California life a jak se ten jedenáctý měsíc nekonal

Takže vážení, já mám měsíc. Měsíc. MĚSÍC do konce. Když nad tím tak přemýšlím, tak měsíc ve škole utíká hrozně pomalu. Měsíc v práci možná o trochu rychleji, pokud máte práci, která vás baví. Měsíc trvá půlka letních prázdnin, která sice uteče děsně rychle, ale pořád se to počítá jako PŮLKA léta, takže to já mám vlastně ještě spoustu času, no ne? Plus jsem málem zapomněla, že k tomu poslednímu pracovnímu měsíci mám ještě k dispozici měsíc volna! Takže mám si já vůbec na co stěžovat? Ani náhodou :)

Ten jedenáctý měsíc byl o poznání chudší o jakékoliv výlety a fotky. Projíždím mobil a instagram a facebook a dumám, co že já jsem sakra ten jedenáctý měsíc dělala?! Jen vím, že jsem skoro úplně přestala projíždět sociální sítě (hlavní vinou na tom asi bude moje přikázané omezení užívání internetu v mobilu, haha) a taky potom, co už člověk okolo skoro všechno viděl, začne ta místa procházet znova. Což se může někomu zdát jako nuda, ale já to vidím naopak... Najednout totiž zapomenete na mobil, na to, že si všechno musíte vyfotit a prostě se jen kocháte tím, co vidíte. Je to skoro jako všechno vidět úplně poprvé, protože najednou na ten svět koukáte vlastníma očima a ne foťákem od mobilu. Takže ano, já si to teď vlastně hrozně užívám!

The City ❤️

Protože vám k tomu jedenácti měsíčnímu shrnutí nemám moc co nabídnout, jen tak ve zkratce jsem během toho měsíce:

• hodně pracovala - to já abych se nenudila, tak jsem si zařídila neplacenou stáž na místní univerzitě, což vůbec nevím, jestli jsem vám říkala nebo ne! Jestli jo, tak se moc omlouvám a jestli ne, tak vám jen stručně můžu říct, že tam tři dny v týdnu strávím pět hodin a dělám podřadnou práci, kterou nikdo jiný nechce dělat, ale já se u toho tvářím dostatečně důležitě. Jo a taky dostanu oběd! Takže vlastně nepracuju tak úplně zadarmo, já makám za jídlo! 

Source: http://gph.is/YCln7Z

• hodně chodila do posilovny - další kapitola z mého života, o které vůbec nevím, jestli jsem se zmínila. A když říkám kapitola, myslím tím jednu velkou kapitolu, která se odehrává už od začátku, co jsem tady. To jsem se tehdy přistěhovala a ještě ten první týden jsem byla zapsaná v posilovně a dokonce jsem i měla zaplaceného trenéra! Padly za to sice moje všechny úspory ze Savannah, ale co, kdybych šla na liposukci, tak za to taky musím zaplatit, haha. Cvičení je něco, co mě hrozně drží při životě a už si to bez něj nedovedu představit. Navíc bych bez něj přišla o moje milovaná páteční dopoledne! Jednou jsem četla, že by si člověk měl každý týden udělat takové tradiční rande sám se sebou. Prostě jen tak relaxovat o samotě, dělat co vás baví. Moje rande se konají v pátek, protože ten den nechodím pracovat na univerzitu a navíc znamenají zakončení pracovního týdne. Ráno vždycky malou vyhodím ve škole, pak v posilovně pořádně zamakám a potom si za odměnu jdu sednout na kafíčko, dám si k tomu proteinovou tyčinku a píšu. To třeba dělám právě teď! Sedím venku, protože je nádherně a moje dnešní proteinová tyčinka chutná naprosto božsky (je s příchutí skořicové rolky, yes!).

Source: http://gph.is/17BBJDW

• zažila dva úžasné koncerty - asi nic co byste znali i když australská kapela Tame Impala je v alternativním hudebním světě docela pojem… Tím druhým koncertem byla kapela Triathalon, která mě hrozně baví i proto, že pochází ze Savannah, kde jsem au pairkovala loni! Ten koncert mi připomenul tolik vzpomínek, jako třeba když jsem se na ně v Savannah byla podívat sama, protože jsem neměla s kým jít a jak jsem už příště šla s Christinou a konečně jsem měla parťáka! Uvědomila jsem si, jak hrozně mi to malé jižanské městečko chybí, ale taky jak jsem ráda, že jsem teď ve městě, kde se vám nakonec dostane i trochu té Savannah, trochu Austinu, trochu Nashvillu a všeho ostatního.

• zažila tady už druhé rodinné setkání - nejenže jsem tu měsíc zpátky měla mojí drahou sestřičku, teď jsem navíc měla možnost se vidět se sestřenicí, tetou a strejdou, kteří byli na roadtripu po Kalifornii. Sice jsme potkali jen na chvilinku, protože jsem zrovna měla pracovní sobotu, alespoň ta neděle ráno stačila, aby mě to zahřálo u srdíčka. Sestřenice Nikča mě moc prosila, jestli bych se s ní nešla podívat ke Kirby Cove, a to já jsem s velkou radostí přijala! Tam jsem totiž ještě nikdy nebyla a tahle položka na mém seznamu „musím vidět v SF a okolí“ visela už od začátku!

Takže vidíte sami, moc jsem toho za ten celý měsíc nepodnikala, ale já přesto cítím, že jsem si ho užila maximálně a nemohla bych teď být šťastnější. Je zvláštní, že mi to léto tak nějak uteklo mezi prsty a že už je podzim… Ale já jsem vlastně hrozně nadšená. Podzim pro mě znamená a už vždycky bude znamenat něco naprosto speciálního. Pokaždé to totiž bylo podzimní období, kdy jsem se stěhovala a zažívala úplně nové a nepoznané věci. Prvně jsem tenhle pocit zažila v Anglii, kdy jsme si byly s mojí host mamkou Emmou sednout na kafe a já poprvé zakusila skvost zvaný pumpkin spice latte. To dýňové koření mě od té doby pronásleduje, protože jsem se do něj zamilovala a zamilovala jsem se do podzimu. Pak jsem se přestěhovala do Savannah a první, co si vybavím, je zase ta vůně, spadané listí, dýně a nadcházející Halloween. Vzpomenu si na Sandru (předchozí au pair) a na to, jak jsme společně plánovaly, za co se oblečeme. No a tady, v Redwood City, to nebylo jinak. První, co mě napadne, je podzim a moje procházky po tom nejbarevnějším listovém chodníku. A ta vůně…!

Tohle je skoro rok zpátky! 😱

Teď už je na čase se rozloučit, protože začínám být nostalgická a hlavně sentimentální a nerada bych tady teď brečela před všemi těmi lidmi v kavárně.

Mějte se krásně, užívejte si podzimu, a to nejlépe všemi smysly. Choďte na procházky a poslouchejte, jak vám listí křupe pod nohama, pozorujte ty nádherné barvy všude okolo a nezapomeňte na vůni!

Paaa, K.

California life, desátý měsíc

Takže vážení,

další měsíc v čudu! Už to prostě nezastavím, no! Ale víte co, místo toho, abych tady seděla a brečela, radši se podívám zpátky na ten uplynulý měsíc a připomenu si, že pláč nic nespraví. A že jsem zažila tolik věcí, kvůli kterým se mám spíš smát a že mám být neuvěřitelně vděčná, že jsem je mohla zažít. A taky že budu :) Tak se pojďte se mnou mrknout, jaké to bylo ten desátý měsíc...

Vůbec nevím, jestli jsem se vám kdy zmínila o mé lásce k Dolores Parku. Určitě musela, protože to je prostě moje místo! Moje a dalších tisíc lidí, haha. Dolores Park se nachází v té nejbláznivější a nejliberálnější části San Franciska, v regionu Mission, kde se prostě děje všechno. Navíc je jeho součástí i gay čtvrť Castro a tam je prostě sranda sama o sobě. Strašně často tak v naší partě padá: "nechceš dát chill v Dolores?" a odpověď je vždycky "jooooooo!" Když se pak slaví narozky, to je Dolores ideální místo, protože ač se v Americe, až na pár výjimek, alkohol nesmí pít venku, v tomhle parku se to prostě tak nějak toleruje. Kamarádka Luc slavila narozeniny a já vám jen chtěla ukázat, že se na takovouhle akci může sejít pořádná parta a že rozhodně představa "slavení narozenin v parku" nemusí být tak nudná! :)

Taky jsem si odškrtla mojí každoroční položku na seznamu "co dělat v létě" a zažila místní hudbení festival! Outside Lands, který se v SF každoročně koná v Golden Gate parku, je rozhodně akcí, na kterou se prostě musí. Cena jednodenní vstupenky na tuhle srandu je stejná, jako třeba na festival Shaky Knees v Atlantě, co jsem na něm byla loni... Jenže s tím rozdílem, že v Georgii jsem za těch 150$ koupila vstupenku třídenní. Ach jo, Kalifornie, já tě tak miluju, ale tohle...?! Nakonec jsem tu vstupenku teda neplatila, ale i tak, tady jde o pointu, ne? :)

No a pak už mi přijela ségra a jak už jsme říkala, my pořád někde cestovaly nebo nakupovaly. Nejdřív jsme procestovaly San Francisko křížem krážem a nezapomněly ani na baseball a Giants!

Pak jsme se ještě s holkama mejma zlatejma všechny vydaly do Yosemite, kde jsme se trochu připekly (však si Kami musela domů odvézt nějaké to opálení, vždyť byla přece v Kalifornii, no ne?), provětraly a vyřídily chozením. Pamatujete, jak jsem psala o mém minulém výletě do Yosemite, jak jsem na jednom tom hikeu málem vypustila duši? Tak my ho daly znovu a dokonce se vydaly ještě dál! A přežily jsme všechny v pohodě a ve zdraví, spadla jsem jen jednou a až po cestě zpátky, haha.

Po náročném prvním dni jsme se jen chtěly vyvalit na pokoj, dát si drink a odpočinout si. Měly jsme zarezervovaný pokoj v hotýlku, kam nám to mělo trvat zhruba 45 minut, což je prostě normálka tady v těch kopcích. Jenže co se nestalo, on ten hotel nakonec byl daleko dvě hodiny. Ani vám asi nemusím popisovat, co se nám všem honilo v hlavě, když se začalo stmívat a my se řítily neznámo kam, s benzínovou ručičkou nebezpečně se blížící k "E" (EMPTY zní víc dramaticky, haha!). My to samozřejmě přežily, i bez předpokládaného konce o napadení medvědem či záhadnou postavou v bílém. Ještě jsme se smály, že v Čechách bychom byly za magory, rezervovat si hotel, co je dvě hodiny daleko a pak zase jet dvě zpátky druhý den. Hlavně, že nakonec nevyšel ten kemping, naše "falešné opálení" ze špíny by se totiž nemělo jako smýt, haha. 

Druhý den jsme se, jenom díky našemu dvě hodiny vzdálenému hotelu, vydaly k jezeru Mono Lake, kam bychom jinak vůbec ani nezabloudily. Protože jsme byly v našem klasickém česko-slovenském složení, už jsme prostě hrozně zvyklé, že se můžeme bavit o čemkoliv a nikdo nám tady nerozumí. A já tím myslím opravdu o čemkoliv. V momentě, kdy jsme se kochaly tím přenádherným jezerem a jedna z nás pravděpodobně měla na jazyku zase nějakou nemístnou poznámku, se k nám přitočil takový starší pán a říká: "odkud jste, děvčata?" A sakra, prolítlo mi v hlavě a dumala jsem, co jsem v předchozích pěti minutách tak mohla říct, co rozhodně nebylo pro cizí uši (a už vůbec ne pro tohodle pána!). On vypadal nakonec moc rád, že si může "provětrat" češtinu a já se hrozně bavila, když jsem pak zdálky pozorovala, jak si s Tínkou poklábosil i po slovensky. Ne snad, že by mu to nešlo...! Jen se mrkněte na tu fotku, haha.

Abychom toho cestování ještě neměly málo, vydaly jsme se ještě ségrou do Los Angeles a prošly všechno to, co se v LA prostě musí vidět, plus strávily bezva den v Universal Studios. Universal se nám moc líbilo, v LA je trošku jinak řešené než v Orlandu, Harry Potter svět je menší, ale zato je tu navíc Studio Tour, kde vás vezmou po filmových ateliérech a třeba i prozradí kdo je vlastně vrahem v Hitchcockově Psychu.

 Pamatujete na seriál Čarodějky? :)

Tak to byl desátý měsíc v kostce a já už mám zase poctivě odkroucenou skoro půlku z toho jedenáctého. Zbývá mi ještě měsíc a půl do konce mého pracovního roku a z něj už jen měsíc o samotě, protože přesně za měsíc už tu bude Celine, co mě nahrazuje. Uf, uf... Ale no tak, nebudu se takhle ke konci zase rozesmutňovat, ne? Mám ještě měsíc a půl, hurá! :)

Tak zase příště :-*
Páááá, K.

One happy day/weekend: Grand Canyon, Las Vegas, aneb jak čtyři Českoslovenky ke štěstí přišly (II)

Ahoj, vážení!

Musím říct, že jsem vážně neplánovala tak velkou prodlevu mezi prvním a druhým článkem z Las Vegas, ale nějak se mi toho semlelo hodně a nebyl prostě čas. Na dva týdny mě totiž přijela navštívit moje drahá sestřička a my pořád jen někde jezdily (a nebo nakupovaly). Takže kde že jsem to minule přestala? Jo, u našeho kámoše Stevena Tylera!

Po naší "večeři se Stevenem" jsme se konečně vydaly do klubu. Jakože tančit, kvůli tomu se přece teď do Vegas jezdí, ne? Takže ať už jste na tenhle styl hudby, anebo nejste (asi tak, jako třeba já), určitě byste si tohle měli aspoň jednou za život vyzkoušet! Ono totiž - kdo by nechtěl na party, kde je tolik lidí, že se sotva pohnete a co teprve když chcete předvést své smyslné taneční pohyby? Kde vás jeden drink stojí jako třeba pět českých a kam byste měli dorazit v podstatném předstihu, protože ač jsou lístky na tyhle akce dražší záležitost, lidi stojí hodinové fronty. To zní super, ne? Ale ne, já si dělám srandu, ono to není tak špatný! Obzvlášť, když jste holka - to pak, jen napíšete zprávu promotérovi a kdo ví, třeba se poštěstí a všude se dostanete zadarmo :)

Source: http://gph.is/15ECwD5

Ve Vegas je to klub vedle klubu a každý se pyšní nějakým tím slavným dýdžejským jménem. My nejsme žádné troškařky, tak jsme si vybraly, že prostě chceme vidět jen DJ Tiësto. A basta! Hrál tu noc v klubu Hakkasan v hotelu MGM Grand. S naším promotérem jsme se sešly přímo tam a musím říct, že panáček vypadal celkem "mafiánsky", asi tak jako Denny DeVito v obleku, haha. Náš milý mafioso na nás mrknul a už jsme si to mířily do klubu. Já si teda připadala nesmírně důležitě... Jednak jsem ještě měla (skoro) zahřáté rameno od Stevena Tylera a jednak to byl zvláštně uspokojivý pocit přeskakovat všechny ty fronty lidí a postavit se přímo ke vstupu. To jen cítíte ty nenávistné pohledy a prostě vám tam sláva stoupne do hlavy, no! Já si samozřejmě dělám legraci, ale i tak to prostě bylo fajn, haha. Hned co jsme dostaly dovnitř, okamžitě jsme se vyděsily tím množstvím lidí (jojo, Vegas o víkendu před Dnem nezávislosti), ale i tak jsme byly schopné navázat ten večer nějaké ty důležité sociální vazby. 

Musím říct, že se mi tam celkově moc líbilo a že jsme naprosto střízlivé (některé) a s minimem spánku byly schopné "zavírat" klub a dorazit zpátky na pokoj v šest ráno! V jedenáct jsme se měly odstěhovat z pokoje, takže vstávání po těch čtyřech hodinách bylo vážně za trest. Počet naspaných hodin se nám tak moc nenavýšil, a to nás ještě čekala procházka po Stripu, odpolední party v bazénu a taky jsme zase sedaly za volant a hurá na noc domů! To abychom se vyhnuly předpokládané šílené dopravě na Den nezávislosti. 

Když jsme konečně dorazily k dlouho očekávané pool party, zjistily jsme, že nás od toho bazénů oddělují ještě tak dvě hodiny čekání ve frontě. Venku. Ve čtyřiceti stupních. Tohle nedám. Jenže já jsem zapomněla, že jsme měly přece ten víkend štěstěny! Když už jsme to skoro chtěly vzdát, zazvonil mi telefon a tam Thiago, jeden Brazilec z předchozího večera. Že prý jsou hned u vstupu, tak ať přijdeme. No a to my teda jo! Já vám přísahám, že nenávidím někoho předbíhat, ale zoufalá situace nás prostě donutila! Už už jsme skoro cítily chlór, ale nejdřív ještě zkontrolovat tašky, pěkně jako na letišti. A ejhle. Moje taška je moc velká?! Tak prej že si jí prostě musím dát do šatny. A v šatně za úschovu zaplatit 20$! Mně už se z toho dělaly mžitky před očima a nevěřícně jsem se asi pětkrát zeptala, kolik že za tu tašku, kterou jsem byla donucena dát do šatny, musim zaplatit. Já bych jí snad radši i vyhodila, ale měla jsem tam peněženku, nabíječku na mobil, podprsenku... ACH JO!!! Tak jsem to zaplatila a naštvaně odkráčela (jako by mi to snad mohlo k něčemu pomoct, haha). 

Source: http://gph.is/1aa409j

Tak a už jsme tady, pool party, jupííí! Počkat, kde že je ten bazén? Jo aha, tady je tolik lidí, že bazén ani nevidíte, haha. Kluky jsme ztratily hnedka na začátku a moc nám to vlastně ani nevadilo, protože kolem to bylo jako přehlídka svalů (a silikonů). Tína si koupila drink za $$$ ("veď som ve Vegas len raz!"), zbytek se spokojil s vodou a nezbývalo než se "uvelebit" někam do růžku a pozorovat tu srandu okolo. Já už jsem se uklidnila z té šatnové aféry a upřímně jsem si užívala tu atmosféru a pravděpodobně jsem měla i trochu přiblbej výraz v obličeji, ať už to bylo tím vedrem, tím nedostatkem spánku, tou akcí, nebo prostě vším dohromady. 

V tom se k nám přitočil nějakej chlápek a začal takové to typické, co tu slýcháme naprosto pořád: odkud jste, kde bydlíte, jak dlouho tam žijete... Trpělivost se evidentně vyplácí, protože nás pozval k sobě ke stolu, prý "hned vedle DJ". Tak my že jdeme, protože když máte stůl, tak to minimálně znamená, že tam je minimálně prostor na tancování! U stolu byli ještě jeho dva známí a taky manželka. Takže on po nás fakt nic nechce? A víte co, on nás byl pozvat k nim ke stolu, protože si nás jeho manželka vybrala! Prý totiž jako jediné nevypadáme jako "sprosté slovo, které tady nemůžu ani napsat, ale určitě vám dojde" (asi to souvisí s tím silikonem, haha). Brzy už dorazil onen slavný DJ Aoki, kterého jsme ani jedna neznaly, ale zato jsme mu z našeho místa mohly nakukovat přímo do mixážního pultu!

Já jsem tančila jak o život a pokaždé jsem se na chvilku zastavila, zasmála se nad tímhle bláznivým víkendem a zase tančila dál. Večer se nám pak odjíždělo strašně těžko. Nejenže veškeré party teprve začínaly a nám to bylo líto, tak i ta cesta domů nezněla moc lákavě. Krize při řízení padla rozhodně na každou a na nějaké slavení Dne nezávislosti potom, co jsme dorazily domů a naspaly nějaké tři hodiny, vůbec nebyla síla a ani nálada. Přesto jsme to do San Franciska zkusily, ale zabalily to brzo, protože už to samou únavou dál fakt nešlo. Já vrátila auto, dorazila domů vlakem totálně zničená a jen jsem padla do postele a spala asi dvanáct hodin. Všechno to ale stálo za to!

Tak to byl náš výlet do Grand Canyonu a Las Vegas! Moc vám děkuji za trpělivost, že čekáte i když jsem taková neschopná a všechno mi děsně trvá! :) Příští článek bude zase to moje měsíční shrnutí, protože měsíc číslo "10" mi utekl mezi prsty a já si toho ani nevšimla! 

PS: v kasínu jsme nevyhrály! :))

Mějte se nádherně, K.

One happy day/weekend: Grand Canyon, Las Vegas, aneb jak čtyři Českoslovenky ke štěstí přišly (I)

Jak se nám pomalu blíží konec tohohle nádherného roku, taky se nám úspěšně daří odškrtávat místa ze seznamu "musím vidět v USA než odjedu". Už jsem si tak s obrovským uspokojením odškrtla Los Angeles, San Diego a Joshua Tree, jezero Tahoe, národní parky Yosemite a Sequoia a ještě spoooustu míst po San Francisku a jeho okolí a samozřejmě i ta "must see" na Východním pobřeží. Je toho spoustu co prostě neuvidim, protože moje kategorie "letadlem" na tomhle seznamu, je holt o něco složitější a autem do New Orleans asi nedojedu :)) Ale to neva, alespoň se mám se mám proč vrátit, ne? :)

Jednou položkou na mém seznamu bylo samozřejmě Las Vegas. Ne, že bych snad byla na gamblování nebo na party, kvůli kterým tam odsud všichni jezdí, ale prostě to zažít, že jo? No a když už Vegas, tak proč to nespojit i s dalším úžasným místem, jako je Grand Canyon? Je to přece jenom pouhé čtyři hodinky od Vegas, to za to stojí! Ok, jede se, bez debat. Jenže ejhle, ony ty letenky nejsou tak slavné, jak jsme doufaly, ale co, zarezervujem auto a jedem prostě autem. Vybraly jsme si na to víkend před Dnem nezávislosti, takže všechno bylo třikrát tak drahé a třikrát tak plné. Ale třeba bude třikrát tak větší sranda, ne? Autem do Grand Canyonu to vycházelo na 12 hodin bez zastávek a 16 hodin se zastávkami na občerstvení, photo session na Route 66 a občasného proplesknutí unavených obličejů. Vyrazily jsme v pátek večer a do GC úspěšně dorazily okolo desáté ranní. Cesta utekla překvapivě rychle, ale to skóre teda... Cesta 16 hodin, spánek 0-2 hodin (holt jak kdo). Ale my beztak vyhráváme, to je přece jasný! 

Grand Canyon nám navíc udělal obrovskou laskavost a připravil polojasné počasí, což znamenalo moc. Ono totiž polojasno a 35 stupňů je dost rozdíl od obvyklých 45, jasno! My chodily, fotily a kochaly se. Na fotkách to vypadá jako jedna velká díra, ale ta díra je tedy na živo o hodně větší, než velká! Wow, wow, wow! 

Ok, rychle se naposledy zaradovat nad tou nádherou a teď už rychle zpátky do auta a přežít v něm další čtyři hodiny do Vegas, přece jenom už jsme zapsané na guest listu u promotéra, tak se tam musíme dostat včas! Po cestě jsme se ještě zastavily u Hoover Dam, což je přehrada na řece Colorado, ležící na pomezí hranice Arizony a Nevady. Mně se teda děěěsně nechtělo. Já už to chtěla odřídit a mít od toho auta pokoj. Ale jsem ráda, že jsme se tam zastavily, to jooo :)

Do Vegas jsme se dostaly k večeru, nějak okolo osmé, tuším? A můžu vám říct, že se nikomu z nás rozhodně nechtělo na žádnou party. Prostě jsme jen toužily zůstat v klimatizovaném pokoji (venku bylo tou dobou asi třicet stupňů, v osm večer!) a spát. Ale notak, jediná noc ve Vegas, to přece nesmíme prospat! "Suck it up, baby, and let's go party!" Udělaly jsme ze sebe zase lidi (alias nalíčily jsme se) a vyrazily, s vidinou, že vlastně ani nevíme, kde skončíme, protože onen spolehlivý promotér přestal odpovídat a toho druhého jsme neznaly, tak těžko říct, jestli je na něj spoleh? Rozhodly jsme se před klubem ještě trochu projít po Stripu a hlavně se už konečně najíst. Potom, co jsme se zděšením opouštěly už třetí "restauraci" (buď proto, že to tam bylo naprosto nehezké, nebo že bylo naprosto plno) se na nás začala podepisovat únava a hlad.

Vygooglila jsem nám nějakou asijskou restauraci, která prý neměla být moc drahá a zároveň to tam vypadalo hezky. Konečně!!! Potom, co jsme tuhle super restauraci hledaly už asi dvacet minut, jsem začala být totálně frustrovaná. To se občas stane, když nedostanu najíst, no! Ale víte co, my to nakonec našly a ještě že tak, protože se nám stalo něco neuvěřitelného :) Hladové jsme si objednaly a velice (ne)trpělivě čekáme... Já seděla směrem ke vchodu, úplně na kraji stolu a koukám do blba, protože už se na nic jiného nemůžu soustředit. A v tom něco připoutalo mojí pozornost! Do restaurace právě přišla skupinka lidí, někteří oblečení v sakách, někteří vypadají jak rockeři... Zírám na toho chlápka vepředu a napadá mě - hele, ten vypadá docela jako Steven Tyler z Aerosmith! Oni najednou přijdou blíž a to už mám na obličeji naprosto debilní úsměv, protože tohle JE STEVEN TYLER! On se na mě podívá a tou jeho velkou pusou říká "Hellooou" a pozor - pomačká mi rameno! Já prostě nevim, jak tohle říct, on ho jakože nepohladil, ale spíš zmáčknul, hahah. Tak a už se nemeju, nikdy! Celá jejich skupinka se odebrala do rohu restaurace, následovaná bodyguardem a my jen seděly a zíraly a trvalo nám nějakou dobu, než jsme si uvědomily, co se právě stalo... Lidi, Steven Tyler! :D Později jsem zjistila, že ten den měl koncert v Las Vegas s nějakou jeho novou kapelou. Ale prostě chápete to, z těch všech míst, kde jsme zkoušely jíst, jsme nakonec po dlouhém hledání zakotvily v té jedné, kde potkáme ST!  Takové štěstí!

Photo credit: https://www.instagram.com/domiiinavusa/

Tak tohle byl jen začátek našeho úžasného víkendu, ale nechci vás unudit k smrti... Takže ten zbytek si budete moct přečíst příště, ale zklamu vás, už jsme nikoho slavného nepotkaly. Ale to neva :)

Mějte se krásně, K.

California life: devátý měsíc

Jop, číslo devět. Co sedím a píšu tenhle článek, si s holkama píšeme o tom, kdo prožívá větší hysterii, kdo plakal kolikrát a Tina dokonce přihodila přesný odpočet dní do jejího odchodu. Celé to ještě doprovází stres z toho, jak se zabalíme, jak naplánovat cestovní měsíc (jak ho zaplatit) a jak se sakra rozloučim s tou mojí Jordan??? A ono to nějak dopadne a všechny to zvládnem, že jo! :)

To jsem nezačala zrovna pozitivně, co... Ale tak taky abyste věděli, že tady jenom nezáříme štěstím, obklopené duhou a jednorožci :) K tomu devátému měsíci... Asi to dneska bude víc o fotkách než o nějakém příběhu, ale na to čtení se těšte příště!

Baker Beach: voda se dá přežít na fotku, nikoliv na koupání :) (Photo credit: Michal Gabaj)

Teď si budu asi trochu protiřečit, ale občas vlastně tou duhou a jednorožci obklopené jsme... Velkou událostí devátého měsíce a hlavně pro celé San Francisko, byla Gay Parade. San Francisko bývalo po druhé světové válce nazýváno Městem tolerance. Nejenže po válce přijalo velkou řádku imigrantů, také se sem vraceli homosexuální váleční veteráni a jeho otevřenost přilákala i další lidi z gay komunity. V roce 1980 čítala gay komunita 17 % celkové populace města, tedy na tu dobu asi 115 000 lidí. Není se tak čemu divit, že se na každoroční gay pochod město připravuje měsíce dopředu. Všude samá vlajka a duha a spousta lásky. Takže my jsme si tuhle událost rozhodně nenechali ujít! Já nakoupila tričko, přetvořila ho na "cool top", upravila vlasy do stylu "jednorožec" a evidentně i beze studu tančila na ulici...

Photo credit: Michal Gabaj

Photo credit: https://www.instagram.com/domiiinavusa/

Photo credit: https://www.instagram.com/domiiinavusa/

Ale nej nej největší výlet a zážitek za tenhle měsíc byl rozhodně výlet do Grand Canyonu a Las Vegas. O něm ale nemůžu prozradit moc, protože bych přišla o pointu mého dalšího postu! Snad jen řeknu, že jsme měly kopu štěstí a ne, nevyhrály jsme žádné peníze v kasinu :)

Na Big Sur jsem se sice už jednou podívala a z toho výletu jsem vám přidávala fotopost, ale téhle přírody člověk prostě nikdy nemá dost :)

Photo credit: Michal Gabaj

A samozřejmě jsme dali taky nějakou tu zmrzku na národní zmrzlinový den, a to v úžasné vesničce Capitola!

Toť vše, vážení! Asi to ani nevypadá jako vzrušující měsíc a vidíte to, já ani neměla moc co psát. Ale vše napravím v dalším příspěvku, protože Las Vegas a Grand Canyon, už klasická československá parta, spooooosta hodin strávených v autě a máááálo v posteli, to už něco napovídá, no ne? :)

Tak zase příště, mějte se krásně, papa K.

One Happy Day/Weekend: Město andělů trochu jinak

Ahoooj, takže konečně k tomu Los Angeles!

Některé holky z okolí jezdí do LA skoro ob víkend, taky je to jen šest hodin jízdy. Všímáte si toho "jen"? Tohle je totální "au pair fenomén" nebo prostě fenomén kohokoli, kdo jen chvilku žije v tak velké zemi, jako je Amerika - úplně se vám přetvoří chápání vzdálenosti. Vzpomínám si, když jsme jednou v Čechách vyrazili na koncert do Brna. Z Prahy (technicky z Příbrami, ale jen tak pro představivost). Taková dálka, ty jo! Přes tři hodiny cesty kvůli koncertu?? No blázni jsme, myslela jsem si. Teď mi to přijde jako totální sranda. Za tři hodiny tady dojedu do národního parku Sequoia, budu tam den a večer zase pojedu domů. Ale zase chápu, že v rámci Čech prostě snad ani těch šest hodin autem není možné dát :)

Takže takhle jsme jednou vyrazily na víkend do Los Angeles. Tohle byl náš první velký výlet, kde se muselo zamluvit auto a řídit větší vzdálenost (při našem výletě do San Diega jsem byla té cesty do LA ušetřena, protože řídila host mamka). Ještě jsme si to naplánovaly tak, že pojedeme na noc, ať se vyhneme zácpám a v LA jsme pěkně hned ráno. To dospíme na pláži, ne?

Source: http://i.giphy.com/127JeHZl15PRII.gif

Auto jsme tak měly zamluvené na třetí hodinu ranní (to byl zase nápad, haha) v půjčovně na letišti a že se všechny sejdeme v tuhle nehezkou hodinu právě tam. Já, stará nervóza, jsem samozřejmě tu noc vůbec nemohla usnout, protože jsem se hrozně bála jak to bude s půjčením, jak to odřídíme a tak. Hlavně jsem věděla, že se prostě MUSÍM trochu vyspat před tou cestou a to je to nejhorší, spát pod nátlakem :) Takže jsme se takhle všechny sešly na letišti ve 3am, některé na kontě pár hodin spánku, jiné hodiny žádné, ale zabloudily jsme tam všechny... To to začíná. Cesta nakonec utekla hrozně rychle, i když jsme měla za volantem místy krizi, brzy pak vyšlo sluníčko a jelo se hned lépe. Tina mě pak vystřídala a já si konečně mohla odpočinout, ale ten kofein co jsem do sebe za cestu nacpala, už mě stejně spát nenechal. Takže jsme do LA, na naší první zastávku v Santa Monica, dorazily všechny neuvěřitelné unavené a rozhodně nepřipravené na celý den chození po městě. Teda až na Lídu, která spala úplně celou cestu, v LA se protáhla a prohlásila "dobré ráno" a nám se uvnitř vzedmula vlna závisti. Ano, záviděly jsme jí spánek!

Na Santa Monica jsme zaparkovaly auto, zaplatily parkovné "jen" na tři hodiny a že to pak dojdeme připlatit, ten spánek nám přece nějakou dobu zabere. V deset ráno bylo ale na pláži už na umření, takže ten náš geniální plán "dospíme to na pláži" byl aplikovatelný asi tak na pět minut. Myslím, že jsem zabrala hned v ten moment, co jsem si lehla a za chvilku mě probudil pot stékající mi z čela do očí. Nechutný. Takže jsme se vyfotily u cedule Route 66, u Bubba Gump a rychle odsud! 

Na kafe. Ach jo, tak my se drkocáme do LA, abysme si tu šly sednout na kafe. Ale nedalo se jinak, unavená těla si říkala o dávku kofeinu a cukru. Co jsme dělaly pak, se dá v podstatě úplně regulerně nazvat "fotošútingem" (photoshooting), protože jsme objížděly taková ta méně obvyklá místa a fotily a fotily, až jsme každá měla třeba pět set nových fotek. Ne, že by těch míst snad bylo tolik. To spíš u každého probíhal ten photoshooting stylem: "jo, tahle póza je super", "bezva a z druhý strany" a "rozhoď si vlasy teď" a "vyfoť mě, jak jdu". To zní totálně profesionálně, co říkáte? Haha, jsme to ale modelky, musíme si ale přece mít z čeho vybrat, ne? :)

Odpoledne už jsme pak směřovaly k Jamesovi, který nám už kolikrát zachránil krk a se kterým jsme minule byly s Bláňou kempovat v Joshua Tree. Dorazily jsme do toho jejich doupěte, kde to najednou vypadalo jako nějaké hippie shromáždění. Venku na terase sedělo v kroužku asi osm dlouhovlasých individuí, která se hlasitě smála a popíjela drinky už od deváté ranní. Ehmmm, to tady taky všichni dneska spí? Proběhlo mi hlavou a při představě, jak spím schoulená do klubíčka, přikrytá osuškou v rohu obýváku, jsem si najednou přišla ještě víc unavená, než jindy. Kafe to spravilo (zase) a že se prý jde na pool party a pak můžeme vyrazit do centra LA. Ne, že by se nám někomu vůbec někam chtělo, ale přece jen jsme tam byly jen na jednu noc, já byla už nějakou dobu bez spánku, respektive jsem naposledy spala ve čtvrtek v noci (a tohle byla sobota), ale i tak jsem si řekla, že to prostě dám! Takže rychle rychle, sprcha, obléct se, namalovat, převléct se (protože už mě ta únava asi dohnala a pomalovala jsem si červenou rtěnkou tričko) a jede se!

Z hippie doupěte

Ta pool party je prý kousek od centra LA. Kdo má sakra dům u centra LA?! Dorazily jsme na místo a v ten moment nám došlo, že tohle se nám už asi nikdy v životě nestane... Dům producenta. Evidentně. Nejenže to byl naprosto parádní dům, on měl taky naprosto parádní výhled. My jsme s holkama vylezly na zahradu a nevěřily vlastním očím... Vířivka, takový ten nekonečný bazén a VÝHLED NA CEDULI HOLLYWOOD. OMG! Kdybych vám mohla popsat ten pocit, jaký jsem v ten moment měla... Bylo to jak ze snu. My, čtyři holky z Česka, si tu sedíme ve vířivce a sledujeme západ slunce, přesně pod TOU cedulí! Jamesova poznámka, že můžeme do centra zamířit kdykoli se se budeme cítit a když se nám tu nebude líbit, byla naprosto zbytečná, protože odsud se nám nikomu nechtělo (nikdy). 

Photo credit: Domína @ https://www.instagram.com/domiiinavusa/

Takže co vám budu povídat, první spánek, kterého se mi konečně dostalo, taky netrval potřebných osm hodin, ale spíš tak čtyři. V neděli ráno jsme si došly na tradiční brunch, pokochat se centrem LA, které bylo dost zvláštní, protože tam skoro nikdo nebyl (všechny ty turistické atrakce jsou v LA mimo centrum), do úžasného knihkupectví The Last Bookstore a jely domů brzo, dokud ještě zbývaly nějaké síly. Já tenhle výlet dospávala ještě týden, a to jsem neměla ani tušení, že za dva týdny budu na výletě do Las Vegas spát ještě míň, ale o tom zase až příště :)

Když píšu tenhle článek, tak mě zase napadá, že každý člověk, kterého v životě potkáte, může mít neuvěřitelnou moc a ten váš život nějak obohatit. Kdybych tenkrát v San Francisku nepotkala Jamese, přišla bych o tolik věcí... On a jeho kámoši se nám postarali o naprosto jedinečný víkend, kdy jsme se prostě i přes všechnu tu únavu pořád jenom smály a zažívaly zážitky, které jsou tolik nezapomenutelné. A samozřejmě, bez mých holek by to taky nestálo ani za řeč! Lidi, já jsem ráda, že vás mám! <3 

Plus - nikdy nesuď knihu podle obalu, že? Ta banda hipíků (co možná sice usíná za zvuku meditační hudby, disko světel a při zapnuté mašince na vytváření dýmu a vstává s plyšovým hadem omotaným okolo krku) se ukázala jako nelepší společnost na světě.

Takže ano, jděte ven a poznávejte nové lidi, protože nikdy nevíte, co s nimi zažijete. Třeba party pod cedulí Hollywood :)

Mějte se krásně, K.