hezky usaďte a podívejte se se mnou zpátky do minulosti - na mé první dny v Americe (třeba to někoho přesvědčí, že ten pocit opravdu stojí za to zažít :)

Welcome to 'Merica!

Ještě než jsem se do USA dostala, musela jsem prvně absolvovat stěhování z Londýna zpátky domů, a to rozhodně nebyla sranda, to vám teda povím. Takovejch kravin, co já jsem za ten rok nakoupila! Domů jsem přes Slováky (tj. slovenskou zásilkovou společnost, která vychází o dost levnější, než jakákoli jiná v Anglii) poslala krabici s věcmi v domnění, že se přece pak už do kufru vlezu. Záchvat paniky začal asi týden před mým odjezdem, kdy jsem konečně začala pořádně balit. Maminka mě v tom záchvatu ještě podpořila se slovy, že to přece bylo jasný, že si nemůžu zabalit do jednoho kufru! Takže já jsem musela objednat další svoz na další krabici, ačkoli kdybych to všechno poslala hned na začátku v jedné, ušetřila bych asi půlku peněz. Plus jsem ještě věnovala asi tři tašky do charity shopu (s těžkým srdcem) a ještě další dvě kamarádce Kamče. No a stejně jsem na letišti měla nadváhu! Teda ten kufr, i když já jsem si z Anglie taky nějaké to kilo navíc přivezla :) Nakonec jsem ale úspěšně tu kuchyňskou váhu, koupelnovou váhu, jóga karimatku, hrníčky a já nevim jaký ještě blbiny, domů dovezla, strávila tam tři týdny (!) v rámci kterých jsem povětšinou obíhala všemožné úřady a doktory a zase byl čas si sbalit. No, to ne! Po tom balícím fiasku já že si mám zabalit na rok do jednoho kufříku? 

Source: http://ciee.typepad.com/.a/6a010536fa9ded970b019aff50681f970d-pi

Vygooglila jsem si, že si do USA nemáte balit skoro nic a že si všechno nakoupíte, tak jsem se tou radou řídila a udělala jsem víc, než dobře (i přesto, že jsem NIC nevezla, jsem měla ale ten kufr plnej, jen tak pro zajímavost… :) A přišel den odletu, den D. Z Prahy nás au pairek jelo asi pět, nikdo ale neletěl se mnou, tak aspoň taky NIKDO neviděl tu klasickou letištní scénu, kdy jsem se loučila s maminkou a sestřičkou. Řikám, jen mě vyhodíte a pojedete, no a oni ne, že jo… 

Jakmile jsem už seděla v letadle, zalomila jsem to a prospala snad většinu letu. Jako jediná jsem taky přilítala na JFK (všechny au pair ještě před tím, než odletí ke své hostující rodině, musí projít školením, které se pro naší agenturu koná v New Jersey), zatímco ostatní holky letěly do New Jersey. Na letišti jsem úspěšně vystála všechny fronty, prošla všemi prohlídkami (i když pocit, že se třeba někdo najedou rozhodne, že vás prostě do „té Ameriky“ nepustí, mě hlodal celé to čekání a naučené fráze o mojí host rodině a dětech jsem měla přímo vryté do mozku). 

Source: http://gph.is/1fhR8QO

Ani pak mě panika na letišti neopustila, protože tam na mě samozřejmě NIKDO NEČEKAL, jak bylo domluveno! V hlavě jsem bleskově projela všechny katastrofické scénáře včetně „kde jako budu dneska spát“ (rozumějte, tu pozitivní mysl jsem si osvojila až tady, hahah). Než jsem došla ke scénáři, že mě tu určitě někdo zapíchne, tak se objevil pán s cedulí s mým jménem a já byla zachráněna! 

Ještě jsme nabrali pár dalších lidí a jelo se do hotelu, ale já tomu ale pořád nemohla uvěřit. Věta "tak já jsem jako vážně v New Yorku?!" mi rotovala v hlavě sem a zpátky, pořád dokola. Celou cestu jsem byla přilepená na okýnku, cvakala foťákem a pokoušela se zachytit každou blbinu za blbinou (hele, AMERICKÁ SPZka, tu musim vyfotit!) a doufala, že alespoň zahlídnu nějakou z těch slavných newyorských budov. Jen co jsme přejeli do New Jersey, mně se snad zastavilo srdce – támhle přes řeku, ježkovy voči, vždyť já vidim celej Manhattan! 

Nadšení mě nepřešlo ani po tom, co jsme dorazili na hotel. Já čekala opravdu nějakou hrůzu, palandy a šváby na pokojích a on to byl Hilton! Viva AuPair Care! My tam samozřejmě byli kvůli školení, ale mám s tím místem spojeno takových zážitků, na které nikdy  nezapomenu: první americká snídaně (kdo by to byl řekl, že ty jejich palačinky jsou tak děsně nedobrý?), první známky Halloweenu a taky první návštěva amerického supermarketu Walmart :). Teď se mi to zdá tak hrozně legrační, jak jsme, jak vesničanky poprvé ve městě, procházely s holkama všechny regály, komentovaly každé, každičké zboží, fotily (hahah, my jsme fotily zboží ve Walmartu, to jsme musely vypadat jak totální trdla) a samozřejmě taky něco ryze amerického pokoupily. 

Já vím, že se to nezdá jako moc extra zážitky, ale prostě na tyhle první dny jsou zkrátka PRVNÍ dny. Ten první moment, kdy si konečně uvědomíte – já jsem fakt v Americe, ten je prostě k nezaplacení a i když mi k tomu uvědomění třeba dopomohl nějakej obchod s potravinama :) Co jsem se tu naučila, je, že ke štěstí nám  stačí, když se soustředíme na úplné drobnosti, které nám udělají radost, ale možná jenom na chvilku a které bychom třeba normálně přešli bez mrknutí oka. Když si vybavím svoje zářící oči při pohledu na kýbl (žádnej kyblík!) margarity z Walmartu, na první ochutnání americké snídaně, na první nadechnutí se v USA, musím se prostě usmát, protože to opravdu JE štěstí (*nemyslím, že pro slovo happiness máme adekvátní překlad, asi spíš tomu odpovídá spokojenost, nebo možná pocit štěstí :).

Source: http://gph.is/1h8aPH6

O tom, jaké byly první dny v Savannah třeba zase někdy příště. Já jen doufám, že si mi povedlo alespoň trochu nastínit atmosféru pro ty, kteří o Americe zatím jenom sní a připomenout ji těm, kteří jí prošli a třeba to měli dost podobně. Mějte se krásně a nebabrejte se moc minulostí, zavzpomínejte, pociťte ji, zasmějte se a vraťte se zpátky do přítomnosti, protože na té teď můžete pracovat :) 
Mějte se krásně, K. 

Americké (po)divnosti II.

Amerika byla od malička mým snem. Z těch filmů na mě prostě na mě vždycky působila tak nějak magicky a zvláštně "vznešeně". Ani to snad neumím popsat slovy, ale vy určitě víte, co myslím, ten "americký sen". I když jsem v to ani nedoufala, jsem nakonec tady, Ameriko! A za ten rok, co tu žiju, jsem měla šanci tě trochu poznat a musím říct, že v některých věcech (zvláště ty věci, které jsem ve filmech teda neviděla) mě stále překvapuješ, ať už je to v pozitivním, nebo negativním slova smyslu. V minulém článku jste se mohli dočíst o "amerických (po)divnostech", na které jsem tu za svůj pobyt narazila. A protože tenhle článek už jsem měla tak nějak nakousnutý poměrně dlouhou dobu a vždycky jsem si tam jen nějakou tu podivnost zapsala, nakonec se mi jich nakupilo tolik, že jsem z jednoho článku musela udělat dva a kdo ví, třeba jednou ještě bude mít pokračování :) 

Jsem tu, Ameriko!

DIVNÉ

Protože jsou tu všichni zvyklí zásadně jezdit autem (a tomu rozumím, protože třeba v Savannah jen tak nějak po svých nedojdete), když už se nakonec někam vydáte "pěšo", občas narazíte na takovou zvláštnost, že vám prostě chodník skončí uprostřed vaší trasy, nebo ještě lépe, žádný chodník tam ani není. O naší dovolené s kamarádkou Verunkou jste se mohli dočíst tady, tady a tady. Co jsem v prvním článku naznačovala bylo, že jsme se se jen z letiště ve Fort Lauderdale dostávaly asi hodinu. Tím největším problémem totiž bylo, že jsme chtěly dojít z letiště někam, kde si budeme moct objednat Uber (jako taxi, ale levnější), protože řidiči Uberu nemají povoleno nabírat zákazníky přímo na letišti ve FLL. Tak jsme tedy vyrazily, ale netušily, že se zase budeme muset vrátit pěkně zpátky, protože dál už nevedl chodník a snažit se pochodovat na krajnici s kuframa se nám zdálo až moc jako adrenalinový sport :)
Zkoukněte obrázek níže; ty bílé pruhy značí přechod, takže přejdete z jedné strany (z chodníku) na druhou stranu, kde už chodník prostě není! No neni to divný?! :))

Neustálé omlouvání - tady se pořád někdo někomu omlouvá a trvalo mi asi měsíc, než jsem pochopila, že se omlouvají zrovna mě. A víte proč? Třeba jen proto, že projdou okolo! To jste takhle v supermarketu, stojíte, vybíráte a najednou okolo vás někdo projde se slovy "excuse me". Proč? Za co? To já nevím, ale prostě to tak je. Setkáte se s tím nejenom v supermarketech, ale prostě všude na veřejném prostoru, kde do vás ty lidi ani nemusí vrazit, aby se omlouvali. Pochopím, když vybírám a někdo mi vleze do výhledu a omluví se. Ale proč se sakra ty lidi omlouvaj, když mi prochází za zády, to je pro mě jak záhada bermudského trojúhelníku! :) Včera jsem se o tom bavila s kamarádem a on mi tvrdil, že je to spíš jako ve smyslu "pozor, procházím", ale i tak je to prostě děsně divný :))

Source: funnycutegifs.com

Alkohol je kapitola sama o sobě. Protože je v hospodách a klubech celkově poměrně drahý, docela tu frčí tzv. pregame, zkrátka že trochu něco popijete, než vyrazíte ven. To jsem se takhle jednou chtěla na tu "pregame" připravit a asi půl hodiny jsem běhala po Walmartu a hledala alkohol tvrdší, než víno a připadala jsem si jak blázen. "Vždyť to přece musí být tady u toho vína, kam jinam by to jako dali?!", říkala jsem si. Když už jsem dělala asi třetí kolečko okolo regálu s vínem, rozhodla jsem se konečně zeptat kde že najdu vodku a paní na mě koukala jak na blázna/alkoholika. Prý alkohol neprodávají a já jako že vůbec? a ona, že vůbec, že musím jít do specializovaného obchodu na alkohol! (např. v Anglii alkohol v supermarketu normálně koupíte)
Ještě k té pregame, samozřejmě ale ten alkohol musíte pít uvnitř, protože konzumace alkoholu venku je v naprosté většině míst USA protizákonná. Já ale žiju v Savannah ve státě Georgia a právě Savannah je jedním ze sedmi měst v Americe, kde je konzumace alkoholu venku povolená (mezi další místa patří například New Orleans nebo Las Vegas, plné znění článku najdete zde). Musíte ale být v centru města a svůj drink přenášet v plastovém kelímku. Když v baru pijete ze sklenice a chcete odejít, prostě si drink přelijete do kelímku, které jsou pro tenhle účel připravené u východu a  navíc vám tu ve většině míst i dovolí ten kelímek  (i s tím alkoholem :) přenášet mezi jednotlivými bary. 
Poslední věc k alkoholu a už tohle téma vážně opouštím :) Nevím, jestli se to zdá divné jen mě, ale jakékoli brunch menu (takže v podstatě snídaňového menu) je mimosa (pomerančový džus s šumivým vínem). Můj první brunch s Američany byl v neděli ráno potom, co jsme všichni samozřejmě něco popili v sobotu, a většina těch bláznů si hned takhle ráno tu mimosu dala, někdo třeba tři i čtyři. A můžete mi věřit, že se po tom evidentně opít dá :)

Source: http://giphy.com/gifs/wanderlust-jennifer-anniston-mimosa-I5zN8yZllsuLm

Zmínka právě o tom mém prvním, ryze americkém brunchi, mi připomněla ještě jednu podivnost, i když na tu si upřímně postupně začínám zvykat. Z české snídaně jsem zvyklá, že moje snídaně je buď na sladko, nebo na slano. Tyhle dvě možnosti. Tečka. Nic mezi tím! Tady si ale můžete objednat sladké palačinky a dostanete k nim v ceně slanou slaninu jako přílohu. Samozřejmě palačinky podávají s teplým javorovým sirupem a ten se té slanině nevyhne, takže pak pojídáte slanou slaninu se sladkým sirupem. Někdo (a mimochodem mluvím o tom samém člověku, co dal při brunchi čtyři mimosy :) jde až do takového extrému, že si třeba dá wafle (sladké) s kuřecími kousky na vrchu (slané) a celé to ještě přelije javorovým sirupem (sladké!). A to už je vážně masakr :) Jinak ale kombinace javorového sirupu s naprosto čímkoliv je tu úplně běžná, na obrázku níže kuřecí maso na špejli v těstíčku, přelité sirupem :) 

PODIVNÉ, ALE FAJN

To, že jsou tu lidé tak nějak líní (ne všichni, ne všude, samozřejmě!), by se dalo vytušit už z těch chodníků. Bez auta jste tu prostě ztracení (teda aspoň pokud se jedná o malá města) a kolikrát si to ti Amíci ulehčují natolik, že z toho auta ani nemusíte vylézt, když něco potřebujete! Na okýnko "drive thru" jsme zvyklí i u nás od McDonald's a KFC. V USA si ale u drive thru můžete nejen objednat u naprosté většiny fast food restaurací, ale třeba i koupíte koblihy u Krispy Kreme, kafe u Starbucks a co je už fakt gól, že si takhle u drive thru můžete vyzvednout léky z lékárny nebo vybrat peníze z bankomatu. Proč je to podivné, ale fajn? Protože jsem prostě někdy líná taky, no! :)

Source: http://farm3.static.flickr.com/2683/4438541161_b5e4966112.jpg

Jak jsem už naznačovala v minulém článku, Američani jsou blázni, co se hygieny a čistoty týče. Naprosto všude tu proto máte možnost si "dopřát" dávku dezinfekčního gelu, který je volně k dispozici pro vaše užití, ať už se jedná o knihovnu, obchod nebo třeba restauraci. U vchodu v supermarketech si můžete zdarma ze stojanu vytáhnout dezinfekční ubrousek a otřít si s ním držadlo vaše košíku a je úplně běžné, že tu dámy nosí připnuté plastové lahvičky dezinfekčního gelu na kabelkách a děti na školních taškách. Je určitě fajn dbát na hygienu, ale zase si myslím, že čeho je moc, toho je příliš :)

Source: http://giphy.com/gifs/animation-animated-purell-t3ALHwdGhkF3O

Děti (tedy alespoň ty, o které se starám) tu mají tělocvik ve škole každý den. Myslím si, že je fajn, že tu tak trochu nutí děti, aby se hýbaly, protože co si budeme povídat, některé to opravdu potřebují a ty, co to zas až tak nepotřebují, těm to neublíží, stejně jako by to taky neublížilo českým dětem. Ve škole tu navíc neexistuje, že by měly krátký nebo dlouhý den. Většinu dní prostě končí ve stejnou dobu (moje děti končí v úterý dřív), a to nehledě na věk dítěte. Takže prostě i ti prvňáčci začínají školu od osmi a končí ve tři hodiny odpoledne, což se mi na ty prcky zdá až dost. 

Teď trochu něco mimo místu... V Kalifornii si můžete pořídit průkaz na zdravotní marihuanu. Spoustu výzkumů ukázalo, že marihuana pomáhá v boji proti rakovině. Pamatujete na tu kauzu v televizi, jak měli poslat do vězení babičku, co si pěstovala marihuanu na zahradě, protože to pomáhalo jejímu zdravotnímu stavu? Tak tahle babička žít v Kalifornii, dostala by zdravotní průkaz a směla tak legálně marihuanu užívat. Zní to dost neuvěřitelně, ale ten průkaz jsem viděla na vlastní oči! 

Source: http://marijuana.heraldtribune.com/files/2014/09/id-card.jpg

PODIVNÉ, ALE SUPER

Znáte z filmů, jak někde sejde parta lidí, kteří se ale vůbec neznají a najednou začnou všichni dohromady tancovat jeden tanec? Já si vždycky říkala "to je trapný, vždyť se teď potkali, jak jako můžou vědět ty kroky?" No a víte co, oni možná ví! Existuje hned několik takových tanců, jejichž kroky zná prostě celá Amerika! Asi tak, jako každý zná, jak se tancuje macarena (i když teda existuje několik verzí a já jsem rozhodně pro ten originál z videoklipu, haha). A já vám musím říct, je to opravdu sranda, vyvolává to bezva atmosféru a i to i dobře vypadá :) Já a Veru jsme na naší dovolené tancovaly Cupid Shuffle a Wobble Dance, jak to asi zhruba vypadalo, můžete omrknout ve videu níže.

Co naprosto MILUJU na Američanech, je jejich otevřenost. Cokoli potřebujete vědět, s čímkoli poradit, všichni jsou opravdu moc ochotní pomoct a poradit. Nevím, třeba je to víc jižanská záležitost, ale naprosto ve všech místech, která jsem v Americe navštívila, jsem pokaždé potkala lidi, kteří se mnou prostě začali mluvit jen tak, z ničeho nic. Stojíte ve frontě? Skoro určitě se za chvíli na vás někdo otočí a začne si s vámi povídat. Máte píchlou pneumatiku? Dejte tomu pět minut, než vám někdo nabídne pomoc. Ztratili jste se? Dostatečně zoufalý výraz vám zajistí, že vám automaticky někdo poradí a pokud se už musíte zeptat, určitě se vám dostane jenom správných cestovních pokynů, ale navíc i hromady zaručených tipů kam zajít a čemu se vyhnout.



Doufám, že se vám článek číslo dvě líbil a už teď můžu říct, že mám zaděláno na článek číslo tři, protože je toho prostě moc :)