Ahoj ahoj,
tak už konečně ta poslední část! :)
Naposled jsem psala, že jsem si málem zasloužila ukousnutou ruku od lachtana, jak jsem mohla oči nechat na stovce delfínů a jak jsme se ztratily v čase ve Starém Městě San Diega. Mrkněte ještě na pár fotek, je to vážně jak z nějaké kovbojky :)
Z Old Town jsem se pak už vydaly do centra San Diega. Byl zrovna pátek, takže cestování po městě - žádná hitparáda. Dorazily jsme s Bláňou k přístavu, kde jsme měly v plánu obhlédnout slavnou sochu "Unconditional Surender", zobrazující námořníka a zdravotní sestřičku v "milostném objetí" (dávají si pusu, no), ale prostě ne a ne zaparkovat. Navíc tam obcházel strážník a rozdával pěkně pokuty za nedovolené parkování. Objíždíme třetí kolečko, předjíždíme všechna auta už tak hladová po místě (ano, vážně to tady tak chodí, lidi se kolikrát málem perou, aby zaparkovali) a máme štěstí! Dokonce za nás i předchozí řidič zaplatil parkovné, tak jsme si daly pomyslný vítězný tanec (protože slavit se má každá maličkost!) a vyrazily do přístavu. Nádherný den, nádherné San Diego!
V downtown San Diega jsme měly naplánovanou ještě jednu zastávku, než vyrazíme na cestu do Joshua Tree. Pokud se sem někdy vydáte, Balboa Park rozhodně stojí za vidět! Tolik zeleně, tolik květin, tolik míst, kam by se dalo schovat a nasávat vůni léta... Oni tomu říkají "park", ale já bych to nazvala třeba "božskou zahradou", protože je to tam prostě boží!
Ok, San Diego si můžeme odškrtnout se seznamu "města k vidění v USA" a teď hurá do národního parku Joshua Tree, kde už na nás čekal kamarád z Los Angeles, James. James nás prosil, jestli bychom nemohly přivést něco k večeři, že tam pravděpodobně nebude žádná civilizace a žádný signál, tak snad se najdeme! Kvůli té větě, že tam "nebude žádná civilizace", jsme se trošku splašily a radši natankovaly benzín dopředu, jenže co s tím jídlem? Hmmm a což třeba grilované kuře, to je tak jako na kemping, ne? No ale vydrží to v tom autě (v tom vedru!) dvě hodiny? V autě budem mít klimošku, to dáme! Jen to Jamesovi nepovíme, oni se ti Amicí o sebe docela bojí, haha.
Co se postupně dostáváme blíž a blíž k Joshua Tree a co víc, když už jsme skoro tam, zjišťujeme, že nákup kuřete byl předčasný, protože všude nejen že je civilizace, on i ten benzín je tu o dost levnější! A já myslela, že jedem do pouště, haha. No neva. Přijedeme do kempu a jen díky Jamesovi tady můžeme zůstat, protože veškerá místa jsou už jinak zabraná. Na naše kempovací místo nás nasměroval místní ranger a vedla k němu krkolomná kamenitá cesta, kde se i při jízdě krokem za námi námi rozvířilo malé prachové tornádo. První na obzoru je až neuvěřitelná podívaná - všude kolem jen skály a kameny a tohle naše místo - přesně uprostřed skal, oddělené od ostatních dobrodruhů co tu kempují. Navíc slunce už pomalounku zapadalo, takže bylo venku krásně příjemně, stan postavený, dřevo vyskládané u ohniště a vedle seděl James a vyhrával na kytaru. Nádhera. Slavnostně jsme vybalily večeři a Jamesova první věta byla: "před jakou dobou jste to kuře koupily (ach jo, ti Amíci, hahah)?"
A já, že ne moc dávno :) A co, žijem, že jo! Povečeřeli jsme, smáli se a klábosili a hned pak vyrazili vyšplhat na skálu a podívat se na západ slunce. Bez jediného slova jsme si každý našel svůj vlastní kamen. Každý tak sledoval tu dech beroucí podívanou sám, ale přesto dohromady. Já ani neumím popsat, jak strašně magické a krásné to všechno bylo.
Večer probíhal v poklidu u ohně, vína, kovbojských kytarových melodií a za sledování hvězdné oblohy. Jestli se vám to zdá jako taková ta klišé romantika, tak ano, je. Ale ono to tak prostě vyšlo samo :) A i proto na ten večer nikdy nezapomenu. Fakt, že jsme si ani jedna nepřinesla karimatky (protože si nám je prostě nechtělo tahat) a spaly jsme tak ve spacáku na těch šutrech, ještě přidává k tomu, proč na Joshua Tree nikdy nezapomenu, haha. Měli jsme nařízeného budíka na šestou ranní, že zvládneme i východ slunce, ale nikdo jsme skoro nespal... Tak když budík nakonec zazvonil, vypotáceli jsme se ze stanu a se zalepenýma očima hledali slunce, jenže ono ten den vůbec za mraky nebylo vidět. Což se nakonec ukázalo jako obrovská výhoda, protože polojasno, v poušti s 35 stupni Celsia, se na túru docela hodí, to mi věřte. Vybrali jsme si trasu 29 Palms, což nám prostě znělo zvláštně - tady je to samej kaktus a písek, kde by se tady vzaly palmy? Na začátku naší trasy nás cedule varovala, ať máme s sebou dostatek vody, že už po cestě zemřeli lidé a já jsem se trošku vyděsila, ale vážně to tak hrozné nebylo (dokonce jsme tady potkali pána, který si do pitného režimu na cestu započítal pivo namísto vody, haha). Na jejím konci jsme navíc uviděli ten poklad - vážně, palmy!
Po tomhle výletu jsme se s Joshua Tree rozloučili, nechaly Jamese jet napřed do LA a s Bláňou se vydaly mrknout ještě do Palm Springs. Bylo to po cestě, tak proč to ještě nezahrnout, že jo? :) Palm Springs jsme prolétly opravdu rychlostí blesku, protože bylo takové horko, že vidina auta a klimatizace byla to jediné, po čem naše dušičky toužily. Jo a ještě po zmrzce. A posteli, bez kamenů!
Po Palm Springs už jsme jen dojely do Los Angeles, zastavily ve Venice, kde už jsem trochu (dost) ztratila veškerou energii po té noci bez spánku a spoustě hodin strávených za volantem, a nechala Bláňu, ať se projde sama a já si šla sednout na kafe. Sama se sebou. Tak jak to mám ráda, haha. Večer jsme zůstávaly u Jamese, všichni společně zašli na výborné indické jídlo a brzo spát. Druhý den jsme už jsme se rozloučili nadobro, vrátily auto v Burbank (zajely na donuty, pšššt) a pak už jen počkat nějaké dvě hodinky na mojí host mum, až nás vyzvedne z místního letištního Starbucksu. Za tu dobu jsme konečně měly čas projít fotky a všechny vzpomínky. Těch je tak strašně moc, že ani nevím, jestli na všechny mám v mozku místo. Ale určitě na ně mám místo v srdci.
Díky, Blaničko, bylas ten nej nej parťák na tenhle výlet a já jsem strašně vděčná, že jsme v tom byly zrovna spolu! James sice nerozumí, ale telepaticky mu taky posílám obrovské dík, za všechno. Mám vás ráda, lidi. Moc. <3
Děkuji i vám, za to, že jste. Děkuji, že čtete <3
Příště bude článek o mém dalším měsíci v tahu (ne na tahu! Ale vlastně i v Tahoe, haha) a taky někdy o tom, jak jsme se zase vrátily do Los Angeles. Zase?! No, jo, ale tentokrát to byl asi nejlepší víkend na světě :)
Mějte se krásně, K.
Žádné komentáře