Los Angeles - San Diego - Joshua Tree (II)

Tak vás vítám zpátky, tentokrát u pokračování našeho roadtripu do San Diega. Jak jsem zmínila v první části, úspěšně jsme se přepravily ze San Franciska do Los Angeles, vyzvedly jsme naší Mazdu a hurá na cestu... 

První zastávkou po cestě do San Diega byla Newport Beach, kde jsme měly zamluvený výlet na lodi na sledování velryb. To jsme takhle pluli a pluli a viděli tak maximálně lachtany, na které ale přece už dávno známé z Pier 39 v San Francisku! Pak to ale začalo být zajímavější, objevil se tu totiž nějaký jiný druh lachtana - tihle mají jiné zbarvení, vypadají skoro jako kámen a navíc jsou úplně jinak ohební, než ti klasičtí lachtani. Nahoru na útes se dostanou jen s přílivem nebo velkou vlnou a pak zase musí čekat na další příliv, protože, chudáčci, nejsou schopní se tak prohnout, aby zase seskočili zpátky (tady by se hodilo takové to ááááááách).

Tak jo, plujeme hodinu a pořád nic nevidíme, co to má jako znamenat? Už dumám, jak se s nima budem hádat o vrácení peněz... V tom pan kapitán prohlásil, že nikdo před námi ještě ten den neviděl delfíny, ale že my máme štěstí, protože zrovna támhle jich je dobrá stovka (já myslim, že tvrdil 400, ale zase abych vám nekecala... :). A fakt že jo, byli tam, úplně všude! Ihned vyrazili směrem k lodi a začali si pohrávat s vlnami, které ta loď vytvořila. Ty bláááho, tak blízko...! I na velrybu a velrybí miminko nakonec došlo, ale u nich jsme už s Bláňou schovaly mobily, protože fotka by stejně za nic nestála, a jen tam stáhly, nasávaly mořský vzduch a konečně si užily i trochu sluníčka. Boží!

Po téhle úspěšné projížďce jsme konečně začaly z toho našeho výletu mít obrovskou radost - pokuta za delší parkování na autě nebyla, v San Diegu s námi paní bytná počítala později a před námi už jen ta zábava. Vždyť jo, žádnej stres, ono to nějak dopadne :) Po cestě do San Diega jsme měly naplánovanou ještě jednu zastávku - Laguna Beach. Ono to počasí nebylo zrovna plážové, takže žádná koupačka, ale hlavně jsme chtěly zkouknout mysteriozní La Tour, která vypadá jak věž z pohádky. A už vůbec nesedí mezi ty luxusní plážové domy na Laguna Beach, a právě to je na ní tak strašně zajímavé. Vystavěná byla v roce 1926 a sloužila jako přístupové schodiště na pláž z tzv. Normanova domu. Majitelé se tehdy prý inspirovali návštěvou ve Francii během první světové války. No mrkněte, nevypadá to tajemně? :)

Tak a už jen dořídit do San Diega, kde jsme přespávaly přes AirBnb u jedné milé paní. Hned ráno pak brzy vstát a prozkoumat město! Zastávka číslo jedna, La Jolla Cove. Poprvé, co jsem o tomhle místě zaslechla, věděla jsem, že tam prostě musím! Prý jsou tam lachtani, zase lachtani, já vím, ale tady má být jakože hooodně lachtanů. Ale že jich bude tolik, to jsem vážně nečekala. A že si vedle nich v klidu můžete sednout a vyfotit se, to taky ne. Ale, že tolik smrdí, to jsem tušila, protože v SF je cítíte na sto honů, haha. Jen co jsme se s Bláňou dostaly k výhledu na pláž, zajíkaly jsme se nadšením a okamžitě jsme se obě rozběhly po schodech dolů, kde se vyvalovali ti drahouškové. La Jolla je pojmenovaná podle jeskyně, která se nachází hnedka na pláži (anglicky "cove"), ale ta prostě není tak zajímavá jako tohleeeee.

Vidíte toho prďouska? Jak je malinkatej a roztomilej? A vypadá tak hladce! No nechtěli byste si šáhnout??? Lidi, nebuďte blbí. Nebuďte já. Já na toho malého zírala, skoro se slzami v očích, jak je to prostě takové drobné a roztomilé a nevinné a že si to chci pohladit... V momentě, kdy jsem na toho prcka sáhla, se v ten moment po mě ohnal a málem mi uhryznul ruku. A pak zase nasadil nevinný kukuč a šel v klidu spát, jakože nic! Ale víte co, dobře mi tak, já vim :) Chudáci se tam snaží odpočívat a pořád je tam nějací turisti otravují focením (a idioti ošmatkáváním). PS: té cedule "lachtani koušou" jsem si všimla až při odchodu, haha (to asi jak jsme to proběhly)

Zastávka číslo dvě: Staré Město San Diega! To je vážně jak kdyby jste se ocitli úplně v jiné době. Všechno nejenže je stylizované do doby 18. a začátku 19. století, veškeré stavby jsou původní a taky vážně dechberoucí. Je to tu jak ze starého westernového filmu, ve kterém nechybí ani mexická čtvrť, protože San Diego je už vážně jenom kousíček od hranice s Mexikem, kousilínek od Ensenada, kde jsme byly s holkama předtím na dovolené.

Abych vás zase nezahltila, tak tady skončím a poslední část o San Diegu a kempování v Joshua Tree si nechám na příště :)

Mějte se nádherně!

Pa, K.

Los Angeles - San Diego - Joshua Tree (I)

Jednoho krásného dne se na rodinném kalendáři objevilo, že se jede do Disneylandu, jupííí! No, radovala jsem se předčasně, protože se ukázalo, že mě tam s sebou nikdo nepotřebuje, haha. On totiž ten Disneyland bude spojený s promocí, takže jsem na druhé straně alespoň ukořistila čtyři dny volna, jupí dvakrát!

Takže jsem dumala a dumala a nemohla přijít na to, jak bych tuhle nabytou svobodu zužitkovala... Zůstat doma, to by byl skoro hřích!  Zrovna jsem tu měla kámoše z Čech a oni akorát v tu dobu měli být ve Vegas a pak směřovat do San Franciska. Tak, že bych za nimi doletěla a zpátky se svezla? No jo, ale oni jsou ve Vegas fakt jakože hrát, co já bych tam dělala? Tak ne, musim vymyslet něco jinýho... Mluvím o tom s holkama a kamarádka Bláňa povídá, že má čtyři dny volno a chtěla by jet do San Diega... No není to znamení? :) A tak se to stalo, Los Angeles, San Diego, Joshua Tree, alias ROADTRIP, bejbééé!

Všechno se naplánovalo hrozně rychle - využíváme obrovské ochoty mojí host mamky a spolu s Jordan a Bláňou všichni pojedeme do Los Angeles a odtud já a Blani po vlastní ose do San Diega. Já jsem fakt děsnej plánovač, co není naplánované, mě znervózňuje, ale zase si vždycky nechávám prostor pro případné změny. A ony ty drobné změny a komplikace pak každý výlet ještě zamíchají a tím je to ještě zajímavější. A ty největší komplikace si pak člověk z toho výletu i nejvíc pamatuje, že jo :)

Tím, že se všechno řešilo opravdu docela narychlo, neměla jsem moc čas na to moje klasické plánování. Auto jsem nám tak zamlouvala až dva dny před odjezdem, jenže veškeré autopůjčovny ze dne na den změnily cenu půjčovného o trojnásobek. Tak a jsme v háji. Takhle to dopadá, když člověk neplánuje dopředu, no! Se starostmi s autem jsem se svěřila host rodičům a taťka mi přes členství v Costco (něco jako naše Macro) zamluvil to nejlevnější auto a já se zase uklidnila, protože všechno se prostě nějak nakonec vyřeší, že jo!

Source: http://i.giphy.com/ltB1n2fCwLRM4.gif

Čtvrtek, pět hodin ráno a my už jsme všichni na cestě. S úlevou, že nemusím řídit, trpělivě procházím s Jordan její materiály ke zkoušce z amerických hlavních měst a taky trochu myslím na Shreka a Oslíka, protože Jordan s větou "už tam budem?" začíná už po hodině cesty (další čtyři, až pět zbývají, super!). Ale přežily jsme to všechny, já a Bláňa jsme se nechaly vyhodit na letišti v LA a už jsme pak konečně začaly to naše dobrodružství. Nejdřív ale vyzvednout auto! Potom, co jsme nějakou dobu pobíhaly po letišti (jak blázni), každá s kufrem a spacákem a já navíc s mým polštářkem, který mi byl zaslán jako dárek z Čech a na kterém je moje mamka, ségra a já... Já jsem ale černobíle, takže to vypadá, že jsem tam mezi nimi jako duch. Měl to prý být vtip, ale to ty lidi na letišti nevěděli, že jo! Takže jsem tam chodila a snažila se ten polštář stočit, ale ono to kolikrát vypadalo ještě hůř, protože z celé toho polštářového válečku a natištěné fotky třeba koukaly jen oči. Tak dík, mamčo, dík, Kami! :))

V autopůjčovně nám paní oznámila, že jsme si zamluvily auto ze sekce intermediate, takže jakože větší a taky se ptala, jestli je ta značka ok. My, že v pohodě, že autům beztak nerozumíme, hlavně ať to jezdí. Ok, auto je zaparkované tam a tam a klíčky jsou uvnitř, příjemnou cestu! Dorazíme na parkoviště, na místo, kde má stát naše auto a obě stojíme a zíráme, beze slova. Blani, já tohle neřídim! Stojí tam totiž Mazda 3 a ne, že by to bylo to nejúžasnější auto na světě, ale je až moc hezký. Co když to nabourám?! Pojištění je přece všude stejný, to je jedno, jaký má člověk auto, že jo? Ale prostě mám pocit, že s ošklivým autem se budu bát míň, hahah. Po chvilce dohadování, že to dojdem vyměnit, zjišťujeme, že stojíme u jiné společnosti a tohle teda vůbec není naše auto!!!

Source: http://i.giphy.com/l2Je14yeWbyyZMaIw.gif

Ach jo a to ani Bláňa není blonďatá...! No neva, zasmály jsme se (sami sobě), ulevilo se mi a že teda jdem hledat to naše auto. Po pár minutách zběsilého obíhání parkoviště jsme ale nakonec zjistily, že ta Mazda fakt čeká na nás. Nedalo se nic dělat, nastartovala jsem čudlíkem, naladila hudbu a jelo se! Mazda nás nechala hrát hudbu z mobilu po Bluetooth, při parkování pípala a po cestě upozorňovala, když mě předjíždělo jiné auto, ta technologie coooo! A ani nemusím povídat, jak se mi s tím řídilo... Jak drak jsem byla, haha. Už asi nechci Fiata, už chci Mazdu 3 :))

Takže jsem se zase rozkecala a dostala na konec hranice čtivosti a v podstatě jsem se ještě ani nedostala k tomu výletu! Omlouvám se, tak zase příště :)

Zatím pááá K.

One Happy Day (weekend): fotopost z národních parků Yosemite a Sequoia

Krásný pátek všem!

Jak jsem v minulém článku slibovala, jsem zpátky s fotopříspěvkem a nebude jen tak nějaký. Ona totiž ta dvě místa, která jsem za jeden, vlastně dva, šťastné dny navštívila, taky nebyly jen tak nějaké. Jak už jsem říkala, moje host mamka tvrdila, že Yosemite je nejkrásnější místo v Kalifornii. A já jí po tom víkendu musím dát za pravdu, protože něco takového jsem v životě neviděla. Ale víte co, podívejte se sami :)

take me to the nature...

Yosemite národní park

Cesta ze San Franciska do Yosemite trvá zhruba tři hodiny, ale rozhodně to stojí za to :)

  

Můžete si tu třeba dát piknik, kochat se naprosto božským výhledem a krmit u toho přítulné veverky. To se sice prý nesmí, ale tak když to nevíte, že jo... :)

Tohle je něco pro mojí mamku, haha. Jojo, mamčo, jsou tu medvědi a pro bezpečnost se tak jídlo nesmí nechávat v autech, protože ten kus plechu asi evidentně není žádnou překážkou :) I popelnice mají speciální uzávěry, aby se  ti medvídci nedostali dovnitř.

Vernal Falls - tak tady jsem, vážení, málem vypustila duši. Moje strategie při chůzi do kopce je, "vyjít to co nejrychleji, ať už to mám už za sebou!" No, s touhle strategií jsem začala a brzy, fakt hodně brzy, od ní opustila. Žádný, že vyjdete jeden kopec, pak chvilku rovinka a pak za chvíli další... Tady si vyjdete (v mém případě skoro vyběhnete) kopec a za zatáčkou už s nadějí očekáváte rovinku, kde si na chvilku naberete síly před dalším svahem, ale ona ta rovina prostě nikdy nepřijde! Takže moje (blbá) strategie se ukázala trochu zbytečná a navíc mě děsně unavila už na začátku. A bylo hůř! Když už jsme konečně vyšlápli pod vodopád, následovaly kluzké schody, po kterých jsme se stěží vyškrábali až nahoru. Mně bylo na zvracení, do pláče a nenáviděla jsem se za to, že jsem akčně musela posilovat zrovna nohy (blondýna, ach jo) oba dva dny před výletem. No neva, žiju :)

Sequoia národní park

Po Yosemitech mě Sequoia trošililinku zklamala, protože jsem prostě najednou byla zhýčkaná a očekávala takovou nádheru, jakou jsem viděla den předtím. Ale věřím, že kdybych zažila oba parky odděleně, určitě bych si Sequoia užila stejně, jako Yosemite. Když koukám na ty fotky, strašně moc si uvědomuju, jaký je to unikát a že ty stromy jsou tááááák obří! Plus jsem se ten den dostala trošku do konfliktu se svým doprovodem a naštvaně jsem odkráčela do lesů sama, což mělo na celý den určitě vliv. 

Povím vám, že chodit s batohem plným jídla po lese, kde víte, že jsou hladoví medvědi a kde za celou cestu nepotkáte ani živáčka, je docela nepříjemné a nedělejte to (aka "No neva, žiju II"). Nebuďte pitomí a nehádejte se :) 

Kort ne kvůli kravinám, jako že někdo nechce předbíhat ve frontě na focení se u největšího stromu, General Sherman, a někdo to za předbíhání nepovažuje, hahaha.

No, ale na Moro Rock už jsme se zase udobřili, seznámili se další partou Čechů a Slováků (za ten víkend už tak pátá, přísahám) a bylo to moc super. 

Musím říct, že tohle byl jeden z nejúžasnějších víkendů vůbec. Jsem strašně, strašně moc vděčná, že mě Miško s sebou vzal a chtěla bych mu tímto hrooozně poděkovat. Miško, děkuju ti za to, že jsi vždycky bezvadný travel buddy, za celý one happy weekend a omlouvám se, že jsem na tebe práskla, že "předbíháš", hahaha :)

Sama sebe považuju za hodně městského člověka. Za tu dobu, co jsem byla v nadšená Londýně z nekonečných možností, nešťastná maličkostí Savannah a unešená barevností San Franciska, jsem si hodně uvědomila, že ke svému životu prostě potřebuju velké město. Musím vědět, že se každý den něco děje, že moje oblíbená kapela přijede zrovna sem a že se všude pohodlně dostanu. Ale pak si zase uvědomím, že jsem naprosto fascinovaná krásou přírody. Tím, jak vůbec něco tak nádherného může samo jen tak vzniknout a přetrvat po tisíciletí. Jak to, že jsou hory tak vysoké, západ slunce tak barevný, voda tak průzračná a takhle bych mohla pokračovat do nekonečna. Já prostě miluju obojí a asi i proto mi ta Kalifornie tolik přirostla k srdci - mám tu obojí. Ale vím, že i u nás máme krásnou přírodu a pár velkých měst se tam taky najde, takže se o svojí budoucnost nebojím :) 

Přeji vám nádherný víkend a zajděte si někam do přírody, nebo na koncert, nebo na obojí :)

Mějte se, K.

California life, sedmý měsíc

Moji milí čtenáři,

tak se vám zase ozývám po dvoutýdenní prodlevě a zase zkusím slíbit, že už teď budu mít víc času na psaní :) Poslední dva týdny byly tak nabité, že přísahám, ani nevím, jak to, že už mám za sebou zase další víkend. Utíká to, utíká, pět měsíců do konce... No co, tak to prostě je :) Zase z té pozitivní stránky - mám za sebou už sedm nádherných měsíců, takže víte co, pojďme se na tu sedmičku a ty nejzásadnější věci podívat!

- I got pulled over!

Tahle věta sama o sobě zní dost zvláštně a přiznám se, že nebýt tady, tak nemám ani tušení, co to znamená. Takže vás tady asi trochu napínám, ale jen tím chci říct, že mě poprvé v životě zastavila policie... To bych to zase nebyla já, pitomoučká, abych něco neprovedla. Ráno hodím Jordan do školy (zase pozdě, klasika) a volá mi kámoška, jako skoro každé ráno. Takže jí dám na hlasitý odposlech a kecáme... V tom mě předjede strážník na motorce, zastaví se a už se na mě otáčí a ukazuje, ať zajedu na stranu. Ty vado. Házim telefon na sedačku, ruce se mi rozklepou a poslušně, jako pejsek se sklopenýma ušima, si jedu pro pokutu. Já sice měla dobrý úmysl, ten hlasitý odposlech, že jo, ale ten mobil jsem držela v ruce, aby mě Lucka líp slyšela! No jo, no, tele. Úmysl jsem nakonec vysvětlila, dostala varování a teď se bojím si po cestě i nastavit na mobilu GPS, haha.

Source: http://i.giphy.com/3orieMiB4LLWzyG3XW.gif 

- výlet na Alamere Falls

Že je San Francisko naprostý klenot, co se přírody v jeho okolí týče, to už jsem zmiňovala nesčetněkrát. Takže v rámci pěších výletů, alias "hikes", se tady můžete vydat třeba každý víkend někam jinam. "Hike" se ale říká naprosto všemu... Ale pokud bych to měla přeložit a vzít v úvahu americké poměry, jednalo by se o naší kratší procházku. Takže žádné velké túrování, vážně :) Takhle jednou v sobotu jsme se rozhodli, že půjdeme na hike, jehož trasa byla označená popiskem "pro pokročilé". Tak jsem se tomu zasmála, že už znám ta americká měřítka a jelo se. Lidi, my to šli pět hodin! A žádná asfaltka, pěkně do kopce a z kopce a třešničkou na dortu pak bylo sešplhat dolů po skále k vodopádu. Sešplhat. Jen tak, s holýma rukama! Jako zase AŽ tak hrozný to nebylo, prostě se nějak dostanete dolů, ale já se pokaždé hned nervuju, jak se dostanu zpátky! Vyškrábala, ale fakt, tohle byl hike.

-        Výlet do národních parků Yosemite a Sequoia 

Aby té přírody nebylo málo, hned následující víkend jsme se vydali prozkoumat další dvě místa z mého seznamu „must visit in the U.S“. V sobotu, v šest hodin ráno, už jsme tak byli na cestě do Yosemitů a já se nemohla dočkat, protože mi moje host mamka tvrdila, že je to nejkrásnější místo v Kalifornii. A víte co, ono asi vážně je! Jen takhle projíždíte a hledáte parkování (které nám zabralo zhruba hodinu, ale zato jsme si osvojili dovednost stalkerů, amatérů. Aneb najdi si na parkovišti člověka a pomalou jízdou sleduj jeho každý krok k autu a pak ho donuť, ať už konečně odjede a své místo ti přenechá) a hele, ten vodopád támhle! A hele támhleten! Procházíte se přírodou, oči navrch hlavy a úsměv od ucha k uchu. Tohle se musí vidět! A když už vážně musíte k nějakému tomu vodopádu vyšplhat a po cestě se vám třeba i chce brečet a chcete to vzdát a celkově je vám až na zvracení, a to máte před sebou ještě tak milion kluzkých schodů (vím, proč to píšu, haha), nahoře si stejně řeknete, že to stálo za to :). V neděli nám pak Sequoia vyrazila dech nekonečným množstvím obřích sekvojí, které vás nutí přemýšlet, jestli vážně něco, jako objímání stromů dodává šlověku energii. Protože obejmout jeden strom v Sequoia, to byste asi měli energie až až. A už byste nikdy potřebovali kafe. A to by byla věčná škoda! Takže jsem ty sekvoje teda neobjímala, ale přemýšlela jsem nad tím celou dobu, haha. Výlet do Yosemite a Sequoia vám ještě určitě ukážu, alespoň ve foto příspěvku :)

-        Výlet Los Angeles-San Diego-Joshua Tree

Tenhle výlet jsem už tak trochu naznačila minule a určitě sám o sobě vydá na článek, protože skutečně je o čem psát. Můžu vám alespoň například naznačit, že jsme si pronajali auto, které jsem vůbec nechtěla řídit, že mi tuleň málem ukousnul ruku a třeba i že se fakt špatně spí na kamenech v národním parku Joshua Tree. Tak se těšte :)

 Mějte se krásně, skádejte básně, brzy zase pa! 

K.

One Happy Day: fotopost z Big Sur

Kalifornie a její příroda, to je něco, co je pro Američany naprosto běžné spojení. Než jsem se sem dostala, Kalifornii jsem znala jen ze seriálů jako Beverly Hills 90210, O.C. a Melrose Place. A samozřejmě s tím spojená vidina "typického mladého člověka z Cali" byla: opálené tělo, svaly, surf, anebo aspoň kolečkové brusle... :) Kalifornská příroda se tak rovnala maximálně písku a oceánu, ach jo, jak nás ty teen seriály matou! Vždyť já s touhle vidinou vyrůstala a ona vůbec není reálná. Lidi z Beverly Hills 90210 že nejsou reální?! No, musím pogratulovat sama sobě, že jsem na takovýhle objev přišla až ve svých sedmadvaceti letech...  
Tak si vemte takové San Francisko, sval tu vidíte málokdy, mraky vám totiž zahalí i tu největší konstrukci, Golden Gate Bridge (tím samozřejmě myslím, že moje břišní svaly nejsou vidět přes tu mlhu, haha). Takže to bude nějaká mejlka, ne, je tohle Cali? Je, ale zmýlila jsem se v ní v tom dobrém smyslu. Lidi, ta příroda je naprosto dechberoucí, čert vem BVLH90210!

Takže pojďme hned jednomu příkladu, výletu na Big Sur. Big Sur, alias Velký Jih, jsme podnikly s kamarádkou Domčou a ještě s dalšíma třema holkama s Brazílie. Jsem moc ráda, že jsme v tom s Domi byly spolu, protože jsme si tak mohly spolu ještě před výletem vyměňovat otrávené zprávy, že se zase na někoho čeká a že vyjíždíme místo v jedenáct, namísto v devět. A protože se naše celá výletová konverzace motala okolo frází: už tam budem? Fakt tam není jiná radio stanice než ta, která zní jak kdyby někoho zrovna vraždili? Do háje, my nemáme benzín. Do háje, tady neni signál ani síť, my nenajdeme benzínku. Sakra, my budem asi muset tlačit. Do háje, benzín za 4$/galon (když běžně ho tady koupíte okolo 2.70$). A woooow, to je paráda! Došla jsem k závěru, že vlastně nevím co o tom napsat až na to, že to byla vážně nádhera. Tak jsem si řekla, že by vás možná zajímaly fotky té přírody (plus milion fotek mě, haha). Takže startuju první fotopost - jen tak na podívanou, na počtenou zase příště :)

Rocky Creek Bridge

1932, to je na Ameriku vážně historický most! :)

Brixby Bridge

Ač to vypadá jako stejný most na předešlém obrázku, nenechte se zmýlit! Tenhle je ten slavný most Big Suru :) 

A zase se samozřejmě muselo potvrdit, že "svět je malý a o náhody tu není nouze" a úplně náhodou jsme se u Brixby mostu potkaly s Khaledem, au pair z Francie. 

Julia Pfeiffer Falls
Kdo je Julia Pfeiffer nemám ani ponětí a pravděpodobně nemá co do činění s herečkou Michelle Pfeiffer, ale ten její národní park je prostě pecka. Člověk jen lituje, že se nemůže na chvíli usadit k tomu vodopádu, poslouchat vodu, zarýt si nohy do písku a snít o životě. Až tak daleko jsme se bohužel nedostali, ale kdo ví, třeba ještě někdy uděláme pirátskou výpravu a dojdeme až k vodopádu :) (kdybych se dlouho neozývala, pravděpodobně sedím ve vězení za "pokus o vloupání se k vodopádu v národním parku Julia Pfeiffer", napište pro mě petici, prosím :)

Ok, já vím, že jsem tomu dneska moc nedala. Ale hrozně jsem pro vás chtěla připravit nový post a nějak mi tenhle týden došel čas. Jestli tenhle článek čtete ve čtvrtek, tak si asi ťukáte na čelo, co že to mám zase za hloupou výmluvu. Ne, že bych se vám snad chtěla vychloubat nebo vám kazit poslední dva pracovní dny tohohle týdne (čtvrtek je malej pátek, to už dáte!), ale pro mě tenhle pracovní týden skončil středou (dneškeeem!). Zítra totiž moje host mum s Jordan vyrážejí do Disneylandu do Los Angeles a ne, neberou mě s sebou... Ale já se svezu, coby ne, že jo? :) Ještě jsem přibrala kamarádku Blanču, v LA zamluvila auto (není to náš Fiátek :/ ), nabalila svačinu a už je všechno připravené na výlet směr San Diego, Palm Springs, Joshua Tree a zpátky do LA. Lidi, držte nám palce, národní park Joshua Tree je prakticky jen poušť a má tam být krásných 35 stupňů celsia, takže možná pojdeme, haha. Určitě se vám postarám o nějaký zábavný příběh a všechno pak vypíšu :)


Mějte se nádherně,

K.

One Happy Day/Weekend - Napa Valley

Když jsem žila v Čechách, víkend pro mě znamenal, že se vyvalim doma a nebudu muset dělat vůbec, ale vůbec nic. Co jsem se ale odstěhovala, těch 48 hodin volného času nabralo úplně jiný význam. Kolikrát máte pocit, že ven prostě musíte (i když se vám třeba ani nechce, haha) a taky, že musíte ten volný čas využít jak jen to půjde, protože na všechno okolo máte časový limit. Jeden jediný rok. To vám holt přetransformuje myšlení a vy se tak kolikrát přistihnete, že vyšilujete, pokud zrovna nemáte na víkend nic v plánu. To přece nejde! Každý víkend se tu prostě musí řádně zužitkovat, takže když se nadhodil "výlet na Napa Valley", byla jsem pro všemi deseti.

Photo credit: Bláňa.

Ubytování se nakonec ukázalo jako oříšek, protože partu osmi lidí jen tak někde neubytujete. Takže ačkoliv nás bylo pár, co se bránilo zuby nehty, vybrali jsme stanování (ano, já to byla! Vždyť i tom našem táboře, kam jsem jezdila jako vedoucí, jsem musela tahat peřinu, jinak mi byla zima). Protože jsem taky v sobotu ráno musela pracovat, vyjížděli jsme jako tři party, ve třech autech. My teda byli celí nedočkaví, jak že to skončíme, protože v našem slavném kempu nebyl signál a my se tak ani nemohli spojit s dřívější skupinkou a zjistit, jestli se dopravili v pořádku a jak že to tam vypadá. Každý měl za úkol obstarat nějaké jídlo a pití a že se podělíme. Už v pátek jsme proto vyrazili na nákup a až u kasy si uvědomili, že jsme pokoupili jen to pití a na jídlo jsme jaksi zapomněli (aneb, máme evidentně ujasněné priority). Ok, neva, jídlo nakoupíme po cestě! Když jsme vyzvedávali posledního člena našeho týmu Auto č. 3, trochu s výčitkami jsme se ptali Kristí, jestli má prý nakoupené zásoby a ona "áno, vodku". Čechoslováci v akci podruhé, ach jo, haha! 

Takže konečně směr Napa, nebo teda kemp někde hodinu od Napa. K nákupu toho jídla, alias "musíme najít něco jako buřty" jsme se dostali asi až na posledním místě, kde ještě byla civilizace. A hele, fakt už jsme v Napa, tady hned i v obchodě dávaj ochutnat víno, tak to jdem, to je jasný! Paní s víny ale že nám musí zkontrolovat průkazy... Moje Geoerijská ID prošla v poho a u těch slovenských pasů se paní zastavila a říká, jestli náhodou nejsme dohromady s tou skupinkou Čechů a Slováků, co tady byla před chvíli? Haha, tak ze všech obchodů kolem jsme vybrali s Autem č.1 a 2 ten úplně samý a navíc opět prokázali, že Čechy a Slováky ve světě poznáte snadno. Jděte za alkoholovým oparem. Ach jo, promiň, babi. Promiň Česko a Slovensko, že vám děláme ve světě ostudu. To samo.

Photo credit: Bláňa.

Do kempu jsme dorazili v pořádku, přesvědčili se, že celá parta opravdu nakupovala v tom samém obchodě, zasmáli se tomu a samozřejmě i zjistili, že naprosto nikoho nenapadalo koupit nic jiného, než párky. Takže máme "buřty", vodku a a slivovici. Bože. Vážně nemám ráda stereotypy, ale nebije tohle trochu do očí, haha? :)

V kempu se navíc ukázalo, že stanovat v půlce dubna třeba není zas až tak ideální/populární. Tak neva, aspoň nebudeme nikoho moc otravovat, až budeme likvidovat nakoupené zásoby. Přece jen tu ale stálo pár karavanů blízko nás, a tak že se radši půjdeme seznámit a ujistit, že nepůjdeme nikomu na nervy. Sousedům z karavanů nejenže naše přítomnost nevadila (někteří byli sami na tu odpolední hodinu už v docela pokročilém stádiu stavu "sotva stojím na nohou"), ale zjistili jsme se, že je to parta bezvadných lidí s hezkým příběhem. Jednalo o dva páry, oba okolo šedesáti let, co se kdysi náhodně potkali při kempování a od té doby začali jezdit kempovat spolu. Navíc jeden z toho páru prý bude prodávat dům a přestěhuje se do města za tím druhým párem. A ať mi nikdo netvrdí, že osud neexistuje :) Slivovice jim moc nejela, a tak jsme se zase přesunuli na naše území a že postavíme stany. No, my dámy jsme ty stany stavěly docela dobu, ale zato jsme se pobavily nad vlastní (ne)šikovností.

.

Náš kemp byl u krásného jezera Berryessa a řeknu vám, v létě to musí být pecka, kempovat hned takhle u vody. Ale v dubnu? Ne, díky, mně je fakt zima! Přes den jsme se málem uvařili a v noci jsem zase málem umrzla. Ano, slivovice zahřála a tanečky na Michala Davida taky, jen nevím, co si o nás ti sousedi mysleli, když se tu prezentujeme Michalem, haha. Ráno se nám vstávalo těžce. Břicho plné amerických buřtů, ruské vodky, slovenské slivovice... fuj. Tak to pojďme spravit tím vínem, když už jsme tady, že? Před samotnou Napa jsme se chtěli ale ještě podívat dál k jezeru, kde stojí přehrada Monticello Dam a  kde má být hrozně unikátní kruhovitý přeliv, který prostě vypadá jako obrovská díra ve vodě. Takže tohle jsme očkávali od té slavné Glory Hole (kdo zná tenhle výraz, nenechte se zmást, tohle je opravdu ta díra ve vodě, ne ta na záchodech! Kdo nezná, snad to radši ani negooglete :)

Očekávání:

Source: http://iliketowastemytime.com/sites/default/files/monticello_dam_drain_glory_hole_usa4.jpg

Realita:

Glory Hole bohužel už nevypadá moc glory, protože už dloooohu nebylo v přehradě tolik vody, aby příliv vůbec mohl být spuštěný. Ony tam už dokonce rostly rostlinky! Ale i tak je to bylo super zažít, protože na obrázku rozhodně není vidět, jak moc je to velké! Diametr tohodle tunelu je 72 feet, takže skoro 22 metrů! Od Monticello Dam už byla konečně na programu Napa - hlavně se vyfotit u cedule (to ještě byla zima) a pak šup šup na Cestello di Amarosa, hlavní atrakci Napa Valley (tam už jsme se opět pařili).

Photo credit: Bláňa.

Cestou přes Santa Rosa jsme míjely nádherné vinice a připadali si jak někde v Itálii nebo ve Francii. U některých vinic tu stály malinkaté domečky, asi jen tak na přespání zatímco se člověk musí o tu vinici postarat, a pak tu ale byly vinice s obrovskými panskými sídly, na které se podíváte a první vás prostě napadne - peníze, peníze moooc, peněz! Taky ne nadarmo jsme tu míjeli minimálně tři limuzíny. Ok, tak tohle neni Itálie. Ani Francie, haha.

Zámeček Cestello di Amarosa byl postavený teprve před nějakými dvaceti lety, nicméně věrně kopíruje Toskánsko ve 13. století. A když říkám věrně, tak to myslím doopravdy, mrkněte na virtuální prohlídku, nádhera prostě! To si najednou vzpomenete, jak jste jako malí chtěli být princeznami/princi a žít na zámku. Tady u toho je navíc vinice, sklípky, 150 místností a to jejich víno? OMG! Takže dámy a pánové, tohle je zámek princezny Kateřinky, jasné? Ale mám tu dalších 149 místností, kdy někdo potřeboval přespat... :)

Source: http://finedininglovers.cdn.crosscast-system.com/BlogPost/l_6240_castello.di.amorosa.000.jpg

Výlet jsme zakončili unavení, totálně nepřipravení na nadcházející pondělí, ale plní úžasných vzpomínek. Napa, to je jedno z těch dalších Happy Places, kde se zase stal (ne)jeden Happy Day. Protože ten se vlastně může stát kdekoliv, stačí jen chtít :) 

Photo credit: Bláňa (nebo možná Domča!)

A vím, že to vypadá, že jsme tenhle výlet byli "happy" kvůli tomu, že jsme hodně pili, ale já to vidím jinak. Bylo to bezva, protože jsme byli parta bezva lidí, co se baví dobře i když jde na výšlap nebo jen tak na pláž. To, že jdeme ochutnávat víno do obchodu není samo osobě tak vtipný jako celá situace, že jsme se všichni jakoby "sešli" na jednom místě. A že zkrátka myslíme podobně. A že je nám spolu dobře. Člověk se prý má obklopit pozitivními lidmi, aby ho to samotného pobízelo k pozitivnímu myšlení, a moje pozitivní myšlení bylo rozhodně za ten víkend podporováno těmi nejlepšími. 

Takže lidi, ať máte okolo sebe jen samé pozitivní kamarády a mějte se krásně, brzy zase pááá, K. 

One Happy Day: tak ahoj, školo

Takže jak jsem slibovala, jsem zpátky s novým a kratším (to jsem si myslela, co jsem to začala psát, pardon) článkem. A proč že se to jmenuje One Happy Day? To je právěže ta malá změna, kterou jsem plánovala a která mě, a doufám i vás, vždycky nabudí na pozitivní vlnu. Ono totiž těch šťastných dní je hrozně moc a my si to kolikrát vůbec neuvědomujeme. Za dobu, kdy jsem se sama snažila transformovat z naprosto negativního člověka (ale říkala jsem, že jsem přece realista!) na toho až otravně pozitivního, který vidí sklenici raději z půlky plnou, než prázdnou, který vždycky kouká na světlou stránku a který zkrátka srší nadšením (a víte co, neříkám, že už tam jsem, ale jsem rozhodně na cestě :) jsem se naučila spoustu věcí. Jednou z nich je pro mě naprostý základ téhle nové logiky a sice, že "Happiness doesn't make us grateful, gratitude makes us happy", tedy že "Ne díky pocitu štěstí jsme vděční, ale díky vděčnosti se cítíme šťastní" (omluvte ten překlad, takhle mi to nejvíc dává smysl). 

One Happy Day bude takový můj "Gratitude Journal", alias "deník vděčnosti" (a v té češtině to prostě zní divně, já si nemůžu pomoct, haha). Některé dny jsou zvláštní, jsem na výletě, na cestách a poznávám úžasné věci, a jiné dny jsou úplně obyčejné, ale přesto něčím zajímavé. Když se na chvilku zastavíte a ze srdce se zasmějete nad tím co se vám právě stalo a co udělalo ten den naprosto unikátním, a taky, že jedinečný bude každý další den, brzo si uvědomíte, že tenhle život je parádní a nejde ho nežít s úsměvem na tváři. 
Tohle byl takový úvod do té nové kategorie a teď už pojďme na jeden z těch mých obyčejných a přesto šťastných dní - poslední den školy.

http://i.giphy.com/l2R03Bs3CNLgiIWgU.gif

Takže mám poslední den školy... A nevím, že to tak prožívám. Asi, že už je to hrozně oficiální. Když jsem skončila magistra, říkala jsem si - jo, konec školy. Napořád! Napořád! Napořád! To už jsem sice věděla, že pojedu do Anglie au pairkovat, ale že pak skončím v USA a budu muset splnit nějaké ty kredity ve školy, jsem neměla ani tušení. Samozřejmě, ta škola tady nebyla tak oficiální záležitost jako univerzita v Čechách, tam mi šlo o titul a tady jen o nějaké hloupé kredity, co s nima, že jo... V Savannah jsem navíc studovala GED, což odpovídá takovému rychlokurzu střední školy, takže to pro mě byl tak trochu krok zpět, haha. Hlavně krok zpět k středoškolské matice, bože! Vždyť já pořád opisovala od spolužačky Alči, jak tohle sakra přežiju? :)) 
Přežila jsem, protože se ukázalo, že já a ještě jedna au pairka, jsme byly jediné, kdo z té třídy plné Amíků byl vůbec schopný udělat úkol. Takže to zas taková fuška nebyla, co si budeme povídat. Jo, to v Cali, tady jsem měla o hodně víc možností a mohla tak studovat i něco trochu víc ambiciózního. A ano, vybrala jsem si velmi ambiciózně, například můj kurz Fitness For Life. Tam jsem si trochu připadala cvičenka v Sokolu s tím rozdílem, že ti ostatní by, na rozdíl ode mě, Sokola skutečně zažili. Banda sedmdesátiletých, osmdesátiletých a jednoho devadesátišestiletého důchodce mě přesvědčila, že každé milé slovo potěší, každá konverzací nějak nabudí a že se dá cvičit i džínách :)

A abych to tady jenom nehanila, tak můj druhý kurz už byl o něco ambicióznější a musím říct, že mě neuvěřitelně namotivoval. Career Life Planning, to už zní dost vážně, co říkáte? Kort pro někoho, komu je 27, kariéru nemá žádnou a na téma plánování života  odpovídá - není na to brzo? :) Já jsem prostě totální výhra pro veškerého zaměstnavatele, haha. Takže tenhle můj kurz nakonec nebyl tak úplně hračka. Týdenní úkoly mi pokaždé zabraly třeba dobré čtyři hodiny a ani si nemyslím, že to bylo jazykovou bariérou, prostě fakt musíte sednout a vypisovat write upy o tom, jaké třeba máte schopnosti (a když jich moc nemáte, to se pak píše ještě hůř, že jo!). Nebo děláte nějaké testy osobnosti, které vám pak vyhodí, jaké zaměstnání se na vás nejvíc hodí. Já celá natěšená čekala na výsledky mého testu, toho nejvíc oficiálního, co stál 30 dolarů... A víte co? Byla bych dobrý tree trimmer, alias stříhač stromů. Tak díky! Přesně na tohle jsem celý život čekala, až mi někdo řekne - hele a nechceš stříhat stromy? To by ti šlo! Haha. Samozřejmě tam bylo víc věcí, jen tohle mě pobavilo/naštvalo nejvíc :)

http://i.giphy.com/52J6R4in4olzi.gif

Takže konečně ten můj poslední školní den - poslední cvičení se starouškama a taky poslední Career Life Planning. To ráno se mi cvičilo nějak zvláštně... Já si říkala, že mi ti lidi snad i budou chybět! Oni byli vždycky tak milí, třeba obdivovali kam až se ohnu nebo že udělám dřep! :) Za to vás už dneska nikdo nikde nepochválí! V posilovně jen slyšim - jdi víc dolů! Přidej si závaží! A tady mi skoro tleskali za normální dřep! Taková podpora v životě, haha. Plus jsem ten den byla hrozně nervózní, protože jsem měla poslední prezentaci na CRLP. Prezentaci v angličtině. Prezentaci v angličtině před třídou Američanů. Bože, já to nenávidim.

Ten den jsem pak odpoledne něco měla, takže jsem se do školy úplně výjimečně namalovala, a to já opravdu jinak chodim jak příšera. Stejně jsou beztak všichni minimálně o pět let mladší, než já, tak co. Po cvičení jsem měla ještě asi třicet minut, než mi začínala hodina, a tak že si sednu do místní menzy, dám si kafíčko a ještě si tu mojí veleslavnou prezentaci na téma "mé karierní plány" (hahahahah) ještě projdu. Když objednávám kafe, najednou mi někdo skočí do řeči a mluví na mě. Tak se otočím, kdo že mě to nenechá ani dokončit větu a tam taková milá holčina a povídá mi, že jsem "really beautiful". Já zírám a že "excuse me"? A ona zase to samé. Rudnu a nevím co říct. Božeee, takovýhle věci se říkaj jen tak, z ničeho nic? Poděkuju a zaskočená se přemísťuju do menzy, ale nejradši bych se schovala někde na záchodě a aspoň deset minut o tom přemýšlela :) Tohle na těch Amíkách miluju, haha. I když jsem tam stála jak trubka  a nevědela co dělat, stejně jsem odcházela a usmívala se, protože je to prostě strašně milý. A lidi by si takovéhle věci měli říkat častěji. Nikdy totiž nevíte komu tím třeba hrozně zlepšíte den :)

Source: http://i.giphy.com/wRg2cxbJVvfY4.gif

Tak si sednu a už už se začítám do prezentace, když v tom ke mě přijde jiná holčina a zdraví mě a jak že se mám. Neee, já už si s nikym povídat nechciiiii. Ale jsem slušně vychovaná, haha, tak že dobře a myslím si, že tím ta konverzace končí... Slečna si ale chce ještě povídat. Prý co je můj obor. A já že nemám, že vlastně tady jakože nestuduju (to sis to zavařila, Kačeno...). To samozřejmě spustilo sáhodlouhou diskuzi na to proč nestuduju, odkud jsem, kolika jazyky mluvím... 

Ok, tak jsme se dostaly na téma jazyky, já už nervózně poťukávala po prezentaci, protože jsem jí vážně neměla tak vypilovanou... Pak jsme se přehouply na věk, protože jsem nechtěně zmínila, že "už jsem stará" (Kačeno, vážně?) a ona, přísahám, zavedla pětiminutový monolog o tom, kolik jí je let a pak začala vypočítávat, o kolik jsem starší než ona a kdybych se bývala narodila tehdy a tehdy, tak bychom měly tolik a tolik měsíců od sebe... Já seděla a zírala. 

Source: http://i.giphy.com/l2RaPhzQeY4ODghNK.gif

Ok, můj pohled vypadal asi takhle, ale s občasnýma přestávkama na záchvat smíchu. V hlavě jsem byla trochu zoufalá, že se už musím učit a že před tou třídou pak budu vypadat jako pako, ale zvenku jsem se vlastně smála úplně ze srdce. Nad tou absurdní situací, že tu sedim a poslouchám, jak mi úplně cizí člověk vyjmenovává, kolik měsíců bychom od sebe bývali měli, kdybych se narodila v dubnu. Jako vážně? 

Ok, z té půlhodiny mám najednou jen pět minut a konečně si pročítám mojí prezentaci, když v tom přijde do té menzy kluk a z ničeho nic začne hrát na piáno. A hraje a hraje a nikdo na něj nekouká, jak kdyby tam nebyl a nehrál jednu úžasnou melodii za druhou. Pak se zase zvedá a jde pryč. Nikdo nic a já bych už dávala standing ovation a tleskala jak puberťačka na Biebrovi. To je tohle fakt úplně běžný? Tak to piáno si s sebou nepřinesl na zádech, tak asi jo! Ale vážně, že se nikdo ani neotočil, nezasmál se a neřekl si - tohle je paráda? Sakra, tohle je úplně jinej svět a já jsem tak strašně vděčná, že jsem to mohla zažít! :)

No a prezentaci jsem přežila a zase si připomněla to pozitivní - já to zvládla i když jsem si myslela, že nezvládnu. Kolikrát prostě dokážeme víc, než si vůbec dokážeme představit.


Takže tohle byl jeden den a jak je to dlouhý? Já už se fakt potřebuju přestat vykecávat, to je hrozný... Evidentně toho mám hodně na srdci, takže další článek bude zase brzy :)

Mějte se krásně, K.